Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné

Kam se ztrácí láska?

Když se oddáme vztahu a rozšiřujeme svou schopnost přirozeného projevu, proudí mezi námi láska.

Vladimír Macko

Vladimír Macko

30. 3. 2016

Proč se blízké partnerské vztahy kazí a rozpadají? Vytrácí se z nich láska? Je to fáze, kterou nelze obejít, nebo to pramení z naší slabé schopnosti vztahy tvořit a udržovat? Tuto zkušenost má většina z nás. Máme na to nespočet vysvětlení – že to nebyl ten pravý, ta pravá, někde se vytratila láska, ten druhý se změnil, někdo nám do vztahu zasáhnul, okolnosti nám nebyly nakloněny, vytratila se důvěra, něco se pokazilo…

Je to tak časté a společensky uznávané, že těmto „skutečnostem“ i věříme. Problém je v tom, že tohle nejsou opravdové skutečnosti, jsou to naše úhly pohledu, zformované často do ospravedlňujících výmluv místo pochopení.

Jak zjistím, že to, co považuji za příčinu rozpadu mého vztahu, je skutečné, nebo je to jen výmluva? Jednoduše – pokud pozoruji ve vztahu sebe, své pocitové stavy a své chování, jsem schopen najít správné odpovědi.

  • Pokud při hodnocení rozpadajícího vztahu pozoruji výhradně toho druhého, je to důkaz, že moje sebereflexe je slabá. Vždyť jediné, co mohu opravdu měnit, jsem já sám. Na změnu druhého nemám přímý vliv, a když změnu nedokážu úspěšně provádět na sobě, tak nemám na změnu druhého v podstatě žádný vědomý vliv.
  • Když pozoruji a posuzuji výhradně druhého, mám pozornost na jeho (podle mě) chybách. Tyto tzv. chyby ve mně tvoří vzpomínky a tyto vzpomínky zasévají v mém pocitovém světě nepříjemné důsledky, což se odráží na mém nepříjemném pocitovém stavu a přístupu k druhému.
  • Pokud si takto „poctivě“ tvořím nepříznivý pocitový přístup k druhému, nemohu se divit, že postupně k němu chovám apatii, hněv a později nenávist.
  • Ale stejně jako svou pozornost soustřeďuji na chyby druhého, mohu ji soustřeďovat i na jeho dobré, silné a pro mě příjemné stránky. Pak si ukládám příjemné vzpomínky, které ve mně v souvislosti s ním otevírají příjemné pocity.

Určitě nemám na mysli, že všechny vztahy by měly být zachovány tak, jak vznikly. Každý vztah prochází nějakým vývojem a má nějaký smysl a význam v našem životě. Nemluvě o tom, že každý vztah, pokud vznikne, je v podstatě věčný, neboť vytvoří vzpomínku v našem vnitřním světě. Mění se pouze jeho kvalita, sdílení prostoru a projevy blízkosti.

A pokud správnou úvahou vyhodnotím, že můj momentální vztah naplnil úkol v mém životě a naše cesty sdílení společného prostoru a společných chvil se rozcházejí, je to přirozený stav věcí.

Není však jedno, jestli přirozený stav věci prožívám s příjemnými, nebo s nepříjemnými pocity. Pokud se navzdory rozchodu nebo rozvodu umím občas s druhým příjemně a dokonce srdečně setkat a příjemně strávit krátký čas, je to znakem schopnosti správného přístupu k sobě, ke vztahům a projev opravdové lásky. Ale jak to probíhá běžně?

Nadšení a deziluze

Na začátku potkáme někoho, kdo nás zaujme nejprve vzhledem, projevem a na první dojem zapadne do našich očekávaných vzorů. Otevřeme se mu, naladíme se na něj, a pokud nastane očekávaná odezva, vznikne hormonální rekce těla, plná oxytocinu a jiné doprovodné chemie, což v nás vyvolá ultra příjemný pocit, který v prvním momentě nazveme láskou.

Je to tak silná hormonální reakce, že pokud ji zažijeme poprvé, dostaneme se do stavu absolutního pocitu a dojmu „lásky“, a v začátcích obyčejně bez jakékoliv soudnosti.

Zde bych rád zdůraznil, že i když to popisuji tímto způsobem, je to zcela běžný, regulérní a normální průběh. Dokonce si myslím, že člověk, který toto alespoň jednou v životě nezažije, není schopen později rozeznat mezi poblouzněním ze zamilovanosti a opravdovou láskou. Stejně tak tvrdím, že není nic špatného užívat si tento stav, jak přichází. Patří to k životu.

Problém nastává tehdy, když si tuto hormonální reakci těla spojíme s láskou a přisoudíme ji tomu druhému. Dostaneme se do přímé závislosti na něm, protože věříme, že on je původce a tvůrce toho mého neskutečně dobrého emočního stavu, který vedle něj zažívám.

Ale emoce jsou moje a já je řídím – ať už vědomě, či nevědomě. Pokud o tom nevím, jsem nucen pro dobrý pocit podléhat závislosti na jiném a okolním podnětům.

V této době neřešíme a nedíváme na sebe, jen se vezeme. Můžeme říci, že na nějakou dobu v tomto opojení ztrácíme sami sebe, protože štafetu přebírá společné „my“.

Po určitém čase přichází vystřízlivění. I to je zcela normální stav, neboť obyčejně to, čeho je hodně, stává se běžným, ztrácí pro nás postupně hodnotu a tím vůči tomu slábne i naše pozornost. Zamilovanost se tak mění na stav pozornosti k sobě. Začínáme zvažovat svou individualitu a sledovat, co nás opravdu naplňuje.

26. – 30. září 2018

Řídím svůj život (seminář)

Psychologie.cz

Nebo jednoduše upadneme do stereotypu běžných denních povinností a najednou se naše „my“ začíná prudce zužovat. Velký problém nastane, pokud se naše „my“ zúží na nutné, ale nezáživné a mnohdy nepříliš příjemné povinnosti péče o domácnost a finanční zabezpečení.

Tehdy často partneři ve zmatku hledají náhradu předešlého stavu novým vztahem, novými koníčky (často výhradně vlastními, bez účasti druhého), tzv. úletem – nevěrou, nebo jinými závislostmi.

Tomuto stavu velmi nepříznivě dokážou dopomoci rodiče partnerů, když svému dítěti poskytují nepřiměřenou podporu. Pokud se jeden nebo oba partneři obracejí v krizi ve vztahu na rodiče, je to určitý projev nezralosti a neschopnosti zatím tvořit zdravý partnerský vztah, nebo třeba i neschopnosti ho správně uzavřít.

  • „Dítě“ (nezřídka i 40 a víceleté) se v tomto případě vrací ve vzpomínkách na život u rodičů, kde mělo servis a útočiště. Nyní si je nuceno servis a útočiště tvořit samo. Je rozumné dát mu prostor a umožnit mu to.
  • Pokud mu do toho rodič zasahuje, obírá ho o budování této schopnosti, o budování nezávislosti a svobody. Vztah dítě – rodič nazývám z pohledu dítěte vztahem automatickým.
  • Skutečnou schopnost tvořit hodnotné vztahy si člověk vytváří, až když se dokáže zdravě osvobodit od vztahů automatických a vynucených.

Pokud nemáme v začátcích vybudováno něco opravdu vlastního, jako jsou např. společné zájmy a příjemné trávení společného času, idylka zamilovanosti se postupem času rozpadá. Chybí nám pak to podstatné – společná realita, kde si můžeme projevit svou vzájemnou lásku.

Člověk to běžně nazve „láska se vytratila“. Je to opravdu tak? Podle mě láska tam často nikdy ani nebyla, jen zamilovanost.

Oddat se vztahu

Toto je přesně čas, kdy by měla zamilovanost nahradit skutečná láska. Je tu jen jeden zásadní problém, že lásku nemůžeme najít, nedá se koupit, nedá se ukrást, nedá se vyprosit, nedá se vynutit, prostě nedá se získat jiným způsobem, než si ji v sobě vybudovat.

Lásku máme každý ve své přirozenosti, jen ne každý máme k ní vybudované adekvátní, přiléhavé schopnosti projevu ve své osobnosti. Abychom lásku mohli projevit, poskytnout a následně ji mít opětovanou, je třeba si její projevy dokázat umožnit v osobnosti.

Projevy jako jsou tolerance, projev blízkosti, otevřenost, důvěrnost, respektování své a druhého individuality, vlídnost, laskavost, odvaha, radost, soucit, empatie, houževnatost… a hlavně schopnost tvořit a rozšiřovat v sobě ušlechtilou škálu projevu své přirozenosti.

Pokud jsou oba oddaní vztahu a dokážou rozšiřovat svou schopnost projevu přirozenosti, jejich vlastní příjemný projev se rozšiřuje a zvětšuje. Čím se více rozšiřuje individuální příjemný projev přirozenosti jedinců, tím je zároveň větší i jejich společný průnik projevu přirozeností.

Větší průnik projevu přirozeností zajišťuje větší míru společné harmonie. Následně máme větší možnost a schopnost projevit ušlechtilým způsobem lásku druhému. Jinými slovy, pokud na sobě nepracuji, netvořím si sebepoznání a správný přístup k sobě a k okolí, nemohu se divit, že nemám zdravé, láskyplné vztahy.

V příjemném společném klimatu má obvykle každý dříve či později tendenci a zájem je opětovat, vážit si ho a chránit je.

Většinou každý čeká, kdy a jak mu bude láska projevovaná. Toto je postoj bezmocného a závislého jedince. Závislost je ale pro druhého velmi rychle nepřitažlivá.

Zde je dobré zdůraznit, že to, co ve vztahu dostáváme, je přímo nebo nepřímo odrazem toho, co do vztahu dáváme. Pokud dostáváme intoleranci, nepříjemnou odezvu, je dobré vědět, že je to většinou ve své podstatě odpověď na naše chování, projevování se a náš pocitový stav.

Pokud chci dostávat příjemné projevy lásky, je rozumné se za každých okolností učit a projevovat příznivý pocitový stav a vytvářet příjemné společné klima. V příjemném společném klimatu má obvykle každý dříve či později tendenci a zájem je opětovat, vážit si ho a chránit je. A to už je ušlechtilý projev lásky.

Využívejte celý web.

Předplatné

Na závěr zmíním několik hlubokých a moudrých myšlenek o lásce v jednoduchých větách, které jsou připisovány čínskému filozofovi Lao-c’:

  • Povinnost bez lásky činí člověka mrzutým.
  • Odpovědnost bez lásky činí člověka bezohledným.
  • Spravedlnost bez lásky činí člověka tvrdým.
  • Pravda bez lásky činí člověka kritickým.
  • Výchova bez lásky činí člověka rozporuplným.
  • Chytrost bez lásky činí člověka vychytralým.
  • Laskavost bez lásky činí člověka pokryteckým.
  • Pořádek bez lásky činí člověka malicherným.
  • Znalost věci bez lásky činí člověka neústupným.
  • Moc bez lásky činí člověka násilnickým.
  • Čest bez lásky činí člověka pyšným.
  • Vlastnictví bez lásky činí člověka lakomým.
  • Víra bez lásky činí člověka fanatickým.
Diskuse 0

Vladimír Macko

Kouč, lektor osobního rozvoje, poradce

www.pristupksebe.sk