Kam se ztrácí láska? — archivovaná diskuse

Zpět na novou diskusi

Hanča 30. 3. 2016 09:09 +9
Hezké teorie, jen......já si to vždy snažím promítat do reálné roviny. Příběh mé kamarádky.Byli dva, na začátku se milovali, úspěšné podnikání, pár let po svatbě dítě, pomáhala mu a pak práce, práce práce...propracovali se nevím jakým způsobem doslova do miliónových dluhů a rozpadu manželství. Ona - ty jo, já jsem mu tak věřila, oddaně a slepě a vůbec si neuvědomovala, jak nás potápí. Dnes ji nechrání, neplatí ani výživné. Doplatila právě dle mého na odevzdání se s důvěrou. A přitom je ta představa odevzdání se tak krásná. Jiný případ. Seznámení přes seznamku, konečně zajiskření, roste zamilovanost, po dvou týdnech on - sehnala jsem ti auto, jedu pro něj do Německa, dej mi peníze v hotovosti. Ona - ano drahý, podepíšeš mi převzetí peněz? On - Ne. Všechno si zkazila svou nedůvěrou. Ona - ne, věřím ti důvěrou dospělé ženy, ne naivního dítěte, už jsem trošku povyrostla z krásné dětské naivity. Učím se také chránit sebe samu. Již jen nepochopení ze strany muže. Konec, krach, je po rostoucím jiskření, po zamilovanosti, tlustá čára, smutek.... Další...vztah 15 let, postižené dítě a miminko, posléze podnikání, vypsání ženy z podnikání pro případný neúspěch, oddělení rodiny od firmy pro jejich ochranu. Krach firmy, muž odchází za prací, žena zůstává sama s dětmi, Je to náročné. Muž se neozývá několik měsíců. Starosti. Do života ženy postupně přichází jiný muž......kde je ta správná hranice mezi odevzdáním se s důvěrou a ostražitostí?
Atlaua 30. 3. 2016 09:12 +10
Tvrdíte, že emócie sú naše riadime si ich my. Nie je to trochu v rozpore s tým, že musíme vytvárať priaznivý pocitový stav a príjemnú spoločnú klímu (pre druhú osobu), aby sa nám dostalo príjemných prejavov lásky? Buď platí premisa, že si za svoje emócie zodpovedám sám so všetkými dôsledkami a preto ma neovplyvní akú atmosféru vytvorí môj partner alebo platí, že ľudia sa vzájomným konaním a prejavmi ovplyvňujú a časť emócií je neriadenou reakciou na konanie druhej osoby a preto harmónia a láska vo vzťahu je vzájomnou zodpovednosťou jeden k druhému. V jednom vzťahu som zažila, že môj partner stále tvrdil, že jeho negatívne konanie voči mne je len reakcia na to, čo zle robím ja. Dospela som k tomu, že som sa cítila zodpovedná nielen za svoje pocity a konanie, ale aj za tie jeho. V podstate, keď som urobila chybu ja, bola to moja chyba, keď urobil chybu on, bola to reakcia na mňa. Pripustiť si, že intolerancia a nepríjemná odozva je odpoveď na moje konanie mi umožnila sa posunúť a zmeniť sa, ale urobilo mi to chaos v tom, za čo teda som zodpovedná ja a za čo už nie. Ak by dynamika medziľudských vzťahov fungovala na triviálnych zákonitostiach akcie-reakcie, nepotrebovali by sme sa tým toľko zaoberať. Lenže ono je to skôr "konanie partnera+ako to pochopím+kontext+moje predošlé skúsenosti+predsudky+traumy+moje vlastné emócie a city+naučené vzorce konania a komunikácie=reakcia".
LáďaUO 30. 3. 2016 09:41 +6 v reakci na Hanča 30. 3. 2016 09:09
Hani, já myslím, že "odevzdání se s důvěrou" a "ostražitost" jsou dva póly toho samého. Jedno je slepá zamilovanost, druhé chladný odstup způsobený strachem. Moje zkušenost je, že obojí otupuje vědomí, člověk ztrácí schopnost zdravého úsudku, rozlišování, žije v představách, iluzích. Když nechá proudit skutečně lásku, resp. když se dostane do stavu vědomí, kdy láska ze srdce proudí, tak se současně projasní mysl, člověk se jakoby probudí, zbystří se rozum, člověk přirozeně a nenásilně chrání sám sebe a zároveň dokáže dát druhým, dokáže důvěřovat (nikoliv slepě), vytváří harmonii ve vztahu, pozná poměrně rychle, když začne být něco problematické... Akorát udržet si tento stav dlouhodobě je to dost obtížné, takže pak zase člověk padá do stereotypů myšlenkových vzorců, představ, iluzí, zamilovanosti nebo opatrnosti, aby se chránil..., zkrátka do určitého stavu "spánku". Než mu zase dojde, že tudy cesta nevede. Osobně to teda pozoruju na sobě a je to fakt jízda, jak se to dokáže rychle změnit a jaké iluze na sebe dokážu během krátké doby, poté co "usnu", zase natáhnout :-). No, takže aby to nebyla jen teorie, tak moje rada je snažit se udržovat co nejvíc a co nejčastěji v tomto stavu vědomí, je to to nejlepší, co může člověk pro sebe i pro druhé udělat.
Nymi 30. 3. 2016 10:29 v reakci na LáďaUO 30. 3. 2016 09:41
LáďaUO: Skvelý postreh! Tie červené kontrolky v podvedomí sú úžasné, len keby ich človek dokázal vnímať skôr ako dôjde ku karambolu :)
Vladimír Macko 30. 3. 2016 12:25 +1 v reakci na Atlaua 30. 3. 2016 09:12
Za čo sme zodpovední? My sme vždy zodpovedný len za svoje prežívanie v situácii, za svoje pocity , za svoje emócie, nehladiac na to čo druhý robí, lebo druhý robí aj tak len to, ako to najlepšie vie. Druhý je zodpovedný za svoj pocitový stav. Pri tomto všetkom , by sme nemali ale zabudnúť, že to čo robíme, robíme pre svoj dobrý pocit a to je závislé aj od klímy v ktorej sa nachádzame. Preto je dobré poznať druhého a voliť k nemu také formy prejavu, ktoré sú pre neho príjemné a prijateľné a zároveň také, ktoré nás prejavujú v našej prirodzenosti. Že to nie je jednoduché? Preto je to také hodnotné... Prejav akcia –reakcia je jednoduchšia, pre jednoduchšie osobnosti. Je to animálny spôsob prejavu, ako napr. pes. Ak nám stačí žiť život so psími podmienkami, s jeho právami a prejavmi, tak aj toto je možnosť...
Johanqa 30. 3. 2016 13:05 +1 v reakci na LáďaUO 30. 3. 2016 09:41
Ano mám se sebou podobnou zkušenost a jak píšete, je to fakt jízda čím více se přibližuji vždy k danému extrému. A čím déle v něm setrvávám tím větší je potom náraz do zdi reality. A je to docela dřina poznat, že v tom zase lítám když v tom žiji prakticky odjakživa. A za sebe ten stav "odevzdání lásce" vnímám jako sebelásku což je např. i stav kdy vnímám i sebemenší doteky pocitů, které mě už v zárodku upozorňují na to, že něco "nehraje". A projev sebelásky a lásky může být i to když se vyhraním, sdělím druhému, že je mi něco nepříjemné, něco nechci atd. Takto na mě článek působí až příliš sluníčkově a příjemně. :-) Možná je to popis nějakého ideálu, který se mi zatím nepodařilo zažít. :-)
Atlaua 30. 3. 2016 13:18 +2 v reakci na Vladimír Macko 30. 3. 2016 12:24
Súhlasím, že vzťahy vedieme zo sebeckých dôvodov, aby nám bolo lepšie. A práve preto energia, ktorú vynaložíme na budovanie vzťahu a dobrej atmosféry sa musí v nejakej forme vracať. A preto zodpovednosť za budovanie takejto klímy musí byť obojstranná. Vzťah nie je bumerang, aby sa vám vracalo presne to, čo dávate, je to skôr ako prehadzovanie si loptičiek, v ktorých dávate kus seba tomu druhému. Bola som vo vzťahu, kde som sa naozaj zo všetkých síl snažila držať dobrú klímu, ale druhá strana so mnou nespolupracovala, a keď som to už za nás oboch nezvládla, tak to bolo prezentované ako moje zlyhanie. Vzťah typu, že jeden sa snaží a druhý si sedká, hodnotí a dáva spätné väzby ako rozhodca, je peklo. Vzťah je sústavný proces vzájomných interakcií, atmosféra vo vzťahu sa nedá oddeliť na tú, ktorú vytvára jeden partner a druhý na ňu len dáva spätnú väzbu. Dávaním spätnej väzby totiž partner participuje na utváraní celkovej atmosféry.
Atlaua 30. 3. 2016 13:39 +4 v reakci na Vladimír Macko 30. 3. 2016 12:25
Dobre, skúste si predstaviť situáciu, že k vám príde človek a jednu vám poriadne vrazí. Reakcia vášho tela je telesný pocit - bolesť. Budete tiež tvrdiť, že za túto bolesť ste zodpovedný vy? Prečo by ste mal byť teda o to viac zodpovedný za emócie, ktoré to vo vás vyvolá? Hnev, či strach by boli len prirodzenou reakciou. Nemyslím si, že je možné absolútne oddeliť konanie inej osoby a pocity, ktoré z toho človek má. Rovnako to neimplikuje, že by za naše pocity boli vždy zodpovední iní ľudia. Pravda bude niekde uprostred. Preto sa vlastne snažím stále uvažovať nad tým, kedy sú moje pocity len moje, kedy sú dôsledkom konania inej osoby a aké emócie spôsobím iným mojim konaním iným ľuďom. Navyše, prijať to, že každý si má svoje emócie riadiť sám a byť za ne zodpovedný mi príde alibistické. V podstate tým hovoríte, že môžete niekomu ublížiť, a za jeho emočný stav nebudete niesť zodpovednosť. S tým sa stotožniť nemôžem.
Silly Jane 30. 3. 2016 13:49 +7
Momentálně prožívám vztahově-nešťastné období, kdy se mi zdá, že intimní partnerské vztahy nemají valného smyslu. Když se dva k sobě přiblíží a otevřou se, vedle lásky je přítomna i bolest. Začnou vycházet najevo skutečnosti, které by člověk nechtěl znát a nechce se jimi probírat a "řešit". A i když jdete do vztahu se srdcem, a děláte vše proto, abyste byli oba spokojení, nakonec to "není ono". Partner začne vyčítat, když se mu zrovna neozvete, vypije příliš mnoho vína příliš často atd. Jak mít vztah, ve kterém bude člověku lépe, než když je sám?
Silly Jane 30. 3. 2016 14:00 +3 v reakci na Atlaua 30. 3. 2016 13:39
Souhlasím s vámi. Pokud nás někdo bude svým chováním citově zraňovat (jako fyzicky zraní, pokud nás bouchne do břicha), můžeme se k tomu postavit tak, že jsou to naše pocity, naše negativní emoce, to ano. Ale pokud se to stane víckrát, vede to k tomu, že vztah půjde do kytek, resp. zůstane v něm jen masochista. Na druhou stranu, pokud budeme ve vztahu našlapovat po špičkách, abychom se druhého nedotkli, těžko budeme něco víc než známí.
LáďaUO 30. 3. 2016 14:10 +1 v reakci na Atlaua 30. 3. 2016 13:39
Když k vám např. někdo přijde a jednu vám vrazí, tak jste odpovědná za to, že jste se dostala do situace, která tuto reakci vůbec umožnila. I kdyby to byl "náhodný" kolemjdoucí, který do váš praští, tak to není náhoda. Okolnosti se "nakonstelovaly" tak, že se to prostě stalo a to z nějaké příčiny, kterou můžete a nebo taky nemusíte znát. Vyvolá to uvnitř vás nejspíš nějakou emocionální reakci, kterou si v sobě musíte prožít. Za to jste odpovědná vy. A jste odpovědná za to, jak tuto emoci zpracujete a jak na ní ve vnějším světě zareagujete. Např. odejít od toho člověka, taky mu jednu vrazit, požádat ho o vysvětlení, nechat se mlátit... A totéž se může stát vám jako reakce na vaše emoce. V intimních a blízkých vztazích jsou jen jemnější nuance a je to víc propletené, ale princip je stejný.
Vladimír Macko 30. 3. 2016 14:26 +3 v reakci na Atlaua 30. 3. 2016 13:39
Súhlasím s Vami každý vzťah a každá interakcia je obojstranná, ale to znamená že aj spätné väzby sú kontinuálne a obojstranné. Aby sme sa rozumeli, to čo tu ja popisujem je interakcia vo vzťahu, ktorý sa nachádza ešte v zdravých intenciách interakcie. Fyzické násilie a iné zámerné ubližovanie je už za touto hranicou, je to vlastne istým spôsobom sociálno- patologické konanie a tu je potom veľakrát nutné použiť už iné možno niekedy aj krajnejšie spôsoby správania. Napr. Odísť... Ak sa ja nachádzam v takejto situácii, dávam si prvú otázku, čo som robil pred tým, že som sa dostal až sem...?
Just Jane 30. 3. 2016 14:44 +5 v reakci na LáďaUO 30. 3. 2016 14:10
Já asi chápu, co tím myslíte, ale je to pro praxi těžko použitelné. Když vedle někoho bouchne v metru bomba a rozseká ho na kusy, tak je to taky tím, že se to "nakonstelovalo"? Akorát v tomto případě už těžko následně zpracujete následnou emocionální reakci.. Těžko v tomto případě tvrdit, že rozsekaný člověk je zodpovědný za to, že se dostal vedle teroristy nebo ano? Myslím, že je celá tato teorie o tom, že si vše děláme a konstelujeme sami trochu přitažená za vlasy.
LáďaUO 30. 3. 2016 14:59 +2 v reakci na Just Jane 30. 3. 2016 14:44
Já jsem zastánce karmického pojetí, takže to tak vidím. Tj. že vše, co se nám kdy v životě stane, tak má svoji příčinu, ke které jsme přispěli svým myšlením nebo chováním. U něčeho je to jasné - dal jsem facku, dostal jsem facku. U něčeho to jasné není a můžeme se pídit po příčinách třeba i v daleké minulosti - dětství nebo až minulé životy. Nevytváříme si to jen sami, jsme samozřejmě ve spojení s dalšími lidmi, kteří se na tom, co se nám stane, podílejí také. Vnímám to tak, že jsme společně postaveni do situací, které jednak vyplývají z toho, co jsme dříve udělali (myšlení, jednání) a jednak nás mají něco naučit. Máme tedy odpovědnost za tu svoji část, kterou jsme do situace vnesli a kterou teď musíme (často v kontaktu s někým dalším) nějak řešit, nějak na ní zareagovat. Něco třeba jen statečně přijmout (je nám oznámen rozchod a nenaděláme s tím už nic, je konec), něco se snažit změnit (např. se zachovat jinak, omluvit se nebo naopak si prosadit svou...), poučit se z toho a do budoucna stejnou "chybu" neopakovat. Teroristou na kusy rozsekaný člověk už (v tomto životě) opravdu nic nezmění.
Silly Jane 30. 3. 2016 16:14 +4 v reakci na LáďaUO 30. 3. 2016 14:59
Ono to zní hrozně hezky. Ale pak tedy systémy spravedlnosti vymyšlené lidmi jsou tak nějak navíc. Když se někdo stane obětí trestného činu, je to karma. A když někdo trestný čin spáchá, tak se mu to karmicky vrátí třeba v příštím životě, tak proč ho trestat? Nebo už ten trest je součástí karmy? Co řeknete matce, které se narodí na smrt nemocné dítě? Že je to karmou dítěte i její?
Atlaua 30. 3. 2016 16:15 +4 v reakci na LáďaUO 30. 3. 2016 14:10
Tak, toto je asi vaša životná filozofia, ja sa s ňou nestotožňujem.
Atlaua 30. 3. 2016 16:19 v reakci na Vladimír Macko 30. 3. 2016 14:26
Ten úder berte ako metaforu. Nemala som v úmysle narážať na fyzické násilie vo vzťahu. Aj v zdravých vzťahoch občas niekomu ublížime (duševne), stačí jedna vyhrotená hádka.
Atlaua 30. 3. 2016 16:29 +2 v reakci na Silly Jane 30. 3. 2016 14:00
Myslím, že budovanie dobrého vzťahu je najviac o cite pre situáciu, konať a reagovať primerane. Tí šťastnejší to tak nejak zvládajú samy od seba, ja sa to musím učiť z vlastných chýb a článkov a diskusií na psychologie.cz.
Gade 30. 3. 2016 16:32 +3 v reakci na Silly Jane 30. 3. 2016 16:14
Podľa istých právnych noriem na istých územiach planéty vás odsúdia za to, že sa necháte "karmicky" znásilniť mužom. Je to vaša vina, za ktorú nesiete zodpovednosť - v lepšom prípade vezenie.
LáďaUO 30. 3. 2016 16:54 +1 v reakci na Silly Jane 30. 3. 2016 16:14
Systémy spravedlnosti "vymyšlené" lidmi nejsou navíc, ani nejsou zbytečné. Člověk si nese tu odpovědnost za to, co spáchal a je v pořádku, že za to nese trest (zatím neumíme jako lidstvo žít jinak, abychom se poučili z vlastních chyb, neopakovali je, nezneužívali svobody...). A co se týká následků jiných, dalších - nevím. Nemyslím, že by to byla nějaká taková jednoduchá matematika - oko za oko, zub za zub. Může se to to pak člověku vrátit ještě úplně jiným způsobem... Co říct matce nemocného dítěte? No tak na místě je především projevit jí (nepředstíranou) účast, pochopení, blízkost, umožnit jí projevit své emoce vzteku, zoufalství, bolesti, smutku... A ano, na rozumové úrovni je možné jí sdělit i to, že je to holt karma její i dítěte. To samo ale nesmí být jednoduchá zkratka ve stylu - "co řešíš, nebreč, můžeš si za to sama". Takovéto jednoduché "řešení", které má za úkol vyhnout se prožívání bolesti jakousi racionalizací a legitimizací lidské lhostejnosti a ignorace, je samozřejmě chybné.
Silly Jane 30. 3. 2016 17:06 v reakci na Atlaua 30. 3. 2016 16:29
A jak vám to jde? :-) Mně zas tak moc ne :-).
Silly Jane 30. 3. 2016 17:10 +4 v reakci na LáďaUO 30. 3. 2016 16:54
Nemyslím, že je to jednoduchá matematika. Je mi jasné, že nedává smysl té matce říci na tvrdo, že si za to může sama. Ale ještě šílenější je představa, že jste tou matkou a věříte, že je to karma. Pak dnem a nocí přemýšlíte, co jste ve kterém z minulých životů provedli. Smutné je to proto, že si jste jistí, že byste nic tak strašného, co má tak strašné následky, určitě už neudělal. Ale je vám to prd platné.
LáďaUO 30. 3. 2016 17:29 +1 v reakci na Silly Jane 30. 3. 2016 17:10
No jo, tak určité věci prostě můžeme jenom přijmout jako fakt. Lidé, kteří procházejí regresní terapií nebo se dostávají jinou formou k paměti a prožitkům sahajícím do hluboké minulosti, tak popisují dost šílené věci, které se jim děly nebo které sami páchali (ostatně v historii lidstva to nikdy žádá selanka nebyla, neromantizujme si naše dávné předky, potažmo tedy sebe v dávné minulosti). Cítit smutek můžete, ale je dobré nezaměňovat odpovědnost (ano stalo se něco takového, patří to k mé historii, nebudu si dělat iluze o sobě ve své minulosti jako o nějakém superskvělém člověku) za vinu (jsem hrozný, musím se tím trápit, nenávidět se, následně se litovat...). Možná i proto si to prostě nepamatujeme. Kdo z nás by unesl tu tíhu své minulosti v plném rozsahu?
Atlaua 30. 3. 2016 18:44 +1 v reakci na Silly Jane 30. 3. 2016 17:06
Uf... ešte stále to viac babrem ale cítim nádej. :D
Hanča 30. 3. 2016 19:03 +1 v reakci na Atlaua 30. 3. 2016 13:39
Tohle je z mého pohledu skvělý komentář, Atlauo.
Hanča 30. 3. 2016 19:18 v reakci na LáďaUO 30. 3. 2016 17:29
Láďo, Silly Jane. Někdy přijetí teorie karmy je z mého pohledu jediná možnost k tomu, aby se člověk skutečně nezbláznil, aby mu věci dávaly aspoň nějaký smysl, když už jsou jaké jsou. Př. viz, matka nemocného dítěte. Teorie karmy má hlavu a patu, nemám lepší vysvětlení a něčemu věřit potřebuji. Kdyby ne tomu, zbyl by pro mě jen nesmyslný, nelogický chaos světa. Teorie karmy však může být klidně to samé, jako uctívání Bohů v minulosti a víra, že př. za podmínek splnění určitých rituálů nám bude přát počasí k dobré úrodě pro příští rok. Myslím, že modlení a uctívání Bohů nepomůže. Někdy můžete udělat cokoli co vás napadne a stejně je všechno málo a život je nadále jaký je. A je úplně jedno třeba i například na jaké příčce společenského žebříčku se právě nacházíte.
Šave 30. 3. 2016 19:21 +1
"Lhostejnost k druhým a lhostejnost k osudu celku je přesně tím, co otevírá dveře zlu." To řekl Havel, měl asi na mysli lhostejnost k dění a lidem kolem nás, ale přijde mi to relevantní. Vzpomněla jsem si na tu větu po přečtení tohoto článku, konkrétně po těch větách Laa-c', jak láska kvalitativně všechno mění. Podobně je to ve vztahu, jakmile sami aktivně nepěstujeme lásku, otevřou se dveře pro nenávist.
LáďaUO 30. 3. 2016 19:34 +1 v reakci na Hanča 30. 3. 2016 19:18
Já myslím, že to, že nevíme, jakou má daná situace příčinu a jaký má (pro nás dosud skrytý) smysl prostě neznamená, že žádná příčina a žádný smysl není. Můžeme udělat maximum pro to, abychom žili jako lidé lépe, chovali se tak, že budeme vytvářet větší harmonii, budeme více v lásce a zbytek prostě musíme jen přijmout, že věci jsou tak, jak jsou. Stejně jako člověk v terapii postupně přichází na to, proč se mu dějí určité věci, které se mu dějí a dohledává jejich příčiny (v případě hlubinných terapií) v minulosti, v raném dětství..., tak lze za určitých podmínek jít ještě hlouběji a dohledat ty určité příčiny ještě dál, hlouběji v minulosti. Nikoliv pro zábavu, ale pro lepší pochopení své situace a možnou nápravu. Minulost změnit nejde, budoucnost nevíme, jaká bude, ale ze zkušenosti z běžného života můžeme předpokládat, že z velké části bude daná tím, jak se zachováme dnes. A nakonec stejně žijeme jen stále tady a teď, takže má největší smysl soustředit se bděle na to, co děláme, jak smýšlíme, jak se chováme právě teď...
Hanča 30. 3. 2016 19:46 +1 v reakci na LáďaUO 30. 3. 2016 19:34
Ano, připomíná mi to rozhovor dvou dětí v břiše před porodem. :-) Věříš na mámu? Mámu? Ne....vždyť tady nikde žádná není, je tu jen tma. No jo, ale tam...venku....slyšíš ten tlukot srdce? A cítíš jak si hladí břicho? Někdy slyším, jak si zpívá... Ale jdi, kdo ví co slyšíš a co to všechno je....máma prostě neexistuje....kdyby existovala, tak by přece s námi tady byla....
LáďaUO 30. 3. 2016 20:03 +1 v reakci na Hanča 30. 3. 2016 19:46
Jo, ten rozhovor miminek je moc pěkný. Já ho sem zkopíruju i pro ostatní :-). Ne, že bych s ním tak úplně ladil, ale stojí za přečtení. Věříš v život po porodu? - Určitě, něco po porodu musí být. Možná jsme tu hlavně proto,abychom se připravili na to, co bude pak. - Blbost, žádný život po porodu není. Jak by vůbec mohl vypadat? - To přesně nevím, ale určitě tam bude víc světla než tady. Třeba budeme běhat po svých a jíst pusou. - No to je přece nesmysl! Běhat se nedá a jíst pusou, to je úplně směšné! Živí nás přece pupeční šnůra. Něco ti řeknu, život po porodu je vyloučený- pupeční šnůra je už teď moc krátká. - Ba ne, určitě něco bude. Jen asi bude všechno trochu jinak, než jsme zvyklí. Tunel, na jeho konci světlo... - Ale nikdo se přece odtamtud po porodu nevrátil. Porodem prostě život končí - a vůbec, život není než velká stísněnost v temnotě. - No, já přesně nevím jak to tam bude po porodu vypadat, ale každopádně uvidíme mámu a ta se o nás postará. - Mámu? Ty věříš na mámu? A kde má podle tebe být? - No přece všude kolem nás! V ní a díky ní žijeme. Bez ní bychom nebyli. - Tomu nevěřím. Žádnou mámu jsme nikdy neviděli, takže je jasné, že žádná není. - Ale někdy, když se ztišíme, můžeme ji zaslechnout, jak k nám promlouvá. Víš, já si myslím, že opravdový život nás čeká až potom...
Ulka 30. 3. 2016 20:14 v reakci na Silly Jane 30. 3. 2016 13:49
Na Vaši otázku "Jak mít vztah, ve kterém bude člověku lépe, než když je sám?", Jane, odpovídám: milovat. Možná součástí lásky jsou i ty pekelné záležitosti - výčitky, příliš mnoho vína, zbytečná řešení? Nejspíš součástí lásky je všecko, to si tam pustíme, tedy i naše omyly a přehmaty. Protože - musí být láska dokonalá? Může mít láska spoustu chyb i bolesti? Já si myslím, že ano, i když to zní podivně.
Hanča 30. 3. 2016 20:14 v reakci na LáďaUO 30. 3. 2016 20:03
S tím nemůžeš ladit, Láďo, je to schýza. :-) Buď věříš nebo nevěříš, prostě se někam více přikloníš. :-) Pravdu předem neznáš, jen teorii. Život jaký je....a plný paradoxů. :-) Moc pěkný rozhovor. :-)
Hanča 30. 3. 2016 20:18 v reakci na Ulka 30. 3. 2016 20:14
Ulko, ano může. Záleží také kolik chyb a bolesti, kolik sneseme, kolik dáváme. Záleží na míře únosnosti také, si myslím.
Atlaua 30. 3. 2016 20:47 +3 v reakci na Hanča 30. 3. 2016 19:18
O čo väčší zmysel dáva, že trpíte za niečo, čo ste urobili v minulom živote, alebo čo ste priamo a vedome neurobili v tom terajšom? Prijať náhodnosť udalostí a zmieriť sa s ňou dáva väčší zmysel zas mne. Zlé veci sa stávajú aj dobrým ľuďom. Ak vám ale urobí dobre myšlienka, že tá matka postihnutého dieťaťa urobila v minulom živote niečo zlé a tak si to zaslúži, tak s tým kľúdne môžete žiť. Ale byť v pozícii tej matky, asi by mi to houby pomohlo...
Hanča 30. 3. 2016 21:13 +1 v reakci na Atlaua 30. 3. 2016 20:47
Ani ne Atlauo v tom smyslu, že kdysi udělala/ona nebo dítě/ něco zlé a tak to nyní musí odžít a zaslouží si těžkosti, je špatná, dítě je špatné.... ale možná v tom smyslu, že tyhle prožitky vás posouvají do úplně jiné dimenze, do které by jste se bez prožití nepříjemného nikdy nedostala. A tak by jste pořád žila v např. "každý svého štěstí strůjcem/to by jsme však dle mého byli výhradně všichni silní, zdraví, bohatí a krásní, nikomu by nebylo špatně, svět by byl skutečně ideální místo k žití.... např./, nebo jak si kdo ustele, tak si lehne." Někdy můžete udělat cokoli /vás napadne nebo je ve vašich silách/ a stejně vás to tak jaksi "nepustí." Myslím si, že k tomuto druhu poznání musí občas dojít i sebevětší racionalista. Nevím.
Hanča 30. 3. 2016 22:52 +1 v reakci na Atlaua 30. 3. 2016 13:39
Mě napadá, že ta zlatá střední cesta je asi tato. Nemusím být až tak zodpovědná za emoce, které ve mě druhý člověk vyvolá tím, že mi dá facku. I když jsou to mé emoce. Ale za co zajisté nesu zodpovědnost je to, jak s danou situací naložím. Můžu začít brečet, ustát to se stoickým klidem nebo začít útočit a úder vrátit. Také je potřeba správně vyhodnotit protivníka, že? :-) Pravděpodobně si projdu všemi fázemi postupně, od sebelítosti až k vzteku a pak by bylo dobré vrátit se ke svému stoickému klidu. Představuji si modelovou situaci, kdy policista zatkne recidivistu, klidně s ním mohou cloumat emoce, ale policajt to recidivistovi nevytmaví ručně a stručně, ani ho nezastřelí ani nic....jen mu prostě nasadí pouta a předá dále spravedlnosti. Jinak by nemohl dělat svou práci, že....ale to už jsem zase v onom ideálním světě, který tady nemáme,... ale...ona zlatá střední cesta to pravděpodobně je....
gudrun 30. 3. 2016 23:08 v reakci na Silly Jane 30. 3. 2016 13:49
Silly Jane ,predevsim nemit partnera co prilis pije a zarli . Alkoholiky,zarlivce,psychopaty a gemblery NEBRAT. Ale tohle vy uz davno vite. Nevste hlavu smysl pravdepodobne pro vas nema tenhle vztah, takze sup : zbavte se Ho a hura za novym dobrodruzstvim.Budu vam drzet palce Gudrun
Pavla Rafajová 30. 3. 2016 23:18
Laoc alebo inak hymnus lásky z biblie- list korinťanom. článok je dokonalý..ale viete si predstavit ten raj na zemi, keby sme to všetci vedeli? vačšinou..si myslím, sa na svete stretávame s ľuďmi, cez ktorých sa posúvame vpred a naopak, oni vďaka nám. tá nedokonalosť je asi to "poznanie,ktoré si máme z tohto života odniesť"...možno... tých pár ľudí, ktorí a tento svet prišli iba pomôcť a svoj duchovný rast už majú "na mieste" a takýto dvaja keď sa stretnú ..môžu prežiť uvedomelý vzťah.....no .ja si asi prejdem ešte pár životmi..ako sa na svoje prchké kroky v partnerstve pozerám..nánosy minulosti su hlboko vo mne..strach z odmietnutia je celá kapitola..
Vladimír Macko 30. 3. 2016 23:19 +1
Zaujímavé, kam sa rozbehli úvahy a debaty od jadra článku ...už sme u „karmy“ :-) ..ďakujem za bohaté postrehy.... Zamyslel som sa nad tým , čo sa tu píše, lebo som nadobudol dojem, že moje slová sú tu vykladané ultimatívne...Tak som to nemyslel, ani to tak nemyslím. Rovnako si nemyslím, že máme vždy moc nad všetkým v čom sa nachádzame. Ja len uvádzam, že je výhodné postupne si budovať a získavať moc nad svojimi pocitmi, emóciami a prežívaním. Každý podnet z okolia je len ponuka, ak neviem ponuke odolať, napriek tomu že môj pocitový stav sa mi pri tom nepáči, tak sa pýtam koho je to problém? Ponuky, alebo toho čo ponuku prijíma aj keď nechce? Lebo inak to nevie? Je nevedomosť ospravedlnením? Podľa mňa prvý raz je to nevyhnutnosť, ale ostať naďalej nevedomý je už voľba... a za to si už rozhodne pri ďalšej takejto situácii môžem sám, keď už viem aké ponuky okolia nezvládam a zvládať by som chcel. V každej situácii, čo sa nachádzame sme v okolnostiach subjektívnych - ktoré meniť môžeme a objektívnych- nad ktorými momentálne moc nemáme. Zlé a ťažké prežívanie vzniká, ak sa nevieme zmieriť s okolnosťami, nad ktorými moc práve nemáme. Ja hovorím ak sa zaoberám, užieram a trápim nad vecami ktoré zmeniť nemôžem, lebo na to nemám silu a schopnosť, som blbec. Lebo mrhám drahocennou životnou silu na niečo, čo zmeniť neviem a oberám sa o možnosť meniť všetko ostatné čo meniť môžem na spríjemnenie života. Ale našťastie každý stav osobnosti - blbec je dočasný a meniteľný :-)
office 31. 3. 2016 02:51 v reakci na gudrun 30. 3. 2016 23:08
Zaujal mě váš příspěvěk. Asi nikdo nebude namítat proti tomu, že (pokud vaši myšlenku zjednoduším na "drť") závisláky nebrat.. a teď definujte tu závislost.. nejlépe s ní koresponduje všeobecně vnímané zjednodušení, jak jej podávate vy: alkoholiky, psychopaty a gemblery nebrat.. co takové notorické kuřáky, co mají nutnost vykouřit nejméně dvě krabičky denně? to jsou přeci také závisláci. Také mají svou slabinu charakteru. A mnozí z nich často nezůstanou jen u obyčejných cigaret, ale kombinují to s trávou apod. experimenty. Ty ve svém příspěvku opomíjíte. a pak zde máme společensky tzv. "neškodné jevy" - závislost na kofeinu - když si dáma MUSI dát denně 5x kávu, tak je to naprosto (po společenské stránceú v pořádku.. hey.. ono se to přeci dokonce sluší či očekává, že si dáma dá denně kávu.. ráno při probuzení jako rituál apod.. TO, že daný obsah kofeinu vypitý každý den může mít naprosto nedozírné následky na její mentální a psychické pochody (asertivita, arogance, hyperaktiva a cokoliv jiného), to nikdo nezkoumá, protože KAVA je chique.. společensky nezávadná v jakémkoliv množství. Jiní si tento doping nahrazují colovými nápoji. to, co chci říci, je, že v celé řadě případů se směřuje k určité stigmatizaci na základě jednoduchého tvrzení typu: on si dá denně 2 piva, všichni psychologové a odborní lékaři doporučují v tisku max. 1 - a proto je závěr takový, že se jedná o ALKOHOLIKA.. přičemž existují velmi přesné a věrohodné studie, které toto velmi detailně popisují.
office 31. 3. 2016 02:57 v reakci na office 31. 3. 2016 02:51
- co se mi nevyšlo do první části příspěvku, je to, že osobně vnímám jako ALKOHOLIKA (či jakkoukoliv jinou osobu závislou na nějaké substanci) tak, že při jejím akutním nedostatku vykazuje fyziologické symptomy typu nekontrolovaný třes, pocení, neschopnost ovládat motoriské pochody apod.. no, asi tak, jako v mnoha filmech, kde je to docela dobře vizuálně ztvárněno. a pokud poohlédnu mimo tyto závislosti na nějaké fyzické substanci, tak tu máte pak třeba CDO postižené klienty.. kleptomany (možná se řadí pod stejnou skupinu).. ti jsou z hlediska vnímání "prospěšnosti pro vztah" hodnoceni jako "vhodnější?
LáďaUO 31. 3. 2016 10:37 +4 v reakci na Vladimír Macko 30. 3. 2016 23:19
Ano, zaobírat se tím, co nemohu změnit, nemá smysl, lze to jedině přijmout. I to je ale velmi těžké a provází to spousta emocí. Navíc vždy nebo téměř vždy rozlišit to, co změnit mohu a to, co změnit nemohu, je už dost pokročilý stupeň moudrosti, kterým většinou bohužel neoplýváme :-).
Vladimír Macko 31. 3. 2016 17:32 +1 v reakci na LáďaUO 31. 3. 2016 10:37
Ďakujem za komentár, dobrý postreh. Je to ako píšete, na druhej strane moja skúsenosť s klientmi mi hovorí, že tieto odpovede si nosíme v sebe, často stačí, sa len správne pýtať či už sám seba, alebo pomocou niekoho iného....
JiriC 1. 4. 2016 10:37 +2 v reakci na Vladimír Macko 30. 3. 2016 12:25
Akce a reakce jsou pro jednodušší osobnosti? Zvláštní představa. Jednodušší, to je kdo? Myslíte nekomplikovaný? Nebo ten, kdo nepotřebuje moc hloubat, protože je OK, zřetelně vnímá a je mu život srozumitelný? Nebo je to hlupák? Tvrzení "za stav své duše jste odpovědní sami" je užitečným protikladem k (možná převažující) představě, že za můj mizerný život může mizerná doba, špatné okolí atd. Ale jedno i druhé jsou extrémy. Jsme přiměřeně odpovědní za stav druhého i za svůj vlastní. Reagování není špatné, ale potřebné. Schopnost zrcadlit druhému pocity a sdílet je patří ke komunikaci, společně s někým se (přiměřeně) rozzlobit nebo naopak sdílet radost, i to patří ke vztahu. Otázka jestli nám stačí život s psími podmínkami je opět extrém. Samozřejmě nestačí, ale psy si lidé pořizují i proto, aby kompenzovali, co jim schází, tedy zrcadlení pocitů, nekomplikovaný a výrazně emotivní vztah. Když se akcent na vlastní odpovědnost za svůj stav zvrhne v "jen a jen já sám jsem odpovědný za svůj stav", je to stejně nesmyslná mantra jako "za vše mohou ostatní". Jsem plně odpovědný za to, jak se svými pocity a myšlenkami naložím, co s nimi udělám, to ano. Také ale platí, že když mi někdo pomůže, není to na škodu. A když mě v mé snaze sráží, těžko tvrdit, že se vůbec nepodílí na výsledku. "Miluj bližního svého jako sebe samého" mimo jiné vyvažuje roli vnitřního i vnějšího vztahu a nezdá se, že by lidé kdy vymysleli nějaký převratně jiný koncept.
LáďaUO 1. 4. 2016 11:15 +1 v reakci na JiriC 1. 4. 2016 10:37
Nemyslím, že byste byli s autorem článku v rozporu. Jen každý volíte jiná slova... Ještě si dovolím své zamyšlení - pro mě je vyjádření "jednodušší osobnost" člověk, který se dosud ještě ani nezamyslel nad komplikovaností života, nad hlubinami své duše a jen tupě kopíruje naučené vzorce nebo reaguje zvířecím způsobem bez rozmyšlení, procítění, empatie... Jeho stav OK je tak jen zdánlivý, ve skutečnosti není zrovna moc OK, resp. zřejmě se "ještě" nestal neurotikem, protože žije ve své bublině jednoduchého (zjednodušeného) života. Je to diametrálně odlišná fáze ve vývoji od člověka, který "už" není neurotikem a je jeho život je proto také svým způsobem "jednoduchý".
JiriC 1. 4. 2016 13:37 +5 v reakci na LáďaUO 1. 4. 2016 11:15
Na těch jednodušších lidech se neshodneme. Znám lidi, kterým by zdejší psaní (to mé určitě) nejspíš připadlo jak napsané Marťany, lidi co se nezamýšlejí nad hlubinami své duše, a přesto bych se o nich nikdy neodvážil říci, že jsou jednodušší. A už vůbec ne že jsou potenciálními neurotiky. Místo přemítání o hlubinách hluboce žijí. A kdybych jim řekl, že žijí hluboce, nejspíš by vykulili oči, protože jak žijí, jim připadá přirozené. Když si vezmu na pomoc Junga, řekl bych, že často mají blíž k bohu (bytostnému já) než usilovně přemítající. A ono to také odpovídá průběhu individuace - z šílených snů se postupně stanou sny o normálních věcech, komplikované věci se začnou jevit jednodušeji. Když vidím svého dědu na poli, přemítajícího kdy zasít, jak zdánlivě jen tak stojí, mne v rukou hlínu, a pak přemýšlením nedosažitelným způsobem rozhodne, když si představím, že bych se vedle něj postavil a začal mudrovat o hlubinách, asi by nechápavě a možná trochu znechuceně pozdvihl obočí. Vy byste si asi se svou domněnkou o neuroticích a "tupém kopírování" vysloužil i jednu potěhem. Já sám za sebe to (své) přemítání o hlubinách mnohdy vidím spíš jako z nouze ctnost.
LáďaUO 1. 4. 2016 13:54 +2 v reakci na JiriC 1. 4. 2016 13:37
Vidím to trochu jinak. Pokud ten váš děda opravdu hluboce žil a měl tím pádem, jak píšete, mnohem blíže k bytostnému já, než různí rozumoví přemítači, tak zjevně byl člověkem, který měl již v historii své duše ledacos za sebou nebo se prostě dostal do hlubin prožívání tak, že již mohl žít svůj klidný a relativně jednoduchý život. Stejně tak se můžu vyjádřit o různých "primitivních" národech, kteří jsou ve spojení s "podstatou" mnohem víc, než většina moderních civilizovaných lidí. U nich nejspíš ani k neurotizaci v našem západním pojetí nikdy nedojde, budou se vyvíjet směrem k bytostnému jiným způsobem. Ale nějaké Pepu - alkoholika z hostince "Na růžku", který zná jen to, jak někoho ošulit, v práci se nepředřít a večer doma zfackovat ženu a nepřijde mu na tom nic divného, žije takto svůj spokojený "jednoduchý" život až do pozdních let, si klidně za jednoduchého v tom prvním významu klidně označit dovolím...
Surya 1. 4. 2016 14:46 v reakci na Atlaua 30. 3. 2016 13:39
Atlaua, mnoho let jsem nad timhle rozjimala a prisla jsem doposud na to ( zatim svuj vhled- nazot mam nemenny po dlouhou dobu ) ze skutecne nelze oddelovat konani jednoho od reakce- pocity druheho. Ono je to dokonale provazany. Jsou tam hlubsi souvislosti ( co clovek, co interakcd to jine souvislosti k odhaleni ) Jestlize se teda v kazdem momente pri interakci s nekym projevim tak ze si nejsem vedoma (a mnohdy samozrejme nemuzu si byt vseho vedoma ...jsme jen lide ) co a nebo jakou reakci u toho ktereho cloveka muzu vyvolat, jsem samozrejme zodpovedna za svou volbu a stejne tak jsem zodpovedna za sve reakce kdyz mi treba nekdo jednu vrazi. A zodpovidam si i za to jestli jsem schopna vedome ( otevrene vedomi ) vnimat proc to ten clovek mohl udelat ( empatie- spucit ) a cim jsem tomu ja mohla dat pruchod. Cele je to komplikovane a provazane. Je to mravenci prace na cely zivot. ;) Kdyz nebudu cloveka vubec znat a na ulici ke me priskoci a jednu mi bouchne, tak s nim budu s velkou pravdepodobnosti soucitit ( ze zivota ) , protoze si uvedomim ze je s nim neco v neporadku a ja to zmenit nemohu ani nemusim ( nezname se ). Zodpovim si ale v takovem pripade hlavne sve reakce na tu akci. Kdyz budu nekoho znat a stane se ze jednu chytnu , prozkoumam si co a nebo jak jsem k tomu mohla prispet/ prispivat i dlouhodobe a dal si opet zodpovim za svoji reakci.
Surya 1. 4. 2016 14:53 +1 v reakci na JiriC 1. 4. 2016 13:37
Take znam takovou zenu, je to moje teta temer 90 ti leta ktera je ale velmi dusevne otevrena a proto se nepotrebuje pidit po hlubinach sve duse ale zdejsi psani by nejspis take nechapala. A pak znam lidi kteri se sve duse zatim nedotkli a spi v hlubokem nevedomi= " jednoduseji " reaguji a konaji protoze ne/ vedomi jim nedovoli zatim jinak. :)
LáďaUO 1. 4. 2016 14:57 v reakci na Surya 1. 4. 2016 14:53
Ano, to jste vyjádřila velmi trefně.
Gade 1. 4. 2016 16:20 +2 v reakci na Surya 1. 4. 2016 14:53
To, že sa niekto "pidí po hlubinách" alebo sa drží hesla "nerieš a vždy kráčaj dopredu" nie je prejavom stavu OK/NeOK, ale prejavom kognitívnych preferencií človeka. Asi najzreteľnejšie je to vidieť na článkoch Dr. Špatenku (skúmanie "prečo by to tak mohlo byť?" prevažuje nad riešeniami "čo s tým?") a článkoch Dr. Špoka, Dr. Honzáka (vice versa). Samozrejme osobnosť nemá len jednu rovinu preferencií (pragmatizmus v živote vs filozofovanie nad životom), ale je ich viac. Tieto kognitívne rozdiely sa prelínajú filozofiou "večnosť", pričom uvádzam jeden z príkladov - odlišný prístup R. Dawkinsa (The G_d Delusion) a Ch. Hitchensa (G_d is not Great) na rovnakú otázku "neexistencie" B_ha.
Ulka 2. 4. 2016 09:40 +1 v reakci na Vladimír Macko 30. 3. 2016 23:19
Pane Macko, rozdělujete okolnosti na ty, které měnit můžeme a na ty, nad nimiž aktuálně moc nemáme. Myslím si, že takto přemýšlet je taková trochu habaďůra na sebe. Vždyť my sami se podílíme i na vnějších okolnostech, i kdybychom nedělali nic. Jsme jejich součástí. Není já x oni. Vše je jedna velká množina. Proto nelze říct, že nemohu měnit druhého. Zavání to nepěknou manipulací, jasně, ale my měníme druhé (jakož i oni mění nás). Je to nejpřirozenější vzájemná interakce mezi lidmi, ať se nám to líbí nebo ne. Takže, jak rozlišit, co vlastně ještě změnit můžu a co už/ještě ne; vše má své nuance dál, někdy jsme schopni si je uvědomit, i když se táhnou do velké dálky, někdy ani když je máme před nosem. Ak sa trápím nad vecmi, pak se zřejmě potřebuji jimi protrápit, poslouchám sebe, a tedy nemrhám drahocennou energií, ale vyvlíkám se postupně z problému. Je to potřebné - jistě, do určité míry, aby se tahle fáze nezvrhla někam, kde by už to bylo patologické. Ale přeskočit tuhle fázi a rovnou se věnovat tomu, co evidentně je v mé moci, nevidím jako dobré - ta fáze se přihlásí o slovo, dřív nebo později.
Hanča 2. 4. 2016 13:32 +4 v reakci na Ulka 2. 4. 2016 09:40
K tomu je dobrý film "Život na dálkové ovládání." Člověk může ovladačem vypnout a přeskočit dálkovým ovládačem nepříjemnosti ve svém životě a prožívat pouze příjemné. Dostává se však do situace, že přestává rozumět prostředí /rodině/ ve kterém žije, protože neví, že určité chování vychází z určitých negativních prožitků rodiny, které si ostatní prožili, on je však ovladačem přeskočil a tak si je nepamatuje. Ano, muž snahou odžívat pouze příjemnosti si na sebe tímto plete bič a vůbec netuší, co se mu to vlastně děje....dokud neprohlédne a nepříjme život jaký je....se vším.
Vladimír Macko 3. 4. 2016 08:54 v reakci na Hanča 2. 4. 2016 13:32
Ďakujem za postreh :-) Aj mňa veľakrát osloví umenie a pohľad scénaristu vo filme, hlavne ak verne opisuje našu skutočnosť..... Je to ako píšete, nie je vhodné ani rozumné niečo s čím sa v živote stretávame prehliadať, alebo si to nevšímať, len preto, lebo nám to je nepríjemné. Ak to nedokážeme prijať, nemôžeme to ani meniť.... Takto to neopisujem, ani to takto nemám na mysli. Som zástancom toho , že všetko čo ma postretne, má pre mňa nejaký význam, preto sa tomu nie je rozumné vyhýbať, ale postupne hľadať a zaujať k tomu správny postoj , postoj podľa pochopenia seba a cez seba pochopenia okolia.... Myslím to tak , že ak prežívam niečo, čo ma postretlo zle a nepríjemne, je rozumné hľadať príčiny môjho stavu vo mne, nie v ponuke -( v podnete), ktorá prišla z vonka, lebo taká ponuka ma bude dovtedy atakovať nepríjemne, pokiaľ to v sebe nevysporiadam správnym postojom k nej. Správny postoj mi následne pomôže vytvoriť právny kognitívny prejav k tomu...správny pre mňa a zároveň správny aj pre okolie.
Jana 4. 4. 2016 09:37 +1
Dakujem za uzasny clanok. Co mna zaujima, je tato situacia. Nasla som muza, ktory ma ocaril. Sme spolu vyse desatrocie. Presli sme si problemami aj peknymi vecami. Zamilovanost presla, laska ostala a ostali sme oddani jeden druhemu. Pomahame si, mame spolocne hobby. No nastal rozdiel - ja po nom tuzim aj ked zamilovanost presla, on uz po mne nie, co sa sexu a veci okolo tyka. A tak si zijeme, ja mam malo a on nie je ochotny sa so mnou o tom ani rozpravat, v tomto ma jasnu predstavu, on tu potrebu nema a nasilu to robit nebude, aj ked prist o mna nechce, ale nenuti ma byt s nim. No i tak vernost vyzaduje. A tak sa stalo, ze som neodolala istemu mladsiemu muzovi, ktory prejavil zaujem a velmi sa snazil. Vznikol z toho paralelny vztah cisto o naplnani fyzickych potrieb. Pol roka sme sa stretavali a stali sa z nas velmi dobri kamarati. Zistili sme, ze citime viac. Mala som to za zamilovanost, nie za lasku, on bol presvedceny ze ma lubi a tak sme to ukoncili. Presiel dalsi rok, my spolu opat cca 2 mesiace komunikujeme, no len ako kamarati, bez vyhod. Vztah nik nechce, je mladsi a byva daleko, ma ine ciele. No city nepresli, stale jeden na druheho myslime a nedokazeme sa od seba odputat. On chce so mnou znova riesit fyzicke zalezitosti, chybam mu, no ja nechcem aj ked po nom tuzim, chcem byt verna milovanemu muzovi. A tak si uzivame kamaratstvo a pocity, ktore mame, no co je to? Laska? Zamilovanost? Asi 10 mesiacov sme neboli v kontakte vobec a ani trocha to nepolavilo, co s tym?
Vladimír Macko 4. 4. 2016 16:07 +1 v reakci na Jana 4. 4. 2016 09:37
Ďakujem za otázku Jana. Z toho čo píšete, ste človek milujúci a tiež milovaný, len nie celkom tým spôsobom aké sú vaše momentálne potreby. Píšete, že ste vzťahu obaja oddaní, v podstate to u Vás dobre funguje, ak to správne chápem, len na fyzické potreby máte inú mieru. Podľa toho ako uvádzate, potrebujete v tomto smere zmenu, hľadáte spôsob a dávate si otázky, ktorý spôsob zmeny je pre váš život správny. Aby ste sa mohli správne rozhodnúť bude dobre , ak si odpoviete na pár nasledujúcich otázok 1.) Píšete, že ste vzťahu oddaní. Potom mi napadá otázka, kde je potom problém v komunikácii, keď vzťah chcete obaja? Nekomunikácia muža v takomto prípade môže prameniť z určitej nedôvery v seba alebo vo vás, zo strachu že stratí svoje postavenie ak prezradí niečo intímne, alebo len z dôvodu, že mu takýto stav vyhovuje a nechce to meniť a komunikáciou by to mohol odkryť... Píšete nechce Vás stratiť, ale vernosť vyžaduje. Čo mu na tomto vyhovuje? Servis, služby, podpora...Berie Vás ako Matku? Toto Vám napovie, ak sa pozriete na jeho vzťah s matkou. Prípadne na vzťah vašich rodičov, aby ste videli svoje vzory, ktoré možno aplikujete..... 2.) Čo môžete urobiť aby ste otvorili komunikáciu? Komunikácia sa otvára príjemnou klímou, motiváciou, alebo v krajnom prípade vľúdnym a striktným upozornením pred zúfalým krajným krokom, prípadne vykonaním oznamovaného krajného kroku... 3.) Riešite problém, absencie fyzických potrieb vo vzťahu. Naozaj riešite? V každom probléme máme vždy dve východi
Vladimír Macko 4. 4. 2016 16:09 v reakci na Jana 4. 4. 2016 09:37
ská....Riešenie problému, alebo únik z neho. Únikom sa nič nerieši, len sa odsúva na neskôr, ak potrebujeme napr. momentálne zosilnieť. Únik môžem použiť, keď mám vo vzťahu „zadné vrátka“. Ak volím pri probléme a namiesto riešenia a zmeny únik, prenášam pozornosť na opojnú náhradu a nie na zmenu pre mňa podpornú. Môžem sa potom hnevať, ak sa situácia nevyvíja v môj prospech? Riešenie sa robí pochopením a ovládnutím problematiky. 4.) Na príjemné prežitie bezstarostných chvíľok v úniku stačí sladká hormonálna zamilovanosť... Rozdiel medzi láskou a zamilovanosťou sa ukáže a overuje v situáciách, keď sme nútení spolu riešiť, konfrontovať nejaký problém, ktorý sa nás oboch dotýka. Bola taká situácia s novým priateľom? Ako dopadla? 5.) Píšete, že po 10 mesiacoch vaša vzájomná príťažlivosť nepoľavila, čiže nepodľahla zmene. Čo ste urobili, aby nejaká zmena v tomto nastala? V konečnom dôsledku, žijeme to, čo si tvoríme v predmetnej realite. Preto je dobré, pred každým významným krokom a vo vzťahoch obzvlášť zvažovať tiež dopad na realitu, ktorú si tým tvorím. Dobrý, kvalitný a láskyplný vzťah nevzniká, on sa buduje a tvorí. Ak sa ho rozhodnem vymeniť za iný, ktorý predpokladám, alebo cítim, že bude, alebo má potenciál byť hodnotnejší, tak či onak ho budem musieť začať budovať. Prajem Vám veľa zdaru na vašej ceste.Každá takáto situácia v našom živote, nech dopadne akokoľvek, v konečnom dôsledku ju nakoniec oceníme ako odmenu, lebo nás privedie k významnému poznaniu seba a života.
Jana 4. 4. 2016 20:46 v reakci na Vladimír Macko 4. 4. 2016 16:09
Dobry vecer p- Macko, dakujem velmi pekne za odpoved. 1.) Moj muz je v tomto nekompromisny a nedokaze sa vcitit. On tu potrebu nema, jemu to staci udajne raz za pol roka. Nedokaze pochopit, ako to moze niekto iny pocitovat castejsie. Ma svoju hlavu - musim si vystacit s jeho objatiami a blizkostou, co je viac ako sex. Uz do finale si mozem pomoct aj sama. Nepristupi ani na kompromis, spolocne hry bez styku, pride mu to "ponizujuce", "spinave", podla jeho slov prilis moc si ma vazi na to, aby sa dokazal prepnut a mat ma za sexualny objekt. Osobne tomu nerozumiem, rovnako, ako on nechape mna. Ako matku - to by som nepovedala. Skor sa casto citim ako jeho dieta, o ktore si on mysli, ze sa musi neustale starat, chranit, hyckat, riadit a napravat. 2.) Komunikaciu sme viackrat otvorili, a hoci sa tvaril, ze pochopil a ze ho to mrzi, poziadal ma aby som nanho netlacila a slubil ze sa bude snazit, no nic sa nezmenilo. Uz som sa aj vyhrazala podvedenim aj odchodom. Povedal, ze co narobi, ze ak ho chcem podvadzat, tak nech sa najprv rozidem a potom si mam hladat druheho. Myslel si, ze by som ho nikdy nepodviedla. Vlastne to som si myslela aj ja. A stalo sa. A nic sa nezmenilo, len to, ze mal doma kludnu a spokojnu zenu a nemusel sa v tomto smere namahat. Niekedy aj naznacoval, ako keby nieco tusil, ale neriesili sme to. 3.) Unik. Riesenim by bol odchod od milovaneho muza pretoze s nim nepohnem. No bolo by to naozaj riesenie? Mame spolocne konicky, sme spolu radi, doplname sa, smejeme.
Jana 4. 4. 2016 20:59 v reakci na Vladimír Macko 4. 4. 2016 16:09
Prisla by som o prilis vela keby som odisla iba kvoli sexu, hoci ma to velmi frustruje. 4.) Nie, takato situacia s novym priatelom nebola. Ako vravim, je odo mna o par rokov mladsi, este studuje, ma ine problemy. Byva daleko, vidame sa malo. Skor piseme a volame, a momentalne je nasa komunikacia skor len o tomto. Kazdy mame vlastny zivot. Mozno ked mi umrel pes, tak stal pri mne najviac zo vsetkych, kominikoval o tom so mnou, bol mi oporou, prisiel na par dni do nasho mesta aby som ho mohla vidiet. Pre ostatnych to bol len pes, na ktoreho casom zabudnem. On jediny videl moju bolest a podrzal ma. Ale to je vsetko a verim tomu, ze ktokolvek, kto chce dostat zenu, by toto dokazal uhrat. 5.) Co som pre to spravila? Nekomunikovala som s nim, v prvom rade. Moc som spravit nemohla lebo ked som prisla za muzom, ten ma len objal a poslal prec, co vo mne sposobilo len dalsiu tuzbu po tom druhom. Ked som nanho myslela, zahnala som myslienky prevazne knihou, hudbou alebo nejakym sportom. No ked sa mi on po vsetkych tych mesiacoch ozval, bola som tam, kde na zaciatku. No tentokrat som aspon nepodlahla :) V tom druhom pripade ziadne "my" nie je. Ten druhy muz ma uplne ine plany v zivote, ako ja, o tom sme sa uz rozpravali. Nic okrem kamaratstva, pritazlivosti a mozno citov nas nespaja, ani konicky. Jasne, vy mi nedate odpoved na to, co robit. Ja sama neviem. Mam pocit, ze lubim oboch, ak je to mozne. A mozem si za ten zmatok sama. Dakujem za odpovede aj otazky, budem o om velmi premyslat
Vladimír Macko 5. 4. 2016 07:15 v reakci na Jana 4. 4. 2016 20:59
Dobrý prístup Jana. V podstate to čo potrebujete vedieť, je zhrnuté vo vašich odpovediach. Dodal by som k tomu už len, že vami popisované a prežívané skutočnosti je dobré vidieť cez zorný uhol, čo na tom zmeniť môžem a čo nie. To čo zmeniť nemôžem, kde moje potreby nie sú vypočuté a akceptované, je dôležité si určiť, či práve s týmto sa viem a môžem zmieriť. V živote je to vždy niečo za niečo a naša zodpovednosť vo voľbe a v rozhodnutiach nakoniec určuje kvalitu našich vzťahov a kvalitu života. To v čom sa vo vzťahu nachádzame, je vždy naše individuálne a o vhodnosti, správnosti a prijateľnosti, rozhodujeme výhradne my sami - účastníci vzťahu. Každý vzťah má nejaké miesto a úlohu v našom živote, okrem iného nás formuje a nesie nám nejaký odkaz. Často sa stáva, že ak naplní úlohu v našom živote, mení sa na vzťah iný, inej formy blízkosti, iného zdieľania času a priestoru. Ak sa nachádzame v živote v stave nerozhodnom, znamená to, že sa cyklíme, pohybujeme medzi dvoma, prípadne viacerými protichodnými presvedčeniami so zatiaľ s nevyjasnenými hodnotami.
halabala 6. 4. 2016 16:03
Zaujímavý pohľad na vec, veru. Potrebovala by som poradiť v mojej situácii. Chodím s istým mužom už nejaký ten polrok. Zo začiatku sa neskutočne snažil, vždy si na mňa našiel čas, už na samom začiatku ma pozýval k sebe bývať a zároveň občas utrúsil, ako veľmi by opäť chcel mať pri sebe "svoju polovičku".. fajn, začiatky sú vždy ružové, iste :) doteraz bývame každý osve, zvykla som si za ním chodiť viac ja, najmä cez víkendy, o ktorých program sa postaral plne on.. medzičasom ma zoznámil s celou svojou rodinnou, ako i zopár priateľom a bez problémov ma predstavuje ako svoju partnerku, príp. priateľku.. to je všetko pekné, ale ak mi náhodou nevyhovuje to, čo chce on, je nespokojný, utíchne a nerozpráva sa so mnou.. vyslovenen dominantný typ.. o spoločnom bývaní už nie je ani reči.. on vraj potrebuje svoje súkromie.. a či ho nebodaj, citujem : "ty chceš byť so mnou 24 hodín nonstop?? Ty ma chceš vlastniť!" skrátka, nespoznávam ho, nerozumiem tomu.. zrazu sa tvári, že jeho sa akože "moje problémy", a síce ďalšie prirodzené vyvíjanie vzťahu netýkajú, a že nemá rád, keď naňho takto tlačím.. popravde, neviem čo som urobila zle.. celkom sa ma to dotklo.. ale ako tak nad tým premýšlam, zrejme som sa prispôsobila jeho potrebám na max., zatiaľ čo som zabudla na tie svoje.. dostala som sa do takej nemilej slepej uličky.. má tento "vzťah" vôbec šancu na úspech? mám mu len nechať čas, alebo to celé ukončiť (podotýkam, že dotyčný je rozvedený, s 2 deťmi)
Vladimír Macko 6. 4. 2016 17:44 v reakci na halabala 6. 4. 2016 16:03
Ďakujem za ocenenie pohľadu a zároveň ďakujem za dôveru v môj názor. Ak som dobre pochopil, trápi vás vývoj vášho vzťahu, ktorý sa posunul niekde inde, ako by ste chceli. To že muž nekomunikuje, nie je nič výnimočné, je to bežný prejav, keď sa potrebuje v situácii zorientovať. Obyčajne muž o dôležitých veciach, nehovorí len tak halabala:), ale až keď má v tom jasnejšie. To že chcel na začiatku spoločné bývanie a teraz nie, nasvedčuje tomu, že sa niečo vo vašom prístupe zmenilo.... V zásade platí, ak vás nechce mať zatiaľ vo svojom priestore bývania, nasvedčuje to, že výhody z vašej prítomnosti v jeho priestore nie sú teraz pre neho príťažlivejšie, ako súčasný stav a aby podstúpil zmenu. Možno by bolo dobré sa sebakriticky zamyslieť aké výhody, aká zmena klímy mu z toho plynie? Viac plusové alebo mínusové? On už má skúsenosť, etalón so spoločného bývania v manželstve, už pozná aj nevýhody, a ak mu váš prístup tieto výhody pripomenie, tak stráca záujem. Zamyslieť, myslím sa nad jeho pohľadom... Píšete: „ale ako tak nad tým premýšľam, zrejme som sa prispôsobila jeho potrebám na max., zatiaľ čo som zabudla na tie svoje“ ... Ak by to skutočne takto bolo, moja otázka znie, prečo by nechcel prijať vaše výhody? Píšete, že ste sa dostali do „slepej uličky“. To je výstižné....A čo je rozumné urobiť v slepej uličke? Podľa mňa vycúvať. Novú orientáciu, predsa riešime až po vycúvaní zo slepej uličky, keď problematiku vidíme z vonku a vieme ju správne vyhodnotiť.