K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné
Ilustrace: Aron Wiesenfeld, www.aronwiesenfeld.com

Každý má trauma

Je dneska sexy mít trauma? Je to pořád ještě tabu? Nebo vlastně norma?

Míša Broster

Míša Broster

15. 2. 2018

„Mám trauma,“ říká mi pološeptem kamarádka nad šálkem čaje v kavárně. Má odpověď, že vím, ji evidentně šokuje. „To je to tak vidět? Jak jsi to poznala?“ Mimoděk se upraví a vzpřímí se na židli, jako by těch pár pohybů mělo moc její trauma nebo to, podle čeho jsem ho poznala, schovat. Za jejími gesty se ukrývá určitá křehkost, stud a zranitelnost a také trochu strach, aby se to neprořeklo. Jako by měla nějakou hodně nakažlivou nemoc, kvůli které se s ní už nikdo nebude bavit.

„Aby ne,“ odpovídám. „Ty i já jsme děti socialistických porodnic. Jsme dokonalí adepti na porodní nebo poporodní trauma. Šup, šup pěkně od maminky pryč, do ostře osvětlených a studených prostor dětského oddělení. A když chceš vidět mámu, tak si musíš podle kojícího harmonogramu pěkně několik hodin počkat… A co teprve další věci, které se nám za všechny roky našich životů staly? Rozchody, rozvody, vyhazovy z práce, sem tam nějaká ta nehoda…“

„Aha, takže ty myslíš, že trauma je taková společenská diagnóza?“ ptá se. „Ano, jen bych to nenazvala diagnózou, je to prostě něco, co je součástí života každého z nás, je to vlastně norma.“

Trauma je dnes celkem populární téma. Běžně se o něm píše a mluví a ve veřejném světě je vlastně určitým způsobem sexy. Války, přírodní katastrofy, násilné činy… Je toho tolik, že se nad tím už ani nepozastavíme. Na úrovni veřejného prostoru nám trauma připadá jako běžná věc, ale co na úrovni našich každodenních životů?

Příliš rychle, příliš mnoho

Pokud se totiž dostaneme na osobní rovinu a odpovíme si na otázku, zda v životě potkalo nějaké trauma NÁS, většinou máme tendenci říci: „Ne, tohle se MĚ přece netýká.“ A do jisté míry máme pravdu, protože kdo z nás zažil válku nebo nějaké opravdové fyzické násilí?

O těch méně viditelných traumatech, která se dějí každý den (a to i když žijeme v „bezpečném“ civilizovaném světě) se totiž příliš nemluví, a tak máme tendenci je zlehčovat, nepřikládat jim význam nebo je zasouvat do temných prostor našeho osobního tabu.

Peter Levine, americký psycholog a tvůrce metody Somatic Experiencing, postavil definici traumatu na úplně jinou rovinu. Říká totiž, že trauma může být cokoli, co přijde příliš rychle, příliš náhle nebo je toho příliš mnoho. Prostě a jednoduše nás to zastihne nepřipravené, zahltí nás to a my nejsme schopni adekvátně reagovat a ztrácíme se v proudu událostí.

Takováto definice ale úplně mění hru, protože trauma už není něco velkého a strašného – trauma je z tohoto pohledu individuální záležitost. To, jak něco prožívám já, se liší od toho, jak tu samou věc prožívá někdo jiný. A stejně tak je rozdíl v tom, jak se s takovou událostí vypořádáváme. Velmi totiž záleží, jak jsme na tom v okamžiku traumatické události byli duševně, psychicky i fyzicky.

Představme si třeba, když se malé dítě učí jezdit na kole. Asi každý z nás jednou spadl z kola a rozbil si koleno. Je ale rozdíl, když spadneme z kola jako dospělí, nebo jako malé dítě. Jako dítě totiž nemáme tolik kapacit se s pádem vyrovnat, a když k nám nepřiskočí empatický rodič, který nás obejme a ujistí, že je vše v pořádku, takové jedno malé traumátko může být na světě.

Peter sám říká, že trauma vzniká jako odezva našeho nervového systému na nějakou událost, nikoli že vzniká v události jako takové.

Ale nebojte se: kdyby nebyl náš nervový systém připraven na to se s traumatem vyrovnávat, už bychom tu nebyli. Jsme vyvinuti tak, že jsme schopni se s traumatem vypořádat a jít dál. Ačkoli se to nezdá, tak to vlastně koresponduje s Darwinovou teorií o přežití silnějšího druhu. Kdybychom traumata, která nás jako lidstvo po staletí potkávají, neuměli překlenout, nahradil by nás zřejmě jiný, silnější druh.

Bojuj, uteč, zmrzni

Strach či ostražitost, že se v našem okolí nebo s námi děje něco ohrožujícího, provokuje reakce tak zvaného fight – flight – freeze, tedy útok – útěk – zamrznutí. A jsou to právě tyto automatické odezvy nervového systému, které nám pomáhají vyrovnávat se s nebezpečím a díky kterým jsme tu jako druh dodnes.

Jak ale vypadá útok, útěk a zamrznutí v 21. století, kdy už jsou šance na to potkat rozzuřeného hladového grizzlyho minimální?

  • Třeba tak, že vás někdo nutí, abyste po autonehodě sedli znovu do auta, když na to ještě nejste připravení, a vy na něj reagujete nepřiměřeným podrážděním nebo křikem, tedy útokem.
  • Nebo tak, že se vyhýbáte velkým davům lidí, protože se necítíte dobře mezi cizími lidmi, a tak nejdete na večírek nebo z něj odejdete dříve. Utíkáte.
  • Nebo můžete zamrznout a doufat, že nebezpečí odezní, když vás učitel ve škole zkouší a vám se z hlavy vykouří vše, co jste věděli, včetně toho, že si nevzpomenete ani na vlastní jméno.

Reakce útok – útěk – zamrznutí je vlastně neuvěřitelně cool. Jako kdybychom měli síly superhrdiny, které aktivujeme, kdykoli se potřebujeme před něčím ochránit. Až na to, že nad zapínáním a vypínáním těchto reakcí nemáme žádnou moc. Vše se odehrává mimo naši vůli na podvědomé úrovni. Stejně tak si nemůžeme vybrat, kterou ze strategií bychom využili raději. Vybírá za nás plazí mozek (mozkový kmen), spolu s dalšími strukturami limbického systému, a to na základě našich minulých zkušeností, které vedly k úspěšnému „přežití“.

Pokud se nám tedy v minulosti, například v dětství, osvědčilo vztekat se a křičet, může se stát, že pak celoživotně tíhneme spíše k podrážděným reakcím a hádkám (útok). Stejně tak pokud se nám osvědčilo sedět tiše v koutku a nedutat, tak bude naší převažující strategií útěk, například v uzavírání se do sebe.

To, že si nemůžeme reakce vybírat a používat je, jak se nám zachce, má své klady i zápory. Na jednu stranu byla příroda v tomto geniální, protože pokud se dostaneme do opravdu ohrožující situace, je třeba jednat rychle. Rychle rozhodnout, která strategie je nejvhodnější, a rychle zalarmovat tělesné systémy, abychom mohli reakci vykonat (např. přivést krev do velkých svalů, roztáhnout plicní sklípky a mnoho dalšího, abychom mohli utéct). Pokud by do rozhodování měl „kecat“ ještě náš neokortex, mohla by naše obraná reakce přijít s křížkem po funuse.

Balvan v řece života

Cílem přírody je ale to, abychom přežili především jako biologický druh. To, že žijeme i v sociálním kontextu a mimovolný výběr strategií nám může způsobovat spoustu inter- a intrapersonálních problémů, přírodu až zase tak nezajímá…

To, že za nás vybírá plazí mozek, který se orientuje zejména podle naší osobní historie, může mít za následek i to, že postupem času začne preferovat pouze jednu z možných variant. Je to, jako by duha najednou měla jen jednu, dvě barvy namísto deseti. Nemůžeme tak využívat vše, co máme nativně k dispozici, a tak se vlastně snižuje kvalita našeho života a zmenšuje se naše osobní svoboda.

Využívejte celý web.

Předplatné

Není to ale cesta nevratná: například pomocí terapie je možné získat celou malířskou paletu se všemi jejími barvami zpět. Naše tělo a nervová soustava mají neuvěřitelnou schopnost regenerace, stejně jako naše psychika.

Život si vlastně můžeme metaforicky představit jako řeku, která plyne svým korytem. Občas se v ní objeví balvan (trauma, vypjatá situace, problém), který se do ní skutálí ze svahu, ale řeka plyne dál. Proud života balvan obteče a přirozeně si najde jinou cestu, jak ve svém toku pokračovat. Prostě použije jinou strategii a vytvoří si kompenzační mechanismy, které si s balvanem poradí.

A pokud je balvan příliš veliký a proud naší řeky výrazně omezuje, vždy je tu možnost vyhledat odbornou pomoc a společnými silami balvan odvalit.

Diskuse 0