Kde je moje láska? — archivovaná diskuse

Zpět na novou diskusi

Dmitrij Strelnikov 14. 5. 2012 10:58 +2
Michale, co si myslite o teorii, ze kazdy partner muze byt tim pravym? (samozrejme s ohledem na to, ze musime pracovat sami na sobe, a vsechny jeho/jeji 'nedostatky' jsou vlastne nase vlastni nepochopeni toho druheho)
Liia 14. 5. 2012 11:12 +10
Dobrý den pane Michale Freemane, článek bude sice pravdivý, ale mozek si nevytváří tyhle konstrukce myšlenek a pocitů jen tak, mají nás chránit před zbytečným zklamáním a proto nikdo nezačne chodit jen tak s někým. Odsouzení a zavrhnutí potencionálního partnera kvůli nepatrnosti se možná zdá povrchní, ale později bysme se kvůli té samé věci mohli rozejít a litovat "promarněného" času, nebo znechucení jít do vztahu nového. Vím o čem mluvím :D Krom toho opravdu se naučit dodržovat ty body co jste vypsal by mi zabralo přinejmenším pár let, myslím že lámat přes koleno svoje reakce, domněnky, myšlenky atd. mi za to nestojí, ale někomu možná ano. Jinak jako článek pro zajímavost se mi to líbilo, dobrým způsobem napsané.
Pasha 14. 5. 2012 11:34 +7 v reakci na Dmitrij Strelnikov 14. 5. 2012 10:58
Tohle jsem slyšel několikrát a přijde mi to jako totální nesmysl. Ad absurdum: pokud dám dohromady člověka se zájmem o cestování, kulturu, historii, světové dění s potřebou o tom komunikovat s tím druhým a dělníka, jehož jediným zájmem je Blesk, každý večer zajít na to jedno a dovolená v Chorvatsku, tak kdo má na sobě pracovat? A jak? Ten první má chodit na pivo a ten druhý číst romány? Ten první se válet u pláže a ten druhý chodit do divadla? Tohle prostě fungovat nebude. Nicméně věřím, že každý, kdo se mi "blíží", může být ideálním partnerem, pokud na sobě OBA hodláme pracovat...
Petra 14. 5. 2012 12:11 +2 v reakci na Pasha 14. 5. 2012 11:34
Myslím, že pro trvalý rovnocenný vztah je skutečně podobnost zájmů jedním z důležitých předpokladů. Na druhé straně si fyzicky můžou být přitažliví a klidně se do sebe zamilovat úplně rozdílní partneři, je však otázkou, zda a jak dlouho to bude klapat. vzájemná fascinace po čase zákonitě pomine...
Zdenka 14. 5. 2012 12:20 +16 v reakci na Pasha 14. 5. 2012 11:34
Mě ty snahy - pořád na sobě pracovat - nějak nesedí. A to jsem člověk, který na sobě pracuje naprosto pořád. Jenže, taková prostě jsem. Ale. Všímejte si. Je spousta dvojic, které spolu žijí pěkný život, jsou jaký jsou, moc se nepředělávaj a každý by jim mohl závidět. Asi člověk nemusí sebe pořád vyrábět k vyšší kavlitě, přitažlivosti, atraktivnosti. Možná stačí být obyčejně člověčí. Chtít pro sebe a pro druhého pěkný vztah, nekazit si to vlastní vinou, táhnout za jeden provaz. A dát tomu trochu prostor. Ze začátku jsou ideální všichni.
Veronika 14. 5. 2012 12:35 +8 v reakci na Liia 14. 5. 2012 11:12
Myslím, že není žádoucí učit se dodržovat body, které někdo předepíše a ignorovat svoje reakce, domněnky, myšlenky a pocity. V pár větách lze těžko dát návod na život, mohou sloužit pouze jako inspirace k vlastnímu zkoumání a práci na sobě, pokud nás zaujmou. Naše reakce, domněnky a myšlenky nemusí být v souladu s tím, co si opravdu přejeme (aniž bychom si to uvědomovali) a pak nastává rozpor a zmatek v naší hlavě. Konstrukce myšlenek a pocitů, které nás mají chránit před zklamáním, se může stát vězením, které nás chrání nejen před zklamáním, ale i před tím, abychom k sobě někoho pustili, abychom důvěřovali a diktují nám, jak se rozhodovat a co bychom "správně" měli a neměli dělat. My se jimi řídíme, ale uspokojení a klid na duši nám to nepřináší a vlastně ani před tím zklamáním nás to neušetří. Jde o to prozkoumat, nakolik se rozhoduji opravdu svobodně a nakolik jsem zajatcem různých konstrukcí. Tyto konstrukce mají oprávnění v době, kdy vznikly (většinou v dětství), ale sveřepě se jich držet za každou cenu, je (jak trefně poznamenala moje psycholožka) jako řídit se starou mapou v terénu, který se změnil.
Veronika 14. 5. 2012 12:40 +5 v reakci na Petra 14. 5. 2012 12:11
Je pak otázkou zjistit sám v sobě proč mě právě tento partner přitahuje, proč jsem se zamiloval do někoho, s kým se cítím nespokojený, namísto hledání chyby v tom druhém. Myslím, že o to jde především při práci na sobě v oblasti vztahů. Pokud vstupujeme do vztahů nevědomě, pak těžko můžeme očekávat, že potkáme nějaký "ideál", který nás naplní a učiní šťastným.
Martin P. 14. 5. 2012 12:59 +1 v reakci na Dmitrij Strelnikov 14. 5. 2012 10:58
O teorii, že každy partner muže být tím pravým si myslím. Že vznikla jako pomocná teorie a berlička. Tedy hezká pohádka pro děti (dospělé) aby nezoufali, že to dobře dopadne. Tedy je pro neobjektivní idealisty, nebo naopak zoufalé jedince, kteří nejsou chlopní čelit realitě světa. Lidé jsou různě kompatibilní. Takže když se to sejde v daném místě nebude nikdo kompatibilní. Tahle teorie a trocho sociálního inženýrství může i několik párů vytvořit.
tina 14. 5. 2012 13:06 +1 v reakci na Veronika 14. 5. 2012 12:35
Milá Veroniko! Píšete mi z duše...moc děkuji. Pomohla jste mi se trochu vyznat v mých pocitech. Mějte se krásně!
Veronika 14. 5. 2012 13:08 +8 v reakci na Zdenka 14. 5. 2012 12:20
Myslím, že pokud máme pocit, že je třeba se neustále vylepšovat, zvyšovat si přitažlivost a činit se lepším v očích druhých, tak jsme stále v zajetí toho, že nejsme dost dobří takoví jací jsme. Nejde o to srovnávat se s ostatními a zjišťovat, jestli jsme lepší nebo horší než oni a podle toho se cítit buď pyšní nebo si sypat popel na hlavu. Možná se mýlím, ale Vaše zmínka o tom, že "já na sobě pracuju naprosto pořád" a "ostatní si žijí pěkný život takoví jací jsou" mi zní zatrpkle a jakoby nespravedlivě. S nadsázkou - vy se snažíte a nedaří se a ostatní bez práce mají koláče. Spravedlnost bych v životě moc nehledala. Práce na sobě by podle mě měla přinést poznání toho, jak funguje naše mysl, jaké jsou naše vzorce chování, pochopení, proč a jak v různých situacích reagujeme tak, jak reagujeme. Prostě opravdu poznat sama sebe a akceptovat se včetně chyb, které jsem nepochybně udělala a ještě udělám (jako každý člověk). S poznáním a akceptováním sebe sama pak podle mě přichází i lepší pochopení ostatních, větší tolerance k jejich chybám a nedostatkům a schopnost s nimi lépe komunikovat.
Veronika 14. 5. 2012 13:17 +3 v reakci na tina 14. 5. 2012 13:06
Milá Tino, i já Vám děkuji. Jsem ráda, že jsem Vás inspirovala. Dovolím si doporučit dvě knihy, které mi pomohly víc se vyznat sama v sobě - Jak vzniká důvěra a Od iluzí k lásce od Amany Trobe a Krishnanandy Trobe. Přeji Vám hodně trpělivosti při prozkoumávání Vašich pocitů.
Jana 14. 5. 2012 13:26 +3
Seznamování bývá většinou romantické a to je podle mě velmi důležité. Já jsem si nikdy dopředu nekladla otázku, co když se zklamu, co když to nevýjde? To bych se nemohla sejít s nikým. S mým mužem máme rozdílné koníčky, přesto jsme si padli do oka a zůstali spolu . Jinak díky za hezký článek.
Zdenka 14. 5. 2012 14:14 +1 v reakci na Veronika 14. 5. 2012 13:08
Veroniko, "pravým opakem". Žádná zatrpklost, právě že žiju snad až luxusní život a tím nemyslím, že by to snad bylo o penězích. A to, že na sobě makám, s tím nic neudělám, mám to po tátovi, zdědila jsem to. Ale právě, že vidím , že jsou lidi, co to mají jinak nastaveno a přesto. O tom já mluvím.
Veronika 14. 5. 2012 14:43 v reakci na Zdenka 14. 5. 2012 14:14
Zdenko, omlouvám se, že jsem dosadila do Vašeho komentáře významy, které tam z Vaší strany nebyly. Evokovalo mi to postoj některých lidí, kteří se litují a srovnávají se s ostatními, na tuto asociaci jsem reagovala. Práce na sobě jistě může mít více významů a můžeme ji chápat každý jinak podle našeho nastavení. Já jsem měla hodně silný pocit, že musím být nějak jiná, lepší, normálnější. Postupem času zjišťuji, že nemusím a je to to docela úlevné. Přeji Vám hodně pohody.
Martin P. 14. 5. 2012 15:54 +4
Tyhle myšlenky nejsou z podstaty špatné, jen je potřeba stát na zemi. A mít na paměti, že to je dvojsečná zbraň. Ideální jsou pro ty co stále hledají ty své prince a princezny. Tedy lidi kteří jsou trochu moc zahledění a nemají žádný materiální, nebo společenský hendikep. Každý by měl mít ideál , ale nesmí život promrhat čekáním na Godota. Pro někoho té rovnováhy dost těžké dosáhnout. Já osobně tyhle myšlenky nejčastěji právně znám, jako zbraň sociálního inženýrství kde se dohromady dávají né vždy moc rovné páry. To že někdo odepisujete lidi, aniž by jste jim dal šanci. Se v téhle teorii jeví jako špatná vlastnost, jenže. Jenže není to pak pozitivizmus? Některé věci jsou neměnné a jde na základě nich dělat závěry. Byť už jeden bod je …mějte jasnou představu o tom, co hledáte v protějšku... připouští nedávat další šanci. Tak jak tedy? Důležitá je otevřenost vůči potencionálním partnerů, ale nesmí se z něj stát zachraňování. Tedy vybrat protože to tak člověk cítí a né protože společensky by to bylo vhodné. Takže jak někdo by si měl ty brýle sundat. Někdo by si měl dávat pozor, aby nebyl manipulován a nebyly mu ty brýle zase nasazovány.
Zdenka 14. 5. 2012 16:22 +1 v reakci na Veronika 14. 5. 2012 14:43
To je právě ono Veroniko, nemusíme. A pokud nám to dělá dobře, můžeme.
Petra 14. 5. 2012 17:07 +2 v reakci na Veronika 14. 5. 2012 12:40
Jistě, že za výběr partnera je odpovědný každý sám a větší riziko neúspěchu nese ten, kdo nemá představu, co vlastně hledá a přichází na to až po často i opakovaném "praktickém odzkoušení". Trochu to ve mně vyvolává asociaci, když někdo mluví až po přemýšlení a někdo mluvením přemýšlí.
Sunčica 14. 5. 2012 17:38 +4 v reakci na Veronika 14. 5. 2012 13:08
V příspěvku Zdenky zatrpklost a nespravedlnost necítím. Mám to asi podobně, ráda na sobě pracuji, vzdělávám se, směřuji k svému ,,ideálnímu" já, protože mě to baví. A i celkově, když se ,,odchýlím", tak mě vždy něco vrátí zpátky na ,,cestu". Mám to tak od dětství, něco mě táhne být lepší,ale s tím, že se beru taková, jaká jsem. Ale nesouhlasím s tim, že bych se měla přetvářet kvůli někomu, aby mě měl rád. Lásku si zasloužím i nyní, zasloužila jsem si jí jako mimino a dokonce života si jí taky zasloužím, jako každý ostatní. Možná to zní pocukrovaně idealisticky, ale tak to prostě cítím :)
Sunčica 14. 5. 2012 17:42 v reakci na Veronika 14. 5. 2012 14:43
no pardon, reagovala jsem na Váš komentář a nepřečetla si dole další příspěvky :)
Zdenka 14. 5. 2012 17:52 +1 v reakci na Sunčica 14. 5. 2012 17:38
Jo, tak to je, tak to má hodně lidí.
Liia 14. 5. 2012 21:20 +1 v reakci na Veronika 14. 5. 2012 12:35
S tím pozorováním souhlasím, ale otázka je jestli to k něčemu je. Když jsem byla v dětství nějak nastavena (klidně i špatně), pozorováním svých reakcí můžu vzorec svého chování změnit? To si nemyslím. "Jde o to prozkoumat, nakolik se rozhoduji opravdu svobodně" Myslím, že minimálně - geny, výchova, vliv okolí. Pocit svobody je dost možná jen další konstrukcí mozku spojené z myšlenek a pocitů. Pokud jde o lpění na starých "mapách", to asi nikdo nedělá vědomě. Je velmi těžké změnit způsob svého myšlení, zvláště v dospělosti...
Mára 14. 5. 2012 22:43 +6
To, že nemůžeme najít „životního partnera“ je snad tím že skutečně nechceme nebo si stojíme sami v cestě. Než, aby člověk začal na sobě nějak pracovat (a to není snadné), raději bude své neúspěchy, zklamání v životě racionalizovat a to zase vede k tomu, že si vytvoří předsudky, které brzdí jít kupředu. Obranný mechanismus ega. Taky je důležité si uvědomit své vlastní potřeby a svou zranitelnost. To vám dodá sílu. Kdo tyto dvě věci umí komunikovat, bývá pro jiné atraktivní. Naopak když někdo komunikuje, že někoho potřebuje, většinou to bývá považováno za neatraktivní. Vyjímaje snad ty, které touží po tom, aby je někdo potřeboval.
Veronika 14. 5. 2012 23:04 +9 v reakci na Liia 14. 5. 2012 21:20
Souhlasím, že způsob svého myšlení je velmi těžké změnit. Je to dlouhodobý¨proces. Také souhlasím, že na "starých nefunkčních mapách" nikdo nelpí vědomě. Jsme samozřejmě ovlivněni geny, výchovou a vlivem okolí a těžko tyto vlivy ze sebe jen tak setřeseme. Moje zkušenost je taková, že pozorováním svých reakcí, domněnek a myšlenek je možné získat nad nimi nadhled a časem se naučit reagovat jinak a začít zpochybňovat to, čemu jsem se naučila věřit a co mi bylo vštěpeno výchovou. Cítím se o něco dospěleji a svobodněji - možná je to jen další konstrukce mysli, každopádně v této konstrukci se mi žije radostněji a klidněji a to je pro mě důležité víc než teorie.
Michal Freeman 15. 5. 2012 01:06 +5
Díky za všechny reakce a názory, moc si jich vážím. Můj článek také není návodem, kterého je třeba se držet, nýbrž námětem k zamyšlení a utvoření vlastního názoru a s tím spojeno objevení něčeho nového, co nám doposud mohlo unikat; stejně tak jako se vyvinula celá diskuze a rozvedla perfektně myšlenky celého textu v něco komplexnějšího a zajímavějšího.
tina 15. 5. 2012 01:07 v reakci na Veronika 14. 5. 2012 13:17
Děkuji :-)
Oldřich Dotovský 15. 5. 2012 08:57 +4 v reakci na Jana 14. 5. 2012 13:26
"Seznamování bývá většinou romantické" - Největší lež, jakou jsem slyšel za hodně dlouhou dobu. :-)
Veronika 15. 5. 2012 13:20 +5 v reakci na Mára 14. 5. 2012 22:43
Vím ze své zkušenosti, že člověk si může stát v cestě sám aniž by si to uvědomoval. Na mém partnerovi jsem na začátku našeho vztahu hledala a nacházela spoustu "chyb" a hodně jsem zvažovala, jestli do vztahu jít. Teď vím, že to byl můj obranný mechanismus, který mě měl "zachránit" od vztahu a od zranění a jsem ráda, že jsem svému strachu nepodlehla a dala vztahu šanci.
Alena 15. 5. 2012 13:33 +12
Když ony se ty hodnoty v průběhu života taky mění. Něco mi přišlo ideální v sedmnácti, ve třiceti to vidím jinak. Mám malinko jinak žebříček hodnot, mnohem víc zkušeností, párkrát jsem si poryla nosem v zemi. Umím ocenit věci, které mi přišly dřív samozřejmé, všímám si vlastností, které jsem dřív neřešila. Spousta lidí řekne, že partnera, kterého teď mají vedle sebe a cítí se s ním šťastni, před pár lety by se vysmáli, kdyby jim někdo řekl, že spolu budou tvořit pár. Podle mě tedy jde o to, aby dva měli podobné zkušenosti, aby měli stejné hodnoty a vážili si toho, že mají druhého vedle sebe. A ze své zkušenosti musím říct, že když jsem měla vedle sebe člověka, který rozhodně nebyl hloupý, ale v podstatě jsem na všechny zásadní myšlenky byla sama, když jsem něco nevěděla, málokdy se stalo, že by věděl on a naopak když vedle mě byl člověk, který věděl, táhl mě dopředu, chtěla jsem vědět víc, resp. nutilo mě to dohánět oblasti, které nebyly mojí silnou stránkou. To bylo moc fajn a taky jsem se cítila mnohem bezpečnější. Oba nás to posouvalo dál. Ale zase jsou lidi, kteří jsou spokojeni s tím jak to je a jakékoliv další duševní posuny jsou pro ně obtěžující. Stačí jim se nechat bavit televizí a mozek zůstává odpočívat, takže vztah s člověkěm, který nějakým způsobem lační po dlaších informacích, rád diskutuje, přemýšlí a porovnává své myšlenky s druhými, to bude logicky katastrofa pro oba dva.
Jana 16. 5. 2012 12:27 +5
S autorem vesměs souhlasím, ale....Najít lásku není /podle mě/ až tak velký problém, mnohem těžší je udržet si spokojený vztah po celý život. Polovina manž. se rozvádí a kolik z těch co vydrží jsou spolu šťastni? Přesné údaje neexistují,ale myslím, že nic moc.
Veronika 16. 5. 2012 12:41 +1 v reakci na Jana 16. 5. 2012 12:27
Kladu si otázku, jestli tedy to co si myslíme, že jsme nalezli, je tedy opravdová láska, či jen naše iluze a očekávání zahalené v pláštíku "lásky", končící deziluzí a zklamáním.
Jana 16. 5. 2012 17:38 +3
Základem hezkého vztahu je důvěra. Já to mám tak doma nastaveno. Můžu se o svého partnera opřít po všech stránkách. Peníze přede mnou neschovává pod koberec, když něco provede dokáže se omluvit, někdy si říkám, že je to přesně to, co jsem kdysi marně hledala.
Jana 16. 5. 2012 17:52 +3 v reakci na Jana 16. 5. 2012 12:27
Jani, zdravím Vás. Jeden takový šťastný pár znám, jsou to moji rodiče. Jsou manželé již 54 let. Jejich pěkný vztah jim můžu jen závidět.
kl 24. 5. 2012 21:11 +4 v reakci na Veronika 16. 5. 2012 12:41
co je to opravdová láska? To je takový zvučný abstraktní pojem, pod kterým si podle mě nelze nic představit... Taky to evokuje pocit, že ta pravá láska prostě přijde, najednou se objeví - my ji určitě poznáme a bude to jak z romantického filmu a vydrží to tak navěky :-) Podle mě nelze "lásku" najít. Stejně tak jako se buduje vztah, důvěra, tak se buduje i tzv. láska a pokud k ní náhodou přijdeme jak slepí k houslím, i tak o ni musíme minimálně pečovat aby se nevytratila. A jak jsem zjistila, je pro spoustu lidí snažší říct - to nebyla pravá láska, než málo jsem se snažil...
Květoš 19. 7. 2012 20:12 v reakci na Veronika 14. 5. 2012 23:04
Veroniko, souhlasím. Konstrukce, mapy, návyky, jakkoli to nazveme můžeme nahradit návyky novými. I o tom hovoří novodobé neurovědy a aplikují to profesionální koučové při práci se svými klienty na budoucích pozitivních změnách. Těší mě, že si toto dokáží lidé uvědomovat a se svou myslí takto pracovat.
Domca 10. 1. 2016 17:22 +1
Tak ale tohle neni o lasce ale o hlave