Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Kde jsou hranice sexuální normality

Specifický kulturní vzorec, nebo obyčejná prasárna?

Jiří X. Doležal

Jiří X. Doležal

9. 6. 2010

Manželka se učí na zkoušku u profesora Weisse. Sexuální psychologie. Když mi večer vypráví, co se přes den naučila, je to, přiznávám, mnohem zajímavější, než když se učila na psychologii řízení.

Jednoho večera přišla se zajímavým konstruktem, který vyčetla z učebnic: Sexuální normalita je více než diskutabilní a sociokulturně podmíněná záležitost. Pokud se jedná o činnost probíhající ve vzájemném souhlasu, ne na dětech či jinak nesvéprávných a bez toho, aby si někdo odnášel trvalé zdravotní následky, je všechno v pořádku. A jako příklad mi uvedla papuánský kmen Kukuků, kde mladí chlapci, ještě děti, felují dospělé bojovníky a následně pijí jejich sperma, aby do nich přešla jejich síla.

Protože to dělá celý národ, není moderní sexuologie ochotna říct, že to není v širším, celosvětovém kontextu normální. Prostě nechápou tuhle prasárnu jako normální prasárnu, ale jako specifický kulturní vzorec.

Mám relativizující humanisty v nelásce již dlouhou dobu, ale užívání příkladů ze života kmene Kukuků jako argumentu ve prospěch multikulturního konceptu mi přijde jako definitivní oproštění od racionality, případně bouchlost na druhou.

Každý, kdo není v úplnosti zaslepen klapkami politické korektnosti, totiž vidí, že příslušníci kmene Kukuků jsou primitivní divoši, kteří se vzájemně žerou (na Papui je snad dosud kanibalismus živý) a válejí se v bahně. Své barbarství nedokázali opustit a překonat právě proto, že nedokázali socializovat a zkrotit své perverzní sexuální choutky, ale naopak je změnili v národní zvyk.

Pokud nějaký primitivní a k pomalému vymření inklinující kmen generuje nějaké podivné perverzní chování a má ho jako kulturní zvyk, neznamená to, že by takové chování bylo „normální“.

Při posuzování normality nějakého společenského jevu totiž nevystačíme jen s jednoduchou statistikou ve smyslu „výskyt – není výskyt“, případně „nejvíce je takových“. Musíme brát v úvahu také úspěšnost a vyvinutost populace, která ono chování, jehož normalitu posuzujeme, generuje.

Takže pokud nějaký primitivní a svou nekonkurenceschopností k pomalému vymření inklinující kmen generuje nějaké podivné perverzní chování a má ho jako kulturní zvyk, neznamená to, že by takové chování bylo „normální“.

Jde mnohem spíše o pravý opak, totiž že kultura celého kmene či populace je patologická a neproduktivní. Jde o slepou větev vývoje, jež dosud nevymřela jen díky nějaké geografické izolovanosti, která ji chrání před konkurencí.

Ve společenských – a samozřejmě i sexuálních – zvyklostech je od samého počátku zakódováno, zda kultura, která je vytvořila, je produktivní a úspěšná, nebo zda je jako kmen Kukuků odsouzena k vymření. A podle toho pak sexuální praktiky vypadají. Proto nám příklady ze života divochů nic o normalitě v sexuálních projevech nemohou říct. Chceme-li se dozvědět, co je v sexu normální z hlediska nikoli statistické, ale funkční normy, zkoumejme Číňany, ne lidožrouty.

Diskuse 0

Jiří X. Doležal

Reportér týdeníku Reflex, novinář.

www.jxd.cz