Kde se bere umění milovat? — archivovaná diskuse

Zpět na novou diskusi

Marcela 12. 7. 2010 15:59 +8
V jednadvaceti jsem vzala brigádu v dětském domově. Měla jsem už roční dítě a když jsem ho dala večer spát a maminka hlídala, mohla jsem si jít přivydělat a přespat s dětma od 4 do 10 let v domově. Celý den jsem si užívala koupaliště a svoje mimino a večer za osiřelými dětmi jsem šla opravdu ráda. Bylo mi jich líto a pokaždé stejně jsem se těšila, že je pěkně uložím, pohladím, dám pusu na dobrou noc tak, jako mé holčičce. Vůbec se to nevedlo. Děti se na mě těšily, s každým jsem se trochu pomuchlala, stále stejné domluvy - tak a teď budete hezky spinkat - a skutečnost byla taková, že v ložnici nikdo nespal, dokud nedostali na zadek. Pak snad měly konečně klídek, že je všechno OK. Střídala jsem se občas s pracovnicemi domova, musím ale říci, že jsem nic nezměnila. Buď to tam tak fungovalo, možná byly děti tak citově otupělé, že to hezké rozloučení před spaním neuměly ani využít a teď si představte, že se měly jednou zamilovat a žít pěkný život. Asi s tím jsou zkušenosti - děti z domova versus děti vychované v rodině a dalo by se o tom asi povídat. Občas čtu zajímavé výsledky dlouhodobého sledování určitých typů lidí. Asi by nějaký odborník k tomu uměl něco zajímavého dodat.
Ester Danelová 13. 7. 2010 17:03 +6
Nemůžu si pomoct :-) ačkoliv je to důležité a nosné téma, článek mi připadá hrozně učebnicový a také "osudový". Děti jsou takové a makové. A jak to jednou bylo, tak i bude. V dospělosti jako v dětství, odteď už napořád. Možná bych to brala po menších kouscích a dovolila si ten luxus protančit výjimkama z pravidel :-) Titulek sliboval spíš Frommovský existencialismus a hromadu svobody ;-)
Leona Prokopcová 13. 7. 2010 20:21 +4 v reakci na Ester Danelová 13. 7. 2010 17:03
Z me klinicke zkusenosti to tak opravdu sedi. Jakou vztahovou vazbu si v ranem detstvi osvojime, te se opravdu strasne tezko zbavujeme. Je to zazrane pod kuzi, jak pises, osudove. Nerikam, ze se s tim neda nic delat, ale v clanku jsem se opravdu strukturovane, ucebnicove, snazila vysvetlit zaklad zakladu pro nezasvecene. Zajimalo by me, co si o tom tedy myslis Ty? Jakou mas zkusenost? Jak bys protancila vyjimkama z pravidel:)?
Ester Danelová 13. 7. 2010 22:37 +1 v reakci na Leona Prokopcová 13. 7. 2010 20:21
To je přesně ten boj mezi odborností a light psaním... velká výzva. Vůbec se na ta dilemata netěším :-) a jsem ráda, že můžu koukat na zkušenější kolegy. No já jsem zatím teoretik... klinickou praxi ještě nedělám. A poslední dobou se spíš bohužel díky diplomce rýpu v textech, které všechno dost problematizují a zpochybňují dokonce i klinický úsudek (třeba výzkumy o správnosti diagnóz když je určují zkušení klinikové vs. studenti vs. dokonce laici). Strašně depresivní čtení pro někoho, kdo má vstoupit do kliniky a třeba si v té práci i věřit :-) - věřit vlastním schopnostem a zkušenostem. Každopádně při tom titulku se mi vybavil Fromm a jeho koncept lásky jako uvědomělé činnosti, která je daná svobodným rozhodnutím. A co se tančení a výjimek z pravidel týká, baví mě takové ty drobné neopsychoanalytické koncepty (Objektní vztahy spíš než attachment). Fairbairnova "revize" principu slasti, containing, kleiniánské výmysly... nějak to pro mě bylo vždy uchopitelnější po částech, než attachment ve vší své "exaktnosti" a jak je dobře popsaný. Netroufám si říct, co odpovídá realitě, resp. klinické zkušenosti. Ale s veškerou vtlučenou skepsí za zády pro mě bylo vždy jednodušší tančit příběhy, než teoriemi bez lidí. Jak se kdo hádal s kým (a o které drobnosti), spíše než komplexní teorie při vší vznešené snaze postihnout co nejširší pole. No, nejspíš to bude dobré kombinovat.
Leona Prokopcová 13. 7. 2010 22:59 +2 v reakci na Ester Danelová 13. 7. 2010 22:37
Souhlasim s Tebou Ester. Ono je opravdu tezke v textu prolnout praxi s teorii a jeste navic tu teorii nenapsat moc ucene, nebo moc priblble:) V pristim dile serialu se budu venovat trochu vic tomu, jak to pak s tema nasema vztahama vypada v realnem zivote, tak treba to uz bude vic o tech pribezich:)
Libor Medek 14. 7. 2010 11:56 +10
Nastavením z raného dětství někdo omlouvá svá selhání. Některé holky mají jasno v tom proč občas zahýbají, třeba s kamarádem. Rodiče ji zanedbávali, vysvětlila jí to kamarádka, co studuje psychologii. No vida, kdo by se na chuděru zlobil.
Leona Prokopcová 14. 7. 2010 14:56 +11 v reakci na Libor Medek 14. 7. 2010 11:56
To samozrejme Libore neni zadna omluva. Naopak si myslim, ze by porozumeni tomu, jak jsme se meli v ranem detstvi, melo pomoct nasemu seberozvoji a prevzeti zodpovednosti za svoje jednani. Hledani vymluv v psychologickych teoriich je naprosto k nicemu.
Jana S 9. 2. 2013 00:37 +4 v reakci na Marcela 12. 7. 2010 15:59
spise byly tak citove vyprahle, ze kazdy naznak lidskeho chovani v nich probouzel touhu "jeste me pohlad, jeste se se mnou mazli" a to jim nedovolilo spat - chteli si proste co nejvic uzit citove blizkosti prostrednictvim dotyku a prani dobre noci, ze je to tak rozrusilo, ze spat ani nemohli ... pak ten vyprask teda ale nechapu, bylo to nutne? to uz mi pak prijde lepsi jen jim od dveri zhasnout a poprat doboru noc, nez je pomuchlat a pak serezat ...
sara 9. 2. 2013 09:19 +1 v reakci na Jana S 9. 2. 2013 00:37
No,to je fakt smutný :-(