Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné

Když důvěra bolí

Nedůvěřivý člověk žije ve velkém nebezpečí, že právě on někomu naletí. Jak je to možné?

Vladimír Macko

Vladimír Macko

1. 6. 2016

Všichni to známe: někdo nás zklamal. Cítíme se podvedení, odvržení, deprimovaní. Celá naše vysněná a očekávaná budoucnost je najednou pryč. Hlavou se vám honí: „Budu ještě někomu věřit? Dokážu se ještě někdy někomu oddat, když zklamání takto bolí? Má vůbec význam lidem důvěřovat?“

Co stojí za naší důvěrou? Proč někomu důvěřujeme, a někomu ne? Je výhodnější být důvěřivý, nebo naopak?

Důvěra je náš postoj k okolí, zdali ho považujeme za nám nakloněné, nebo ne. Pokud předpokládáme, že okolí a lidé v něm jsou nám nakloněni, považujeme toto prostředí za důvěryhodné. Ale tak jako téměř v každém vyhodnocování v životě jde více o dojem než faktickou skutečnost. Jde převážně o naše podvědomé přesvědčení.

Pěstujeme si zažitý názor a postoj, že pokud mě někdo zklame, už mu nemohu důvěřovat. Zde se ptám, kdo zklamal koho? On mě, já jeho, nebo já sebe? Pokud mě zklame někdo, komu jsem důvěřoval, zklamal jsem se ve skutečnosti JÁ ve svém úsudku.

To jeden z důvodů, proč mě to bolí. Ve stavu zklamání, ve své sebelítosti a hněvu si obyčejně zapomínáme položit otázku, jaké karty držel druhý v ruce, z jakých možností si vybíral, když se rozhodoval? Jaká je jeho schopnost orientovat v takové situaci? Podle mě je jeho výsostné právo rozhodnout se podle sebe.

Jak jsme my viděli tu situaci před zklamáním? Koho je to vina? V převážné většině nikoho – je to život sám ve svých projevech a okolnostech. Každá taková situace je na druhé straně převlečená nová příležitost k sebepoznání a přes sebe také poznání druhých.

Co nám nedůvěřivost přináší? Eliminujeme jí své případné zklamání a bolest.

Protože sebereflexe bolí, připisuji tuto „chybu“ druhému jako podraz. Ještě větší problém si vyrábím, pokud si tuto situaci spojuji s nedůvěryhodností proti konkrétnímu člověku nebo konkrétní skupině lidí, namísto skutečnosti, že každá situace je individuální a není rozumné ji zevšeobecňovat. Jako např. všechny ženy, všichni muži jsou stejní, ten národ je takový a takový…

Pokud mě někdo zklamal, neznamená to, že ho už navždy mám mít zařazeného jako nedůvěryhodného. Co když příště přijde za mnou a poskytne mi neskutečně hodnotnou, příjemnou, výhodnou a podpůrnou situaci nebo informaci? A já ji nepřijmu jen proto, že už mu nevěřím. Kdo pak ztrácí?

Na druhou stranu: vše, co děláme, má nějaký význam. Co nám pak nedůvěra a nedůvěřivost přináší? Eliminujeme jí své případné zklamání a bolest. Dovolí nám zůstat ve své vlastní zóně komfortu, odkud nesebekriticky můžeme nadávat na svět kolem. Je to sice pohodlné, ale taky bezmocné. Takto asi těžko budeme vytvářet změnu k lepšímu prožívání a k lepším vztahům.

10. listopadu 2018

Zvládání emocí v pěti krocích (seminář)

Radka Loja

Podobný důvod má člověk i pro nepodloženou bezbřehou důvěru. Je to pohodlnější, než se v sobě a v okolí orientovat, a omyl může v sebelítosti připsat okolí.

Často si neuvědomujeme, že naše duševní zranitelnost není až tak závislá na přístupu okolí, ale hlavně na našem přístupu k sobě.

Ztracená důvěra

O co nás může připravit nedůvěra? V podstatě o to hodnotné v životě. Nakonec nás okolnosti a touha po někom blízkém dovede, dotlačí k tomu, abychom k někomu už konečně důvěru projevili a přiblížili si jej. Problém ale obvykle vzniká hned poté. Jak se říká, „hlad je špatným rádcem“.

S takovým postojem se můžeme stát dokonce i úspěšní v kariéře, ale určitě ne šťastní a svobodní v životě. Nedůvěra je určitý filtr, přes který přijímáme a zpracováváme všechny informace, které k nám přicházejí. Vytvoříme si nezdravou opatrnost a odstup od lidí, který obyčejně zakryjeme bohorovnou nedostupností, rezervovaností.

Máme pocit, že ta blízkost je jedinečná. Přitom se druhý jen svým projevem strefil mimo náš obranný systém.

Člověk v takovém případě často hraje roli velkého manažera, ředitele, ale i např. zhrzené manželky, partnerky, partnera… Je to pocit pramenící z vnitřního přesvědčení, že kdokoliv nám může vzít to, co máme, může nás ranit, protože lidé a svět kolem jsou zlí.

Tento přístup nás dříve či později vede k větší nebo menší izolaci od okolí a následně k touze mít někoho opravdu blízkého. Horší je, když se člověk dostane do stádia, že ta touha je už jen na podvědomé úrovni a vědomě si ji člověk už ani nepřiznává. Pak i změna takového stavu je dost obtížná. Vzniknou názory jako je mi lépe samotnému/samotné a koupíme si třeba malého psa nebo kočku.

Najednou přijde někdo, kdo se umí svým projevem přesně trefit do zóny mimo náš filtr nedůvěry, protože splní nějaké naše (mnohdy i nesmyslné) očekávání podle převzatých vzorů např. z dětství. Projeví něco, co odzbrojí naši nedůvěřivost, ale protože naše celá schopnost vyhodnotit situaci stála na nedůvěře, najednou jsme úplně bezbranní.

Pokud to ten druhý dokáže ruku v ruce s dobrým pocitem, jsme ohromeni. Máme pocit, že ta blízkost je jedinečná. Přitom se jen svým projevem strefil mimo náš silný, zato ale tupý obranný systém. Máme dojem, že jsme potkali toho pravého, ale on vlastně s vysokou pravděpodobností s tím pravým nemá nic společného a naše osobnost to i vidí.

Jen ten pocit, co nám navodil, je tak opojný a dlouho vytoužený, že všechna logická zdůvodnění obalíme do argumentů jako „je dobré, když můžeme někomu důvěřovat“. V podstatě nám nic na něm nesedí, jen jsme si ho na základě pocitu, který dokázal jeho přístup k nám vyvolat, označili jako „příjemný, čili důvěryhodný“.

Po vystřízlivění z takové situace si člověk bohužel často ve svém zklamání ještě upevní svůj postoj nedůvěry. Tak jako v následujícím případě:

Ona úspěšná ve své kariéře, jako žena atraktivní, dosáhla prakticky všeho, po čem toužila, jen na ten osobní život nějak nezbyl čas. Roky plynou… Postupně přemýšlí, jak to změnit. Všímá si mužů, je milá, ale vzhledem k postavení je opatrná a nedůvěřivá.

Občas se s někým setká. Večeře, setkání, jedna nebo více nocí – a konec. On se už neozve, nebo se nakonec projeví nevhodně. Je to častý problém sebevědomých a úspěšných žen blížících se ke čtyřicítce. Touha po někom milovaném a důvěryhodném stoupá.

Najednou se objeví kamarád ze střední. Spojují je příjemné společné vzpomínky. Dnes už sice jsou svými životními cestami a postoji nekompatibilní, ale přesto setkání je velmi příjemné. On vůči ní nemá nezdravý respekt, protože ji zná prakticky od dětství, a dokáže naladit atmosféru. Staré vzpomínky, smích, zábava a krásná noc.

Konečně cítí blízkost. Ona sice ví, že to nemůže fungovat, protože životní cíle a postoje jsou někde jinde, ale jak je dobré moci někomu důvěřovat, tak si tvoří příjemnou iluzi, kterou se snaží i přes zjevnou realitu udržet…

Důvěřovat, nebo být raději opatrný?

Osobně opatrnost nepovažuji za ctnost, a proto ji nepoužívám, ani nedoporučuji při důvěře. Opatrnost je důsledek strachu a strach je opakem lásky. Pokud přistupuji k lidem, a obzvlášť k milovanému člověku, opatrně a s nedůvěrou, pak bych se neměl divit, že projevy lásky, blízkosti, otevřenosti a upřímnosti jsou mezi námi omezené.

Důvěra je vlastně prezentace schopnosti přijímat a číst okolí i s jeho projevy. Abychom mohli cokoliv správně vyhodnotit, je nutné to nejprve nezdeformovaně přijmout.

Pokud vše, co přijímám, prochází přes můj osobnostní filtr nedůvěry, nemohu se divit, že přijímám informace omezené a zkreslené. Pak i moje schopnost je posoudit, zpracovat, vyhodnotit a působit na ně v realitě je omezená a zdeformovaná.

Abych zvládl zdravě působit a tvořit své okolnosti, je rozumné a nutné je umět v první řadě přijmout tak, jak přicházejí, a to se dá jen přes důvěru v sebe sama a následně důvěru v okolí.

Pokud nedůvěřuji okolí, je to projev nedůvěry v sebe, nedůvěry ve svou schopnost správně příchozí informace posoudit a správně se k posouzenému postavit.

Využívejte celý web.

Předplatné

Tuto schopnost nemáme danou, ale učíme se jí. Pokud se v důvěře zmýlím, prostě můžu svůj postoj korigovat. Postupně přijdu na to, jak to dělat správně, a pokud to budu provádět správně, zjistím, že je to možné i bez jakékoliv psychické újmy.

Mohu zaujmout správný postoj k situaci nebo k člověku, bez zklamání, bez hněvu, bez předsudků a dokonce s radostí z poznání, že situace se vyjasnila a vykrystalizovala.

Diskuse 0

Vladimír Macko

Kouč, lektor osobního rozvoje, poradce

www.pristupksebe.sk