Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné

Když je muž necitlivý

Podívejme se pod povrch partnerské hádky. Co se tady doopravdy děje?

Vladimír Macko

Vladimír Macko

6. 1. 2016

Převažuje názor, že žena vnímá svět více pocitově a muž spíše pragmaticky a logicky. Zvykli jsme si, že téma pocitů a pociťování je tématem něžnějšího pohlaví. O tomto tématu se můžeme pobavit a dočíst hlavně z jejich pohledu – muži o pocitech mluví a píší méně. Rozhodl jsem se tedy toto téma nastínit i z opačné strany.

Pro nastínění odlišností v mužském a ženském prožívání pocitů uvedu na začátek dva příklady ze života.

Miláčku, já jsem se tak těšila!

Pro ženu začíná dovolená plánováním a výběrem destinace, na což si následně nabalí pocitová očekávání a přání. Většinou jsou to touhy po prožití romantických chvilek nebo nového sblížení se svým milým. Plánuje si – spíše pocitově, než aby si představovala konkrétní scény – úžasné chvilky plné objímání, krásných lichotek a příjemných doteků, romantické večery při zpěvu cvrčků nebo umělců a jako třešinku na dortu milování při svíčkách.

Muž naopak vidí dovolenou a volno spojené se svými oblíbenými aktivitami a žije v dojmu, že ukáže své koníčky ženě, přiblíží jí je a něco ji i naučí, aby mohli spolu zažívat ten úžasný pocit, co při tom prožívá on. Muž zde nijak zvlášť neřeší romantiku a milování: je to pro něj samozřejmá součást partnerského života v takové formě, v jaké je, pokud ho partnerka neusměrní, že jí něco nevyhovuje.

Toto nedorozumění nebo fázový posun v přístupu se v přípravách na dovolenou odráží od začátku. Pro muže dovolená začíná nasednutím do nabaleného auta, popř. nástupem do letadla. U ženy začíná pocitovým plánováním ve chvíli, kdy se o dovolené dozví.

Muž se při balení zabývá většinou věcmi, které souvisejí s jeho potřebami a zážitky, v čemž mu žena obvykle neumí pomoci. Je na to sám – a když je muž na věci v rodině sám, musí na ně být velmi soustředěný. Proto se může stát, že na běžné připomínky, otázky a „vyrušování“ ženy reaguje nezaujatě, nevšímavě nebo dokonce až chladně. Ale to neznamená, že ženu odmítá, zlobí se na ni nebo ji nemiluje. Jednoduše prožívá svůj pocitový svět. Ke zdravému muži patří i zájmy a koníčky.

Když budeme trpělivost nahrazovat svými fabulacemi a nesmyslným domýšlením si, nedivme se, že žijeme život, jaký nechceme.

Po ukončení takovéto přípravy se muž začíná usmívat, neboť je vše sbaleno a může se vyrazit za plánovanou zábavou. Žena naopak sedá do auta znechucená, unavená a rozladěná. Pak se často stává, že vytoužená romantická očekávání ženy se nenaplňují, neboť její rozladěnost, uraženost a jiné nepříjemné rozpoložení tomu brání.

Muž obyčejně neví, co se děje, protože komunikace vázne v uzavřenosti, uraženosti či rezervovanosti, a má opravdu velký problém to řešit, když neví, v čem problém spočívá.

Být chvilku s tebou

Muž sedí za počítačem a vybírá si např. motorku. Žena k němu mile přistoupí a políbí ho. On jí polibek opětuje, krátce ji pohladí, ukáže, co hledá v počítači, všimne si, že odezva není, nezajímá ji to, pohladí ji tedy a pokračuje dál ve vyhledávání.

Co v takové chvíli cítí žena? Velmi snadno se může cítit odvržena, neboť přišla za milým, políbila ho a on jí namísto toho, aby se jí deset minut věnoval, okamžitě ukázal nějaký železný krám, co neměl ani pěknou barvu, a nechal ji tak. „Blbec jeden, leccos je mu důležitější než já.“

Jak to cítí muž? Potěší ho přístup a spontánní přiblížení ženy. Jako dík jí ukáže, co mu v té chvíli připadá zajímavé, čím se zabývá, a když žena nereaguje, bere to tak, že to bylo vše. Bez nějakého nežádoucího rozpoložení pokračuje v předešlé práci.

Pokud je to muž rozumný a běžně komunikativní, později jistě sám nebo na dotaz řekne, že se mu to přiblížení líbilo, že mu udělalo dobře. Někdy stačí opravdu jen trpělivost, abychom se dozvěděli pravdu. Ale když budeme trpělivost nahrazovat svými fabulacemi a nesmyslným domýšlením si, nedivme se, že žijeme život, jaký nechceme. Život vyfabulovaný z našich obav a strachů.

Rozvlnit v sobě partnerovu nabídku

V podstatě neexistuje myšlenka bez pocitové účasti (ani pocitová účast na něčem bez myšlenky). Cítit a projevovat city jsou ale dvě diametrálně odlišné kategorie a není správné, rozumné ani vhodné je zaměňovat a plést si je.

„Cítit druhého“ je projevem schopnosti naladit se na něj. Když to řeknu ženským jazykem, cítit druhého znamená „umět ho dýchat“. Pokud někdo cítí, že druhý ho „nedýchá“, není směrem k němu otevřený, obyčejně zaujme podobně uzavřenou nebo obrannou pozici.

V podvědomí mu (jí) často probíhá myšlenka: rád/a bych se projevoval/a otevřeně, ale proč bych měl/a, když ten druhý je uzavřen. Na toto já říkám, že pokud chci otevřeně interagovat a komunikovat, někdo začít musí – a může to udělat jen ten, který tuto souvislost vidí, cítí a zná.

Zároveň je dobré si uvědomit, že když někoho „dýchám“, v té chvíli se pocitově stávám jím a ztrácím sebe, svůj pocitový vjem ze svého světa pocitů. Ztratit sebe (i když na okamžik) není jen tak, proto musím vědět, proč to dělám.

Co to tedy znamená, když nám někdo podsouvá přesvědčení typu:

  • Ty to necítíš, prociť to!
  • Zkus to vnímat pocitem!
  • Já ti to neumím vysvětlit, když to necítíš, nedá se nic dělat… ?

V podstatě platí – pokud nechci otevřeně, přímo a jasně mluvit o svých pocitech, znamená to, že si nejsem sám sebou jistý, bojím se reakce okolí nebo se bojím, že odkryju před sebou něco, co mi nebude příjemné, a mám obavu, že to těžko zvládnu. Proto se mi zdá v mé dezorientaci lepší své obavy hodit na okolí. A nejbližší okolí je partner.

Všiml jsem si, že ten nebo spíše ta, která toto používá, se dostala na hranice svého projevu a působení na toho druhého a už neví, jak dál. Tehdy by bylo třeba přestat působit na druhého a být sama sebou. Mezi řádky tyto komunikační zvraty říkají: „Jsem spíš přecitlivělá než citlivá, to, co cítím, nejsem schopná zcela identifikovat a zorientovat se v tom, ale necítím se v tomto dobře. Neboť kdybych byla schopná orientace v tomto, cítím se tak, jak chci, a ne tak, jak nechci.“

Pokud muž nerozvlní každou nabídku ženy, nemusí to nutně znamenat, že je necitlivý, jen z nějakých důvodů zaujal tenhle postoj.

Když žena odmítne pocitové rozpoložení muže, bere se to jako normální a běžné. Neboť muž je ten, o koho se má dát opřít. On to i rád udělá, když ví jak. Pokud milující muž dostane upřímný návod, bez náznaků a skrytých chytáků, velmi rád ho u sebe dopracuje do funkční formy. Zde rozhodně neplatí to často podsouvané, že to by měl vědět sám.

A co ženin pocit, že muž odmítá její pocitové rozpoložení? Věřte či ne, ale náš pocit ve skutečnosti nezávisí od okolí. Je to vždy výhradně náš pocit. Ano, z okolí přicházejí neustále podněty, které rozvlňují naše vzpomínky, a naše vzpomínky rozvlňují pocitové stavy, při nichž byly tyto vzpomínky uloženy.

Každý podnět zvenku je jen nabídka. My rozhodujeme, pokud to umíme, jak s touto nabídkou naložit. Přijmout, rozvlnit v sobě jen „na ochutnání“, přijmout a rozvlnit v sobě zcela, nebo nerozvlnit.

Pokud muž nerozvlní každou nabídku ženy, nemusí to nutně znamenat, že je necitlivý, jen z nějakých důvodů zaujal tenhle postoj. To vůbec neznamená, že necítí nebo že pocit přicházející k němu od ženy „neochutnal“. Možná jen pro něj zaujal postoj, jaký uměl nebo jaký si zvolil.

Chci, abys mě pochopil

Když se žena cítí nepříjemně, věří a doufá, že bude od svého blízkého ve svém pocitu podpořena. Pokud pláče, očekává, že citlivý muž, bude „plakat s ní“, protože jí rozumí.

Ale pokud muž byl od dětství veden k tvoření a řešení situací, případně to patří i k jeho přirozenosti, nemusí vidět ve společném pláči výhodu. On prostě řekne svůj názor, proč tato situace není na pláč, a dva tři kroky v postupu, jak z toho jednoduše ven.

Tento přístup žena většinou bere jako necitlivý, nepřijatelný a cítí se neakceptována ve svých pocitech. Žena většinou v takových případech nechce nic řešit, chce jen eliminovat své nepříznivé napětí.

Bohužel žena si v takové situaci většinou neuvědomuje, že jí partner spoluúčastí na jejím špatném emocionálním rozpoložení sice může krátce připadat jako soucitný, ale v konečném důsledku je to upevnění, zesílení a prohloubení nechtěného stavu, což zase muž podvědomě cítí, a proto se toho nechce zúčastnit v takové formě, jakou žena očekává. Není to necitlivost, naopak to může být projev citlivosti a orientaci se v situaci.

Nakonec ani žena nechce mít vedle sebe muže, který s ní bude tvořit a zesilovat nepříznivou společnou atmosféru a budou spolu prožívat nepříznivé pocitové a emocionální stavy.

Emocionální násilí

Je dobré si uvědomit, že když nutím druhého, aby cítil to, co já, vytvářím vlastně svým způsobem násilí. Nutím druhého prožívat to, co já uznávám, případně co nezvládám. Je to hrubá necitlivost vůči druhému. Neboť pokud toto provádím, je absolutně jisté, že ho necítím a nevím, v čem se ten druhý nachází.

Teď asi řeknete – protože to nedá najevo. Ano, to taky. Jen mě pak napadá další otázka: když někdo přede mnou nedává své city najevo, jaké prostředí mu svou přítomností vytvářím? Neznám situaci nebo zdravého člověka, který by neměl zájem se dříve či později pocitově projevit v prostředí, které je mu nakloněno a je pro něj podpůrné.

Když vznikne ve vztahu konflikt, žena své napětí chce většinou okamžitě eliminovat: tím, že se vypovídá se a „vylije“ své emocionálního rozpoložení ven. Muž se obvykle musí na čas stáhnout, aby situaci pochopil, obsáhl a uměl zaujmout postoj. Přijmout v této chvíli emocionální rozpoložení druhého, bez výpovědí a východiska, se mu jeví jako velmi nežádoucí. To není odmítnutí druhého, to je součást postupu při řešení situace.

Pokud chceme souznít častěji a kvalitněji, tvořme a budujme v sobě i část pocitového a mentálního světa toho druhého.

Tak pak se ptám, kdo je necitlivý? Ten, kdo se chce v situaci zorientovat (což může zvenku občas působit odměřeně, uzavřeně, nevšímavě, pragmaticky a možná i necitlivě), nebo ten, kdo kvůli své přecitlivělosti a neschopnosti se se svými pocity vypořádat vnucuje své pocitové a emocionální rozpoložení druhému?

Pokud chci, aby někdo jiný, blízký prožíval a cítil to co já, je jen jedna cesta pro život podpůrná: motivovat ho k tomu, vytvořit přitažlivost. A k tomu je nezbytná aspoň základní orientace ve svém vlastním pocitovém světě.

Zdravý vztah má být založený na souznění a na doplňování se. Souzvuk je tvořen tím podobným v nás a doplňování je tvorba toho rozdílného v nás, co nám chybí oproti druhému. Pokud tedy chceme souznít častěji a kvalitněji, tvořme a budujme v sobě i část pocitového a mentálního světa toho druhého.

Využívejte celý web.

Předplatné

Toto je možné pouze v případě, že vlastní fokus pocitů a myšlenkových pochodů budeme mít více nasměrován na sebe než na toho druhého. Nemám na mysli nějakou formu nevšímavosti k druhému, jen pro kvalitu vztahu obecně vyzdvihuji nutnost cesty směrem k vlastnímu sebepozorování a sebepoznání.

To, co cítím, je výhradně moje. Je to důsledek příčin, které jsem zasel v sobě a v okolí v minulosti. Pocitový svět druhého je jeho výsostné území. Pokud se necítím tak, jak chci, je rozumné hledat příčiny v sobě a ne venku. Venku jsou jen důsledky – a důsledky ovládáme pochopením příčin, které jsou v nás.

Diskuse 0

Vladimír Macko

Kouč, lektor osobního rozvoje, poradce

www.pristupksebe.sk