Když vím, že nevím

Každý z nás se jistě dostal do situace, ve které konstatoval „vím, že nevím“ – nevím, co mám dělat. Tento stav může být velmi nepříjemný, protože náš mozek potřebuje „vědět“. Když nevíme, ztrácíme pocit jistoty a přichází strach – z přítomnosti i budoucnosti. Ve stavu „nevím“ nám situace jakoby protékají mezi prsty, ale my je potřebujeme mít ve svých rukou. Když se naučíme improvizovat, pak si stav „vím, že nevím“ můžeme užívat.

Dovolte mi, abych se na stav vím, že nevím podíval z pohledu divadla a herectví. Myslím si, že každému divadelnímu herci se za jeho uměleckou kariéru stalo, že mu vypadl text a on vypadl z role. Zažíval tedy stav vím, že nevím. Ve větších divadlech funguje nápověda, a pokud nápověda nespí a herec netrpí nedoslýchavostí, má velkou šanci se rychle dostat do své role zpět. Co však v malých divadlech, kde se s nápovědou nepočítá?

Čím je stav nevím způsoben:

Žádné z možných řešení nepřichází v úvahu.
Když udělám to, stane se mi to.
To, co bych chtěl udělat, udělat nemohu, protože mi cosi chybí.
Tamto jsem už zkoušel a nejde to.

I pracovní zápal může být projevem lenosti, když do práce utíkáme před svými problémy: Psychologická a duchovní lenost

Jednat bez nápovědy

Když se herci dostanou do stavu vím, že nevím, začnou improvizovat. Co to znamená? Improvizaci bych definoval jako schopnost reagovat v přítomném okamžiku na danou situaci a za pomoci dostupných indicií a zkušeností nacházet řešení s ohledem na cíl.

Herec ví, kam by se chtěl dostat, a tak improvizuje, aby cíle dosáhl. Používá k tomu vše, co mu je dostupné: rekvizity, kulisy, zvuky, vůně, a zejména zkušenosti (herecké i životní). Umění improvizace není důležité jen v divadle, je důležitou součástí všedního života. Každý z nás žijeme svůj život v určitých rolích a i my můžeme ze životní role někdy vypadnout. I my můžeme mít ve svém životě nápovědy, a když netrpíme nedoslýchavostí, máme velkou šanci se rychle do své role dostat zpět. Ovšem i nám se může stát, že nápovědy nemáme.

Za jakých podmínek je možné improvizovat?

Pojďme se za odpovědí podívat opět na prkna, která znamenají svět.

Je důležité zachovat klid, nenechat se unést emocemi. Netlačit na sebe ani na okolí.
Je dobré si stav nevím dovolit. (Může se stát, že jej vnímáme jako selhání.)
Je skvělé všímat si detailů, které v mé přítomnosti jsou (existují).
Je výborné si uvědomit, že ve stavu nevím není „nic“ a zároveň je tam „vše“. Využijme toho, že tam není nic. V takovém případě se dá začít jakkoliv: když si všímám detailů, mohu začít, jak mě právě napadne.
Je důležité být trpělivý, protože když už začnu, ukáže se mi další krok.
Je užitečné se chytat všeho, co vidím. Pak se toho mohu držet, nebo opět pustit a chytit se nového.
Využijte své životní zkušenosti.

Domluvte se s partnerem a zahrajte si hru na improvizaci. Zeptejte se ho, co by chtěl v nejbližší době zvládnout. Jaký má cíl? Pak si vymyslete pět slov, která s jeho cílem absolutně nesouvisejí, a chtějte po něm, aby do tří minut vytvořil jasný a konkrétní příběh, který obsahuje těchto pět slov a který povede k jeho cíli. Poté si role vyměňte.

Například můj nejbližší cíl může být – chci jít do divadla. Slova mohou být: lampička, kalendář, topení, okno, odpadky. A teď improvizujte, máte na to tři minuty. Můžete použít sedm kroků, které jsem popsal výše, a pokud překročíte čas, hru opakujte. Budete se tím cvičit v improvizaci. Když budete hru opakovat do té doby, až improvizaci zvládnete do jedné minuty, získáte výborný potenciál být skvělými improvizátory.

Příběh o improvizaci

30. dubna. – 5. května 2019

Otevřené vztahy (seminář)

Pavel Špatenka

Stejně tak se odehrávají vaše životní situace, ve kterých máte cíl a indicie (určité detaily), jež můžete použít. Chce to se jen zklidnit a stav nevím si dovolit; nepřekážejte toku svých myšlenek.

Podělím se s vámi o příklad improvizace ze svého života.

Jmenuji se Martin Pošta – to je pro můj příběh důležité předeslat. Kdysi jsem potřeboval zaparkovat na místě, kde byla značka zákaz vjezdu, a pod ní bylo napsáno mimo vozidel českých drah a pošty. Bylo to u hlavního nádraží v Praze a já jsem na nádraží, ve Fantově kavárně, potřeboval v rychlosti předat obálku. U svého auta jsem byl zpět za deset minut a už z dálky jsem viděl, jak kolem něj obchází policista a zapisuje si mé číslo.

Tak jsem se rozeběhl a udýchaný mu říkám: „Dobrý den, to je moje auto.“
On na to: „Výborně, a víte, čeho jste se dopustil?“

Odpověděl jsem, že vím, ale že tu stojím opravdu jen chviličku, jen deset minut. Chvíli jsem ho umlouval, on byl však neoblomný a chtěl, abych mu dal doklady. V tu chvíli se mě zmocnila potřeba a touha se ubránit placení pokuty, kterou jsem očekával. Měl jsem indicie: vjel jsem do zákazu, byl jsem tam jen deset minut, pamatoval jsem si, že pod zákazem je psáno „mimo vozidel českých drah a pošty“.

Policista se mě zeptal, jestli jsem ochoten zaplatit pokutu. Řekl jsem mu, že nejsem. Odpověděl, že mi tedy vypíše složenku. Na to jsem mu řekl, že nemusí ani to, že je to ztráta času, a pokračoval jsem: „Máte pravdu, vjel jsem do zákazu vjezdu, jen bych vás rád upozornil, že jde sice o zákaz, ovšem mimo vozidel drah a pošty. Já se jmenuji Pošta a tohle je vozidlo Pošty.“

On se podíval do papírů, pak na mě a v tu chvíli se prolomily ledy.

Začal se smát a řekl: „Pane Pošto, tak tohle my dva nevyřešíme.“ Vrátil mi doklady a dodal: „Vás si budu pamatovat, jeďte.“

Tento příběh byl banální a úsměvný, a kdyby byl policista stále neoblomný, mohl pokračovat dál. Důležité však bylo, že jsem si se stavem nevím začal hrát. Uvědomuji si, že můžeme prožívat mnohem těžší situace, ovšem princip řešení je pořád stejný:

všímejte si detailů
buďte v přítomnosti
dovolte si stav nevím
chyťte se první myšlenky a udělejte první krok.

Buďte trpěliví a další krok se ukáže. A když se vám tato cesta nebude líbit, pusťte ji a chyťte se nového. Využívejte své životní zkušenosti: ve stavu nevím je „nic“ a „vše“ zároveň.

Přemýšlejte, kdy se rozhodujete na základě touhy a kdy se podřizujete strachu: 10 pravidel pro správné rozhodování