Koncept kontinua: pro a proti — archivovaná diskuse

Zpět na novou diskusi

Pavla Koucká 15. 7. 2010 23:31 +32
Jen malá poznámka k Adolfu Portmannovi (1897–1982): Portmann byl především zoolog a filosof, asi bych ho nezahrnula pod současnou psychologii. A teď to hlavní, bezpečnost dětí: Když jsem Koncept kontinua četla, neuměla jsem si představit, že bych nechala dítě hrát si u hluboké jámy nebo s nožem. Na druhou stranu se mi příčilo, jak dnešní rodiče za svými ratolestmi neustále běhají a hlídají je. Jak skloubit bezpečnost se zdravou ležérností? Přemýšlela jsem. Jak dcerka rostla, přišlo to samo, přirozeně. Dnešní zásady bezpečnosti například praví, že kojenci vůbec nemají přijít do styku s předměty menšími než vlastní pěst – hrozí nebezpečí spolknutí či dokonce vdechnutí a udušení. Naše dcerka byla s takovými předměty v kontaktu denně. Například jsme byly hodně venku a Doubravka fungovala jako lezoucí mašinka na hledání a cucání kamínků, trhala travičku atd. Nic se nestalo. Osobně si myslím, že jde hodně o reakci rodičů. Když má dítě v puse kamínek a rodič se lekne, dítě se pochopitelně lekne taky a instinktivně se nadechne – čímž se pravděpodobnost vdechnutí kamínku mnohonásobně zvětší. Podobně např. se schody – ty jsme dcerce nikdy nezakazovali, a vše v pohodě. Ostatně jsem viděla jediný opravdu ošklivý pád dítěte na schodech – a sice když se za ním starostlivá matka hnala, aby je ochránila. Dítko slítlo chtějíce jí utéci. Pochopitelně ale hlídám dle mého názoru smrtelná nebezpečí – například auta. A jak to děláte vy, ostatní rodiče?
Pavla Svobodová 17. 1. 2011 00:01 +9 v reakci na Pavla Koucká 15. 7. 2010 23:31
Auta hlídáme především, vždyť to je nebezpečí, na které nejsme vývojově připraveni - je to výdobytek až posledních desetiletí. JInak u nás platí, že kam se dítě vyšplhá, odtud se také dostane dolů a nespadne (neplatí o posteli, na kterou je dítě položeno). S nožem se syn učil už velmi brzy, ale měli jsme pro to svá pravidla - např. sedět a krájet na prkýnku, pracoval vždy s měkkou zeleninou jako je okurek atd. ve třech letech je moc šikovný.
Hanka Hrušková 8. 3. 2011 11:12 +18
Náš syn vyrůstal první dva roky na venkově, v domě se zahradou. Nosit jsem ho nemohla (i když chtěla). Nahradili jsme si to objetím, kdykoli potřebuje. Objímáme se i pro uklidnění, nebo po ukončeném sporu. Syn je sebevědomý a zároveň přátelský k dětem i dospělým. Se vstupem do školky nebyl problém. Setkání s nebezpečnými předměty řeším tak, že mu od mala ukazuju čím jsou nebezpečné - nůž (jehla, nůžky) - řeknu že píchá a jemně ho přiložím k jeho ručičce aby pocítil dotyk ostří (neřežu ho!) a věděl že si na něj má dát pozor, pokud by k noži přišel nekontrolavaně. Ono opravdu nelze všemu zabránit a je dobré děti na nebezpečí upozorňovat a když už se něco stane, použít to jako poučení (např. nedávno si po opakovaných upozorněních přeci jen koncem prstu sáhl na kamna). Nechávám ho pod dozorem lézt na větve, skákat z přiměřeně vysokých překážek. Motoricky je před jinými "ochraňovanými" dětmi, které potkáváme, výrazně napřed. A tím je i méně havárií ;-)) Ono pouhé upozorňování a vlastní zážitek přinášejí neporovnatelnou míru ponaučení.
Ondřej Surý 12. 8. 2011 12:24 +4 v reakci na Pavla Svobodová 17. 1. 2011 00:01
> Jinak u nás platí, že kam se dítě vyšplhá, odtud se také dostane dolů a nespadne. No já nevím. Mě jako malého museli sundávat na chatě ze stromu, protože jsem vylezl nahoru a dolů už to nějak nešlo :).
Dáša 22. 11. 2011 18:06 +19 v reakci na Pavla Koucká 15. 7. 2010 23:31
Připadá mi zvláštní, že někteří lidé úzkostlivě dbají aby se v dosahu dítěte neocitla žádná věc kterou by snad mohlo spolknout, nebo si jakkoliv ublížit, a přitom jeho duševní otřeby nechávají úplně stranou (kojenec ve vlastním pokoji celou noc sám, přes den v kočáru či zavřený v ohrádce na zemi a podobně). Že nošení a neustálý kontakt (nemusí se jednat jen o matku) nejmenším dětem prospívá, na tom se shodnou asi všichni kdo to zkusili. Co se týká zábavy, moje dcerka vyrůstala též na venkově, a jakmile trochu povyrostla, jemnou motoriku trénovala např. zatloukáním hřebíků do dřevěné destičky s dírkami nebo hraním si se šroubky. Ne že bychom jí k tomu vedli, takové zábavy si našla sama a vždy byly zajímavější než umělé hračky. Krájení nožem bylo v poměrně dost brzkém věku také velmi žádaná zábava, a nikdy se nic vážného nestalo. Další co jí neskutečně fascinovalo bylo šplhání po žebříku ve stodole v době, kdy jakžtakž ťapala po zemi. Slézt dolu uměla, ale bála se. Myslím si že ačkoliv je rodič kolikrát polomrtvý představami, co vše se může stát, je dobré dítko nechat, a spíše jen zezadu "jistit". Oni zvládnou mnohem víc, než si člověk myslí. Jinak dcerka měla maximum pozornosti, nikdy nespala sama, byla nošená, a alespoň z mého pohledu je to naprosto pohodové bezproblémové dítě, docela brzy např.zvládala být pár hodin beze mě, bez velkých potíží i školku atd. Je ale pravda, že se jen těžko dokazuje, zda je to nošením a kontaktem, nebo povahou, i když já o tom nepochybuji.
Silvester 22. 1. 2012 22:01 +3
S radostou, ze som nasiel vzacny clanok, ktory sa zaobera porovnavanim vychovy deti u indianov a v nasej zapadnej kulture som msa s chuti pustil do citania. No nedostal som sa daleko. Uz v prvej vete som si precital nasledovne: "Když se psycholog začne zabývat odkazem primitivních kultur moderní civilizaci" a s dalsim citanim som prestal. Moja radost splasla hned na zaciatku. Kto nazve vyspele indianske kultury, ktore ziju prirodzenym prirodnym sposobom "primitivnou kulturou" nemoze byt nic ine ako primitiv a cokolvek co vyprodukuje je to na roven postavene. Je mi fakt luto, ze zapadna kultura produkuje taku ubohu zaostalu hlupost. Skoda.
Jan Majer 23. 1. 2012 05:43 +21 v reakci na Silvester 22. 1. 2012 22:01
Možná problém v rozdílném vnímání slova primitivní v češtině a slovenštině? Primitivní ve významu „v počátečním, prvotním stupni vývoje“ je zde použito zcela správně, není v tom nic hanlivého či negativního.
marta hola 21. 3. 2012 08:13 +16
Výborný článok Mám jednoročné dieťa. Tiež sa snažím uplatňovať tieto zásady do praxe aj keď len v obmedzenej miere, keďže môj partner to všetko považuje za hlúposti a hovorí že na jednej strane dieťa rozmaznávam, keď ho mám stále pri sebe a dovolím stále sa hrať s vecami, ktoré nie sú hračky, a na druhej strane mi vyčíta, keď ho nechám robiť "nebezpečné" veci ako lezenie po schodoch a strkanie kamienkov do úst. Ale zatiaľ sa mu nikdy nič nestalo. Ani keď držal v ruke nôž. Jeho obľúbené hračky sú hrnce, zaváraninové poháre, prádlo a pod. O kupované hračky nejavý moc záujem. Myslím že pud sebazáchovy deťom hovorí, že sa majú zaoberať práve tými vecami, ktoré my dospelí používame. Opakujú po nás tak, ako všetky mláďatá opakujú po svojich rodičoch - pripravujú sa na to, že raz budú všetky tieto veci robiť oni. Hračky sú síce bezpečné (keď odhliadneme od ftálátov :)),ale čo sa z nich dieťa naučí? Rodičia často najskôr zakazujú deťom hrať sa s vecami "pre dospelých", celé roky ich presviedčajú, že to nie sú hračky, že sa toho nemajú chytať, že sa majú radšej hrať s hračkami. A potom, keď už sú deti presvedčené, že to, čo robia rodičia, je práca a nuda, nepríjemná povinnosť, potom po nich rodičia chcú, aby im pomáhali. Na záver len toľko, že hoci nemôžem uplatňovať uvedené zásady v plnej miere tak, ako si to predstavujem a považujem za správne, aj tá trocha sa pozitívne odráža na dieťati, preto vrelo odporúčam snažiť sa aspoň niečo z týchto zásad dostať do života.Nebudete ľutovať
Veronika 21. 3. 2012 08:20 +1 v reakci na marta hola 21. 3. 2012 08:13
Velmi trefné. Mrzí mě, že více lidí neuznává stejné zásady. Mám pocit, že často dětem nerozumíme, že časem zapomeneme jaké je to být dětmi.
Pavel 12. 6. 2012 15:30 +8
Naprostý souhlas s výše uvedeným, máme tři děti a všechny dosud živé. Co se auta týče, s každým ze dvou starších dětí jsem začínal kolem 4 roku jezdit na kole i na silnici. Zpočátku krátké kousky, silnice 3. třídy poblíž obce, aby si zvykly. V 5 letech už zvládají i odbočení vlevo na hlavní a samostatně řešit křižovatky (máme pravidlo, že dítě křikne "Jedu" nebo "Zastavím", ale skutečně jet může jen, pokud mu to vzápětí potvrdím). Tedˇ mě to čeká s naší nejmladší. Pokud se nepletu, dnes podle předpisů už smí jezdit dvě kola vedle sebe, takže jedu vlevo od dítěte a idea je, že kdyby bylo zle (atˇ už dětskou nebo cizí vinou), strhnu řídítka vpravo a "uklidím" nás oba do příkopu. Zatím jsem to nemusel použít. Zkrátka auto a silniční provoz je nedílnou součástí života a je na nás, rodičích, najít si způsob, jak s ním děti naučit zacházet tak,aby bylo riziko co nejmenší. U indiánů je analogií asi nějaká puma či krokodýl ;-) Druhá zkušenost o kterou se chci podělit: Dlouho jsem měl od ženy "na talíři", jak s dětmi riskuji, že jim dovolím spoustu riskantních her a sportů. Příkladem byl syn jednoho souseda, který např. nesměl vůbec šplhat na stromy, aby nespadl. Vše se zásadně změnilo, když tento chlapec po nástupu do školy (a nehlídatelných hrách s kamarády) měl po pádech z výšky zlomenou končetinu už dvakrát. Tvrdím, že i fyziologicky je malé dítě stavěno tak aby si bezpečně odbylo pády z nešikovnosti (pružnější kosti, lepší poměr průřezu k váze). Když se to zanedbá /limit textu
Juraj 30. 10. 2012 20:04 +11
Mám dvojročného syna. Inšpiráciu pri jeho výchove som čerpal z knihy "Princíp kontinua". Od narodenia sme ho nosili v šatke alebo v rôznych nosičoch. Asi v jednom roku sme žačali používať nôž pri krájaní zeleniny a po pár mesiacoch nás to prešlo. Bez zranenia. Skúsili sme si aj rozbíjanie starého riadu alebo skla, kladivom ale s ochranným plastovým štítom na hlave a pred tvárou. Taktiež bez zranenia a syn už nemá potrebu hádzať riad o zem aby zistil čo sa stane. Keď mal 1,5 roka, naučil sa pracovať so zápalkami, samozrejme vždy s dozorom a dostatočným množstvom vody. Napriek upozorneniam si papálil prst, odvtedy má pred ohňom rešpekt, ale sfúkava nám po byte sviečky a má z toho veľkú radosť. Teraz ako dvoj ročný nemá najmenší problém opustiť mamu na pár hodín alebo sám pobehovať po detskom ihrisku.. Je pozorný keď mu človek niečo vysvetluje. Je chápavý a rýchlo sa naučí používať nové veci v rámci možností dieťaťa v jeho veku. To je moja skúsenosť a verím že to tak je vďaka noseniu dieťaťa na tele či už matky alebo otca tak aj naším prirodzenejším prístupom k výchove.
Jana S 6. 2. 2013 01:59 +11
ja mam dvojcata,kazda je uplne jina-nevypadaji jako dvojcata,jedna je vysoka a hubena,druha mensi a stihla,ale ne hubena,jedna blondynka s modryma ocima,druha kudrnata plavovlaska s oriskovyma ocima, a povahove jsou take kazda jinde. vychovavam je stejne,jsem s nimi cele dny v nasem pokoji v herne, cteme si,koukame na telku,stavime kominy,lego...jedna ma potrebu se mi usazovat na kline a ta druha ne a kdyz ji ulovim,tak se za chvilicku zvedne,sice je rada,ze se mazlila,ale zase si jde po svych-jedna vleze vsude a niceho se neboji,druha sama od sebe je velice opatrna,jedne je uplne jedno,jak si zapatla triko, klidne jidlo vyplivne,druha je cistotna a kazdy flicek na tricku mi dlouze ukazuje,jidlo v zivote nevyplivla,kdyz uz ma dost, proste si ho do pusy nevezme. chovam je a pusinkuju obe stejne od narozeni, ale jedna mi prijde udelat sama od sebe "mala mala" na vlasy a dava mi uslintanou pusinku, druha jen vyjimecne, spis kdyz vidi tu prvni...jedna se na me jentak usmeje pri hrani, druha se smeje jen kdyz ji polechtam nebo hraju divadylko s plysakem a pri hrani jsem ji spise na obtiz-ja sama... takze geny? nenosila jsem je v satku, kocarek maji rady,citi se v nem bezpecne,je to jejich kralovstvi... mam stesti, ze mam dvojcata,delam vse,jak to prijde,hlavne s laskou a nemam cas na cteni prirucek, i kdyz nekdy na netu si zajimave nazory hledam...ale stejne pak neni cas je uvadet do praxe...nejsem dokonala a taky neco zvoram,zivot nejde zit podle prirucek...snad jen inspirovat se
Miroslav 17. 5. 2013 17:48 +1
Závěry Jean Liedloffové podporují i moderní metody rozvoje malých dětí (Play Wisely, NTC Learning aj.), zpracované na základě moderních výzkumů mozku, podle kterých pracují některá mateřská centra u nás. Kniha byla i jedním z podnětů ke zpracování Programu na podporu rozvoje mozku dětí již v raném věku (viz www.miminkoplus.cz). Moje dvě dcery jsou důkazem, že to funguje. O tom, že rozvoj mozku souvisí s pohybem, snad dnes již nikdo nepochybuje.
Jan 6. 8. 2013 12:27 +1 v reakci na Silvester 22. 1. 2012 22:01
hodnotit článek který ani dočtu je hloupost ... a Vy nejste sto dočíst ani větu :-)
Honza H. 18. 12. 2014 17:36 +4
Než se náš čtvrtý potomek narodil, s chutí jsem si dvakrát přečetl Koncept kontinua. Manželka knihu sice nečetla, ale při společných rozhovorech nad jejími tématy jsem s údivem zjišťoval, jak zcela intuitivně s většinou argumentů JL souhlasí. Jakoubkovi jsou nyní 3 měsíce. Z JL jsme si ale zatím vzali jen něco. V noci spokojeně bez buzení spí na posteli s maminkou. Přes den neodkládáme Jakoubka do postýlky ani jinam. Jsme velká rodina, a tak za bdělého stavu je stále s někým z nás. Ale do šátku ho nenutíme. Zkoušeli jsme to a brání se. Vnímáme, že mu paralyzující pozice v šátku nevyhovuje, lépe řečeno nesnáší ji. Přes den ho dáváme 1-2x spát do kočárku, obvykle zavře oči po pár metrech jízdy a spí dvě až tři hodiny. Mimo kočárek si i doma usíná, jak chce a kdy chce i ve zdánlivě nemožných pozicích. Jinými slovy neuspáváme ho, usíná si sám. Je to neuvěřitelně pohodové dítě a dělá rychlé pokroky. Velké díky Bohu a díky i Jean L.