Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Konec bombardéra

Nezajímaly mě ženy, zajímal mě sex s nimi. Ony doufaly, že bude víc než jen sex. Já toho zneužíval.

Martin Pošta

Martin Pošta

25. 6. 2014

Můj život ovládala velmi bouřlivá sexuální energie. Neměl jsem ji pod kontrolou, ničila mě i mé okolí. Později jsem si uvědomil, že je to stejné jako v přírodě. Jako s vodou, ohněm, vzduchem i zemí. Každá energie nám může škodit, nebo sloužit.

Svou sexualitu, myslím tím přitažlivost k ženám, jsem začal vnímat kolem mého desátého roku. Vzpomínám si, že se mi líbila naše sousedka. Jedno léto jsem si o víkendech hlídal, kdy bude prát a věšet prádlo na věšácích před činžovním domem. Seběhl jsem do sklepa a sklepním okýnkem pozoroval její křivky i to, jestli se nepředkloní více, abych zahlédl to, co se tenkrát mohlo v televizi objevit jen v pořadech označených hvězdičkou.

Byl jsem obtloustlé dítě. Pubertu jsem prožíval velmi uzavřeně. Před holkami mého věku jsem se styděl, nedokázal jsem navázat kontakt. Na střední škole se mi podařilo přes prázdniny zhubnout 18 kilo. Dělal jsem celé léto na poště a roznášel telegramy. Měl jsem záměr zhubnout, tak jsem tomu přizpůsobil i jídelníček. To mi bylo osmnáct. Když jsem se po prázdninách vrátil do školy, spolužáci měli velký problém mě poznat.

Proč to píšu? V tomhle období ve mně bujela sexuální energie a já si s ní nedokázal poradit. První intimní zkušenost jsem měl až v devatenácti letech. V duchu zákona o zachování energie se můj přetlak projevoval na jiných úrovních.

Vnímám to tak, že se moje sexuální energie projevila v energii tvořivé. Táta rozhodl, že budu studovat technický obor, i když já chtěl na konzervatoř. A tak jsem svou energii pustil právě do fenoménu hudba. Protože jsem této energie měl dostatek, podařilo se mi vyniknout i bez konzervatoře.

Od šesti let jsem navštěvoval Lidovou školu umění a na konci střední školy jsem byl obstojným pozounistou, žádaným v nejrůznějších tanečních kapelách v celém kraji. V té době byly více než diskotéky oblíbené taneční zábavy se živou kapelou. V roce 1985, to mi bylo devatenáct, vznikla v Mostě rocková kapela Laura a její tygři. Od jiných rockových kapel své doby se lišila tím, že měla dechovou sekci. Kdo jiný z Mostu by mohl v této kapele hrát na pozoun než já?

Jsem muž a duch a…

Už jsem byl štíhlý, schopný, začal jsem v kapele i zpívat. Měl jsem sebevědomí a byl jsem také velmi nadržený. Co myslíte, že se začalo dít? Jo, přesně tak. Pustil jsem svou sexuální energii, jako bych otevřel zdymadla té největší přehrady, nebo založil lesní požár v období sucha.

Kapela sklízela obrovské úspěchy a já spustil autopilota. Bral jsem vše, jak to přišlo. Vydělával jsem peníze, které jsem vzápětí rozházel. Ženy se mi nabízely samy a já jejich nabídek využíval. Mé ego si ulítlo na úspěchu a já mu to milerád dopřával. Svou sexuální energii jsem nijak nekočíroval. Měl jsem jí tolik, že jsem se jí spaloval. Žil jsem přesně podle hesla ženy, víno, zpěv.

Žil jsem velmi nezodpovědným životem. Nezajímaly mě ženy, zajímal mě sex s nimi. Ony doufaly, že bude víc než jen sex. Zneužíval jsem toho. Jednoduše jsem je měl na jedno použití. Zní to příšerně, já vím. Teď když to píšu, tak se u toho taky malinko kroutím.

Ovšem i v tomto období jsem zatoužil po lásce. A tak jsem měl i vztahy. Byly samozřejmě krátkodobé a plné nevěr. V těchto vztazích se mi narodily dvě děti, každé má jinou maminku. Protože jsem nedokázal žít zodpovědně, obě děti jsem opustil.

Když jsem odešel od maminky mé dcery, které byl v té době rok, začal jsem přemýšlet o smyslu mého života. Bylo mi 33 let. V té době jsem zavolal svému kamarádovi: „Pepo, já nemám pro co žít, všechno jsem pokazil.“ On mi odpověděl: „Co s tím uděláš?“ A já začal přemýšlet.

Přestal jsem pít alkohol, dokonce jsem i přestal jíst maso. Říkal jsem si, že ta živočišná energie mi nedělá dobře, což nakonec nebyla až taková pravda. Začal jsem číst knihy nejprve duchovní, pak i motivační.

Vždycky, když jsem si něco přečetl, řekl jsem si: Ha, tak teď už to vím, odteď to bude jinak. Nebylo, protože to, co jsem si přečetl, jsem jednoduše nedělal. Takže jsem za týden byl zase tam, kde předtím.

A opakovaly se situace, které jsem už nechtěl. Chtěl jsem mít opravdu plnohodnotný vztah, ale nedokázal jsem být věrný. Ve svém nezodpovědném období jsem vytvořil návyk. Objevila se známá situace a já zapadl do svých vyjetých kolejí, spustil se program. Nesčetněkrát jsem si říkal, že se to už nestane, ale situace se stále opakovaly. Nedokázal jsem být věrný, ačkoli jsem chtěl. Ženy, se kterými jsem podváděl, jsem měl zase jen na sex. I když jsem už ženám říkal, že jsem zadaný, že jde jen o sex, věřily, že nakonec zůstanu s nimi. A já toho zneužíval.

Po kráse bolestně zatoužil

Došel jsem do bodu, kdy jsem se za své chování neměl rád. Dříve byly telefony, kde se při zapnutí objevil pozdrav. Napsal jsem si do něj: Měj se rád!

V té době jsem se sešel s jedním buddhistickým mnichem, jmenoval se Banthe. Je ze Srí Lanky, to setkání mi zprostředkovala má tehdejší přítelkyně, která je hinduistka. Snažila se mi pomoci z mé situace a já jí všechno řekl. Že jí nedokážu být věrný a že se za to nemám rád.

Řekl mi jen pár vět: Proti temnotě se nedá bojovat, nejsou proti ní zbraně. Musíš do ní vstoupit a otevřít oči. Po čase se v ní začneš orientovat. Pak můžeš udělat krok, dva a další, až uvidíš paprsek světla a ten tě z ní vyvede.

Přemýšlel jsem o jeho slovech a přeložil jsem si je takto:

  • Do temnoty musíš vstoupit, nejsou proti ní zbraně… Dělej to.
  • Otevři oči… Uvědomuj si, co děláš, proč to děláš, co ti to dává a co ti to bere.
  • Po čase se ve tmě začneš orientovat… Pak začneš chápat sám sebe, uvědomíš si, proč to děláš.
  • Můžeš udělat krok… Postupně si začneš uvědomovat, co ti to bere a jak s tím můžeš pracovat.
  • Uvidíš paprsek světla… Poprvé tu situaci zvládneš tak, jak si přeješ.
  • Paprsek tě pak vyvede z temnoty… Bude se ti to dařit častěji a častěji, až to zvládneš.

Tahle slova si pamatuju, jako bychom spolu seděli před hodinou. Začal jsem se jimi řídit. Začal jsem si uvědomovat svůj chtíč. Když se objevila zajímavá žena, stále jsem měl touhu prožít s ní intimní chvíle. Ale už jsem nespouštěl autopilota. Začal jsem si uvědomovat své pocity, své tělo, svá rozhodnutí.

Uvědomoval jsem si každou chvíli, od seznámení přes jiskry, co pro mě ta žena znamená, co jsem ochoten obětovat, co jsem ochoten dát. Co mi to všechno dává a co mi to bere. Toto období trvalo dlouho. Dařilo se mi to s lepšími i horšími výsledky. Program, který jsem měl ukotvený, byl hodně hluboký.

Tím paprskem světla bylo to, že jsem přestal být nevěrný fyzicky. Začal jsem se ovšem uchylovat k různým chatům na internetu. Byl to pro mě pokrok a já to i tak vnímal. Už jsem se neodsuzoval. Věděl, jsem, že se mi daří s tím pracovat. Jednoduše jsem opravdu z té temnoty začal vycházet, krok za krokem.

Měl jsem další vztah, kdy má partnerka na mé tajné chatování přišla. Nakonec to byl důvod rozchodu a já si uvědomil další věc. Že pokud se spokojím s tím, že jsem zvládl fyzickou nevěru, pořád nemohu mít plnohodnotný a naplněný vztah.

Uvědomil jsem si i to, v jakých situacích na chaty chodím. Bylo to vždy, když jsem neměl kam nasměrovat svou energii nebo když jsem nebyl sám se sebou spokojený. Když jsem cítil, že mi něco bere mou vnitřní svobodu. Jednoduše to byl útěk. Stejně jako když si alkoholik v procesu léčení závislosti dá panáka.

Začal jsem se tedy ještě víc zabývat sám sebou. Zbavil jsem se všeho, co mi otravovalo život, abych mohl být sám se sebou spokojený.

Využívejte celý web.

Předplatné

Mým dětem je dnes 21 a 15 let. Mají mě za dobrého kamaráda, svěřují se mi se vším. Mám vztah, který je naplněný láskou. Samozřejmě, máme i zamračená období, ale dokážeme je řešit. Přítelkyně má dvě děti a všichni společně jsme plnohodnotná rodina. Občas mě napadne, že si naplňuji to, co jsem se svými dětmi nezvládl.

Děkuji, že jsou všichni součástí mého života.

(A já děkuji Martinu Poštovi za upřímnost a odvahu, se kterou – přes rozpaky do poslední chvíle – vyhověl mé prosbě, aby se o tuto část svého soukromí podělil se čtenáři Psychologie.cz. Jan Majer, šéfredaktor Psychologie.cz)

Diskuse 0