Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Lidi jsou ze mě nervózní

Seriál Terapie je prý to nejlepší, co u nás pro televizi za posledních dvacet let vzniklo.

Darina Křivánková

26. 9. 2011

„Mám za sebou své nejdelší a také nejtěžší natáčení.“ Tak mluví KAREL RODEN (49) o seriálu Terapie, v němž hraje psychoterapeuta. Od 10. října začne Terapii vysílat HBO. Je nač se těšit, protože jde o to nejlepší, co u nás pro televizi za posledních dvacet let vzniklo.

Viděla jsem sedm dílů Terapie…
Jenom sedm?

Zatím jenom sedm. A určitě se podívám na všech pětačtyřicet, protože mě to dost bavilo.
Tak to jsem moc rád. Já jsem na tom strávil pět a půl měsíce života. Asi pětadevadesát natáčecích dnů. Bylo to mé nejdelší natáčení a nejspíš taky nejtěžší.

V čem bylo natáčení Terapie tak náročné?
Těžké to bylo hlavně psychicky. Tohle jsem si ale uvědomil až později, když jsem Terapii dotočil, na placu jsem si to nepřipouštěl. Až zpětně mi došlo, jak moc mě to vysálo. Bylo tam samozřejmě strašně moc textu, který prakticky není možné zvládnout všechen, můžete se naučit dopředu pár dílů, ale určitě ne všech pětačtyřicet, takže pak vás to textové manko dožene a jednoduše už nestíháte. Ráno v pět dvacet mě doma vyzvedli, odvezli do Prahy na natáčení a domů jsem se vrátil v devět večer. Tam už není šance se něco naučit, ta únava je příliš veliká.

Jak jste to tedy řešili?
Pomáhalo nám čtecí zařízení, to využívali i herci v americké verzi seriálu. Samozřejmě že když se jede ostrá, tak nemůžete text číst, rozhodně ne vždycky a všechno, ale šlo spíš o to, že nám to pomáhalo, měli jsme se čeho chytit. Text ale nebyl jediný problém. Točili jsme v zimě a já jsem vlastně celou tu dobu neviděl denní světlo, od rána do noci jsem byl zavřený ve studiu. No a navíc jsem celou tu dobu seděl.

V Terapii je největší akce, když se zvednete z křesla a jdete udělat klientovi kafe.
Přesně tak. Zkuste si to představit: pět a půl měsíce sedíte, nevidíte denní světlo a celou tu dobu se pekelně soustředíte na to, co a jak říkáte. Takže jsem přibral a přestal se cítit zdravě. Vlastně je mnohem jednodušší točit nějaké akce venku, kde jste na vzduchu a můžete se hýbat, byť je to třeba fyzicky náročné. Ale Terapie je založená na detailech, na tom, jakou intonací, s jakým důrazem řeknete repliku. To vyžaduje velké soustředění, a když se soustředíte dvanáct hodin denně, tak vás to hrozně vysílí. A když to trvá skoro půl roku, tak je to jednoduše drsné.

Psychoterapeuti myslí za roh, hledají za každou větou nějaký jiný význam, když kladou otázku, tak se vlastně neptají na to, na co se ptají.

Vy máte v Terapii snad vůbec poprvé roli vlídného, empatického člověka, terapeuta, jenž podává druhým pomocnou ruku. Lákala vás tahle herecká změna?
Taky. Hodně jsem o tom mluvil s režisérem Petrem Zelenkou, který mi řekl, že by chtěl, abych hrál jinak, než jsem hrál doteď. Petr je zvláštní člověk, puntičkář, lpí na detailech, práce s ním mě hodně bavila, začal jsem mu dost důvěřovat, snažil jsem se maximálně akceptovat jeho připomínky a dal si jako úkol, že se je pokusím splnit. Jestli se mi to povedlo, to nevím, každopádně jsem se snažil, jak nejlíp jsem uměl.

Já jsem si asi ve třetím díle řekla: Ano, k tomuhle terapeutovi bych šla, jemu bych důvěřovala.
Já sám sobě jsem si byl jako psychoterapeut vlastně protivný. On často vede hodně divné řeči, nepoloží otázku normálně, přímo, desetkrát se ptá na stejnou věc, neustále naléhá… Klienti ho často utřou, jdou s ním do konfliktu, já sám bych ho utřel už dávno. Psychoterapeut má prostě úplně jiný myšlenkový pochod než já, proto pro mě bylo docela těžké naskočit do jeho způsobu myšlení. Psychoterapeuti myslí za roh, hledají za každou větou nějaký jiný význam, když kladou otázku, tak se vlastně neptají na to, na co se ptají.

Jak se vám s takovýmhle chlapíkem těch pět a půl měsíce žilo?
Těžko, neumím si udržet odstup. Ten člověk se mi obvykle dostane pod kůži a podvědomě s ním prostě žiju. Já sám si to ani neuvědomuju, ale lidi kolem mě mi říkají, že se chovám jinak. Lidi, co se mnou žijí, to se mnou mají těžké. Závisí to na tom, co zrovna hraju. Prostě myslím jako ta postava, chovám se jako ona. Neumím se od toho v sedm večer absolutně odstřihnout a ráno do toho zase nastoupit. Setřepu to ze sebe až po natáčení. Jsou herci – neříkám dobří nebo špatní, bavíme se o dobrých hercích –, kteří umějí postavu zahrát. To já vlastně neumím, neumím moc předstírat, musím si hledat jinou cestu. O to je to těžší, musím si to protrpět, jít do toho naplno. Ta osobní investice do postavy bývá vždycky veliká.

Většina vašich hereckých partnerů z Terapie přiznala, že z vás byli dost nervózní. Vnímal jste to?
Nevím proč, ale vyvolávám v lidech nervozitu. To se mi stává často, vím o tom. Neřeším to, to musí odeznít samo. A obvykle to taky odezní. Mně se se všemi v Terapii hrálo dobře, s někým samozřejmě hůř, s jiným líp, jenže to nezáviselo ani tak na tom herci, ale spíš na postavě. Třeba voják Igor, který přijde se svými traumaty z války v Afghánistánu, v původní verzi seriálu je dost nesympatický člověk, jenž mi – jako terapeutovi – vyloženě nesedí. Ale Lukáš Hejlík, který ho hraje, s sebou přinesl něco, čím mi byl milý, dostal do té postavy něco dojemného, i v tom svém machrování, připadal mi jako velké dítě. Nebo mladá gymnastka Linda, již hraje Míša Doubravová, ta byla zase nesmírně bezprostřední. K těmhle dvěma jsem měl vysloveně vřelý vztah. Tohle platí ale vlastně pro všechny, moc mě bavilo pozorovat je, jak hrají.

Oni z vás nejspíš měli takový respekt jako vy před De Nirem, když jste spolu hráli ve filmu 15 minut. Byl jste z něj tehdy taky nervózní?
To už je dávno. Ale to víte, že byl. On kolem sebe šíří hodně velkou nervozitu. Bylo to strašně znát během castingů, tam chodily holky, kterým se podlamovaly nohy a vůbec nebyly schopné nic zahrát. De Niro je tak zvláštně klidný, ale lidi kolem něj jsou úplně rozklepaní.

Prý jste během natáčení Terapie parodoval Petra Zelenku. On pak mluvil o tom, že máte skvělý smysl pro humor. Tahle poloha do vašeho hraní nemá moc šanci proniknout.
Já mám humor rád, ale jsem takový typ, který komické role moc nepřitahuje. Trávili jsme s Petrem tolik času, že bylo těžké ho neparodovat. To nešlo jinak, byla v tom i určitá sebeobrana před tím velkým pracovním zápřahem. Petr je něčím hodně dojemný, křehký a citlivý, ale navenek chce být chlapák a ono se to v něm pere. Alespoň já ho tak vidím. Tyhle lidi já mám moc rád, je mi sympatické, že to nejsou takoví střelci, ale mají v sobě i něco zranitelného.

Využívejte celý web.

Předplatné

Petr Zelenka má vždycky každé téma pečlivě nastudované, podložené množstvím zdrojů…
To ano, ale na druhé straně je to kluk, jenž chodí střílet z luku. A spojení těchhle dvou poloh mě baví. Já mu naprosto důvěřoval jako člověku, který mě vede. Byli jsme tak strašně dlouho všichni pohromadě, a přitom vůbec nepřišla ponorková nemoc, alespoň já ji nepocítil. Já ty lidi ze štábu každý den viděl rád, to mi připadá skoro neuvěřitelné. Ne že by nevznikaly stresy, tomu se nevyhnete, ale nejspíš se tam sešli lidi, kteří jsou ve své profesi úspěšní a nemají mindráky.

Otázky k diskusi:

  • Myslíte si, že seriál Terapie pomůže divákům i oboru psychologie? Že přivede více lidí, kteří to potřebují, do péče odborníků?
  • Jaký seriál s psychologickým přesahem vás v posledních letech zaujal? V čem vás obohatil?

Celý rozhovor s Karlem Rodenem najdete v týdeníku Reflex č. 38/2011.

Diskuse 0