Máme doma malou Tak-Trochu-Putinovou. Malé mocichtivé děvčátko, defaultně bez empatie a bez svědomí. Když píši defaultně, mám na mysli ono neposkvrněné dětské já, ještě neovlivněné zkušeností s lidmi a jejich reakcemi, nepopsaný list, s nímž se rodí všechny děti – každé s trochu jiným listem, ale všechny s čistým. Pak se k němu vracíme, resetujeme jej po celý náš dospělý život, občas i reálně a mnohem častěji symbolicky, vracíme se ke své původní podstatě jako k nemožnosti překročit práh vlastní specifické povahy. Můj oblíbený rabín říkává, že děti nejsou dobré. Kde to vůbec kdo vzal, že by měly být? A má pravdu: tříleté dítě je schopno vyhodit z kočárku mladšího sourozence, svého malého konkurenta, zničit mu hračku, ucpat mu nos, píchnout ho špendlíkem… někdy naštěstí jen ve své fantazii. Děti se nerodí dobré, rodí se nevinné, čisté. A to jsou různé věci. Ta čistota je, myslím, důvodem k optimismu i k pocitu obrovské rodičovské odpovědnosti.