Máme to v sobě — archivovaná diskuse

Zpět na novou diskusi

Oldřich Dotovský 7. 2. 2013 15:37 +2
Klišé. :-)
Jan Majer 7. 2. 2013 16:05 +10 v reakci na Oldřich Dotovský 7. 2. 2013 15:37
To zas bude palců, Oldřichu... Že vy už máte pro dnešek dobré skutky splněny, že jste s tím takhle hned hotovej :-)
Oldřich Dotovský 7. 2. 2013 17:40 +6 v reakci na Jan Majer 7. 2. 2013 16:05
Jindy bych byl možná nachytán na švestkách, ale dnes jsem už stihl pomoci jedné paní s kočárkem do/z lékárny a na poště nesl jiné paní čepici, kterou tam její dcerka zapomněla. :-) Jsem všema deseti pro to, abychom se k sobě chovali hezky a pomáhali si, ale závěr tohoto článku mi opravdu připadal dost "otřepaný". Dnes s tím všichni budou souhlasit, zítra si to nikdo nebude pamatovat.
klara o. 7. 2. 2013 19:06 +3
To si vždycky říkám, když mi někdo příjde jako zlej člověk. Že by mi třeba za války zrovna on zachránil život. Ne že by to pomohlo, ale ta možnost už tam je.
Zdenka 7. 2. 2013 19:12 +1
Nevím už, kde jsem četla nedávno povídání s "Dobrým andělem". Hezký. Ale hezký je taky to, že zakladatel dobré myšlenky se ptá každý večer svých kluků, co dobrého ten den udělali anebo co pěkného užili. V mnoha jiných rodinách se večer řeší průšvihy ve škole a co bylo špatně.
Jan Majer 7. 2. 2013 19:35 +5 v reakci na Oldřich Dotovský 7. 2. 2013 17:40
Tak já dneska pomohl jen vám, abyste neměl hřích (pýcha) :-)
Oldřich Dotovský 7. 2. 2013 20:01 +7 v reakci na Jan Majer 7. 2. 2013 19:35
Dnešek ještě neskončil - do půlnoci zbývají celé čtyři hodiny - a zítra je taky den. :-) Ale abych jen nedržkoval ;-), přidám jednu osobní zkušenost: To jsem takhle jednou jel autem, měl jsem před sebou dlouhou cestu, docela jsem pospíchal a nebyl jsem ve zrovna přívětivém rozpoložení. (Byl jsem právě odmítnut dívkou, ktereou jsem delší dobu balil, a kdybych býval jel vlakem a nějaký důchodce chtěl pustit sednout, určitě bych se na něj neusmíval, protože jsem zrovna nenáviděl celý svět. Tehdy jsem to ještě takhle intenzivně prožíval.:-)) Každopádně stalo se to, že přímo přede mnou v protisměru jiné auto vyjelo ze silnice a narazilo do stromu. Mohl jsem klidně jet dál. Kolem jezdilo mnoho aut, určitě by pomohl někdo jiný. Ale najednou jsem sledoval, jak moje auto jakoby samo zastavilo u krajnice a já běžel k havarovanému vozu. Naštěstí to nebylo tak vážné, řidič nebyl zraněn a z auta vystoupil vlastními silami. Přesto byl velice rozrušený (hlavně kvůli zničenému autu, které, jak jsem pochopil, mu sloužilo k obživě), a tak jsem tam s ním zůstal dokud se neuklidnil a nezavolal si pomoc. Protože najednou jsem nikam nespěchal. Takže ano, ono to opravdu nějak je v nás. Na druhou stranu si myslím, že i zde lze uplatnit princip důležitosti vztahů. Je pravděpodobnější a samozřejmější, že pomůžeme rodině a blízkým přátelům než někomu cizímu.
jitka_cholastova 7. 2. 2013 20:52 +9
V krizové situaci asi spousta lidí sama sebe takhle překvapí, podle mě je to instinktivní reakce, jako když se natáhnete zachytit někoho, kdo uklouzl, dřív než si to vůbec stihnete uvědomit, natož přebrat. Ale funguje to takto právě jen v krizovém režimu. Nahodilí záchranci se následně po hrdinské akci často sesypou, je to prostě reakce organismu, který potlačí nepohodlí, potlačí vlastní potřeby i bolest, aby se pak náležitě připomněl. Vlna solidarity obvykle opadá hned, jak zmizí záběry katastrof z médií. Projdete temným lesem, a pak se ztratíte v supermarketu... krizová zkušenost je zkrátka do běžného života nepřenosná. Každodenní drobná pomoc a vstřícnost k druhým je podle mě jiný soudek.
Jana 7. 2. 2013 23:02 +1 v reakci na Oldřich Dotovský 7. 2. 2013 20:01
Souhlas - blízkost se projevuje i tím, že je jeden druhému oporou, je-li to potřeba. Na druhou stranu - zastavit u nehody je samozřejmost (i když vím, že se to často neděje).
Anna 8. 2. 2013 08:11 +1 v reakci na Oldřich Dotovský 7. 2. 2013 20:01
Je to tak pane Dotovský, spíše pomůžeme rodině a blízkým přátelům, ale opravdu v nás je nastavena pomoc ve vyhrocené situaci. Já jsem byla vždycky "cimprlich", vadila mně krev, hnis atd., takže zdravka pro mne nepřicházela v úvahu. Ale když před lety (ještě nebyly mobily) přede mnou spadl procházející člověk v epileptickém záchvatu, najednou mně nevadila krev z jeho zranění, zpěněné sliny, poskytla jsem mu první pomoc a organizovala příjezd lékaře. A jak píše paní Cholastová, zle se mně udělalo, až ho naložili do sanitky.
ivan 8. 2. 2013 13:16 v reakci na Oldřich Dotovský 7. 2. 2013 20:01
můj učitel říká že pomoc se stane anebo nestane a že není třeba být pyšný či naopak mít pocit viny , je to neosobní ale děje se to skrze náš psychosomatický aparát tak jak sme k tomu geneticky naprogaramováni
Robert Roland 8. 2. 2013 16:37 +2
Veľmi pekný článok a názor, no treba povedať, že záchrancu často robia aj vedomosti, skúsenosti, či istý typ osobnosti. Je bežnou realitou, že ľudia často stoja okolo schváteného človeka na zemi v nádeji, že zodpovednosť preberie niekto iný. Paralyzovaní strachom, nevedomosťou, či obavou, že situáciu ešte zhoršia. Bystander effect. No navzdory tomu, je vždy povzbudzujúce a krásne vnímať príbehy ľudí v krízových situáciách, keď sa v nich prebudí to ľudské - pomôcť... niekedy presahujúce ich vlastné, či ľudské limity. Vďaka za článok a tip na film.