Většinou jsme duchem jinde než naše tělesná schránka. Zvykli jsme si to považovat za přednost.
V zaměstnání pokradmu esemeskujeme s přáteli, doma po večerech vyřizujeme pracovní korespondenci. Cestujeme s mobilem přilepeným k uchu a navštěvujeme se virtuálně: každý ve svém obýváku s notebookem na klíně.
Tenhle fenomén se objevil bez varování někdy v době, kdy se u nás v obchodech objevily první mobily, tehdy ještě hranaté hrabičky předpotopního vzhledu.
Manažeři ve fialových oblecích, stejně jako prodavačky v plášti a zedníci v montérkách, ti všichni najednou vytahovali z kapes, kabelek, aktovek a snímali z pásku u kalhot své pronikavě ječící příšerky s důležitým výrazem ve tváři a nejčastějšími - dnes už okřídlenými - větami:
Od té doby se mánie nestíhání a virtuálního života začala nebezpečně šířit společností ve formě epidemie. Ignorována oficiální medicínou, státním zdravotnickým ústavem i epidemiologickými centry. Až nás nakazila skoro všechny.
Dneska nestíháme osobně skoro nic. Seznamujeme se i rozcházíme virtuálně, virtuálně chatujeme s přáteli na druhém konci města, zatímco sedíme doma v obýváku u kafe. Většinou jsme duchem přítomni jinde, než zrovna dlí naše fyzická schránka. A zvykli jsme si to považovat za přednost. Často ale zapomínáme, že on-line vztahy jsou náhražkové.
I babičky dneska často plní svou funkci virtuálně. Nepečou sice buchty s povidly, ale živě se na dálku zajímají o podrobnosti existence Janičky a Martínka.
Zdánlivě to vypadá, že nic není nemožného ve světě, kde si ve skutečnosti neuděláme čas na své blízké. Někdy dokonce ani na vlastní děti. Záplavy oslavných článků o tom, jak matky kojenců, osvobozené od plínek a ubíjejícího stereotypu, kráčí po pár týdnech vstříc své pracovní seberealizaci, plní časopisy.
Šťastná matka prý znamená šťastné dítě. I babičky dneska často plní svou funkci virtuálně. Nepečou sice buchty s povidly, ale živě se na dálku zajímají o podrobnosti existence Janičky a Martínka, byť to někdy stěží stíhají mezi dvěma drinky na pláži, jindy ve vířivce ve wellnes centru nebo alespoň v pauze mezi přednáškami univerzity třetího věku.
Taktéž jako matky se seberealizují, dohánějí to, co kdysi nestihly. Budiž jim čest a sláva. A hlavně budiž čest a sláva všem těm krabičkám, které nás osvobodily od úmorné povinnosti fyzické přítomnosti. Stačí zavolat nebo napsat esemesku, poslat mail, svědomí je čisté a ten druhý přece ví, jak moc ho máme rádi.
Jen včera mi šťastná virtuální realita jaksi začala drhnout, když jsem v televizi viděla záběry z míst, kam ruch úsměvné seberealizace dosud nezasáhl nebo ho spíš navždy opustil. Místo, o kterém nechceme nic slyšet, dokud se tam sami neocitneme. Byla to LDN.
Vzápětí bleskla hlavou vize, jak celá ta plejáda seberealizujících se lidi, co pro realizaci neměli na vztahy čas a nestíhali, úplně zestárla.
Unavené a vyhasínající tváře lidí v postelích, kteří už nejsou ani in, ani aktivní, natož aby něco nestíhali. Moc dobře totiž ví, že stihnout už musí většinou jen jeden jediný milník svého života. V tu chvíli jsem se otřásla hrůzou a přísahala, že takhle nikdy nechci skončit.
Než mi vzápětí bleskla hlavou vize, jak celá ta plejáda seberealizujících se lidi, co pro realizaci neměli na vztahy čas a nestíhali, úplně zestárla… A děti a vnoučci, kteří jim nestáli za investovaný čas, zvedají v pravidelném intervalu v ruce kouzelnou krabičku x-té generace – teď už s dotykovým ovládáním a možná i dokonce vodotryskem a kdovíčím – a s otráveným výrazem ve tváři volají svým prarodičům nebo rodičům.
V lepším případě domů, kde staříci sedí na židli a promazávají si vrzající kolena, opotřebovaná vysokohorskými tůrami v Alpách nebo profesionálním alpinismem v zaměstnání… v horším do nějakého zařízení pro důchodce, kam je umístili. Není divu, je to otravná povinnost a oni přece nestíhají, nemají čas.
Chvála kouzelným krabičkám a seberealizaci! Ještě, že byly vynalezeny. Zachránily nás! Zachránily?
Využívejte celý web.
PředplatnéMožná by nebylo na škodu vyhlásit aspoň jednou v roce Den bez virtuální reality. Bez mobilů, internetu, televize. A možná i bez elektřiny.
Třeba bychom si vzpomněli, jak to vypadalo kdysi a že to bylo svým způsobem fajn. Člověk je totiž tvor nepoučitelný. K tomu, aby se vzpamatoval, potřebuje často trochu nakopnout. Radši dřív, než bude pozdě.
...psychologů a psychoterapeutů a vás, čtenářů. My píšeme, natáčíme, radíme, upřímně sdílíme naše profesní i osobní zkušenosti. Vy nám posíláte náměty a skládáte se na honoráře autorů a provoz webu. Díky tomu můžeme psát a mluvit jen o věcech, které dávají smysl. Nemusíme brát ohled na vkus masového publika ani na zájmy inzerentů – na našem webu nenajdete jejich reklamy ani PR články.
Jako předplatitelé získáte neomezený přístup k hlavnímu obsahu, budete moci kdykoli sledovat naše online kurzy a přednášky, otevře se vám možnost využívat naši poradnu a také ulevíte očím, protože články budete moci nejen číst, ale i poslouchat. Platba je jednoduchá a bezpečná. Pro představu: roční předplatné vás vyjde na 31 korun týdně, to je jako deci vína nebo jedno malé pivo. Připojte se k nám a podpořte nás. Děkujeme.
Co nám brání jít do konfliktu? Nevěříme vzájemnému vztahu, nevěříme ani sami sobě.
9 min
Psycholog Dalibor Špok představuje svoji oblíbenou relaxační techniku.
32 min
Většinou píšu tak, abych vás povzbudil, inspiroval. Dnes vás chci zneklidnit.
65 min
Kdybych měl svým dětem předat jen tři životní zkušenosti, byly by to tyto.
12 min