K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Mánie nestíhání

Většinou jsme duchem jinde než naše tělesná schránka. Zvykli jsme si to považovat za přednost.

Lenka Poncarová

14. 9. 2012

Ze seriálu: Fejeton Lenky P.

V zaměstnání pokradmu esemeskujeme s přáteli, doma po večerech vyřizujeme pracovní korespondenci. Cestujeme s mobilem přilepeným k uchu a navštěvujeme se virtuálně: každý ve svém obýváku s notebookem na klíně.

Tenhle fenomén se objevil bez varování někdy v době, kdy se u nás v obchodech objevily první mobily, tehdy ještě hranaté hrabičky předpotopního vzhledu.

Manažeři ve fialových oblecích, stejně jako prodavačky v plášti a zedníci v montérkách, ti všichni  najednou vytahovali z kapes, kabelek, aktovek a snímali z pásku u kalhot své pronikavě ječící příšerky s důležitým výrazem ve tváři a nejčastějšími – dnes už okřídlenými – větami:

  • Jé… ahoj. Kde teď jsi? No já nestíhám, víš…

Od té doby se mánie nestíhání a virtuálního života začala nebezpečně šířit společností ve formě epidemie. Ignorována oficiální medicínou, státním zdravotnickým ústavem i epidemiologickými centry. Až nás nakazila skoro všechny.

Dneska nestíháme osobně skoro nic. Seznamujeme se i rozcházíme virtuálně, virtuálně chatujeme s přáteli na druhém konci města, zatímco sedíme doma v obýváku u kafe. Většinou jsme duchem přítomni jinde, než zrovna dlí naše fyzická schránka. A zvykli jsme si to považovat za přednost. Často ale zapomínáme, že on-line vztahy jsou náhražkové.

I babičky dneska často plní svou funkci virtuálně. Nepečou sice buchty s povidly, ale živě se na dálku zajímají o podrobnosti existence Janičky a Martínka.

Zdánlivě to vypadá, že nic není nemožného ve světě, kde si ve skutečnosti neuděláme čas na své blízké. Někdy dokonce ani na vlastní děti. Záplavy oslavných článků o tom, jak matky kojenců, osvobozené od plínek a ubíjejícího stereotypu, kráčí po pár týdnech vstříc své pracovní seberealizaci, plní časopisy.

Šťastná matka prý znamená šťastné dítě. I babičky dneska často plní svou funkci virtuálně. Nepečou sice buchty s povidly, ale živě se na dálku zajímají o podrobnosti existence Janičky a Martínka, byť to někdy stěží stíhají mezi dvěma drinky na pláži, jindy ve vířivce ve wellnes centru nebo alespoň v pauze mezi přednáškami univerzity třetího věku.

Taktéž jako matky se seberealizují, dohánějí to, co kdysi nestihly. Budiž jim čest a sláva. A hlavně budiž čest a sláva všem těm krabičkám, které nás osvobodily od úmorné povinnosti fyzické přítomnosti. Stačí zavolat nebo napsat esemesku, poslat mail, svědomí je čisté a ten druhý přece ví, jak moc ho máme rádi.

Jen včera mi šťastná virtuální realita jaksi začala drhnout, když jsem v televizi viděla záběry z míst, kam ruch úsměvné seberealizace dosud nezasáhl nebo ho spíš navždy opustil. Místo, o kterém nechceme nic slyšet, dokud se tam sami neocitneme. Byla to LDN.

Vzápětí bleskla hlavou vize, jak celá ta plejáda seberealizujících se lidi, co pro realizaci neměli na vztahy čas a nestíhali, úplně zestárla.

Unavené a vyhasínající tváře lidí v postelích, kteří už nejsou ani in, ani aktivní, natož aby něco nestíhali. Moc dobře totiž ví, že stihnout už musí většinou jen jeden jediný milník svého života. V tu chvíli jsem se otřásla hrůzou a přísahala, že takhle nikdy nechci skončit.

Než mi vzápětí bleskla hlavou vize, jak celá ta plejáda seberealizujících se lidi, co pro realizaci neměli na vztahy čas a nestíhali, úplně zestárla… A děti a vnoučci, kteří jim nestáli za investovaný čas, zvedají v pravidelném intervalu v ruce kouzelnou krabičku x-té generace – teď už s dotykovým ovládáním a možná i dokonce vodotryskem a kdovíčím – a s otráveným výrazem ve tváři volají svým prarodičům nebo rodičům.

V lepším případě domů, kde staříci sedí na židli a promazávají si vrzající kolena, opotřebovaná vysokohorskými tůrami v Alpách nebo profesionálním alpinismem v zaměstnání… v horším do nějakého zařízení pro důchodce, kam je umístili. Není divu, je to otravná povinnost a oni přece nestíhají, nemají čas.

Chvála kouzelným krabičkám a seberealizaci! Ještě, že byly vynalezeny. Zachránily nás! Zachránily?

Využívejte celý web.

Předplatné

Možná by nebylo na škodu vyhlásit aspoň jednou v roce Den bez virtuální reality. Bez mobilů, internetu, televize. A možná i bez elektřiny.

Třeba bychom si vzpomněli, jak to vypadalo kdysi a že to bylo svým způsobem fajn. Člověk je totiž tvor nepoučitelný. K tomu, aby se vzpamatoval, potřebuje často trochu nakopnout. Radši dřív, než bude pozdě.

Diskuse 0