K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu
Foto: Thinkstock.com

Matoucí slova

Ta slova často nastražujeme i na své nejmilovanější. Někdy přímo z lásky. Která jsou ta vaše?

Vladimír Řezníček

Vladimír Řezníček

15. 7. 2012

Slova, která matou, jsou mým každodenním chlebem. Od nejútlejšího dětství doprovázela zbožný děkovný rituál za „chléb vezdejší“. Chválila, odměňovala za píli, ochotu, aniž jsem mohl odměnu uchopit, ochutnat… Povzbuzovala k činnostem, jež mi byly lhostejné, slibovala prvenství, o která jsem nestál, pozici, která mě nepřitahovala. Malý příklad snad pomůže pochopit mou opožděnou obžalobu matoucích slov.

Prý jsem sotva začal mluvit. Mluvit o mluvení u novorozence či batolete je na pováženou, pokud jde o těch několik komolených slov, zdánlivě bez jasného významu a zjevné funkce. 
Ale překonal jsem fázi broukání, žvatlání a začal jsem s matkou a otcem hrát onu nejzábavnější lidskou hru na artikulaci vzájemných prožitků, k jejichž vyjádření už nepostačuje pouhý křik, pláč a smích, ani mimika a gestikulace. (Ačkoliv k míře vzrušení, které hru obvykle doprovázejí, by byly stále nejpřiléhavějšími.)

Která jsou ta významná slova? To pořád beze zbytku nevím. Vím jen, že mezi ostatními slovy nejsou ničím nápadná, takže nejsou snadno rozpoznatelná.

Ve věku batolete jsem měl dojem, že matka mluví, zatímco otec zpívá. Věcněji: otec nikdy moc nemluvil, ale velmi rád zpíval. Přestože jsem svou schopnost rozhovoru s okolím rychle rozvíjel, první vánoce (narodil jsem se v lednu, takže mi byl bez několika dnů rok) jsem prý málem proplakal. Otec mi zpíval. Když jsem se rozplakal, konejšil mě svým měkkým hlasem, ale stále hlaholil, že „v jesličkách na slámě leží malé pacholátko na zimě“. Teprve, když matka poukázala na možnou souvislost mezi slovy písně a mým pláčem, přestal otec zpívat. A já prý naráz přestal plakat.

Na pláč si nepamatuji, na postavu otce, který se večer co večer sklání nad postýlkou a zpívá a zpívá, to ano. Čím zneklidnila malé pachole radostná křesťanská zvěst tlumočená libozvučným otcovým tenorem? Jesličky, sláma? Sotva. Pacholátko? Nad slovy pacholátko, holátko, děťátko a jim podobných se i dnes v tu ránu rozněžním. Měl jsem již zkušenost se zimou a chladem? A které dítě ne, když se v postýlce odkope?

Která jsou ta matoucí slova? Pár jich znám. Těch, která mátla a popletla mě. Odhalit ošidnost a záludnost některých trvalo léta. A ta, která neznám? Která snad přesto či právě proto spoluutvářejí můj svéráz? Slova, která usměrňují mou důvěru či nedůvěru k lidem, mé názory, postoje, záměry, mou činnost i nečinnost? Můj postoj k určitým hodnotám?

Jednoho dne se do mého rozhovoru s dětmi vmísila manželka. Pouhé slovo, ale projevilo přemíru energie. Odplavilo důvěru a vyvolalo dlouhotrvající změť emocí.

Která jsou ta významná slova? To pořád beze zbytku nevím. Vím jen, že mezi ostatními slovy nejsou ničím nápadná, takže nejsou snadno rozpoznatelná. Každého, kdo dovolil, abych mu naslouchal, když mu cosi „cuchalo nervy“, mámila jiná, často ta nejobyčejnější. Přesto je řada slov, kupříkladu zdraví, stáří, nemoc, infarkt, skleróza, vůči nimž jsme mnozí nadmíru vnímaví, aniž si to uvědomujeme. Na slova: daně, zdražení, sebevražda, atentát, okupace jsou přecitlivělé celé populace. Dávno vím, že mnohá matoucí slova nastražují jedni druhým, a to i svým nejmilovanějším, někdy přímo „z lásky“.

Generace předků nám předaly batalióny přemocných slov. Ustavily a pojmenovaly bohy, přisoudily jim neobyčejné, záviděníhodné vlastnosti, jakými jsou mimo jakoukoliv pochybnost všemohoucnost, vševědoucnost, nesmrtelnost. Zanechaly nám slova, která navozují pocity důstojnosti, vznešenosti, krásy, ale také hrůzy. Slova, která rozněcují vášně, podněcují k odporu, vzpouře, přestože pojmenovávají jen cosi neskutečného, smyšleného, pomyslného. Jiná vyzvedají domnělou či skutečnou sounáležitost rodinnou, rodovou, třídní, lidskou. Již naši prapředci uskutečňovali a zaznamenávali (slovní) průniky do věčnosti, nekonečnosti, zmocňovali se pravd přímo věčných, dospívali k principům, vytvořili náboženské systémy, kategorie, pojmy, vyložili své představy o vzniku světa, původu mravního jednání…

Jednoho dne se do mého rozhovoru s dětmi o miláčkovi vmísila manželka polohlasným dotazem: A co „milenka“? Opět pouhé slovo, ale (ačkoliv snad jen náznak manželčina obezřetného úsudku) projevilo přemíru energie. Odplavilo důvěru a vyvolalo dlouhotrvající změť emocí. Později, mnohem později, totéž slovo zablokovalo pokusy o naléhavě potřebnou domluvu.

Využívejte celý web.

Předplatné

Pokračování za dva týdny.

Úryvek z připravované knihy 76letého psychologa Václava Smitky a 77letého psychiatra Vladimíra Řezníčka. Psychologie.cz je v podobě seriálu vydává obtýden v neděli, dokud kniha nenajde svého nakladatele. Pomoci můžete i vy svými komentáři a názory v diskusi čtenářů…

Diskuse 0
Knížka hledá nakladatele
Seriál

Rozmluvy psychologa Václava Smitky (76) a psychiatra Vladimíra Řezníčka (77) představují soubor textů připravených ke knižnímu publikování. Psychologie.cz je bude v podobě seriálu vydávat každou neděli, dokud kniha nenajde svého nakladatele.

Více autorů

  • Komunikace