Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Mělká jeskyně v černých skalách

Mířil jsem za jednou z největších depresí svýho života…

Ze seriálu: Život s diagnózou

František Růžička

František Růžička

18. 11. 2010

Stěžovat si svýmu psychoušovi, že jste v hajzlu, když mu vlastně kazíte práci? A stydno vám je – a jak.

Tak jsem zasklil Kraslice, doma na Žižkově políbil práh a začal shánět nějakou práci. Prachy jak ty hrušky na stromě nerostou. Taky jsem potřeboval mezi lidi.

Někdo dost chytrej řek, že lidi musíte milovat, abyste je mohli snést. Jo, podepisuju. Ale má to háček: Přestože mi jako malýmu klukovi mi rodiče servírovali svý půtky denně (a bez špenátu), neumím se hádat. Když už se naseru, prostě uhnu. Na toho, kdo mě vytočí, jen koukám, koukám, pak se otočim na patě a pryč. Hned. Nemůžu za to, prostě je tak.

Po kraslický lidský abstinenci jsem si rád poslech, jak se vyvrbila situace v Nově, v „mým“ pořadu Na vlastní bulvy. „Víš, my jsme se tu, jaks tu nebyl, prostě tak nějak dali dohromady,“ řekla mi Marcela Sobotková, sestřička  velkýho socdemáckýho šéfa. A začala vypočítávat, ukazujíc si na prstech: „Já chodím s  Pepou Klímou, jo, byli jsme spolu na dovče, Radek John s Pavlínou Wolfovou, Petra Škarohlídová s Radkem Slánským…“

Jaký bylo mý překvapení, když přesně tohle napsal hnusáckej časák Spy – a všechny tyhle dvojky na něj podaly žalobu. A vyhráli. Kam ten svět spěje!

„Pepo, a neni ti to blbý, vzít si ty peníze, když víš, jak to je, kurva?“ ptám se Klímy, kterýho jsem měl ještě pořád za jednoho z nejsolidnějších a taky nejsympatičtějších lidí v Nově.

Zasmál se typickým kuřáckým chrrrchrrráchacha: „Víš, Františku, my jsme se soudili, abysme měli peníze na ty další milenky!“ Zakuckal jsem se a vyběh na hajzlík zapít jeden Zoloft.

A hned pak ven do Pipáče, hospody hned vedle Novy. Tam jsem se slušně nalil pivem. Nakladatelství, pro který jsem psal Slepičí psy, padlo, a já zase padal čím dál častějc do postele, jednou i obutej: ztřískal jsem se tak, že mě z chodby sebrala sousedka.  

Předtím jsme se nikdy neměli nějak moc rádi, ale pamatuju si, že mi šeptala do ucha: „Já jsem zvyklá, já jsem zvyklá…“ A omejvala mi rozbitej obličej.

Ráno pochopitelně deprese jak bič. Nastal, jak tomu dneska  říkám, mělkej odkládací čas. Dneska bych měl zajít… Ale ne, stačí zejtra, ono se to nepodělá. Neříkejte, že to neznáte. Podobně se dá proflákat měsíc, dva, tři, ani nevíte jak.

Stěžovat si svýmu psychoušovi, že jste v hajzlu, když mu vlastně kazíte práci? A stydno vám je – a jak.

Kolem jeskyně začaly růst černý skály s ostrejma hrotama, ale já nedbal. V tý době jsem vymet ty nejhnusnější putyky, který po Praze byly. Váhu na Smíchově, která otvírala ráno v pět, Briketu naproti Nákladovýmu nádraží na Žižkově…

Vždycky se našel nějakej parťák a já zjistil, že se s nim, s nima, bavim vo těch největších blbostech a vůbec mi to nevadí. Ta sounáležitost lavice, na který jsme netrpělivě vrtěli prdelema, než nám donesou další škopek! Prachy jen lítaly, já se, díkybohu, úzkostlivě držel piva a odmítal tvrdý.

Antidepresiva jsem do sebe cpal až večer a v jedný hospodě si konečně našel práci. Začal jsem, jasněže načerno, uklízet na jedný vysoký škole místo těhule, která odkráčela na mateřskou. Ředitel uklízeček, jak jsem mu říkal, mi povídá: „Hele, kdyby sis tady zlomil nohu, vyplazíš se ven, tady žádnej úraz, je to jasný?“

Napřed  mi svěřil jen chodby, po několika dnech a rozhovorech mě dokonce pustil i na kanceláře. Začínal jsem večer v šest, končil kolem půlnoci, pak se doplazil domů a čekal, až mi votevřou U pupkounů, kde jsem se stal štamgastem.

Krásnej číšník David, se kterým jsem to tenkrát táh (vídáme se dodnes, už má svou hospodu, tolerantní ženu a dvě malý děti) mi vždycky říkal: „Ty debile, proč tam lezeš? Do takovýho humáče!“ Ale mně tam po čase začalo bejt dobře.

„Hele, na víkend jedeme do Špindlu ke známejm,“ šťouchnul do mě jednou David. Uznávám, že lyžaři jsou taky lidi, ale na prkýnka by mě nikdo nedostal. Mám k tomu funění, ostrým zatáčkám, dupání v lyžárnách a červeným zdravým vysportovaným lícím odpor.

„Lyžovat tam nemusíš, neboj. Projdeš se na zdravým vzduchu a budeme spolu. Ráno mi budeš číst ty svý pohádky, vem je sebou, jo?“ Nezapírám, měl jsem ho moc rád, takže co by jeden z lásky neudělal, že jo.

Vyjeli jsme, David vohulil ve svým supr autě nějakou ještě víc supr pecku, ještě suprovějc si pohvizdoval, mrkal na mě modrým vokem, mrskal černým culíkem, všechno měl pod kontrolou… Něco mi ale nehrálo. Do prdele, já nemám prášky!

„Davide, votoč to, votoč to, kurnik, já si nevzal fety!“ Zajeli jsme ke kraji silnice asi třicet kiláků vod Prahy. „Ty seš ale hysterickej,“ kroutil hlavou. „Dyk jedem jen na víkend…“

„Ne!“

Hluboce vzdychnul, otočil to, a oči, muzika ani to auto už nebyly tak suprový. Ve Špindlu jsem se v luxusním číšníckým bytě nudil. A co horšího, vychlastal jsem tam našim hostitelům skoro celej domácí bar.

To nebyl slalom, to byl sakra šupem sjezd. Do auta mě v neděli večer táhli. David se omlouval, já se prej smál, ale mířil jsem za jednou z největších depresí svýho života,  ze který se vyklubala moje první sebevražda.

Diskuse 0
Život s diagnózou
Seriál

Autor se od roku 1995 léčí s těžkou maniodepresivní psychózou. Pro Psychologii.cz píše o svých zkušenostech.

František Růžička

  • Zdraví