Foto: Thinkstock.com

Pevné objetí? Násilí do terapie nepatří!

Nevěřme bludům a nesnažme se vnutit dětem lásku násilím.

Jiří X. Doležal

Jiří X. Doležal

18. 3. 2011

Dají se autistické děti léčit metodou pevného objetí? Mezi nepoučenou veřejností se šíří módní přesvědčení, že ano. Nevěřme však bludům a nesnažme se vnutit dětem lásku násilím!

Žijeme v televizní realitě, a proto celou diskusi o metodě pevného objetí odstartovalo odvysílání časosběrného dokumentu Mámo, táto, obejmi mě v České televizi těsně před Vánoci 2010.

Film vznikl jako pocta Jiřině Prekopové, české dětské psycholožce, která vyvinula a v Německu patentovala svoji takzvanou metodu pevného objetí.

Podle jejího názoru tím léčí poškozené vztahy v rodinách a metoda může být i součástí výchovy zdravého dítěte. Zároveň zastává velmi kontroverzní teorii, že tato terapie je účinná při léčbě autismu.

Volání o pomoc

V dokumentu vidíme matku malého autistického chlapce, jež pod osobním vedením Jiřiny Prekopové a za přítomnosti filmového štábu leží celé hodiny na svém dítěti a přes jeho odpor ho pevně svírá, zalehává, křičí mu svoje pocity do obličeje (aby se rozproudila láska) a také mu v jednom záběru třese hlavou. To celé má být terapie.

Autismus je hrozná porucha a rodiče autistických dětí samozřejmě hledají spásu a způsob uzdravení, kde můžou. Dokument, byť je míněn jako oslavný, však o metodě vypovídá bez jakýchkoliv komentářů to nejhorší. Přesto celá řada rodičů autistických dětí, zvláště těch, co o dokumentu jen slyšeli, začala k metodě upínat svou naději. Není to naše utkvělá představa – informovaly nás o tom matky autistických dětí se střízlivým pohledem na věc.

Pojďme se proto na metodu podívat střízlivýma očima. Nechcete-li vidět celý dokument Mámo, táto, obejmi mě na internetovém archívu České televize, zkuste si alespoň představit hlavní postavu filmu Rain Man Raymonda (v podání Dustina Hoffmana), jak ho v záchvatu autistického vzteku chytne jeho bratr Charlie (Tom Cruise) a násilím jej několik hodin drží v náručí.

Trochu teorie

Metoda pevného objetí je rozvinutím starší teorie připoutání – attachmentu. Formuloval ji anglický vývojový psycholog John Bowlby a zdokonalila ji psycholožka Mary Ainsworthová, spoluautorka teorie. (Pozn. red.: souvislost s Bowlbyho teorií vyvracejí v diskusi pod článkem psychologové Petr Pöthe a Ester Danelová.)

Z teorie cítíme etologický koncept vtištění, pozorovaný třeba u kachen. Přilnutí podle autorů teorie umožňuje psychické struktuře dítěte využívat kapacitu a funkce vyvinutější psychiky pečující osoby a organizovat a strukturovat vlastní procesy.

Zážitky z těchto vztahů celoživotně nastavují způsob navazování a udržování klíčových vztahů, a tedy i schopnost k nim. Dítě vydává podněty, jimiž se dožaduje emoční odpovědi dospělého – úsměvu, pohlazení, objetí, které omezují jeho úzkost. Když tyto podněty nepřišly, nastává neurotizující problém.

Na tom by nebylo nic až tak divného. Divná začíná být teprve terapie z teorie odvozená. Podle autorů různých terapeutických metod stojících na teorii attachmentu (nejvlivnější je takzvaná holding therapy, terapie držením dítěte) lze z dřívějška narušené emoční vazby obnovit jakýmsi šokem, zlomením dítěte, tím, že ho prostě obejmeme a dáváme mu tím najevo svou lásku, i když nechce. A děláme to tak dlouho, dokud nerezignuje a jeho odpor neopadne.

Výchova dětí či jejich terapie lámáním, násilím je od samého prvopočátku pochybená a na štíru se všemi zásadami nejen psychoterapie, ale celé medicíny. Násilí do terapie prostě nepatří. Dopouštět se ho smějí ve velmi specializovaných situacích jen chirurgové a zubaři, ale jen po souhlasu pacienta.

Všechny psychologické teorie počítající s překonáním nějaké psychické obtíže nácvikem se praktikují po souhlasu pacienta – pokud má někdo fobii z výtahu, tak tam nejprve strčí jednu nohu, při příští lekci druhou, na další lekci pak za sebou zavře dveře a na páté terapii skutečně zmáčkne tlačítko a vyjede do prvního patra.

Nikde a nikdy na planetě se fobie třeba z výtahu neléčí tím, že by dva svalovci fobika do výtahu nacpali násilím. Holding therapy ve všech svých formách s násilím naopak takto pracuje.

Jednou z variant takovéto terapie je i metoda pevným objetím, již propaguje paní Jiřina Prekopová a bohužel i autorita, která její teorie v Česku zaštiťuje – jeden z nejzasloužilejších nestorů a seniorů české dětské psychologie, docent Jaroslav Šturma, předseda Českomoravské psychologické společnosti.

„Holding therapy je něco zcela jiného než terapie pevným objetím podle Jiřiny Prekopové, jež je v Německu chráněna patentem proti neoprávněné kritice a zneužití,“ napsal při obhajobě metody v Lidových novinách. Je pravda, že paní Prekopová říká něco trochu jiného než teorie holding therapy, metody však mají stejné. A držené dítě nemá šanci poznat, zda je mačkáno podle holding therapy, nebo podle Prekopové.

Metodicky nakřivo

27. listopadu 2016

I láska má své hranice

Pavel Špatenka

Když se podíváme na to, co paní Prekopová a pan Šturma o metodě hlásají, najdeme snadno, že si hrubě odporují. Neshodnou se ani v tom, kdo vlastně má tuhle podivnou metodu zalehávání dětí praktikovat.

„TPO mohou praktikovat pouze osudově spjatí lidé-rodiče a děti v jakémkoli věku, manželé, dlouhodobí partneři,“ píše paní Prekopová na svém serveru Prekop Festhalten.

O kousek dál však říká: „Pokud se žák nachází v silné emocionální krizi, která se nedá zvládnout, použijí TPO i učitelé. Potom učitel jedná jako zástupce rodičů.“

A ve své knize výslovně říká, že by zalehávat děti měli dokonce pracovníci institucí: „Často dostávám dotazy, zda se smí pevně objímat i v mateřských školách nebo dětských domovech. Ano, smí! Bylo by to dokonce mé toužebné přání, mít vychovatele, kteří by k tomu byli ochotni.“

Takže je dobré si uvědomit – zvláště máte-li malé děti –, že paní Prekopová propaguje, aby je v mateřských školách učitelky zalehávaly. A k čemu má to objetí proti vůli dítěte sloužit? Přece k navození lásky, tvrdí paní Prekopová.

Navození pozitivního citu násilím je nesmysl. A jak hluboce si odporuje i garant metody pan Šturma, ukazuje jeho citace z Lidových novin: „Objetí, je-li se souhlasem zúčastněných užito, napomáhá emoční konfrontaci, jež umožní vzájemně si sdělit citové zážitky s druhým spojené, vyjádřit případnou bolest a lítost, kterou mi druhý ve vztahu působí, dospět k uvědomění toho dobrého, co si vzájemně můžeme dát, budovat, posilovat a v případě potřeby léčit vzájemný pozitivní citový vztah.“

V textu pan Šturma mluví o objetí, s nímž zúčastnění souhlasí, a už pozapomněl, že metoda pevného objetí se aplikuje na dítě, které nesouhlasí. Jak bylo dobře vidět v dokumentu na ČT, matka užívající metodu pevného objetí ventilovala především svoje emoce k dítěti, a to za cenu jeho silného diskomfortu. To je podle Prekopové v pořádku: „Dítě musí vědět, že máma má taky vztek a že máma se hněvá!“ (Rozhovor s J. P. na rádiu Proglas.)

Prostě – metoda může sloužit matkám k vylévání vzteku na dítěti a je tak zneužívána k emočním úletům jednoho z rodičů.

Svatý Šturma

Proč však odborná veřejnost k takto rizikové výchovné metodě mlčí? Vysvětlení může mít velmi prostou příčinu: strach.

Doktor Jaroslav Šturma má totiž nesmírný vliv. Od roku 1995 je předsedou českého stavovského sdružení psychologů, Českomoravské psychologické společnosti. To je „dobrovolné stavovské, výběrové, vědecké sdružení psychologů České republiky registrované jako občanské sdružení“, jedna z nejvlivnějších profesních organizací psychologů u nás.

Za tuto organizaci je vlivným členem a koordinátorem Etické komise psychologů, jež se vyjadřuje k jednotlivým případům – většinou stížnostem na práci psychologa. Takže hlavní dozorce nad psychology, ke kterému se může dostat na kobereček prakticky každý, kdo v zemi psychologa dělá.

Krom toho v roce 1995 obdržel z rukou prezidenta republiky ocenění za podíl na realizaci projektů Výboru dobré vůle Olgy Havlové. V lednu 2003 mu byla udělena za úsilí v oblasti integrace dětí s postižením u nás i v zahraničí Sonnenschein-Medaile. V prosinci 2007 obdržel výroční cenu ministra zdravotnictví za rozvoj zdravotně sociální péče.

A tak, když něco řekne, tak odborná veřejnost až na světlé výjimky drží ústa a krok a tiše se modlí, aby tady při Šturmou doporučovaném pevném objetí nějaké dítě na zalehnutí nezemřelo jako v minulosti při holding therapy v USA.

Nelehejte na Rain Mana!

O použitelnosti násilného objetí až do zlomení odporu dítěte jako výchovného prostředku si jistě každý udělá názor sám. Lámání vůle se praktikuje při brainwashingu, ne při výchově dětí.

Stran použití metody pro autistické děti, k níž by se snad ze zoufalství mohli uchýlit rodiče nějakého takto postiženého dítěte, je nejjasnější stanovisko skutečných odborníků na autismus, psycholožky a ředitelky Asociace pomáhající lidem s autismem (APLA) Praha PhDr. Kateřiny Thorové, Ph.D. Jde o oficiální stanovisko APLA:

Využívejte celý web.

Předplatné

„U terapie objetím je základní myšlenka kontroverzní: emoční pouto s rodičem lze navázat či posílit vynuceným pevným objetím. Můžeme si s použitím fyzického násilí vynutit pozitivní vztah u dítěte? Stres, jejž dítě při terapii prožívá, může mít u některých dětí negativní dopad na jejich psychické zdraví, způsobit enurézu, vyvolat pocity ponížení, snížené sebehodnocení, u dotekově hypersenzitivních osob velkou bolest, posttraumatický syndrom, rozvoj úzkostné poruchy a dokáže krátkodobě i dlouhodobě hluboce narušit vztah dítěte a jeho rodiče.

Vynucenému objetí říkáme NE jako rodiče i jako profesionálové. Uvědomme si, že objetí se sice vynutit dá, ale láska nikoliv. APLA velmi důrazně nedoporučuje používání terapie pevného objetí u dětí s autismem a potažmo u všech dětí, jež s objímáním nebo držením nesouhlasí. Vynucené a dlouhotrvající pevné objetí považuje za metodu neetickou a ohrožující psychické i tělesné zdraví dítěte.“

Článek vyšel v týdeníku Reflex.

Jiří X. Doležal

Reportér týdeníku Reflex, novinář.

www.jxd.cz

0 Otevřít diskuzi