Nejlepší články k poslechu: Stáhnout
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Metrem na psychiatrii

Psychiatři si od nás pacientů drží odstup. Můžu jim to mít za zlé?

Ze seriálu: Život s diagnózou

František Růžička

František Růžička

10. 3. 2011

Je po druhý odpoledne, kdo moh, vypad na vycházku, další leží na posteli s nosem zabořeným do omítky. Bouchnou dveře od kuřárny. Třetí patro baráku, psychiatrie pražský Všeobecný fakultní nemocnice v Praze celkem v klidu.

Sedím  na chodbě, kolena zabořený  do hrudníku, chodbou pleskají o bosý paty pantofle dvacetiletýho kluka, kterej neúnavně pochoduje chodbou a hlásí stanice metra: „Jiřího z Poděbrad, příští stanice Náměstí míru. Muzeum…“ U pusy mu sedí ošklivá pěna. Vzduch těžkne osamělostí a všeobecným  nezájmem.

Snažím se vybavit si něco hezkýho, co mi je v tu chvíli nejblíž a co mě opravdu čeká. Přemejšlím tedy o svý ošetřující lékařce. Z doktorů je tady evidentně nejmladší, navíc moc hezká. Když se mnou mluví, opravdu se na mě dívá. Tak čistě! A hlavně: naslouchá mi.

Jak dlouho jí tenhle přístup k pacientům asi vydrží? Od ostatního personálu se liší na první pohled. Někdy mi v celým tom nemocničním neosobním kolosu připadá až ztracená.

Povídáme si třeba o pokoji, kde ležím: „Jojo, je to tak, v něm je doktor Jekyll a někdy teda skoro pan Hyde,“ prohodím o jednom pacientovi. „Znám, znám, napsal Robert Louis Stevenson,“ vyhrkne až snaživě, aby se mnou pak mohla podle svých představ příst další hovor.

To paní asistentka, ta má například vizitu evidentně „v paži“. Přejde kolem mý postele, mrkne na  svou karikaturu, kterou jsem jí dopřál  a vystavil na poličku. „No, tady je to jasný,“ prohodí stranou a zamíří neomylně k dalšímu lůžku, kde se pod dekou schovává autista.

Až velitelsky mi dává najevo, že pro ni nejsem František Růžička, ale číslo diagnózy, další z řady maniodepresáků.

Co o mně vůbec ví, že jsem jí jasnej? Pokud vím, málo, malinko. A o mým momentálním stavu vůbec nic. Co bylo, jak bylo, proč jsem se chtěl zabít a dostal se až sem. Před ustlanou postel, kde stojím nastoupenej jak idiot.

Nějak ji tak vyprovokovat, aby se zachovala jako člověk, třeba se na mě rozkřikla, poslala mě někam, projevila se! Při první vycházce si kupuju lak a natřu si nehty na rukou i na nohou načerno. Když blázinec, tak blázinec. O ruce paní asistentka vedoucí průvod bílejch plášťů pohledem jen tak ťukne, reakce žádná.

Po vizitě si sundavám ponožky. Má líbezná mladá chápající lékařka se vrací, aby mi vyčinila za nehty: „Panebože, vy to máte i na nohách! Ještě že to neviděla paní asistentka!“

Ty dvě jsou jako protipóly. A obě dvě mají, myslím, svůj postoj, svou pravdu. Chápu, že doktor, psychiatr zvlášť, si musí udržovat zdravej odstup. Že se nemůže chytit se zoufalým pacientem za ruce a za hlasitýho pláče s ním tancovat a těšit ho. Na druhý straně však je vztah psychiatr – pacient tak zranitelnej!

Proto mě nezájem paní asistentky zahnal daleko od ní. Nevěřil jsem jí. Vzpomínám si, že jsme se na naší prošouraný chodbě párkrát minuli. Jednou mě oslovila:

„Tak co?“

„Nic.“

„Mohl byste si dneska zajet ke svýmu psychiatrovi do Ikemu.“

Vyvalím oči: „Jo?“ A ve vteřině si uvědomuju, že můj pan doktor má ambulanci jen v pondělí. „Paní asistentko, byl tam včera,“ vydejchnu. „Jsme o den dál.“

„To jsem vás ale nachytala, co?“ zasměje se radostně jak malý dítě. Ale mně se v tý chvíli koutky ani trochu nerozjížděj. Jo, důvěra je křehká věc, víme všichni.

Můj dvouměsíční pobyt tady se opravdu začíná podobat jízdě metrem. Jedu s ostatníma po stále stejných kolejích, občas vůz cukne, na chvilku zastavíme v černočerný tmě, ale pak se neomylně rozjedeme ke skleničkám s práškama, snídani, v lepším případě pacošskýmu tlachání u stolků na chodbě.

Co si ale povídat s pánem, kterej pořád pláče? Kluk, kterej mluví francouzsky, je rád, že ve mně našel parťáka, fráninu seká fantasticky, ale jeho  neustálý omílání toho, jakej strach má o svou holku, když je tady, jsem už po třech dnech nezvládal vstřebat ani v češtině.

Představuju si, že  tohle (a proč ne?) dokola povídá svýmu doktorovi. Jo, pak chápu, že ten si musí umět postavit hráz, že nad jakousi emoční angažovaností vyhraje zdravej odstup. Jinak by za pár tejdnů moh potřebovat psychiatr jinýho bláznologa sám.

Ale musím přiznat, že za svý časy tápání, kdy jsem vůbec nevěděl, co mi je, kdy mě zbytečně léčili z alkoholismu, i za svou maniodepresivní kariéru,  jsem se dostal do rukou opravdových psychiatrů-cyniků. S odstupem si ale říkám: Můžu jim to mít za zlý? Prostě „se“ nezvládli. A to je lidský.

27. října 2018

Jak zvládnout partnerskou krizi (seminář)

Pavel Rataj

Předivo vztahů na psychiatrických odděleních: náměty na romány, a pěkně tlustý.

„Pane Růžička, chcete kreslit?“ ptá se mě na chodbě zdravotní bratr. Hromotluk, vstřícnej medvěd. No proč ne? Sednu si do jídelny, paní přiškrcená v silonovým šátečku, kterej si v jednom kuse převazuje, přede mě položí čistej papír. Nádhera.

„Tak, ostatní chlapci už kreslí, naše téma: Dům, ve kterém chci bydlet!“ Dáma mě tak vrhne zpátky kamsi do pátý třídy, ale František snaživě maluje -  cokoli  dělat  je tady lepší než čumět do blba.

Po chvíli se nade mnou paní napadající na jednu nohu nakloní. Trochu jí páchne z úst. „Ale ale, co to tady máme? Skrytej talent na vesnici!“ vyletí z ní příšernej fousatej antifór. A já přes svůj výkres činím kosočtverec, který tak často zdobí naše baráky i močí páchnoucí podchody.

„Ježíšmarjá, kluku,  co to děláte? Já chtěla váš výkres vystavit na nástěnku!“ zalká arteterapeutka. Ale já nedbám. Začíná mě to tady srát ještě víc…

***
„Opravdu byste to pro mě udělal?“ zeptala se mě sestřička-učenka, která vyvedla naši poněkud nesourodou skupinku na vycházku. Sháněli jsme tenkrát velikonoční barvy na vajíčka.

„Ale jistě!“ A už sedám a po pravdě, jak chtěla, píšu, co si o ní a o tom, jak s pacienty jedná a mluví, myslím. Podávám jí popsanou á čtyřku.        

„No, pane Růžička, vy jste ale rychlík,“ poví člověku, kterej se celej život živil psaním. S výskotem odskotačí, aby si textík pěkně v soukromí u své skříňky přečetla.

Za chvíli už vedle mě stojí sympatická vrchní sestra, modrovokej černovlasej workoholik. „Pane Růžičko, já se trochu zlobím. To nemůžete. Takhle přímo. Vždyť mi sem pak nebudou chtít sestry chodit!“

„Ty jim řikáš pravdu?“ zhrozil se kluk z Uhřiněvse. „Ty jsi ale debil! Tady musíš lhát… Když zlobíš, daj tě zpátky na devítku. A když nelžeš, domu se jen tak nedostaneš. Po padesáti šesti dnech tě eště pošlou do Bohnic!“

Na devítce jsem se po první noci probudil přikurtovanej. Do Bohnic mě neposlali. Po léčení jsem byl tak vyčerpanej, že jsem skoro mluvit nemoh.

„Tak jak?“ sedí proti mě doktorská kráska. „Domů, nebo  do Bohnic? Jak se cítíte?“

To už vím od svý kamarádky, která mi nechala u mýho bytu vyměnit zámek, že mi nějakeji dobrák načisto vybílil byt. Monitor od počítače, mobil, set top box, rádio s  Radůziným cédéčkem, který jsem si pouštěl furt dokola, hodinky… No, jsou to jen věci, řikám si, pak zvednu hlavu a říkám paní doktorce: „Podívejte se, mně je to jedno. Jistý je, že dát to doma nějak do pořádku musím. Ale jinak – nechám to na vás.“

Tak se za půl hodiny s báglama plížím v plným slunci domů. Žižkováci mě zdravěj, některý ani nevnímám, některým zaskřehotám na pozdrav. Ještě povinně nacpanej lékama dotěkám do svý ulice, baráku, sednu na svou postel a vejrám.

***
„S vaším panem doktorem už  se moc znáte, to nedělá dobrotu. Zavoláte, že nejste v kondici, nepřijdete… Najdeme vám jinýho psychiatra,“ rozhodla paní asistentka. Přísahám, že jsem to nikdy neudělal. Ke svému psychiatrovi jsem se dostavil vždycky, pokud mě neskolila jednou jedinkrát těžká chřipajzna.

Jako včera vidím vrchní sestru, jak kolem mě spěchá: „Za chvilku vezmem Zlatý stránky a někoho pro vás najdem!“ Copak jsem pochroumaná pračka, herdek? Televize, kde rupla elektronka?

Jo, připadám si tak, nakonec ale kejvnu. K jakýkoli revoltě chyběj síly, jsem vyždímanej ručník. Budu každý týden docházet na ambulanci ke svý mladý líbezný paní doktorce.  Někdy obtýden. A budu lhát. Nebudu brát léky, který mě dva měsíce ničily. Spolknu první Xanax ve svým životě, kterej mi nabídne kamarádka, a je mi o moc líp. Tohle na ambulanci řeknu: Nic se neděje.

A dál budu lhát. Že jsem fit, že už zase píšu, maluju, rediguju. Mladá paní doktorka, který vykukujou zpod bílýho pláště ostře červený zvonáče a která snad, dejnámpámbu, brzo nevyhoří, ze mě má radost. Aspoň tak.

Využívejte celý web.

Předplatné

Po čase se vracím na svý. Uvědomuju si s hrůzou, že při příjmu na psychiatrii do Všeobecný vůbec nekapírovali, že už léta beru antidepresivum Fevarin… „Víte, tady jedeme na Valproát a Zyprexu,“ řekla jedna z lékařek mý kamarádce, která se na mě přišla zeptat.

Snad se nebudete zlobit, když k tomuhle motáku ještě dodám, že kolegu hlásícího stanice metra jsem naučil říkat jeden přestup (u Muzea) a když připojím klip svýho oblíbenýho Trabandu, písničku Černej pasažér. Čím víc se na to kino dívám, tím víc mi připadá, že moje diagnóza jako by tý hrající koulící se klipový pětikoruně z voka vypadla. Spěchá neznámo kam, kličkuje po chodníku mezi nohama náhodných chodců, zčistajasna se ocitá v rukou, který nechtěla, občas se však přece jen blejskne, aby nakonec spadla do klobouku před pěvce s kytarou. A my můžeme jen tušit, kam se poděje. Jistý však je, že na dně černýho klobouku ležet nezůstane.

Diskuse 0
Život s diagnózou
Seriál

Autor se od roku 1995 léčí s těžkou maniodepresivní psychózou. Pro Psychologii.cz píše o svých zkušenostech.

František Růžička

  • Zdraví