Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Moje dcery a škatulky

Proč jsem si vlastně myslela, že vím, co je pro moje dcery nejlepší, jak se cítí a co chtějí?

Magda Křepelková

Magda Křepelková

30. 11. 2014

Jako průzkumník podvědomí musím uznat, že náš mozek je sakra rychlej. Ale taky omezenej, přesněji omezující. A to je nutné mít stále na paměti. Mám na mysli naše okamžité posuzování a třídění.

Jakýkoliv obraz, vjem, který zahlédneme, třebas jen koutkem oka, náš mozek bleskurychle potřebuje zařadit. Reaguje na základě zkušeností, vzpomínek, nálady, výchovy, informací vložených rodiči i dalšími lidmi. Reaguje na základě toho, co už zná. A my mu automaticky věříme. Zaznamenáme obraz a vyhodnotíme ho. Nepátráme po tom, na jakém základě jsme ho ohodnotili. Často bychom byli velmi překvapeni.

Většinou máme tři kupičky. Pozitivní, negativní a neutrální. Někteří lidé mají dokonce ve své hlavě jen dvě hromádky. Dobrou a špatnou. Říká se tomu černobílé vidění.

Jenže věci mohou být i barevné. Nebo bezbarvé, nebo bíločerné. Je třeba zvětšovat neutrální kupičku, ale také k ní navázat nový vztah, založený na pochopení, otevřenosti a soucitu. Hlavně k sobě, protože dívat se na svět otevřenýma očima a neposuzující myslí chce skutečný trénink.

Čím více uvolníme návyk hodnocení, tím jsme svobodnější. Když zaznamenáme obraz a nezařadíme ho – vytvoří se najednou nový prostor, ve kterém se může stát úplně cokoliv. Pokud ale máte pevné škatulky, situace a lidi uloženy v pevných šanonech, moc kreativních nápadů k nim asi nepřijde. Občas to chce prostě šuplík provětrat.

Otevřené oči i hlava

Můžeme to začít trénovat ihned – stačí si všímat, kdy a na základě čeho škatulkuju. Je to docela vtipné, snažit se přistihnout svůj mozek. Uvidíte, jak moc je rychlý: že vám ani myšlenka nestihne dojít do vědomí, a už je ten obraz v krabičce.

Na nových situacích můžeme trénovat nezařazování. Ale také je třeba uvolnit staré krabičky. Nedávno jsem to uviděla u svých dcer.

Žijí už nějaký rok samostatně a já se přistihla, jak si v duchu říkám no, tahle to má tak a ta druhá to má zase takhle.
Pak jsem se zarazila. Ty jo, vždyť už spolu nějakou dobu nežijeme, jak to vím? Co když se mezitím změnily? Já je furt vidím postaru.

Jsme hodně zaměřeni na vnímání nedostatků. Matika ti jde, to je v pořádku, ale dožeň si tu češtinu. Makej na tom, co ti nejde.

V ten moment jsem skutečně uviděla dva šuplíky, všechny zkušenosti a situace s Hankou, všechny záznamy s Lenkou. A rozhodla jsem se je vyhodit. Co s nimi. Obzvlášť pokud hodnotím negativně, tak je vlastně v té negaci podporuji. Rozhodně jim tím nijak neprospívám. Nehledě na to – jak já mohu vědět, co je pro ně ve skutečnosti nejlepší? Kolikrát to nevím ani u sebe. I když z mého úhlu pohledu mám pocit, že dělají blbost, ony si musí dojít ke svým pochopením a zkušenostem. Nádherně mi to ukázala jedna situace.

Jedna dcera hodně pracovala… vzala si jednu práci, pak druhou. Ve firmě toho na ně valili čím dál víc. Viděla, že se začínají dělat chyby. Ona velmi nerada chybuje, takže i toto jí pomohlo k tomu, aby firmu opustila a odcestovala, začala si plnit své sny.

K mému velkému překvapení ji ale práce v tom shonu a velkém zatížení velmi pozitivně změnila. Nádherně uvolnila její potřebu mít vše dokonale pod kontrolou. Uvolnila se a nyní dokáže daleko pružněji reagovat. Jasně jsem uviděla, že nemá smysl hodnotit nic… že každá cesta nám může přinést nějaký dar… že každý potřebujeme svoje jedinečné zkušenosti.

2. – 5. srpna 2018

Pohybový a relaxační seminář

Jan Smetánka

Fanynkou svých dětí

Uvědomila jsem si, že jsme hodně zaměřeni na vnímání nedostatků. Daleko víc než na podporování schopností. Není divu – vezměme si, jak je zde postavené školství. Matika ti jde, to je v pořádku, ale dožeň si tu češtinu. Makej na tom, co ti nejde. Místo aby bylo podporováno to, co ti jde samo, v čem můžeš vyniknout a zářit. Přitom, když najdeme něco, co nám jde a baví nás to, rozvineme naše nejlepší schopnosti a můžeme světu opravdu něco přinést. A to i nám přináší naplňující pocit štěstí.

Takže zpět – uvolnila jsem svoje záznamy s dětmi a stala se jejich novou fanynkou.

Pokaždé jim naslouchám, jako bych je slyšela poprvé. Učím se to. Vím, že tím jim pomáhám rozšiřovat jejich prostor, možnosti. Začala jsem se vědomě soustřeďovat na jejich nejlepší schopnosti a vím, že tím je v nich podporuji. Moje dcery mě začaly v mnohém i velmi inspirovat. A vím, že je to vzájemné. Náš vztah se posunul do nové kvality.

Stává se velmi podporujícím polem, a i když mi někdy naskočí starý program, jsem schopna ho rozpoznat velmi brzy.

Využívejte celý web.

Předplatné

Říká se, že ten, kdo je hodně kritický k druhým, je netvrdší sám k sobě. A protože to jsou spojené nádoby, tak tím, že nebudeme škatulkovat a hodnotit ostatní – dáváme svobodu i sobě.

Dokážeme sami sebe lépe podporovat v tom, co nám jde, a nebudeme si tolik nadávat za to, co nám nejde. Uvidíme mnoho nových možností. Náš život bude daleko bohatší a otevřenější.

A to za tu změnu stojí.

Diskuse 0