Moje vítězství — archivovaná diskuse

Zpět na novou diskusi

Dagmar 24. 2. 2012 05:46 +29
Smutné čtení. Tím hůře, že přesně vím,co jste cítila... SDmutné je to nejen kvůli smrtelné nemoci a bezmoci okolí, ale hlavně kvůli ponižujícím praktikám v PL. Opravdu to nejde jinak, než už nesebevědomou dívku, trpící nenávistí k sobě, ještě zbavovat lidské důstojnosti? Název "Mentálky", když vás setra svolávala na vážení, způsoby "dokrmování" sondou a rozmixovaným jídlem...asi to nejde zapomenout. Máte dojem, že vám pobyt v PL pomohl, že jste tam našlka svou sebeúctu: Opravdu stačí přibrat a člověk je "vyléčený"? Domnívám se, že to tak zdaleka není. Sama bojuji s PPP, a anorexie byla u mě také první na řadě. Ze stejných důvodů, jaké popisujete Vy. Jen jsem už v té době byla o dost starší. Nyní jím, mám normální váhu, ale šťastná a vyléčená nejsem. Váha, to je jen číslo, vůbec neukazuje,jak to má člověk vlastně v hlavě. Všichni jsou spokojeni, "jak jsem kráisně přibrala", jen já vůbec nadšená nejsem. A to ani s antidepresivy, které mi alespoň pomáhaly předcházet bulimickým záchvatům.... Mám zato, že léčba není o tom, přestat hladovět (přejídat se, zvracet). Léčba je o duši, sebeúctě. Jinak se pouze zachrání život a tím to hasne. Tělo si pak hledá často jiné skulinky, jak se mučit. To se stalo i mně. I když již delší dobu navenek nevykazuji znaky PPP, hlava zahojená není, ani po mnoha letech...bohužel. Jestli u Vás to je jinak, nezbývá, než gratulovat, a popřát hodně štěstí. ;-)
Jana Suchánková 24. 2. 2012 11:00 +4 v reakci na Dagmar 24. 2. 2012 05:46
Holky,, držím vám palce.. ať si to každá vybojujete a vyhrajete ten zápas se sebou.. každý člověk si občas projde obdobím, které není jednoduché... a pak zpětně při pohledu nazpět zjišťujeme, že to bylo zbytečné.. což je ovšem hraběcí rada pro bolavou duši.. mě pomohlo vybrečet se z podoby, vyvztekat a hlavně nejít proti sobě.. hezký pátek... jdu si pro něco dobrého k jídlu.. Jana
MichalS 24. 2. 2012 11:29 +6 v reakci na Dagmar 24. 2. 2012 05:46
Stojím při Vás. Při Vás všech. A obdivuju ty, které se s tím někdy praly (nebo perou).
Tom 24. 2. 2012 13:13 +8
Jste odvážná.
Dagmar 24. 2. 2012 13:16 +13 v reakci na MichalS 24. 2. 2012 11:29
K obdivu to fakt není, spíš si spousta lidí myslí, že je to odsouzeníhodné, a jejich řeči-přestaňte holky blbnout, jsou nemocnému platné asi jako psovi kapsa. Každý máme to svoje, ale někdy se zdá, že "čert sere na jednu hromadu" ;) , jak ráda používám, takže PPP bývá jen kolečkem v soukolí celé nemocné psychiky, ba i nemocného fungování celé rodiny. Vztahy (neschopnost, nesp. nemohoucnost to řešit), nemoci rodinných příslušníků, pstižené dítě, apod. Nemoc je jen projev. A nikdo nechce slyšet, co je pod ním. Dokonce ani lékaři. Jen terapeuti. :-) Zaplaťbůh za terapeuty.
MichalF 24. 2. 2012 16:54 +4
Martino jste dobrá, že jste to nakonec zvládla. Ze svého blízkého okolí vím, jaké je to být závislý, nemocný. Platí zaručeně jedna věc, kterou jste zmínila - člověk se musí jít léčit sám s vnitřním přesvědčením, že už to dál nejde, což je z naší zkušenosti jen jedna možná cesta vůbec a taková léčba není nic jiného než boj sám se sebou se snahou všechno změnit, počínajíc sám sebou. Důležité je si také uvědomit, že lékaři a terapeuti neudělají tu práci za vás, ti jsou od toho, aby vám ukázali směr, kterým se pak sami vydáte a hezky si to "vyžerete" se vším všudy každý za sebe.. Rád bych Vám řekl, že se mi líbí, jak jste příběh napsala, četl jsem to skoro jedním dechem.. Přeji ať se Vám daří stejně i do budoucna.
Martina Černá 24. 2. 2012 21:00 +4 v reakci na MichalF 24. 2. 2012 16:54
Děkuji. Ano, cestu si musíme projít sami. Je na nás komu si řekneme o pomoc a jak jí využijeme. Ale je důležité nečekat, že to bude jednoduché. Jako velký problém léčby MA vidím fakt, že i zdravotnický personál tuto nemoc bere jen jako rozmar dívek a chlapců, kterým stačí dát "na zadek" a oni zase začnou baštit.... S tímto přístupem jsem se setkala často. A taky fakt, že v těch léčebnách to zase o takové psychoterapii není...tedy mluvím za sebe, kdy jsem byla hospitalizována v roce 1997. S psychiatriem jsem mluvila denně tak 10 minut, s psychologem, tak 3x týdně 20 minut... Ale třeba dnes už je to lepší...
Dagmar 24. 2. 2012 22:29 v reakci na Martina Černá 24. 2. 2012 21:00
Mohu Vás ujistit, že v tomto směru se v PL bohužel nezměnilo vůbec nic... :/
Petra 25. 2. 2012 09:54 +5
Život není peříčko a každý občas uděláme nějakou chybu, důležité je, že jste si ji uvědomila a bojovala. Ten boj musel byl těžký, ani si neumím představit, jak moc, ale zvládla jste to a za to Vás obdivuji. Kéžby si Vás za vzor vzaly ostatní holky, které touží tak moc po perfektní postavě, že jsou schopny udělat cokoliv. Znám spoustu lidí v okolí, kteří se s tím takto poprat nedokázali a kteří to nezvládli. P.S.: Upřímná a osobní zpověď, jste statečná!
Lucien 29. 8. 2012 16:52 +4
Taky jsem si prošla ve 12-14 letech kolotočem jedení extrémně malého množství jídla a sportování, který vedl při výšce 177 k váze 42 kg. Dokonce jsem si tehdy v nejaktivnějším během svých tréninků vytvořila vlastní teorie o "kvalitě" lidí a na iracionálním žebříčku, kterýmu jsem věřila, jsem stoupala s každým kilem dole...Pak jsem začala přibírat dobrovolně - pravděpodobně kvůli tomu, že pominuly důvody, proč jsem chtěla hubnout. Přibrala jsem na 55-60 a to jsem vážila od 15 do 20 let. Pak jsem do 29 přibrala (pomalu ale jistě) na 120kg. To mi ovšem kupodivu vadilo jen mírně, rozhodně jsem se necítila, že bych s tím razantně chtěla něco dělat. Loni jsem zhubla ze 120 na 105 "nechtěně" - přes léto kvůli velkému pracovnímu vytížení a byla jsem celkem ráda. Letos jsem přišla o práci ze zdravotních důvodů a už je to asi zase zpátky. Jím už 14 dnů jen jablka, zhubla jsem 8 kg a už si zase spřádám plány, jak zhubnu do jara na 65, což je moje ideální váha. Uvidím, zda pak nebudu chtít hubnout dál... Možná je to tím, že jsem neprošla žádnou léčbou kdysi dávno, ale tuším, že mám v sobě něco špatně nastavené a jakmile nastanou ty správný podmínky, tak se to projeví...
Martin 27. 9. 2012 02:36 +1 v reakci na Dagmar 24. 2. 2012 05:46
Omezení stínu na něco, co je i z obecného pohledu nežádoucí, je trochu nešťastné, protože znesnadňuje pochopení a tím i přijetí skutečnosti našich stínů - těžko se přijímá něco "špatného" v sobě. Než "stín je vytěsněná, nepřijatá, méněcenná, pudová stránka člověka" (což vytváří dojem, že by stín měl mít všechny uvedené vlastnosti), je možná lepší "stín je vytěsněná a z pohledu jeho nositele nepřijatelná stránka". Navíc to "pudová" je spíš freudovský relikt, stín nemusí mít nic společného s pudem. Možná by neškodil i popis opisem: "Když něco na někom či někoho jako osobu nesnášíte nebo dokonce nenávidíte nebo když na někoho nebo na něco máte v určité situaci vztek, je to nejspíš projev nějakého vašeho stínu." Konkrétně? Člověk třeba nenávidí komunisty a přinejmenším pohrdá socialisty. Rudé či oranžové symboly mu prostě způsobují "rudo či oranžovo před očima". V terapii vyjde najevo, že mu dělá neskonalé potíže si o něco říct a dokonce i na fakturu si píše polovic, než by bylo přiměřené. Následně pochopí, že už v dětství potlačoval jakoukoli touhu po něčem, že si nikdy neřekl ani o korunu na zmrzlinu. (Důvodem mohl být třeba vyčítavý pohled matky "..ty mě usoužíš, copak myslíš, že kradu?" - ale to je jen hypotéza a není to důležité.) A když mu tohle všechno "secvakne", když si procítí některé dávné situace, jde náhodou okolo komunistického shromáždění na 1. máje a s údivem zjistí, že mu jsou komunisté lhostejní.
Martin 27. 9. 2012 02:37 +1 v reakci na Martin 27. 9. 2012 02:36
(pokrač.) Ne že by je akceptoval, respektive že by byl více tolerantní k jejich záměrům, ale oni sami ho prostě nerozčilují. Nevidí rudě, vnímá jen vzteklé starce a pár horkokrevných mladých, kteří káží bludy. A dojde mu, že komunisty hlásaný nárok na přivlastnění si majetku druhých nejspíš byl tím stínem. Že sám v sobě musel potlačit ne snad přímo nárok, ale dokonce i jen obyčejné "prosím dej mi korunu". Taková touha je přirozenou součástí duše (osobnosti...) a dere se občas ven v podobě obyčejného "dej mi" nebo "já bych chtěl", jenže když v dávné minulosti tenhle pocit projevil, "dostal ťafku". Musel to v sobě potlačit, protože výsledkem projevu oné touhy byla bolest. Nemůže to už ale potlačovat směrem dovnitř, protože by příslušnou část sama sebe vlastně musel nějak "vyříznout", čímž by se obrazně řečeno zabíjel. !!!!!!!!!!!! A tak potlačuje všechny projevy "chci" nebo "dej mi" u druhých. Kolektivisti všeho druhu jsou vítaným cílem. Takový je konkrétní příklad stínu, který vůbec není amorální, společensky nepřijatelný nebo pudový (když pominu neukojený hlad kojeného dítěte - to už by byla opravdu spíš jen intelektuální spekulace). Stíny jsou prostě to, co musíme potlačit, protože když se kdysi stínová stránka projevila, způsobila bolest - a ta byla v době vzniku stínu příliš silná, než aby se dala unést. Tehdejší bolest vede k dnešnímu potlačení. Takové pochopení možná zjednoduší přijetí principu stínu, aby pak člověk mohl objevit i ty děsivé. [Tadeáš - autor]
denisa 1. 12. 2013 21:27 v reakci na Dagmar 24. 2. 2012 05:46
Dobrý den. Bojuji s anorexií a také pocituji,že hlavní problém je něco v mé duši. Mohly by vám pomoct alespon tyto 2 věci (kniha Ženy,které jedí ve svitu luny a písničky od zpěváka Revolta). Snažím se se vyléčit a toto mi dodává velkou sílu a naději...
Andrea 18. 1. 2015 15:11 +1
Dobrý den, jste dobrá, že anu už nemáte!!! A snad se Vám už nikdy nevrátí :) . Článek máte moc hezky napsaný....Mám miu a anu anu už něco přes 20 let a už teď vím, že se ji nikdy nezbavím... klobouk Vám dolů...