K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu
Foto: Thinkstock.com

Motýl bez křidýlek

Autor seriálu Život s diagnózou František Růžička bude protagonistou pořadu o depresi.

Ze seriálu: Život s diagnózou

„No tak, Františku, moc tě prosim!“ Marcela je snad nejhodnější „televizní“ holka, kterou znám: „Přijede za tebou, kam chceš. Je šíleně hodnej, točí dokument o depresích.“

„Šmarjápano, to už je snad nějaká zvrácená móda, proč ne vo veverkách, třeba?“

„Francine!“

„No tak jo.“

Sraz s režisérem, kterýho jsem v životě neviděl, dostává konkrétní datum, místo a čas, načmárám si to všechno na papírek. Odhodím mobil, nenávidim ten přístroj. A dál si maluju. Je mi fajn.

Večer se na mě ale  lepí stesk, lítost a vzdor. Připadám si lapenej. S někym cizím – a zase o tom, co mě trápí celej život. S čim si musim, když to jde, dávat do držky, a když ne - radši nedomejšlet.

Všechno se v životě nějak opakuje. Přepadá mě vmžiku tušivej strach, cejtim prudkej tlak uprostřed prsou. Den D se blíží, je tu.

Ráno už propaluje ostrý, vtíravý jarní slunce těžký secesní závěsy, čas mě odnáší zpátky a já si vzpomínám, jak jsem se chystal před dvěma lety na pravidelnou kontrolu na psychiatrii Ke Karlovu. Bráním se hustým medovým krůpějím vzpomínání, marně. Hodiny prostojím u okna, světlo a tma v uzavřeným vaku.
 

Deku mám nahoře

Nenosím deku
když  jdu do stráně lehnout si

Tam
kde velkej úsměv z výšky na mě stéká
obloha nahoru mě vcucne
tak smířlivá vlídná maminkovsky měkká

tak čekám potichu
ptáky počítá<
span style="font-style: italic;">m …až vezme mě k sobě pusa královny…

tak řekněte mi prosím vás
nač byla by mi deka ?

Nenosím lajntuch když jdu do stráně lehnout si

tam
kde hojivej úsměv z výšky na mě stéká

vcucne mě nahoru obloha

tak smířlivá vlídná maminkovsky měkká
jen čekám potichu
(říkám vám)

Ptáky počítám jeden, druhej, třetí nad světem zpoceným si l<
br style="font-style: italic;"/>ítá J
o… …až vezme mě k sobě pusa královny jen čekám

Tak řekněte mi, prosím vás, nač byla by mi deka…?

Třikrát se sprchuju, převlíkám, chodím po bytě, zkouším si zpívat, pouštím na plný pecky milovaný Midi lidi, ale zvenku mi kyne nepřátelský slunce a modrý, i přes sklo dusivý nebe. Konečně první krok na chodníku, jo. Řve to tam. Tuhle osmistovku zvládnu!

Levá: „Když ži-vot náš je v půli se svou poutí, pro-chá-zet jsem musil tem-ným pra-le-sem, že pra-vý směr jsem ne-moh uhod-nouti,“ recituju si nahlas Danteho, hymnu depresáků.

Nezadržitelně mířím na Olšanský náměstí. Vzadu v hlavě mi rezonuje, co rejžovi povim, abych moh co nejdřív zdrhnout. Že maniodepresivita bejvá namíchaná s panickýma atakama, s agorafobií, že agora je řecky tržiště a Fobos bůh strachu…

„To jste určitě vy!“ chytá mě oběma rukama za zápěstí člobrdík. Zamžourám. Už pokyvuje chápavě neupravenou hlavou, oči oteklé na víčkách, zrudlé v koutcích. Jeho bezradnost je očividná. „Tudy,“ strká mě do restaurantu Olše.

Krček se mu zachvěje, modré oči, podkroužené půloblouky v barvě oblohy, se zastavují v odrazu mých panenek: milej člověk. Díkybohu!

„Takže deprese,“  pronese  a objedná bez ptaní pivo a matonku.

„Jo.“

„No, já bych si představoval, že byste chodil někde po parku, kopal do listí, do toho váš vnitřní monolog…“

„Nekopu do listí.“

„No tak do kamínků, do kamínků!“

„Nekopu do kamínků!“ zaječim a je mi úplně fuk, že lidi kolem odkládaj příbory.

„Moh byste mít na sobě tudle černou mikinu s kapucí na hlavě a černý brejle,“ láká mě. Sundám je a najednou si připadám strašně směšnej.

V tý chvíli se stal zázrak!

Začínám, ale hned, žádný cuky, s úplně neznámejma lidma sdílet celej prostor načančaný hospody, uvědomuju si je.

Muj režisér má u nosu velkou pihu. Zeptám se, jestli v ní nosí kameru jako Paroubek. Zasměje se. Po chvíli začíná o Marcele, dvanáctky do něj padaj jak Němci do krytu.

„Teda, vy byste mrtvýmu vypil voko!“ hodim nad stůl hlášku svý babičky. Uchichtne se a vytahuje blok.

Diktuju mu v trysku všechno možný o svý diagnóze, medikamentech, vyprávím o tom, že na psychiatrii Všeobecný nemocnice v Praze maj velkou zlatou děkovací ceduli pro sponzorskou firmu Eli Lilly, která vyrábí kosmetický srágorky, ale taky drahou Zyprexu a Valproát, který v šaškárně rvou, vděčný „Elušce“, snad do všech pacošů diagnóza nediagnóza. Že za tim cejtim zájem vo prachy, nezájem vo lidi. Že po tom by měl jít, že mi je lidí, který tam jsou zavřený, strašně líto…

Rejža zastrčí pomačkanej blok do tašky, porozhlídne se po žižkovský elitě, platí. Jsme venku a už se mu prdelka třese, jak stíhá devítku, kdesi na Ohradě čeká další depresák.

Nazítří se probouzim z děsivýho snu. Pobíhal jsem po jakýmsi mekáči s půlkou obličeje. Žádný ranní pesimo, zato vlčisimo, ale po půlhodině jsem, nekecám, po dlouhejch letech v „jarním klidu“. Žádná tíže u žaludku, nic nepřátelskýho kolem. A to se jaro ke mně dere všema možnýma škvírama bytu.

Vzpomínám si na patetickou větu z nevímjaký knížky: „Za to, že jsme krváceli, můžeme teď žít.“ A už dopoledne zamířim na nedalekou Parukářku, zelenající se vrch nad Žižkovem. Nevídáno…

Trucovitě  a s utajovanou radostí malýho haranta, očekávajícího s napětím v konečcích prstů velkej průser, sednu až nahoře na kopci na lavičku.

Ležím. Usnu. Probudim se: katarze jak prase.

Jojo, chtělo by to pokecat s kámošema, nalejt do sebe pár pampeliškovejch limonád a večer zavolat. Už vím komu. 

Autorem vložené básničky je autor článku František Růžička.

Diskuse 0
Život s diagnózou
Seriál

Autor se od roku 1995 léčí s těžkou maniodepresivní psychózou. Pro Psychologii.cz píše o svých zkušenostech.

František Růžička

  • Zdraví