Moudřejší ustoupí? — archivovaná diskuse

Zpět na novou diskusi

Bára 9. 9. 2011 20:36 +4
Velmi zajímavý článek , to je přesně to co jsme potřebovala, ale v mém stavu rozčílení moje mysl nenechá ani trochu volného místa na tyto uklidnující funkce. Prostě se naštvu a mozek myslí jen ta to jak to vyřešit tak , aby toho druhého nějak poškodil . Je to Barbarské. Tyto techniky mohu zkusit , až zase budu naštvaná .. ale neslibuju si do toho moc s mojí cholerickou povahou .)))))
Jan Majer 9. 9. 2011 21:19 +3 v reakci na Bára 9. 9. 2011 20:36
Báro, ono to samo o sobě fungovat nebude. Aby člověk dokázal tyhle stereotypy změnit, musí na tom (na sobě) pracovat komplexně a dlouhodobě. V pondělí si přečtěte článek Omyly pozitivních lidiček, výborné, nádherně upřímné shrnutí Romana Žižlavského o tom, na jaké optické klamy a slepé uličky na téhle cestě narazil.
Ondřej 11. 9. 2011 05:41 v reakci na Jan Majer 9. 9. 2011 21:19
To zní zajímavě. :) Těším se.
Hedvika 2. 3. 2012 12:39 +2
To já se zrovna včera pěkně pohádala s partnerem. Ale nemám s ním problém ani tak v tom, že bych chtěla mít za každou cenu pravdu, vlastně mi jde jen o to, abychom se nakonec udobřili. To mě dostává do slabší pozice, protože toho partner zneužívá. Ke konfliktu se snaží stále vracet a při tom to svádí na mě, protože okamžitě nezměním výraz obličeje na smějícího se spokojeného klauna. Sám smí používat argumenty, které mě nedovolí (smí poukazovat na mé chyby, já ne, když na to upozorním, tak se naštve a popře to). Hádáme se o hovadině a on se drží jako pitbul kosti. Protože jsme se v takové situaci nikdy nedobrali uspokojivého konce, řeším to obvykle tak, že odcházím. Nemám zájem na sebe házet špínu dalších několik hodin, když to stejně nikam nevede a snažím se jen já. Když se zvednu, že odcházím, tak mi nezdar zazlívá, protože to nechci řešit, ale já už po letech vím, že to vyřešit nejde. I po několika hodinách se nic nemění, jen se to horší. Jdeme spát naštvaní a ráno se postupně předstírá, že se nic nestalo. Takže co by to mělo za smysl? To, že mu dám najevo, že jeho názor repsektuju a neshazuju ho nic nemění, protože problém je ten, že já ho mám jiný a to se prostě musí za každou cenu změnit. Navíc mě osočuje, že mu skáču do řeči, při čemž má na mě velmi dlouhý monolog, ke kterému nemám možnsot se vyjádřit a když už se tedy dostanu po půl hodině ke slovu, nestihnu říct ani 2 věty a už zas mluví on. chtělo by to dozor, který by řekl, oka, mluvil jsi dost, ted ona. a naopak.
Marek 18. 1. 2014 16:00 +9
Ano, přesně tak to funguje na moji rozběsněnou partnerku.. Uvedu příklad, zmíněná se pohádá s vlastní matkou (doma rekonstrukce koupelny, přechodně u maminky) načež volá že pro ni mám přijet že to s ní nemůže vydržet. Volá nečekaně, říkám ano za 2 hodiny jsem tam, cestou se zdržím, přijedu o 25 minut později. Mezitím SMS zpráva s vykřičníky že kde jsem. Nastoupí do auta, následuje emocionální výbuch o tom jak si to představuju, že jsem k ničemu, prostě svoji frustraci z hádky s matkou a dalších nahromaděných věcí (nebudu zde rozvádět) přenáší do osobní roviny a urážení zůčastněných. Nechám ji několik minut ječet (doslova) načež ji při čekání na semafor dám za pravdu. Ta mantra zní: Ano, máš to strašně těžké. Je to fakt hrozné co se ti děje! Bez náznaku jízlivosti samozřejmě... V tu chvíli jako mávnutím kouzelného proutku zmlkne, sice cítím jak to v ní pořád vře ale aspoň pro tuto chvíli je klid, doma ji pak nechám, mezitím vychladne a můžem zase normálně fungovat. Důležitý je fakt ten nadhled, nenechat se strhnout osobními urážkami, jakákoli argumentace je jen voda na mlýn a hádku neukončí. Jsem rád, že jsem si to tady tak napsal, aspoň jsem si krok po kroku prošel ten proces takže i taková sebeterapie :) čau
monikah 18. 1. 2014 16:40 v reakci na Marek 18. 1. 2014 16:00
Je zvláštní, jak o své partnerce mluvíte - "moje rozběsněná partnerka...zmíněná.....nechám ji ječet (doslova).....mezitím vychladne.. " Jako byste se už neměli rádi..
Nika 18. 1. 2014 17:35 +1 v reakci na Hedvika 2. 3. 2012 12:39
Hedviko, není váš partner náhodou můj bývalý přítel :-)) ? Popisujete tak přesně konflikty, které probíhaly mezi mnou a mým ex-partnerem...až mne ta podoba zaráží. Také mi, jako vám, šlo zejména o to se udobřit, a nepokračovat ve zbytečné hádce o nesmyslným hovadinách, které postupně akorát vztah ničily. Jenže přesně takový přístup bral můj ex partner jako mou slabost - nikoli přednost a silnou stránku. Ani odchod z místnosti nepomáhal. Zkoušela jsem všelijaké různé metody v komunikaci s ním, při řešení těchto konfliktů, až jsem se nakonec vyčerpala. Časem mi došlo, že pokud ho zkrátka cokoliv nahněvalo, nebo měl špatnou náladu (ať už se to týká mne či je podnětem cokoliv jiného), nebral mne jako rovnocenného partnera do diskuze, o kterou vlastně ani nešlo, ale jen jako prostředek, jak si sám sobě ulevit od nepříjemných emocí. Je určitě dobré dát najevo respekt ke druhému i k jeho názoru, jak se píše v článku, ale ten musí být vzájemný. Pokud jeden partner nerespektuje v diskuzi druhého, vždy to podle mne bude diskuze nerovná a výsledek nebude záležet na argumentech. Došlo mi, že expartnerovi pravděpodobně nešlo v tu chvíli ani o výsledek diskuze, ale jen o boj, ve kterém jsem nutně muslea prohrát, o to, dokázat si svou sílu a moc, aby se mu konečně ulevilo. Nakonec jediný způsob, jak zabránit vzniku konfliktů byl rozchod. Podle mne může být dobré zamyslet se, proč vlastně ty hádky vznikají, co je skutečně za tím, "předmětem" hádky nemusí být nutně věc, o kterou je vedena.
Hanča 18. 1. 2014 17:58 v reakci na Jan Majer 9. 9. 2011 21:19
No, tak na to se těším, protože člověk na sobě moc chyby nevidí. :-) Natož, aby je mohl tedy uznat. A navíc - vždy argumentuju tím, jak dobře jsem to myslela. :-)
Jerry 18. 1. 2014 18:18 +8 v reakci na monikah 18. 1. 2014 16:40
Pokud ji dokáže po takovém výstupuříct, že to má těžké, bez náznaku jízlivosti či ironie, tak ji Marek musí milovat! A těžké to má taky on. ;)
Marek 18. 1. 2014 21:25 +4 v reakci na Jerry 18. 1. 2014 18:18
Ano a čekáme dítě tak to přisuzuji trošku i těm hormonálním změnám v organismu ženy, a hlavně se učím trpělivosti a odpouštění ...
Marek 18. 1. 2014 21:26 +3 v reakci na monikah 18. 1. 2014 16:40
No to jak se vyjadřuju je o jisté dávce odstupu, který si v této chvíli musite zachovat. Jinak vás to moře emocí strhne a lítáte v tom oba.
lenka 9. 9. 2015 18:41 v reakci na Marek 18. 1. 2014 16:00
Tebe bych si nesmirne vazila...delam to stejne jako ty s tim,ze ten cholerickej clovek,kterej jeci,je muj muz.Ja tohle primo nesnasim,takze to musim utnout,nez zacne vytahovat veci z minulyho tisicileti...je to hrozny.cau.
lenka 9. 9. 2015 18:42 v reakci na monikah 18. 1. 2014 16:40
ja mu rozumim,mam to doma.