Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

My v čekárně

Čekárna je magické místo, doktory a vědou neprávem opomíjené.

Ze seriálu: Život s diagnózou

František Růžička

František Růžička

13. 1. 2011

„Jesli se chcete něco dozvědět o svejch pacientech, nalepte si fousy a sedněte si mezi ně do čekárny. Jo, tam se dozvíte věcí,“ říkává muj psychiatr svejm medikům.

Pravda. Obavy, rozechvění, ale hlavně těch tajností, ono spiklenecký „mezi náma“, co doktorovi nepovíme ani za nic! Čekárna u doktora vůbec je místo až magický, nedoceněný a neprávem opomíjený, myslim si.

Pamatuju si, jak jsem hledal  po celý Praze někoho, kdo by mě konečně vyslech, pomoh mi odehnat mý běsy a byl mi aspoň trošku sympatickej.

Vzal jsem to tenkrát přes holešovickou tržnici, kde jsem si v rozčilení zacpal žaludek langošem a s mastnou hubou se vyvlek do třetího patra o dvě ulice dál.

Ordinační hodiny měly už hodinu běžet, přesto všude ticho tichoucí. Otevírám dveře, prázdná bílobílá místnost s ještě mokrým linem, který vévodil obrovskej transparent, na něm  pečlivě vyvedený červenou fixou: DĚKUJEME PACIENTŮM, ŽE NESKÁKAJÍ PO LAVIČKÁCH! Jak já rychle hodil zpátečku do tržnice na dva kelímkáče, vidim to jak ve zrychleným filmu.

Jojo, teď už mám svýho psychouše, říkám mu medvídek, v něžnějších chvílích, kdy je mi líp, taky medví. Když mi před lety nabídnul tykání, zeptal jsem se ho, jestli by mě nechtěl jako synovce, že už  jinýho příbuznýho stejně nemám. „Všema deseti, hochu!“ A tak mám strejdu, za kterým chodím do „naší“ čekárny.

Samozřejmě jsem to kolegům pacošům i některým sestrám pyšně rozkecal, takže když  přicházim dlouhou chodbou, čekající pracičky na židlích se zvedají a mávají, aby mi zvěstovaly: „Františku, Františku, už je jedna a strejda tady ještě není!“

„Učí,“ odpovídám důležitě a se jako divám na hodinky, který stejně nenosim.

Mnozí už se za ta léta známe. Nejméně konvenční je asi dáma nosící s velkou noblesou na hlavě igelitovou tašku. Ale pozor, v žádným případě ne jen jednu – a pouze když prší! Kdykoli jsem madam viděl, důstojně, v jiné barvě, jiném tvaru, mezi ostatními pacoši trčela z řady na židlích u stěny. K tyrkysovýmu lurexovýmu svetru zelenkavou s tygrem, k zlatou nitkou protkávanému kabátku jistěže zlatou. Tuším, že to je igelitka nějaké cestovky, ale dáma ji má na hlavě vždy jinak naraženou a sponkama připjatou, tak nevím.

Mám  odmala takovou blbou vlastnost: když mě něco OPRAVDU zaujme, klesne mi čelist. Paní Igelitka si všimla mé zřejmě již z koutku se pohupující sliny, naklonila se ke mně  tedy a povídá:

„Dneska jsem se nějak nemohla vypravit. Jdu pozdě, musela jsem  si nastříhat punčocháče, samozřejmě v aviváži krásně smáchnutý… Sestry budou řvát,“ chytila fialovým nehtem za širokou sponu a zastrčila si neposlušný pramen vlasů pod igelit. „Co strejda?“

„Ale jo, dobrý. My jsme u nás doma všichni blbý, eště že máme jeho!“

„No, jedinečnej, je-di-neč-nej! Víš, chlapečku, mně se líbí, že dělá všecko úplně jinak než ostatní! Kolipa vono mu vlastně je? To víš, aby nám vydržel…“

„A víte, pani, že ani nevim ? No, šede už mu bylo.“

„No to snad ne, to už je skoro na důchod,“ vylekaně zašeptá igelitka a já v dálce vidím, že se chodbou vleče Jířa. Bože, díky! „Promiňte, dobře pořiďte, už musim…“
 

Výlet z řeznictví

Stálo pár lidí stálo
řeznický zápěstí velký mletý maso sádlo na váhu házelo a drobným se smálo

Když vtom
vylétla kuřátka z pultu
vylétla jako sníh bílá
svítila mizela
peřila se

Na konec země snad vydala se
zpívala zmlkala styděla se
sladce a jemně

Zpívala jako by varhany hrály
z kostela jeptišky vyběhly mávaly děti se smály
pan farář smutná tvář anděle na nebi kuřata z řeznictví úsměvem chválí
pípala mávala letěla na konec světa
povědět zazpívat prozradit

že vzletům a letům a pochybám lásce a nadějím snad nebude veta

(Autorem básničky je František Růžička)

Přesednu si k Jiřině, kterou bych po měsíci nepoznal. Tvarohovitej obličej jí visí, načerno obarvený vlasy neslušej a padaj do čela, namaštěná jak dvojkou máslem, zpocená jak tělocvična, zestárla o deset let.

„No čaaaau! Co že se bavíš s igelitem?“

„Shrábla mě.“

„A co,  je dobrá?“

„Je povídavá, si představ, a sama vod sebe. Jde si jen pro  recept.“

„A ty?“

„No, dvakrát jsem se vrátil domu. Motanice jako kráva. Jsem sebou málem třísknul. Už  jsem chtěl strejdovi volat, že dneska nepřijdu, skoro jsem nespal, mám děsný sny, ale děsný. Ale zase ještě víc se bojim zůstat bez Fevarinu.“

„Já jsem v prdeli úplně. Jo, ty máš taky deprese, ale k tomu aspoň ty nádherný mánie. Bych si užila, jéžiš! Sem v depce přišla o byt. Chtěla jsem s tim už zas prásknout, to víš, jemu (ukáže na doktorský dveře) to ani neřeknu. Vánoc se bojim. Takový oranžový prášky, no hafo, před očima oranžový kruhy, sem vomdlela žejo, našel mě syn. Sem to vyhodila na oranžovej koberec, z toho  naštěstí ten chemickej sajrajt super šel, ale jak mně bylo blbě…“

„Moh bych si s váma povídat?“ nakloní se k nám starší pán v pečlivě nažehlený košili. „Dal bych vám tady přečíst Metro.“ Jířa si ho pátravě měří: „Že sem vás tu eště neviděla!“

„Jdu manželce pro prášky,“ vysvětlí. „Ale my už si povídáme,“ brání Jiřina zuby nehty náš prostor. Musí mi přece ještě, jako pokaždý, dopovědět, že už nikdy žádnýho chlapa nechce a jak strašně se bojí padesátky.

Tak nic, svěsí hlavu pán, v tu chvíli je z něj staroušek. Vzápětí mu ale vyskočí hlavička jak pimprleti: „DOOOOOOOBRÝÝÝ DEEEEEEEEEN!“ zahlaholí od vchodu náš mág, náš zachránce, náš táta. Valí se ke svým dveřím s aktovkou v ruce, svetr nažehlenej, manšestráky decentně volné. V tý chvíli je to naše všechno – a muj strejda.

Představení se na pár hodin přesune do ordinace, kam budeme jak vrány z drátu slítávát a třepetat se ven o kousínek šťastnější po bouchnutí razítka na recept.

Diskuse 0
Život s diagnózou
Seriál

Autor se od roku 1995 léčí s těžkou maniodepresivní psychózou. Pro Psychologii.cz píše o svých zkušenostech.

František Růžička

  • Zdraví