odemčené

Naděje je nejsilnější protijed

Nemusíme bojovat s nenávistí. Stačí, když budeme milovat.

10:23
Dalibor Špok

Dalibor Špok
Psycholog

2. 11. 2021

Není tomu tak, že nejprve musíme porazit všechno zlo světa a pak teprve budeme mít důvod se v tomto světě radovat. Svou ochotu v tomto světě žít nemůžeme podmiňovat jeho špatným stavem. Je to spíše naopak. Teprve pokud dokážeme i v nedokonalém životě nalézat radost, kultivovat svou duši a vstoupit do hloubky – vztahů s druhými, svého díla, svého povolání, své duše, své existence –, pak budeme mít sílu a motivaci bojovat i s tím mnohým, co ve společnosti není dobré nebo co jí hrozí.

V našem krátkém seriálu jsme rozebrali tři skupiny příčin deziluze ze světa. Nyní se naposledy vracíme k samotnému dotazu paní Marcely. V předchozím textu jsme zkoumali jednotlivé faktory často až příliš technicky. Nyní se podívejme na celý problém ještě více filozoficky a spirituálně. Protože jinou úroveň si hloubka (podstaty) otázky paní Marcely vlastně ani nezasluhuje. Jak bych jí tedy na závěr odpověděl?

Iluze o světě se rozplynou, pokud se budeme měnit k lepšímu

Není podstatné se primárně zbavovat iluzí o fungování společnosti a překonávat zklamání ze světa. Je naopak potřeba budovat kvalitnější společnost a lepší svět (jehož součástí je naše lepší prožívání). Během takového úsilí koneckonců všechny iluze nebo nereálné představy o světě nejlépe zkorigujete.

Ten svět jste totiž také vy. A já. A tady paní odvedle. Nemůžete si stanovit podmínku, že teprve až se změní k lepšímu paní odvedle (nebo politik na radnici), začnete lidem (politice, společnosti, světu) důvěřovat. Musíte se změnit vy (a já), jako podmínka, že všichni sami sobě – a tedy i druhým – začneme důvěřovat. A právě tato zkušenost vlastní změny změní také vaše iluze.

Nelze „si uchovat smysl pro humor“, na který se ptáte, aniž se hluboce změníme. Dobrý smysl pro humor je důsledek mnoha vlastností naší osobnosti, od těch povrchních až po ty hluboké, hodnotové. A je také rozdíl, jestli se směju něčemu (nebo někomu), jestli se vlastně vysmívám, jestli se směju ze zoufalství, anebo jestli se usmívám, protože v životě zažívám hlubokou radost.

Vysmívaná, ale tolik důležitá věta

„Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.“ Pamatujete? To bylo Václavem Havlem zdůrazňované heslo sametové revoluce (připomínám pro ty čtenáře, kteří ji nezažili). Byla to věta silně prožívaná a její poselství bylo hluboce formativní, protože udalo směr a tón celé revoluci.

Bohužel se z ní postupně stalo heslo stejně silně vysmívané. Proč? Protože někteří špatně pochopili, že se jedná o reálný příslib zítřejší utopie, nikoli o apel na nikdy nekončící úsilí o stav naší duše, společnosti a kultury.

Ta věta jasně říká, co je v pořadí první a díky čemu se dá dosáhnout toho druhého – tedy vítězství nad lží, malostí, nenávistí… A teď pozor: Láska, radost a smysl zvítězí nad zlem vždy, jen ze své podstaty. Nemusíme to už nijak zařizovat.

Nemusíme komplikovaně „hledat řešení“ nenávisti, pokud umíme milovat. Kde se rozsvítí i malá svíce, tma mizí. O to více je důležité nalézt tyto hodnoty a pochopit, o co se jedná, když o nich mluvíme.

Jistě, nejsme naivní. Víme, že neřád a lidskou malost nelze nikdy vymýtit. Koneckonců sám v předchozím textu tvrdím, že svět se v tomto ohledu příliš nemění. Tak proč se tedy o takovou kultivaci snažit?

Vítězit nad zlem neznamená odstranit je

Protože je rozdíl mezi „vymýtit“ a „vítězit“. A nám stačí vítězit.

Že lze totálně vymýtit zlo ze světa a nastolit v něm „nový řád“, to hlásaly mnohé nebezpečné utopie a totalitní ideologie, které jako rychlé řešení tak ochotně stavěly gulagy a koncentráky, do kterých „to zlé“ zavíraly. Svou snahou po odstranění zla vytvořily skutečné peklo na zemi.

Poučeni z těchto historických zkratů musíme celou problematiku dobra a zla pochopit jinak. Zlo bude v tomto světě přítomné vždy, pokud bude přítomná i lidská svoboda si ho vybírat. Nelze ho vymýtit násilím, rafinovaným politickým systémem nebo rozkazem. Lze je však redukovat – a to opět primárně prostřednictvím a jako akt vlastní svobody. Tou se totiž vždy můžeme přiklonit k dobru.

I když tedy to zlé ve světě v nějaké podobě vždy zůstane, mohu se snažit s ním nespojovat. Mohu léčit jeho důsledky a volit lepší volby. Nad zlem vítězím tím, že to nekvalitní a nízké svým chováním a svým rozhodnutím nezvětšuji. A pokud to jde, snažím se je dokonce zmenšovat.

To nedobré dennodenně porážím rozhodnutím pro dobro. Z hlubšího spirituálního i vnitřního psychologického hlediska dokonce už jen v takovém rozhodnutí a v pouhém úsilí o dobro vždy a okamžitě nad zlem „skvěle vítězíme“. I když v globálním okuláru společnosti a mediálních zpráv o ní to samozřejmě bude vždy daleko hůře pozorovatelné, jestli vůbec.

Jedině z radosti povstává naděje

Jak na životní cestě kultivujeme svou duši, poznáváme nejen, že zlo nelze nikdy vymýtit, ale také spatříme jasný smysl v tom, proč a jak s ním nekonečně zápasit. Protože prostě pochopíme a zažijeme hluboký a transformativní význam opaku zla – tedy dobra, lásky, přátelství, přejícnosti…

Potýkat se se zlem tedy bez hlubokého a opakovaného zažívání radosti a dobra nelze. Jedině tím totiž nabíjíte baterie, které vám umožní se se zlem utkávat a které vám ukazují, proč to má vždy smysl. Těmto bateriím říkáme také jinak: naděje.

Nemám teď na mysli jen naději jako myšlenkové přesvědčení, že snad jednou bude lépe. Hovořím o naději, která povstává z opakovaného zážitku hluboké radosti a smyslu přítomnosti, který nás postupně změní ve vztahu ke všem budoucím zážitkům budoucího „nyní“.

Díky radosti v přítomnosti začneme důvěřovat budoucnosti (tedy že i budoucí přítomnost má potenciál pro tuto radost a naplnění), a to nejen pro mě, ale pro všechny. Jedině v tomto (současném i budoucím) nadějeplném nyní pak máme kapacitu přetvářet svět.

Mám tedy na mysli naději jako postupně vybudovanou důvěru, postoj a jistotu, že růst k dobrému je možný, protože se hloubky a dobra mohu alespoň občas částečně dotknout. A bez takové naděje nedokážete nic. Protože pokud ji nemáte, jak a čím byste zlo a nešvar dokázali ničit?

Starat se o svou naději

Umět nalézat a posilovat naději je tedy první důležitý předpoklad v boji se zlem, zklamáním ze světa a s deziluzí z fungování společnosti.

Starat se o ni. Cítit za ni zodpovědnost. Budovat ji. Věnovat se jí. Nepovažovat ji za prchavý pocit, ale za podstatný základ schopnosti žít vlastní život.

Naděje nevzniká opakováním afirmací podle motivační příručky. Vzniká pouze opakovaným, dlouhodobým, kultivovaným (a kultivujícím) sestupem do hloubky. Vzniká zážitkem smyslu (tedy i prožitku toho, že co dělám, má smysl).

Zážitek naděje tedy předpokládá, že tento smysl dokážu poznávat, zažívat, budovat. Hledat jej. Vlévá se do nás dotekem rovin, které nás přesahují – což mohu zažít prostřednictvím hlubokých vztahů, práce pro druhé, spirituální praxe, uměleckého zážitku a všech ostatních důležitých částí našich životů, uspořádaných do jednoduché smysluplnosti, vnímatelné užitečnosti, rozumné přiměřenosti, osvobozujícího sebepřesahu a upřímné sebereflexe.

Jedině z hloubky a radosti povstává naděje a smysl. Jedině naděje a smysl překoná zklamání ze světa. Tak jednoduché a tak složité to je.

Články k poslechu

Buď jako voda

Můžeme s jemností měnit svět a přitom zůstat spojeni s vlastní podstatou.

11 min

Pomalá změna

Vražedné životní tempo nezvolníte ze dne na den. A to je dobrá zpráva.

15 min

Objekt zájmu

Druhému se zjevně líbíte, přesto se vás zdráhá oslovit. Co za tím může být?

12 min

Proč pomáháme

Dokážeme udělat něco pro druhé skutečně nezištně, nebo vždy sledujeme vlastní dobrý pocit?

9 min

Nevěř mozku všechno

Když se myšlenky zacyklí v kruhu, může to člověka úplně vyřadit ze života.

11 min

2. 11. 2021

Propadáte beznaději a deziluzi? Nejste sami - tato nová epidemie se rychle šíří. Jaké psychologické mechanismy za ní stojí a co může každý z nás udělat, aby se nám žilo lépe?

Dalibor Špok

  • Sebepoznání
Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.