Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Naučme se milovat

Nesnažte se najít někoho „milovatelného“. Milujte toho, koho máte vedle sebe.

Barbora Zůnová

Barbora Zůnová

19. 8. 2015

Erich Fromm ve svém Umění milovat psal, že místo toho, aby se lidé učili milovat, snaží se najít vhodný objekt k milování. Nehledají lásku v sobě. Myslí si, že jsou lásky samozřejmě schopni – jen jim k tomu chybí ten správný člověk. Někdo, kvůli komu se zastaví svět.

Při čtení Frommovy knihy jsem si uvědomila, že problém, o kterém tento psycholog a filozof psal již v 50. letech, kolem sebe vidím dnes a denně. U spousty přátel, známých, nebo jen náhodných lidí, o kterých kamarádi vyprávějí v hospodě.

Spousta lidí se bojí plně oddat člověku, jenž je zrovna jejich partnerem (nebo by mohl být). Co kdyby náhodou potkali někoho lepšího? „S Pepou jsem hlavně proto, že nechci být sama. Ale rozhodně si ho brát nechci,“ říká Anička. „Jakmile potkám někoho lepšího, pustím Pepu k vodě!“

Poznej svého Pepu

Jména lze různě obměňovat – věřím, že i vy kolem sebe máte spoustu takových Aniček a Pepů, třeba jste to i vy sami.

Místo toho, aby se Anička snažila pěstovat lásku k Pepovi, který je vlastně fajn chlap, celkem pro ni přitažlivý, neustále si připomíná, že to rozhodně není její poslední zastávka a že bude líp. Je pro ni těžké smířit se s faktem, že si možná nikdy v životě nevezme Brada Pitta (nebo zkrátka někoho víc sexy, chytřejšího nebo šikovnějšího, než je Pepa).

Přitom kdyby si povolila vroucně milovat Pepu, kdyby ho začala brát nejen jako milence, ale i svého partnera a nejlepšího přítele, vedlo by se jí pravděpodobně lépe. Protože… buďme realisté, dost možná se nikdo dokonalejší než Pepa prostě neobjeví.

Spousta lidí si myslí, že ten pravý nebo ta pravá změní jejich život k nepoznání. Idealizují si jej, aniž by někoho takového v životě vůbec potkali.

Spousta lidí marní roky života, kdy by mohli žít ve šťastném a naplněném vztahu, čekáním, že se objeví někdo lepší: někdo, kdo je vysvobodí z nudy všedního dne. Navíc vybijí spoustu energie tím, že jsou neustále „na lovu“, místo aby ji věnovali na poznávání svého „Pepy“.

Láska se nehledá, ale dělá

Lásce se podle Fromma musíme učit. Jak už napovídá název jeho knihy, milovat je podle něj umění. Lásku musíme v první řadě hledat v sobě. Znaky všech forem pravé lásky jsou podle něj péče, zodpovědnost, respekt a znalost. Uvádí i příklady lidí, kteří pro druhého byli vybráni. Vzali se, aniž by se znali, a dokázali se do sebe zamilovat.

Podle Fromma tu pravou lásku nechováme pouze ke konkrétnímu člověku, ale celému lidstvu, a tu lásku k lidstvu jako celku vkládáme právě do toho vyvoleného.

2. – 5. srpna 2018

Pohybový a relaxační seminář

Jan Smetánka

Aplikujme jeho názory ale na současnou západní společnost. Samozřejmě též záleží na věku „milujícího“. Je běžné a v pořádku, že člověk v 18 letech si tak nějak oťukává potenciální partnery a většinou se neupoutá na celý život k tomu prvnímu, i když existují i páry, kterým taková láska vydržela celý život.

Například moje babička poznala dědu ve svých 14 letech. A začátek vůbec nebyl nějaká těžká romantika. Říká, že na sebe vlastně tak trochu „zbyli“. A zrovna oni umějí milovat. Komponenty lásky – péče, zodpovědnost, respekt a znalost – jsou u nich zcela zjevné.

Čtyři znaky skutečné lásky

  • Péče je nejpatrnější u lásky mateřské. Neuvěříme matce, že své dítě miluje, pokud o ně nepečuje. Fromm péči jako důležitý znak skutečné lásky vztahuje například i na lásku ke květinám. Pokud je nezaléváme a ony vadnou, asi těžko můžeme říct, že je skutečně milujeme.
  • Zodpovědností Fromm míní vztah, ve kterém jsme připraveni reagovat na potřeby někoho jiného, tedy „zodpovědět“ je. Skutečná láska se tak neobejde ani bez zodpovědnosti.
  • Bez další komponenty, a to respektu, by se vztah mohl zvrhnout v majetnickost a dominanci. Respektem nazývá Fromm schopnost vidět druhého jaký je, být si vědom jeho individuality.
  • A abychom někoho mohli respektovat, musíme ho i znát. Zde tedy přichází na řadu další znak, a tím je znalost. Nikdy však neznáme člověka úplně, celý život se o něm něco učíme. Ostatně stejně tak i o sobě.

Abychom byli schopni tyto znaky do vztahu vnést, je třeba být vyspělými osobnostmi. Podle Fromma jsou to lidé, kteří produktivně rozvíjejí své silné stránky, chtějí mít jen to, na čem v životě pracovali, vzdali se narcisistických snů o vševědoucnosti a všemohoucnosti.

Je to tedy cíl, ke kterému bychom se měli snažit směřovat, a ne každý k němu dojde.

Hledači hledat nepřestanou

Pokud člověk i po třicítce neustále přebírá, hledá a hledá, možná to bude právě tím, že se milovat nenaučil. Všimla jsem si totiž, že spousta lidí si myslí, že ten pravý nebo ta pravá změní jejich život k nepoznání. Idealizují si jej, aniž by někoho takového v životě vůbec potkali.

Využívejte celý web.

Předplatné

Ale až se tak stane, všechno je zajisté přestane štvát – šéf v práci bude milejší, sluníčko bude svítit víc a i oběd v kantýně bude chutnat lépe. Pohodlně čekají na svého prince/princeznu, aby na něj/ni mohli přehodit zodpovědnost za svůj život.

Asi ani nemusím psát, že pouze díky „tomu pravému“ (bohužel – nebo spíš bohudík?) svět nezrůžoví, nebo alespoň ne dlouhodobě, po vyprchání „chemie“. I s úžasným člověkem po boku se totiž člověk může dostat do maléru a musí se utkávat s problémy všedního dne.

Partner sice může být skvělou oporou, stále jsme to ale my, kdo musí bojovat. Za spokojený život, za to, aby byl naplněný láskou. Třeba i k tomu Pepovi. Včera posekal celou zahradu, no není na ní hned líp?

Diskuse 0