Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

To nejlepší na konec?

Požitkář slupne to nejlepší teď, odkladač se těší na sladkou závěrečnou tečku. Ta ale nemusí přijít.

Ze seriálu: Fejeton Lenky P.

Lenka Poncarová

14. 12. 2012

Nedělní odpoledne. Stejné, jako jsou jiná. Slastně jsem se usadila v křesle, nadechla se, zamíchala lžičkou kávu v šálku, pak se natáhla k talířku se zákuskem a… náhle se to stalo. Došlo k malému prozření. Uvědomila jsem si, že už zase chci konzumovat svůj oblíbený zákusek stylem: To nejlepší nakonec.

Jako pokaždé. Dělám to naprosto mechanicky, co má paměť sahá. A nejen s dortíky, i s dalšími jídly, které se vyznačují tím, že část jejich obsahu je tuctová, část podstatně lepší. Jako je pomyslná třešnička na dortu.

Konkrétně u karamelového větrníku je má jídelní technika vysoce vytříbená. Nejprve ho rozdělím na dvě půlky, pak sním dolní část s bílou šlehačkou a teprve ve finále si slastně užívám pařížské šlehačky a polevou politého horního korpusu.

Náhle mě ale v rámci nedělní siesty napadlo, že způsob, jakým člověk jí, se možná promítá i do jeho přístupu k celému životu. U mě tedy určitě.

Odkladači a požitkáři

Přiznávám, jsem odkladač požitků a slasti. Jsem plánovač. Jsem vyznavač cílů. Člověk, co byl vychován v duchu hesla: Nejdřív povinnosti, pak zábava. A přijal ho za své, i když léty doznalo přece jen jisté korekce.

Někdo je naproti tomu ten typ, že si chce užít teď hned a to nejlepší. Vrhne na jídlo a zhltá nejlepší sousta. Užije si a nad ničím nepřemýšlí. Stejným způsobem často postupuje ve vztazích a pokud možno i v životě jako takovém. Netouží plnit cíle, nepreferuje povinnosti. Je jako stéblo unášené proudem.

A jiný jako já stále odkládá požitky s tím, že budou tím sladší, čím déle se na ně bude těšit. Někdy si ani dokonce příliš necení těch, co se příliš snadno nabízejí a jsou méně luxusní s tím, že daleký cíl poskytne daleko víc uspokojení. Stále má oči upřené vpřed, na vzdálenou slast, kterou leckdy ani nevidí, jen její existenci tuší.

Někomu nevadí životem bezcílně proplouvat a neuvažovat, kam ho zanese, jen brát, co se nabízí. Jinému by totéž způsobovalo těžkou frustraci.

Z talířku života proto nejdřív spořádaně chroupá „povinnosti“ – a na požitky se radostně těší. Tenhle přístup má bohužel jeden podstatný háček a závadu.

U jídla se tahle metoda dá praktikovat poměrně snadno a spolehlivě, s minimem rizik. Existuje záruka, že konečné uspokojení dřív nebo později přijde. V životě je to už podstatně složitější.

Tak jako ani při kolektivní hře na hřišti se nedá předpokládat, že když mám dobrý tah na branku, nakonec se mi povede vstřelit i gól. Někdy člověka zablokuje obránce, jindy brankář.

24. – 25. listopadu 2018

Festival Psychologie.cz podzim 2018

Psychologie.cz

V životě nás takhle zablokují nepříznivé okolnosti nebo jiní lidé. Přestože jsme poctivě odkládali slast na později a pracovali na výsledku v dálce, na svém cíli. Že jsme se snažili, co nejvíc to šlo. Ať už je tím cílem kariéra, zdokonalení profesních schopností ve formě studia nebo cokoliv jiného.

Výsledná frustrace je pak o to větší. Člověk má najednou chuť dát za pravdu těm druhým, co si berou od života vše, co momentálně nabízí, co se ničeho neodříkají. Chtěl by se změnit. Jenže to nejde.

Svou podstatu dokážeme jen trochu korigovat, ale ne úplně změnit. Někomu nevadí životem bezcílně proplouvat a neuvažovat, kam ho zanese, jen brát, co se nabízí. Jinému by totéž způsobovalo těžkou frustraci. Vysloveně vnitřně potřebuje mít plán a cíl. Věci, o které by usiloval. A pro ně je ochoten se i mnohého vzdát.

Čas sít, čas sklízet

Škoda, že nikdo z nás není věštec. Nemůžeme vidět do budoucnosti. Díky jasnozřivé vizi bychom totiž přesně poznali, kdy nastal okamžik právě teď zapnout všechny síly, takzvaně tlačit na pilu a naopak, kdy bude výhodné nemrhat energií, ale nechat se chvíli unášet proudem.

Stejně tak nikdo z nás netuší, kolik ho celkem čeká obyčejné šlehačky a kolik karamelu. A jestli vůbec alespoň nějaká šlehačka bude, nebo jen suché brambory.

Co nejvíc karamelu do vašich životů. Co nejvíc moudrosti včas poznat, kdy je čas sít a kdy je třeba sklízet… Kdy změnit priority.

Je tolik náboženství, ale ani jedno neslibuje za snahu nebo dobré chování karamel. Tedy tady a teď. Ne někdy, v nějakém světě, ze kterého se ještě nikdo nevrátil. Žádný bůh vám tady odměnu za snahu nebo dobré chování neslíbí.

Tak si musíme bohužel sami zvážit, nakolik naše cíle v dálce stojí za odříkání. Kdy je čas užívat a kdy čas pracovat. Protože žádná funkce Vrchního rozdělovače karamelu neexistuje. Život od nás chce, abychom to pochopili.

A proto přeju všem před vánočními svátky v rámci tohoto současně hořkého i sladkého zamyšlení: Co nejvíc karamelu do vašich životů. Co nejvíc moudrosti včas poznat, kdy je čas sít a kdy je třeba sklízet… Kdy změnit priority. Čemu věnovat pozornost a co není hodné našeho zájmu.

Protože Vrchním rozdělovačem karamelu jsme si každý sám – a sami sklidíme plody svých rozhodnutí. Reklamace neexistují.

Diskuse 0