Nejlepší články k poslechu: Stáhnout
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Nejsilnější pouto na světě

Vztah mezi matkou a dcerou může být zdrojem nevyčerpatelné jistoty stejně jako věčných problémů.

Marta Fenclová

15. 5. 2013

Máte nízké sebevědomí, nebo nesnášíte, když vám někdo klade odpor? Neumíte žít v dlouhodobém vztahu, nebo vás ubíjí stereotyp, ze kterého neumíte odejít? Jste zoufale tvrdohlavá, nebo se každému radši podvolíte? Rozbila se vám pračka a zaschly vám tulipány? Pokud se budete snažit dopátrat prapůvodu všeho, co se vám v životě děje, zjistíte, že někde na samém začátku za tím vším stojí vaše matka. Právě ona zůstane vždy tou hlavní postavou ve vašem životě a hlavním zdrojem vašich potíží, traumat, ale i radostí a lásky.

Vztah mezi matkou a dcerou je označován za nejtěsnější pouto na světě. Silné pouto mezi matkou a dcerou vzniká už v těhotenství a hluboká symbióza přetrvává i po narození. První tři roky je matka pro svou dceru celým světem, bohyní a absolutní vládkyní nad všehomírem. Okolo tří let se u dítěte objeví první období vzdoru, kdy dochází k prvnímu uvědomění si JÁ, kdy se dítě odváží udělat první krůčky jiným směrem, ale elastické pouto ho vždycky přitáhne zpět.

V tomto období se do zorného pole dcery dostává více i otec, díky kterému holčička zjišťuje, že existuje také jiný živočišný druh, a začne si vůči němu vymezovat svoji roli, zatímco matka slouží jako identifikační vzor s vlastní sexualitou. (Podle autora knihy Anatomie lásky Guye Corneaua se žena na sebe jako na ženu dívá očima otce, ale ženství se učí od matky.) Především ale také dochází k prvnímu období separace od matky, kdy dcera objevuje, že ona a její matka není jedna a tatáž osoba.

Matky se na své dcery oproti synům víc dívají, víc s nimi komunikují a mají pocit, že jim víc rozumějí, zatímco chlapcům musejí více věcí vysvětlovat a jsou v jejich výchově častěji nespokojené.

Do té doby je spojení mezi matkou a dcerou natolik těsné, že se projevuje i v komunikaci při známém rodičovském plurálu: „my jsme papaly“, „my jsme spinkaly“ atd. Zatímco synkové přirozeně zjišťují, že jsou jiní než maminka, dcera musí pochopit, že nejsou s maminkou jedna a tatáž osoba. A právě proto, že je to vztah tak blízký, vznikají v něm stejně silné konflikty a střety zájmů a právě proto bývá proces separace mezi matkou a dcerou tak složitý a bolestivý.

Moje holčička mi rozumí

„Vztah mezi matkou a dcerou je rozhodně složitý, protože je velice důvěrný. A důvěrné vztahy jsou složité, protože do nich hodně investujeme,“ dodává psycholožka PhDr. Šárka GjuričováInstitutu rodinné terapie Praha. Její kolegyně MUDr. Lea Brodová se na vztah mezi matkou a dcerou dívá i z pohledu kulturních a genderových stereotypů. Jako příklad uvádí výzkum, kdy novorozeného chlapečka převlékli do holčičích oblečků a opačně.

„Zjistilo se, že je úplně jedno, jakého pohlaví skutečně miminko bylo, okolí se k němu chovalo podle toho, jaké obecné vědomí mělo v dané kultuře o chlapcích a děvčatech. U domnělého kluka se vyzdvihovalo, že hodně křičí a bude mít silné plíce, u holčiček, jak se hezky dívají a podobně,“ říká. Z podobných výzkumů vyplynulo, že se matky na své dcery oproti synům víc dívají, víc s nimi komunikují a mají pocit, že jim víc rozumějí, zatímco chlapcům musejí více věcí vysvětlovat a jsou v jejich výchově častěji nespokojené než u dcer.

Jsi hrozná!

K druhému radikálnímu vymezení se vůči rodičům, a tedy i matce, dochází v pubertě. „Z toho piedestalu se rodič ve skutečnosti zřítí už mnohem dříve, tak kolem desátého a jedenáctého roku, kdy dítě zjistí, že rodič není bez chyby, a přichází pocit zklamání a pohrdání. Anebo se naopak z matky a dcery mohou stát nejlepší kamarádky,“ upřesňuje Šárka Gjuričová.

Vymezení dcer vůči matkám bývá ale spíše často hodně dramatické už jen proto, že ženy jsou – na rozdíl od věcnějších mužů, kteří si hodně věcí nechávají jen pro sebe – mnohem emocionálnější. Máma je najednou trapná, staromódní a má příšerné názory, a mámě je líto, že najednou přichází o svoji kamarádku a že si její krásná holčička najednou barví vlasy namodro, nosí místo růžové sukýnky roztrhané džíny a vypadá jako bubák.

Pořádná puberta je důkazem toho, že se oddělení matky a dcery skutečně povedlo.

„Pochopit, že dítě najednou vidí věci jinak než oni, bývá pro rodiče těžké, například pokud se třeba zrovna rozvádějí. Matka nedokáže pochopit, že dcera nevidí svého otce jako toho padoucha, že s ní není zajedno. Rodiče by se prostě v tomhle období měli smířit s tím, že můžou udělat cokoli, a bude to špatně,“ uvádí příklad ze své praxe Lea Brodová.

„Odpor dcer vůči matkám je v tomto období ale zcela v pořádku a je důležitý právě proto, aby došlo k separaci, aby se dcera uměla podívat na svět svýma očima, ne očima své matky. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že je to období nesmírně těžké, kdy rodič je za své dítě ještě právně zodpovědný, ale prakticky nemůže dělat už skoro nic, jenom se modlit, aby to přežilo ve zdraví,“ říká psycholožka Martina Porkertová.

Z pohledu odborníka ale potvrzuje, že pořádná puberta je důkazem toho, že se takové oddělení skutečně povedlo. „Některé dívky pubertou neprojdou, všechno vypadá na první pohled bezproblémově, ale později zjistí, že se nedokážou vůči svojí matce vymezit a zůstávají v jejím vlivu. Setkávám se i s případy, kdy si matka a dcera nebyly nikdy tak blízko, aby si takové oddělení mohly dovolit. Jinak řečeno jde o to, že se taková dcera bojí úplně oddělit od své matky, protože má podvědomý strach, že by o ni přišla definitivně,“ dodává.

Chyba ve vývoji

Pokud se pubertu podaří přežít oběma stranám ve zdraví, ve vztahu matky a dcery může opět dojít k postupnému sbližování, aby se v ideálním případě dostal do fáze vztahu dvou dospělých žen, kdy si matka své dcery váží, i když řadu věcí dělá jinak než ona, a dcera bere matku jako tu zkušenější, ke které si může přijít kdykoli pro radu.

Zásek v pubertě vede k opačnému extrému, kdy matka odmítne nad dcerou pustit kontrolu, takže cokoli její dospělá dcera udělá, je špatně, a matka pro dceru zůstane navždycky tou trapnou paní, která nic nechápe.

Pokud se ale v průběhu vývoje vztah někde zastaví, stane se zdrojem řady chronicky známých střetů a nedorozumění. Například pokud se zasekne už v dětství a matka zůstane pro dceru navždy bohyní, bude se dcera i v dospělosti snažit všechno dělat tak, aby se to její takzvané vnitřní matce líbilo a byla s ní spokojená. To platí především o jejím budoucím partnerském životě, ve kterém se bude snažit naplňovat přání a úkoly někoho jiného místo toho, aby žila svůj život.

Zásek v pubertě vede k opačnému extrému, kdy matka odmítne nad dcerou pustit kontrolu, takže cokoli její dospělá dcera udělá, je špatně, a matka pro dceru zůstane navždycky tou trapnou paní, která nic nechápe. Časté je také takzvané narcistické prodloužení, kdy matka do své dcery vkládá to, co sama nestihla, včetně kariéry a nesplněných přání, a na dceru tak klade obrovské nároky.

Typickým příkladem jsou také matky, které zůstávají nejdůležitější osobou v životě dcery, i když se dcera vdá a odstěhuje, a v podstatě zabírají místo jejího partnera, což zajímavě komentuje Lea Brodová: „Všimněte si, že muži, kteří mají příliš blízký vztah se svojí matkou, jsou bráni jako mamánci, zatímco blízký vztah mezi matkou a dcerou naše kultura preferuje.“

26. – 30. září 2018

Řídím svůj život (seminář)

Psychologie.cz

Kde jsem to zvorala?

Co se týče vývoje vztahu a výchovy, nabízí Lea Brodová i opačný pohled z perspektivy dnešního rodiče, který má ve výchově víceméně volnou ruku. „Výhodou tradičních společenství bylo, že bylo přesně dané, jak ve výchově postupovat. Dnes máme mnohem více svobody a můžeme k výchově přistupovat rozdílně, ale také za to pak neseme zodpovědnost. Když se dítěti nedaří a není úspěšné, rodiče si to pak dávají za vinu,“ říká Lea Brodová.

Když se něco nepovede, je to většinou stále matka, která si řekne: „Sakra, kde jsem to zvorala?“

Zároveň ale dodává, že matky byly moderní psychoanalýzou ve své absolutní moci a zodpovědnosti alespoň částečně osvobozeny. „Máma je samozřejmě důležitá, ale když něco nevyjde, neznamená to, že za to může vždycky jen ona. V industriální společnosti otec chodil do práce a vydělával, zatímco matka byla doma a starala se o děti. Za cokoli, co se ve výchově zvrtlo, mohla tedy automaticky ona. V psychoterapii dokonce existoval pojem schizofrenogenní matka, kdy se věřilo, že některé matky mohou u dítěte vyvolat schizofrenii. Matka v podstatě mohla prostě za všechno,“ říká Lea Brodová.

Dnes do vývojové hry vstoupili už i otcové, i když je to podle Šárky GjuričovéLey Brodové prozatím změna výraznější spíš navenek než uvnitř hlav. Když se něco nepovede, je to většinou stále matka, která si řekne: „Sakra, kde jsem to zvorala?“ Jiný pohled nabízí ale Martina Porkertová, která souhlasí, že otec v dnešní rodině nemá takovou pozici jako dříve, ale to může mít na dcery spíš negativní dopad.

„Zatímco dříve to byla hlava rodiny, člověk, který v rodině rozhodoval o všem, dnes bývá v pozadí, nebo chybí úplně. Matka, která často zastupuje jeho i svoji roli zároveň, má pak v očích dcery neomezenou moc a dokáže všechno. To pak v dceři vyvolává pocit, že ona tohle musí zvládnout taky, a logicky si pak o to hůř hledá partnera, který by se jí vyrovnal,“ upozorňuje.

Nechci být stejná!

Každá dcera jednou vysloví větu: „Ježiši, teď jsem úplně jako moje matka!“ Psychologie zná dokonce diagnózu zvanou matrofobie neboli strach dcer z toho, že budou stejné jako jejich matky. Otázka je, zda je skutečně důvod se takové kletby tolik bát.

Pokud jde o věci závažnější, které vám skutečně vadí nebo komplikují život, máte moc z takzvaného transgeneračního přenosu traumatu vystoupit.

„Já tomu říkám rodinné stříbro, je to něco, co se v rodině dědí, předává, co důvěrně známe, a postupem času to začneme dělat nevědomky taky, protože jsme v tom prostě vyrostly,“ říká Martina Porkertová. Pokud se takové stříbro týká postupu při pečení buchet nebo žehlení prádla, není důvod se mu bránit, ale pokud jde o věci závažnější, které vám skutečně vadí nebo komplikují život, máte moc z takzvaného transgeneračního přenosu traumatu vystoupit.

„Stačí, když si konkrétní věc, která nám vadí, zvědomíme, což zní jednoduše, ale je to dlouhodobý proces. Důležitý okamžik je právě to uvědomění ‘teď se chovám stejně jako moje matka‘ a další fází uvědomění, jestli to tak chci, nebo ne. Prostě si v klidu vybrat a podle toho na sobě začít pracovat. To, že byla moje matka šetřivá a já se přistihnu, jak počítám drobné, nemusí být nutně špatně,“ dodává Martina Porkertová.

Ženy mají oproti mužům opět jedno specifikum, a sice fakt, že u nich probíhá mnohem více nevědomých procesů. Od svých matek přejímáme nejen samotné mechanismy, jak něco dělat, ale i postoje. Martina Porkertová nabízí zajímavý způsob, jak si tuto teorii ověřit. Zkuste si vybrat jakékoli téma nebo oblast a napište si na papír, co si tak o ní myslí vaše matka. Poté vedle toho napište, co si o tom samém tématu myslíte vy. Při srovnání zjistíte, že je tam hodně podobného. „Zejména například postoje k mužům jsou v životě zásadní a zbavíte se jich jen těžko,“ říká Martina Porkertová.

A aby to nebylo jednoduché, dodává, že ze závěrů některých psychologických studií vyplynulo, že naše osobní štěstí závisí do velké míry také na tom, zda naplňujeme očekávání rodičů. Pokud je takové naplňování navíc v harmonii s tím, co jsme sama chtěla, pak je to ideální stav. A ten, jak známo, neexistuje.

Využívejte celý web.

Předplatné

Útěchou vám může být, že tomu tak bylo a bude vždycky a že svoje matky řešily a budou řešit i naše matky a babičky, jak potvrzuje vzpomínka Šárky Gjuričové. „Dobře si vzpomínám, jak to vypadalo, když za mojí sedmdesátiletou babičkou přišla na návštěvu její devadesátiletá maminka. Hned od dveří na ni houkla, že tam má nepořádek, že je skoro poledne, a ona nemá navařeno. A babička? Ta vyskočila jako zajíc a začala šúrovat pokoj.“

Článek vychází v květnovém čísle časopisu Moje Psychologie

Diskuse 0

Marta Fenclová

Redaktorka časopisu Moje psychologie