K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Největší společenské tabu

Není to sex, násilí ani drogy. O čem se doopravdy nemluví je naše představa o tom, co je to štěstí.

Petr Švec

Petr Švec

14. 12. 2011

Na první pohled se může zdát přinejmenším podivné, že by štěstí a mluvení o něm mělo být tabu. Vždyť jen psychologie.cz má pro štěstí samostatnou kategorii a články, kde se štěstí probírá, jsou tu častější než chřipka v čekárně praktického lékaře. Leč většina textů o štěstí kdekoli na webu, nemluvě o hromadách knížek, připomíná víc než co jiného kurzy autoškoly.

Řeší se, jak točit volantem, kdy přidat plyn, kdy šlápnout na brzdu a jak řadit, ovšem nikoho nezajímá, kam se vlastně jede a proč. Jinými slovy všichni se zabýváme pouze otázkou: „Jak být šťastný?“, aniž bychom se byli ochotní zastavit a zamyslet se nad tím, jestli ta otázka náhodou není špatně položená.

Samotný pojem „štěstí“ je dokonalý buzzword. Něco, o čem všichni mluví, ale nikomu se to ještě nepodařilo vysvětlit. Je to taková naše posvátná kráva. Zcela automaticky předpokládáme, že jsme na světě od toho, abychom byli šťastní, takže teď už jen přijít na to, jak si to štěstíčko zařídit.

A přesně to je důvod, proč se nám všem tak zoufale nedaří žít něco, čemu by se dalo říkat šťastný život. Protože všichni se snažíme vyšplhat na horu, která tam zřejmě vůbec není a nikdy být neměla. Výsledkem je zklamání a pocity viny za to, že nejsem šťastný tak, jak bych si představoval.

Dokonale šťastná mrtvola

Pevně doufám, že se mi nikdy nestane, že budu bezezbytku šťastný. To bych si taky mohl lehnout na zem a v poklidu umřít. Nebyl by důvod žít, nebyl by důvod se o něco snažit. Vždyť bych byl konečně šťastný!

Lidé získali prazvláštní představu, že je nutné dosáhnout jakési pomyslné laťky, jejíž překročení bude znamenat právě ono štěstí (které nyní nemají). Tímhle nesmyslem je nakaženo pozoruhodné množství lidí. Ono vůbec rozlišovat mezi jsem/nejsem šťastný je zvrácené samo o sobě.

Protože je nám všem tak nějak jasné, že nic jako dokonalé štěstí už z definice neexistuje, posouváme si onu pomyslnou laťku jakoby pořád níž – výsledek je však stále stejný. Cítíme, že jsme jí ještě nedosáhli, takže buďto rezignujeme s tím, že je nám souzeno zůstat nešťastní (což nám dá záminku se v tom dál plácat), anebo si namlouváme, že už šťastní jsme. Tak nebo tak, nakonec to dostaneme sežrat v podobě něčeho, čemu se tak hezky neutrálně říká nespokojenost.

Největší problémy v životě pramení ne z toho, že se nám něco nedaří, ale z toho, že se tak bojíme neúspěchu, že raději neděláme nic.

Lze poněkud pateticky prohlásit, že právě nespokojenost je hnacím motorem života. Ačkoliv to je výrok vhodný tak možná do modernistického kroužku zhrzených filozofů. Takže to trochu poupravím: Hnacím motorem života je především pohyb. Ať už nahoru nebo dolů. Není nic horšího než být v něčem zaseknutý a potácet se na místě. Největší problémy v životě pramení ne z toho, že se nám něco nedaří, ale z toho, že se tak bojíme neúspěchu, že raději neděláme nic.

Navíc lidé odkojení „šťastnou ideologií“ mají tendenci panikařit hned, jakmile se barometr jejich pocitů začne sebeméně sklánět k červené. Přitom špatné pocity mají vždycky svoji příčinu a svůj smysl – je to signál, že máme někde něco udělat, něčím se zabývat a na něco zaměřit svoji pozornost.

Realita se prostě musí hýbat, i kdyby to mělo mít za následek to, že se celá zhroutí – protože i to je pohyb. Naproti tomu usilování o dosažení nějaké laťky, po jejímž překročení už bude všechno navždycky fajn, je právě jen snahou o stagnaci, která neznamená nic jiného než strnulost mrtvoly. Pohyb je základním principem života.

30. dubna. – 5. května 2019

Otevřené vztahy (seminář)

Pavel Špatenka

Lektvar štěstí

Máloco dokáže člověku zkazit náladu tak jako článek o tom, jak žít šťastný život. Okamžitě po přečtení víte, že děláte něco strašně špatně. Přestože myslíte pozitivně, radujete se z maličkostí a pijete jen jedno neslazené kafe denně, cítíte, že to prostě stále není ono. Samozřejmě že není. Nikdy nebude! Specielně tehdy, když budete číst články o štěstí, které ve vás jen umocňují pocit, že je to všechno vaše chyba a že na světě existují lidé, kteří jsou šťastní. Jednou provždy: Neexistují – a je to tak správně.

Je potřeba vzdát se představy, že lze dosáhnout pocitu naplnění.

Lidé, kteří hledají (nebo píší) návody na štěstí, to dělají proto, že šťastní nejsou. Je to logické – čím více se budete držet představy, že na štěstí lze vymyslet návod, že se stačí naučit postup výroby šťastného života a pocit štěstí se dostaví, tím smutnější váš život bude.

Je potřeba vzdát se představy, že lze dosáhnout pocitu naplnění. Je nutné vyrovnat se s tím, že v sobě máme bezednou studnu, kterou nikdy a za žádných okolností nelze naplnit až po okraj a která navíc pravidelně vysychá.

Porážka posvátné krávy

Využívejte celý web.

Předplatné

Štěstí nejvíc brání pocit, že bychom se měli snažit být šťastní, a pokud šťastní nejsme, děláme něco špatně. Myšlenka, že tu na světě třeba vůbec nejsme proto, abychom hledali štěstí, se zdá nedotknutelná. Ale moderní člověk postupně přichází na to, že štěstí je jen uměle vytvořený konstrukt, který se pomalu hroutí stejně jako ekonomiky zemí eurozóny.

Současná ekonomická krize je totiž především krizí společenskou. Krizí samotného systému. Krizí základních představ o tom, jak fungovat ve světě. Krizí naší představy o štěstí! V tomto je současná krize jednoznačně pozitivním jevem. Boří staré nefunkční iluze a nutí nás přehodnotit svůj postoj k životu. Nutí nás zamyslet se nad věcmi, které jsme dlouho považovali za samozřejmé.

Strnulost odporuje přírodě, odporuje životu. Štěstí je jen převlečená smrt.

Jak nedávno pronesl slovinský filozof Slavoj Žižek, „hřiště je volné“. Vzniká nový prostor pro nové ideje, hodnoty a přístupy. Starý systém se hroutí a my máme jedinečnou možnost vzít svůj život do svých rukou bez zvláštní nutnosti ohlížet se na to, co po nás společnost chce (protože ta má aktuálně svých problémů dost). A musíme to udělat každý sám za sebe, na osobní úrovni. Udělat to dřív, než nastoupí „nová společenská ideologie štěstí“, která nás opět přesvědčí, že ty a ty věci vedou ke štěstí a že tak a tak můžeme dosáhnout spokojenosti.

Nikdy tu nešlo o štěstí. Vždycky šlo jen o to, aby se věci hýbaly. Strnulost odporuje přírodě, odporuje životu. Štěstí je jen převlečená smrt.

Diskuse 0