K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Nenechte se využívat

Kde je hranice, za níž se z ochoty pomáhat stává projev neúcty k sobě samému?

Lenka Poncarová

28. 6. 2012

Ochota a vstřícnost jsou napohled velice pozitivní lidské vlastnosti. Ale ve skutečnosti jen v případě, kdy má jejich nositel současně pevně stanovené vnitřní hranice, za které není ochoten zajít.

Mezi námi totiž žijí nejen lidé, kteří si nedokážou vymezit své hranice vůči ostatním, ale i spousta egoistů, kteří jejich vnitřního nastavení zneužívají. Někdy je příčinou neutěšeného stavu slabost a závislost na mínění okolí, jindy je důvodem vnitřní utkvělý pocit, že musíme dostát závazkům svého osobního svědomí.

Společností i křesťanskými tradicemi nám bylo kdysi dávno vštípeno, že máme ctít vlastní rodiče, být dobří přátelé, partneři, kolegové, sousedi… matky a otcové. Ale co když nás některý z těchto závazků začne ničit? Máme právo se ho zbavit, případně alespoň částečně omezit styky s člověkem, který přestože někdy s námi spojený i pokrevním poutem, nás ve skutečnosti nezdravě vysává?

Nikdy to není lehká volba a často dotyčný bojuje nejen s vlastním přebujelým svědomím, ale i s odsouzením okolí, kterému se navíc jeho altruismus velice hodí do vlastních plánů. Pokud ale zavčas nedokážeme stanovit své hranice, za které nejsme ochotni zajít, může se nám stát, že kvůli ohledům k našim blízkým ztratíme svůj vlastní život.

Začíná to nenápadně

Přitom každé zneužívání v životě začíná plíživě a postupně, nemusí se jednat zdaleka o fatální případy. Stačí jen to, že nedokážeme striktně odmítnout kolegyni v práci, která na nás rafinovaně už posté a prvé přehazuje svou vlastní práci.

Zneužívání má hodně odstínů. Pokud ho nerozeznáme včas, hrozí, že budeme opakovaně vysáváni.

Nebo manžela, který nám polichotí, jak jsme skvělé a kolik toho zvládáme, vzápětí ale poněkud zištně dodá, že v pátek odjíždí na adrenalinový víkend s kamarády. Vaše malé děti budete hlídat vy.

Nebo nedávno rozvedenou matku, která obden naříká hodinu po telefonu, jak je sama, ať přijdete, přestože je samostatná a soběstačná a má moc svůj život změnit vlastními silami – navázat po rozvodu nové vztahy, najít si přátele.

Všichni dotyční na vás používají metodu cukru a biče. Účelové lichotky nebo naopak naříkání, aby si prosadili své. A my jim na to často skočíme, protože k nim máme citovou vazbu nebo bychom si připadali sobečtí.

Zneužívání má totiž hodně odstínů. Pokud ho nerozeznáme včas, hrozí, že budeme opakovaně vysáváni…a možná jednou, až dojdeme na dno svých sil a energie, i vyčerpaní odhozeni.

Klíčové proto je

  • začít se vymezovat včas, ne až pět minut po dvanácté
  • v  každém vztahu průběžně přehodnocovat, jak mám nastavené osobní hranice a kam až druhého člověka pustím
  • netrpět zbytečnými výčitkami svědomí
  • umět říkat NE, nebát se konfliktu, který pak může nastat
  • rozpoznat jednání, které hraničí s citovým vydíráním, i kdyby se jednalo o osoby nám nejbližší
  • případně se obrátit na odborníka, který nám s nastavením zdravých hranic pomůže

Čím bližší člověk, tím hůř

V pracovní oblasti nebo u kamarádů obvykle dokážeme připustit, že ne všechny jejich požadavky jsou opodstatněné a přiměřené. Záludnější situace mohou nastat v případě, že naše hranice narušuje člověk, k němuž nás váže pokrevní pouto. Je víc než dost případů, kdy jsou rodinné vztahy na hranici patologie a hlavně parazitování na některém z jeho účastníků.

Jedním je třeba dítě rozvedených rodičů, které je proti vlastní vůli přinuceno plnit opuštěnému partnerovi roli důvěrníka. Rodič, zde často matka, žije v zatrpklosti a sebelítosti. Vyžaduje účast dítěte na svém osudu, nutí ho, aby se postavilo na její stranu, přestože otec dítěte opustil ji, nikoliv dítě. Často se dokonce matka na dítě tak upne, že mu zničí pozdější partnerské vztahy, dokonce i někdy znemožní osamostatnění jako takové. Dítě je doslova paralyzováno a spoutáno pocity viny, která mu neumožní žít vlastní život, najít si samostatné bydlení nebo partnera podle své vůle.

Průvodním jevem stárnutí bývá i vyhrocování charakterových vad a nedostatků, protože starý člověk má někdy pocit, že veškeré chování je omluvitelné jeho stářím a má nárok na své mouchy.

Podobně komplikované jsou i situace, kdy se v průběhu let a stárnutí rodičů karta osudu obrací a rodič se stává do jisté míry závislým na svém potomkovi. Zejména ve vysokém stáří. Bohužel průvodním jevem stárnutí bývá i vyhrocování charakterových vad a nedostatků, protože starý člověk má někdy pocit, že veškeré chování je omluvitelné jeho stářím a má nárok na své mouchy.

Zdaleka se nemusí jednat o diagnózu typu Alzheimerova choroba, kdy je změna charakteru pochopitelná. Někteří lidé nedovedou prostě snášet úbytek sil a schopností a ve finále si vybíjí své frustrace na komkoliv, kdo je jim nablízku. V tomhle případě posoudit míru správného vymezení hranic bývá zvlášť složité a někdy je provázeno hodně špatnými osobními pocity, pokud se dítě vzepře.

Cti otce svého a matku svou…praví už bible. Ale málokdy se přitom dodává další biblický výrok: Miluj bližního svého jako sebe samého. – Ne namísto sebe sama. Tedy pomáhat máme, ale ne až k hranici postupného sebezničení.

Nemocné vztahy

V některých rodinách je na první pohled už v dětství dítěte patrné, že rodič není zdravý jedinec. Patří mezi ně duševně nemocní odmítající dodržovat léčebný režim, alkoholici nebo domácí násilníci. Takovým nestačí, že zničili dětství svého dítěte, někdy mají tendenci parazitovat na něm i v dospělosti, vyžadovat nadstandardní péči nebo peníze, přičemž ani jedné z poskytnutých hodnot si zpravidla neváží a plně pro ně platí přísloví o házení hrachu na stěnu. Čím víc se dítě zmítané pochybnostmi a výčitkami svědomí snaží jim pomoct, tím zpravidla hůř pro něj.

Využívejte celý web.

Předplatné

V případně dysfunkčních vazeb záleží samozřejmě hlavně na tom, jakou má dítě povahu a jestli je silná osobnost. Pokud ano, má šanci se v dospělosti třeba za pomoci psychoterapie dostat z bludného kruhu a vymezit si hranice vůči patologickému rodiči. Najít svoji vlastní životní cestu. V opačném případě bývají konce dost smutné, protože patologický rodič je schopen do vlastní propasti stáhnout za sebou i potomka.

Bylo by smutné, abychom se na konci svého života ohlédli a zjistili, že jsme nežili život svůj, ale život druhých lidí.

Diskuse 0