Nejlepší články k poslechu: Stáhnout
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Nepřiznaná láska

Nerozhodujeme o tom, do koho se zamilujeme. Co dělat s láskou, která se nám nehodí do života?

Ze seriálu: Fejeton Lenky P.

Lenka Poncarová

21. 8. 2012

Byl jeden z mnoha pošmourných podzimních večerů. Pustila jsem si televizi, ale finále známé pěvecké soutěže jsem vnímala jen okrajově. Kolem mých uší zněla jedna melodie za druhou, až pak… se to stalo.

Ozvaly se tóny a melodie pozapomenuté písně, kterou mám v hloubi duše spojenou s osudovou láskou svého života. Rázem jsem se v mysli přenesla spousty let zpátky, pryč od televizní obrazovky i žehlicího prkna. Zasnila jsem se a uviděla před sebou tu tvář. Tvář mé nepřiznané lásky.

Osudovou se pro mě ten cit stal hlavně proto, že nikdy neměl šanci zevšednět a transformovat se do stereotypem čpícího letitého vztahu. Nepřály mu totiž životní okolnosti ani společenské klima.

Poznala jsem ho ve svém prvním zaměstnání. Tehdy mi bylo sladkých osmnáct a jemu o dvacet let víc. Já byla svobodná… on ženatý. Tehdy byla jiná doba. Nebudu soudit, jestli lepší nebo horší, prostě jiná. Mimomanželské vztahy sice také existovaly, ale nebyly glorifikovány a lehkomyslně legalizovány jako dnes.

Ani mě nenapadlo, že bych se měla pokusit svůj cit zhmotnit. Už takhle mladá jsem chápala, že by mi to velké štěstí nepřineslo. Nikdy jsem své city nevyslovila nahlas.

Naopak tehdy mladičké milenky ženatých mužů často získávaly veřejný cejch bezohledných rozvraceček rodin. Muž z milostného románku sice vyšel poněkud lépe, ale rozhodně v něm nebylo podporováno vědomí, že rozvod je normální. Spíš takové to v tichosti si užij, hlavně ať se o tom moc nemluví.

Suma sumárum, stát se svobodnou milenkou ženatého muže nebylo rozhodně žádné terno. Od toho se taky odvíjela další historie našeho „vztahu“. Skončil relativně nevinně u oboustranné fascinace a zálibném pokukování. Přesto se ta chemie nedala přehlédnout.

Tehdy jsem to oplakala a pořád dokola si pouštěla srdceryvný slovenský song, který mi mou dávnou lásku právě připomněl.

Ani mě nějak nenapadlo, že bych se měla pokusit svůj cit zhmotnit. Už takhle mladá jsem chápala, že by mi to velké štěstí nepřineslo. Trápila jsem se a tápala a nikdy své city nevyslovila nahlas. Byla to zkrátka nepřiznaná láska.

Pilulky na žal?

Někdy žasnu nad genialitou jazyka, který dokáže jedním slovem vyjádřit celou sílu a podstatu zoufalé a marné lásky. Ten song mi tehdy možná pomohl přežít. Svou procítěností a autentičností si také uvědomit, že zdaleka nejsem jediná, kdo něco takového zažil a zažívá.

24. – 25. listopadu 2018

Festival Psychologie.cz podzim 2018

Psychologie.cz

Podobných smutných historií jsou statisíce, protože o tom, do koho se zamilujeme, bohužel nerozhodujeme my. Už staří Řekové dávali vinu za milostné poblouznění vyšší moci. Původcem lásky byl bůžek Amor.

My, veskrze moderní jedinci, pochopitelně na žádná božstva nevěříme. Střízlivě myslíme, že za všechno mohou hormony. A přece…když se naše teoretické znalosti střetnou s reálným soukromým poblouzněním, máme problémy zapojit rozum. Šedivá je teorie, barevný strom života.

Najednou už to nejsou hormony a šílenství, ale ta naše jediná pravá láska, pro kterou stojí za to zemřít – nebo se taky rozvést a odstěhovat na druhý konec republiky. Málokdo z nás k zamilování přistoupí střízlivě a čeká, až omámení vyprchá. Natož aby si šel do lékárny pro pilulky.

Třeba je známkou moudrosti člověka to, že dokáže odolat a odepřít si krátkodobá potěšení, aby mohl po zbytek života čerpat sílu z iluzí.

Přesto jsem poměrně nedávno četla o výsledcích jednoho vědeckého výzkumu. Studované hlavy díky němu dospěly k názoru, že mít zlomené srdce není jen okřídlené rčení, že by to mělo být zavedeno jako regulérní medicínská diagnóza. Prý se duševní utrpení nešťastně zamilovaného člověka dá změřit fyzickými parametry.

A protože na každou chorobu a potlačení jejích příznaků musí existovat i lék, rychle vyzkoumali, že těžce zkoušenému srdečnímu svalu pomohou rozumné dávky acylpyrinu. Žasla jsem…

Když já prožívala svou „nepřiznanou“, byl zřejmě ještě vědecký výzkum v plenkách. Možná by tehdy stačilo spolknout pár pilulí a za nějakou dobu bych byla znovu citově vyrovnaná. Na druhou stranu bych také přišla o jedinečný zážitek, na který se od okamžiku, kdy přebolí, zpravidla vzpomíná celý život.

Hlavně pak v letitém manželství, kdy často nevraživě sledujeme svůj protějšek a ptáme se sami sebe, jak jsme si proboha mohli někoho takového vzít – tak neromantického a pasivního. S tolika nedostatky.

Rázem se zasníme a před naším duševním zrakem se zjeví On nebo Ona. Zázračný jedinec. Ty sny nám možná pomáhají přežít stereotyp běžného života.

Živá voda

Třeba je známkou moudrosti člověka to, že dokáže odolat a odepřít si krátkodobá potěšení, aby mohl po zbytek života čerpat sílu z iluzí. Protože když bezhlavě podlehne pokušení, otevře třinácté komnaty, spálí mosty třeba v okamžiku, kdy znovu po létech potká tu svou Osudovou… s hrůzou často za pár let zjistí, že se v bludišti vztahů domotal znovu ke stejnému bodu a v duševním zrcadle se na něj šklebí další deformovaný obraz poněkud vyčpělé lásky.

Využívejte celý web.

Předplatné

Té lásky, která byla původně tak zázračná, stejně jako živá voda pro pohádkového Jiříka. Účinky každé živé vody ale jednou vyprchají. Dilema, jestli je lepší jít za láskou nebo zůstat, za nás může rozřešit to, jaký k milostnému poblouznění zaujmeme vnitřní postoj.

Často nepřicházíme v pravý čas na pravé místo. Láska nás zastihuje nepřipravené a někdy je i nevítaná. Ale pak už je jen na nás, jak se s ní vypořádáme. Jestli budeme jen snít, nebo zkusíme své sny prožít s vědomím rizika a možných ztrát.

Život totiž není ani tak o tom, co se nám stane, ale hlavně o tom, jak s tou událostí nakonec naložíme.

Diskuse 0