Nesnažte se víc, snažte se jinak — archivovaná diskuse

Zpět na novou diskusi

raho 26. 8. 2013 08:13 +50
SNAŽIT SE je úsilí, které je apriorně odsouzeno k nezdaru! Člověk je tvor venkoncem poctivý a když slibuje, že se bude snažit, tak to často i splní. Ale v tomto zadání není vůbec obsaženo, že to udělá! Velice často si před dosažením cíle namydlí poslední schod a sjede zpátky. Jestli opravdu něčeho chcete dosáhnout, přestaňte se snažit to udělat, a jednoduše to místo toho UDĚLEJTE.
Lukáš 26. 8. 2013 11:27 +6 v reakci na raho 26. 8. 2013 08:13
Musím jak s článkem tak i s vaším dodatkem souhlasit. Někdy mám pocit, že když se snažím, je to super ale nikdy to nedodělám. Je to podobné jako se léčit nebo se vyléčit. Pro představu jak to mám já. Např když se o něco snažím tak se do toho "zakousnu" a vše jde (hlavně ze začátku) podle plánu, mám z toho i ze sebe radost jak to krásně postupuje (představa jako stavění domečku z karet, pomalu ale jistě). Nicméně skoro vždy před koncem se najednou "něco" zlomí,"něco" se přihodí a já to nedokončím.Což mě sebere všechnu předešlou radost (představa, domeček z karet najednou celej spadne). Je ale zvláštní že takto to mám převážně u duševních cílů - přesněji řečeno, kde se musí víc myslet než jen fyzicky vydržet), což je divný, protože jsem s tím dřív neměl nidky problém. Když se jedná o fyzicý výkon tak tam je to jiný. Když si řeknu co chci za den vše stihnout udělat doma na zahradě tak to zvládnu uplně v pohodě, mám z hotové práce radost i z toho že jsem splnil to, co jsem si naplánoval a i z toho že to nemusí dělat naši, protože na ně to vedro působí hůř a dělali by to navíc 2x-3x dýl. Nebo i cvičení, chtěl jsem začít jen tak pro sebe cvičit a tak podle už známých rad - po malých krůčcích - jsem začal na 1x 5 kliků + nějaké to cvičení s činkami a po měsíci a půl jsem za jedno cvičení dal 3x 15kliků + cvičení s činkami(Taky několikrát více) a měl jsem z toho obrovskou radost. Ale u těch ostatních úkolů, tam to furt nedokážu překonat. A to mě nehorázně žere a doslova nedá spát.
Lukáš 26. 8. 2013 11:47 +4
Při čtení článku mě napadla tato otázka: Proč se pak v dětství učíme, že "Sebechvála smrdí."? Byl jsem tak vychován a ted zjišťuji a skoro na každém rohu slyším, čtu, že se naopak máme chválit, nejlépe vícekrát denně, protože to nikdo jiný za nás neudělá. A ikdyž pochvala od jiných je určitě hodnotnější (i třeba od cizích), pořád to je ale závislsot. Závislost na druhých aby nás ohodnotili. A pokud kolem sebe nemáme lidi, který to udělají i kdybychom překonali nějaký náš sebevětší zlozvyk (dlouhodobě), tak z toho nebudeme mít tu radost z úspěchu, protože úspěch = kladné ohodnocení. At v podobě medaile u sportovců, nebo že nějaký produkt je žádaný či potřebný, slovní pochvola a nebo jen poklepání na rameno jako gesto uznání. V každém případě to ale někdo musí udělat i kdyby to byl sám dotyčný. To si podle mě dost odporuje s tím zmiňovaným rčením. Co když lidé okolo nás mají jiné hodnotové priority a nebo jen fakt, že různí lidé stejnou věc dělají jinak. Někdo snáz a nedává tom utakovou váhu, když se to povede a někdo hůře a proto při případném úspěchu to vnímá jako významnější úspěch.
Michala Stražovská 26. 8. 2013 12:41 +5 v reakci na Lukáš 26. 8. 2013 11:47
Lukáši, naprosto s Vámi souhlasím, že vtloukat toto rčení dětem do hlavy je neštěstí. Nevím, kde se vzalo, natož proč ho stále předáváme. Vídám děti, které nejenže se neumí samy od sebe pochválit, ale když je o to požádáte, vůbec neví, kde začít. Naopak je třeba děti naučit, jak konstruktivně ocenit samy sebe. Vzpomínám si, že na tohle téma tu měl nedávno video Michal Mynář.
Lukáš 26. 8. 2013 13:39 +6 v reakci na Michala Stražovská 26. 8. 2013 12:41
Ano právě jsem taky jeden z těch, co nejen že mu to bylo blbé, ale ani jsem nevěděl, jak se pochválit. Ale s klukama jsme pak začli z recese,když se nám něco povedlo,tak udělat napůl srandu pro druhé a napůl užít si tu pochvalu: např mě by se něco povedlo tak si poplácám po rameni a řeknu "Noo Lukas, todle se ti vážně povedlo." :o) Je to blbost, ale nehorázně to vždy potěšilo i pobavilo. :o)) Navíc, když to vezmu trochu víc zeširoka, ale dle mě taky důležitý poznatek. hrdost a štěstí. Dřív jsem neměl rád Amíky a Rusy za to jak jsou přehnaně sebevědomí a hrdí, právě z toho naučeného "Sebechvála smrdí", ale postupem času jsem je začal mít rád pro tu jejich mentalitu (spíše ten jejich přístup), která je právě posouvá vpřed. A to díky tomu, že se dokáží ocenit. Narozdíl Čech, i když se mu povede něco hodně dobrého a není ten typ, tak udělá jednu velkou blbost. Řekne si, že měl štěstí. Takže nejen že se nepochválí, ale navíc jeho um, jeho schopnosti zlehčí a sníží pouze na to, že to bylo štěstí. Přitom se říká, že štěstí přeje připraveným. Takže dle mě si lidé ani moc neuvědomují, že vlastně něco dokázali, že to jsou právě jejich schopnosti, díky kterým se něco povedlo a ne pouhé štěstí. Platí to ale i naopak, když se něco nepovede, zodpovědnost hází opět na štěstěnu, konkrétně na smůlu a ne že nebyl dostatečně připravený,naučený,pohotový atd. Hmm odpovědnost. To mně ted vnuklo myšlenku, že třeba lidé nechtějí mít odpovědnost za nějaký čin. proto tomu nedávají své zásluhy.
Andrea 26. 8. 2013 15:06 +4 v reakci na Lukáš 26. 8. 2013 11:47
Lukáš, myslím, že si ten výrok "Samochvála smrdí." (alebo teda česky "Sebechvála smrdí.") nesprávne pochopil. Táto veta nehovorí nič o tom, že nie je správne sám seba pochváliť alebo si sám seba ceniť alebo vážiť. V tejto vete ide LEN o to, že sa človek nemá VYCHVAĽOVAŤ (alebo po česky CHLUBIT, nie CHVÁLIT) pred druhými ľuďmi (aký je šikovný, čo sa mu všetko podarilo, čo mu rodičia všetko kúpili, kde bol všade cez prázdniny na dovolenke, koľko zarába v práci, ktorú mu otecko vybavil, .... Samozrejme človek má právo druhým ľuďom tieto veci vyrozprávať, ale nie štýlom "haahaaa, vy neschopní chudobní ostatní, pozrite sa, čo ja mám a kde som ja bol, a vy nie.). A ak to nejaký rodič vtĺka svojim deťom do hlavy a podsúva im svoju absolútne nesprávnu interpretáciu tohto výroku, tak mi je veľmi ľúto tých úbohých detí. A aj tých rodičov... Výrok by mal po česky teda skôr znieť "Chlubení smrdí.". Na tom, keď sa niekto pochváli a oceňuje seba samého, nie je a nikdy nebolo nič zlé a spoločensky nevhodné, práve naopak. Ale chváliť sa pred druhými ľuďmi, a najlepšie opakovane a prehnane, JE spoločensky neuznávané a nevhodné. Predpokladám, že každému jednému idú na nervy ľudia, ktorí sa stále vychvaľujú (chlubí) a majú potrebu druhým neustále ukazovať, v čom sú od nich výrazne lepší. Takže, kľudne všetci aj naďalej chváľme a oceňujme sami seba. Ale nemusíme to vždy vešať na nos aj ostatným :)
Michala Stražovská 26. 8. 2013 15:35 +1 v reakci na Lukáš 26. 8. 2013 13:39
Z mého pohledu si kladete zajímavé a užitečné sebereflexní otázky, zdravě nad sebou přemýšlíte. Věřím, že máte krásně nakročeno k tomu, že jednou se dostanete k upřímné sebe-pochvale (nikoli samochvále) už bez poloviční srandy :)
Jana 26. 8. 2013 18:11 +2
Něco na tom bude, já osobně čím víc se snažím tím je to horší. Pokud jdu hned nato, je to úplně o něčem jiném. Mám hned hotovo..... Nejhorší je můj manžel - a to Vám nebudu lhát - už 19 let mi slibuje, že mi pomůže s pořádkem doma, zůstalo ale vždy jen u slibu. V kuchyni 2x hrábne po zemi smetákem a prý se snažil....Máma mi jednou řekla, že je to taktika, odbývá práci, aby už to nemusel nikdy dělat.
Jana 26. 8. 2013 18:41 +3
Nikdy jsem nechodila po doktorech, raděj jsem vše přechodila a říkala si, že to nic není, že to přejde. Jen jednou jsem udělala vyjímku a vše dotáhla do konce. S bolestivým kolenem jsem chodila poctivě k ortopédovi, do posledního splnila vše, co mi řekli. Trvalo to asi půl roku, ale já jsem zdravá a šťastná. Hodně známých mě odrazovalo, ať jdu jinam, ale já nepolevila .1. kontrolu jsem měla až za měsíc. Manžel na mě doma zíral a nechápavě se zeptal, co budu vlastně doma ten měsíc dělat. Do řady rádců se zapojil i můj bratr, prý si mám natáhnout bandáž a jít do práce, nebo mě vyhodí. Nevyhodili. Mám jen ze sebe obrovskou radost, nic víc. Tak je to asi se vším, jen překonat překážky a dojít k cíli.
Jana 26. 8. 2013 18:57 +2 v reakci na Andrea 26. 8. 2013 15:06
Musím souhlasit, když se něčím pochlubíte, je tu ještě jeden problém lidi Vám začnou závidět. Manžel si koupil novou zbraň, ale jen jeden myslivec s ním sdílel radost, líbila se mu a koupil si ji také.Ostatní měli pocit, že se předvádí. Bohužel někde je přímo napsané - zachovávejte mlčenslivost - mám úplně jasno.....
Lukáš 27. 8. 2013 15:05 v reakci na Michala Stražovská 26. 8. 2013 15:35
Jé děkuju. No snad máte pravdu. :o)
Lukáš 27. 8. 2013 15:24 +1 v reakci na Andrea 26. 8. 2013 15:06
To máte pravdu, že je rozdíl mezi pochválením se a chlubením se. Je pravda, že osobně to vnímám skoro stejně s jedním rozdílem. Introvert se pochválí sám v soukromí a tu radost si užije sám se sebou a stačí mu to. Extrovert tu radost, kterou v sobě má "musí" říct i druhým. Potřebuje (nebo je nchce) sdílet tu radost i s druhými. A to jen uvádím kladný pohled na "chlubení se", jak podotkla i Jana. To že je chlubení se společností zavrhované je podle mě zásluhou hlavně té závisti. A pak i dnešní dobou, kde v bulváru vám pořád předkládají informace o stejných lidech. To člověka otráví, zprotiví a ten se pak naučí, že přílišné chlubení je špatné. Pak někdo známej dvakrát nebo třikrát sdílí svoji radost s druhými, ale druzí jsou už chlubením otrávení a tak jeh oradost nedokážou sdílet. Mám přátelé, se kterými si povíme vše a naše diskuze jsou dlouhé a plné informací. Očekáváme, že druhý na jeden podnět poví spousty informací a ne že to bude jak u výslechu. Zpusob chlubení (vyhchloubání) jak jste ho popsala zase vnímám spíše jako povýšenost nadřazenost, takovou tu škodolibost a hlavně obraz nějakého problému, co dotyčný má. To jsou ta negativa co otravuje lidi a kazí možnost nějaký úspěch s dotyčným sdílet.
Lukáš 27. 8. 2013 16:37 +2 v reakci na Lukáš 27. 8. 2013 15:24
A nemyslím si, že je nutné takové děti litovat, spíše pomoci a poradit. :o) Za sebe mohu říct, že mí rodiče a ahlvně děda mě mnohému naučil a dle mě i dobře vychoval. Vychoval mě tak ,jak nejlépe uměl a to, že že naši nejsou zvyklí na pochvaly a i druhé chválit je jejich vlastnost. Tedy ty slovní pochvaly. Děda s babičkou mají skvělý vztah, rozdělili si role kdo má co dělat a pak další vlastnost: snaží si vyjít ve všem vstříc. To je jejich neverbální způsob ocenení. Dělat druhýmu radost tím, že udělám, co chce/potřebuje. Např uplně nádherně jsem se cítil, když jsem po dni kopání brambor a dodělání toho, co se mělo udělat spolu s ještě běždnou každodenní večerní rutinou jako trávu králíkům a další věci, sjem přišel ze zahrady dom kolem osmé a už jsem měl připravenou večeři na stole. Nikdo slovně nepochválil, že jsem to dodělal (to je samozřejmost) ale taky nikdo nemusel druhýmu říkat jestli mi udělá večeři (to je totiž taky samozřejmsot, že o jídlo se u nás stará babička) a navíc když si řeknu ještě o něco, tak to ráda udělá. Nemyslím si tedy, že to že mě nenaučili chválit a pochválit se, že by mě měli kvůli tomu druzí litovat, naopak u nás to totiž není tak moc potřeba. Jen všude to tak ale nefunguje a to je ten zádrhel, proč s tím mám/měl problém. Co mi ale přijde smutné a politováníhodné je, že po narození se učíme mluvit, vyjadřovat své názory i potřeby, abychom následně zjistili že je lepší mlčet či lhát,protože druzí neunesou pravdu nebo namísto sdílení radosti závidí.