Než půjdete k psychologovi — archivovaná diskuse

Zpět na novou diskusi

aknel 5. 9. 2014 13:16 +12
Úžasný článek. Velmi motivující a pozitivní. Děkuji!
Luci-t 5. 9. 2014 14:12 +1
Dobrý návod.. a jedna taková nenápadná větička: "Pokud jsou obě cesty v souladu s vašimi talenty a potřebami, můžete být spokojeni v obou. Ve městě i na vesnici. S Maruškou nebo s Aničkou." .. takže potřeby a talenty? mně by stačilo zůstat jen u potřeb, protože syn kováře nemíval odjakživa šanci dělat obuvnické řemeslo
francesca8 5. 9. 2014 14:56
Dakujem za povzbudzujuci clanok:)! Pre mna byva prinosne si taketo veci v urcitych ,,spravnych,, momentoch zopakovat:) a dufam ze raz budem mat taketo v dobrom slova zmysle ,,rady alebo pomocky,, vzite sama v sebe,vo svojom vnutri:). A nasla som tu aj pre seba tak trochu novy,cerstvy postreh,a to v bode 10.,konkretne v tom,ze sice (minule) veci uz nerozdelujem na zle alebo dobre,ci spravne a nespravne (napr.to,co sa mi v zivote stalo,deje, alebo moje ci druhych rozhodnutia) akurat ze som si uvedomila, ze pri pozerani do buducnosti sa velmi tuzim a snazim rozhodnut SPRAVNE a DOBRE a dokonca to mi ani nestaci,ja sa chcem rozhodnut najspravnejsie ako sa da...A teda je pravda,ze tak na seba velmi tlacim...Naucila som sa nevycitat si,resp.nehodnotit svoju minulost (v zmysle zle-dobre) lebo takto nekonstruktivne to nema ziadny zmysel a je to skor na skodu,ale na buducnost som sa uz vopred nastavila ze to bude bud zle alebo dobre,resp.v mojom extreme bud najlepsie abo nic... No,velmi zaujimava pre mna tema:)... Vsetko zvladnem:)!Pekny den vsetkym!
dalibor_spok 5. 9. 2014 14:57 +12 v reakci na Luci-t 5. 9. 2014 14:12
Nevím asi přesně, jak to myslíte... ale není větší tragédie, než když jdeme někam pouze kvůli našim potřebám, nikoli v souladu se svými talenty/silnými stránkami. Např.: - Na umělecké školy stojí fronty středně a méně talentovaných, kteří mají "potřebu" být...umělci. V obrovské konkurenci (a převisu nabídky nad "poptávkou"), která v této oblasti je, potřebuje člověk nejen štěstí, ale i velký talent. Jinak skončí jako vystudovaný umělec bez uplatnění a v depresi. - Studium ekonomie si vybere uchazeč proto, že chce dobře "vydělávat" (=potřeba), ale už si nevšimne, že tato oblast naprosto neoslovuje jeho duši, že podnikat neumí apod. Bude spokojený? Jinak, jedná se samozřejmě o autorskou zkratku, ve skutečnosti by bylo třeba napsat: "v souladu s vašimi potřebami, hodnotami, představami, cíli, silnými stránkami a talenty, absencí toho, čemu se chcete vyhnout, v souladu s preferovanými způsoby prožívání, v souladu s představami, jaké lidi chci/nechci potkávat, co chci přinášet, jak chci svůj život žít, zda od něj očekávám více změny, kreativity, či více rutiny a jistoty atd atd." Bylo by to na samostatný článek. Ale myslím, že tak zkratka je snad pochopitelná.
francesca8 5. 9. 2014 15:09 +2 v reakci na francesca8 5. 9. 2014 14:56
Este som si uvedomila,ze sa mi nepaci moja predposledna veta, ze vsetko zvladnem. Pocujem tu emociu a ten pohlad na zivot v tom ukryty... Nesuhlasim sama so sebou:) a dufam ze nebudem musiet nic zvladat!Ze moj zivot neznamena a nebude znamenat iba ,,zvladanie,,...
mizuku 5. 9. 2014 15:41 +13
Dokonalý článek! Všechny články od pana Špoka se mi vždy velmi líbí, ale tento je z nich pro mě nej! Moc za něj děkuji!
Tynka 5. 9. 2014 18:53 +1 v reakci na Luci-t 5. 9. 2014 14:12
Pre Luci-t: ...ako môže byť niekto spokojný vtedy, keď si bude plniť len potreby a talenty nechá bokom? Takto to podľa mňa nefunguje. Nestačí len robiť niečo pre splnenie potrieb. Je treba plniť aj nádobu talentov. To je to, čo ma baví, to, prečo robím rada, alebo nerada, to , čo robím. To je tá prevencia proti vyhoreniu, depresii, nevysvetliteľnému smútku...:)
Luci-t 6. 9. 2014 22:25 +1 v reakci na dalibor_spok 5. 9. 2014 14:57
Ale ano, máte pravdu. Hezký článek. Naprosto souhlasím :-) vypíchla jsem jen tuto větičku,že se mi líbila, jak je jednoduchá a přesto výstižná a přijde mi opravdu trochu "proti proudu"
Lukáš 7. 9. 2014 14:42 +4
Dalibore, prosím, rád bych znal Vaši odpověď. Všechny ty rady, přednášky a články do sebe "zapadají," dávám jim naprosto za pravdu, ALE ... Rád bych tu "uslyšel," četl reakci na tento můj názor : spousta článků, včetně tohoto, se na Psychologii.cz zaměřuje - podle mě jednostranně - na introspekci, seberozvoj, na ono jak SOBĚ poručit. Život ale funguje jinak. Funguje především podle umění "poručit" DRUHÝM. "Poruč, ( přesvědč ) a poslechni ( uvěř.) Viz politika, management, kampaně válečné i "mírové," atd., atd. Jak často posloucháme ty, kterým bychom raději nikdy nenaslouchali? Zaměstnavatele, někdy i partnery, politiky, vlivné lidi, kteří - podle našeho mínění - můžou ( a pravděpodobně často to tak skutečně je ) pracovat na svém seberozvoji méně než my a přece stojí společensky, vlivem, výš než my sami. Proč o tom píšu? Chybí mi tu ve Vašem "desateru" ZÁKLADNÍ podmínka plnění všech deseti bodů, které tu uvádíte. Stručně se jmenuje STANOVENÍ NAŠICH OSOBNÍCH HRANIC všem okolním vlivům. Pokud se nachám zahltit denně povinnostmi, nechám se přetížit nepřijde na řadu síla a vůle hlídat si výživu, tělesné uvolnění, pravidelný pohyb.Nenajdu možnost vypnout, ztišit se a sebe kontrolovat. Začnu víc ruminovat, ztrácet trpělivost, přestanu důvěřovat světu a uzavřu se. Pak, při neustálém pocitu, že nejsou respektovány moje osobní hranice, přestanu mít sílu akceptovat své problémy a vidět jejich různorodé příčiny. Nebudu mít energii ke hledání jejich řešení. Pokračování ...
Lukáš 7. 9. 2014 15:06 +7 v reakci na Lukáš 7. 9. 2014 14:42
Pokračování ... Tedy nejdřív je, podle mě na řadě - a na pořadí záleží - pěstování sebekázně. Potom, na základě toho dosáhnu výsledky - vzroste sebevědomí. Následně - získám pocit, že je třeba stanovit světu a požadavkům lidí v něm JASNÉ HRANICE. Typu : "Sem Tě ještě pustím, ale tady to už na mě nezkoušej." Toto je VELIKÁ a každodenní ZKOUŠKA , je to základ bolesti a utrpení ve vztazích, myslím si. V mezilidské komunikaci. Problém je v tomto: Stanovím si OSOBNÍ PROSTOR. Učím se ho ( celý život ) pokud to jde - nekonfliktně hájit tak, abych se v něm cítil bezpečně a spokojeně, abych se v něm seberozvíjel. Ti druzí "vedle" na něj mají ovšem taky právo, chtějí v něm být naprosto stejně spokojeni. Hledání seberozvoje je jenom POLOVIČNÍ CESTA. Druhá, opomíjená polovina je možná ještě důležitější - je to SPOLEČENSKÁ HRA zvaná NA SOUŽITÍ. Závěr? Základní umění předcházející návštěvě psychiatra je: přiměřené, jasné, srozumitelné a pevné stanovení osobních hranic. Naučit své okolí základní životní znalost : "Každý máme jinou hladinu osobního přepětí - řečeno Vašim jazykem diskomfortu, Někdo píše dyskomfortu. :-) Každý máme jinde moment, kdy ty naše pojistky "vypnou." Základem všeho toho co píšete je, podle mého mínění, naučit svoje okolí vlídně, s nedhledem ale pevně a jasně respektovat naše oprávněné požadavky a sladit to zároveň s respektem a souladem hranic druhých lidí. Otázka zní: Pomůže mi v tom jen a pouze můj vlastní seberozvoj? Děkuji za případnou odpověď. :-)
Lukáš 7. 9. 2014 15:11 +1 v reakci na mizuku 5. 9. 2014 15:41
:-) Nic není dokonalé, dokonalost je vlastnost, která se neustále vyvíjí. :-)
Lukáš 7. 9. 2014 18:58 +1 v reakci na Lukáš 7. 9. 2014 15:06
A ještě něco - na téma stanovování hranic byly asi napsány stohy knih. Znáte nějakou dobrou, přeloženou do češtiny?
Hanča 7. 9. 2014 19:18 +5
Dalibore, moc díky za vaše články a vaši osobní snahu se někam s námi posunout. Za vaši snahu pomoci nám porozumět složitostem a jednoduchostem života. Já ve svém laickém objevování života a světa, toho jak to tu celé funguje se docela snažím rozlišovat. Když mi někdo nabízí pomoc, zda to dělá s úmyslem nabídnout mi pomoc, či s úmyslem prospět sobě. Př. nabídky nebankovních úvěrů, kdy snaha pomoci druhému je mizivá, zato snaha pomoci sobě je zřejmá. Byť se tváří tak důvěryhodně a tak pěkně mají naučené ty své slogany, byť z rúzných oblastí marketingu. Co čtu tento web, našla jsem hodně klidu ve svém životě. Ne, že bych nebyla klidný člověk a neuměla vnímat krásy života, to naopak ano, však při tom životním maratónu se tu a tam zaškobrtnete, tu a tam letíte jako blázen, tu a tam se zapomenete zastavit, tu a tam vám přes cestu padne strom a vy souběžně s tím musíte být někde...atp. Kromě okolností z mého osobního života, které se nějakým způsobem utváří je tady Ps.cz vždy, když potřebuju pobýt. A nikdy není naštvaná, když tu nejsem. Můžu kdykoli odejít, kdykoli se vrátit, nemusím čekat př. na termín obj. a přizpůsobovat tomu další okolnosti svého života. A to mi osobně dává klid tolik potřebný k tomu, aby zase člověk dobře obstál v životě. Takže velké díky za to, že tu jste. Někdy je fajn něco se dozvědět a někdy je fajn jen tak pobýt.
Hanča 7. 9. 2014 19:19 +1 v reakci na Hanča 7. 9. 2014 19:18
Někdy je fajn nad věcmi přemýšlet, někdy je fajn potkat lidi i doma. :-)
janule 8. 9. 2014 06:44 +17
Jeden z nejlepších článků, co jsem na tomto webu četla. Díky za sesumírování těch "jednoduchých" rad. Hned dneska začnu s tím bodem č.1 :-)
angy1 8. 9. 2014 07:32 +1 v reakci na Lukáš 7. 9. 2014 15:06
Lukáši, proč se vlastně chcete seberozvíjet? A k tomu stanovení našich osobních hranic. Přece to nejde, vybudovat kolem sebe ohrádku z praporků jako před léty to dělali "dederóni" v kempu na Lipnu. Taková hranice sice Vás ochrání před ostatními, ale zkomplikuje Vám s nimi bližší kontakt.
MichalS 8. 9. 2014 07:32 +5
Bod č. 9 je milým překvapením. :) Ten slýcháván často není.
Ulka 8. 9. 2014 08:36 +10 v reakci na angy1 8. 9. 2014 07:32
Nemyslím si, Anno. Stanovování si hranic ve smyslu stavět si v kontaktu s lidmi určité zdi je Vaše, řekla bych až "sociohygiena". Možná i Lukáš, podobně jako já, je neustále mezi ne zrovna malým počtem lidí a ti lidé mají na něj různé požadavky. Dostát všem, ale ani větší části, není možné, aniž byste se nevyčerpala. Proto si musíte stavět "zdi", za něž určité lidi nepustíte. Ty zdi nechápejte nijak špatně (je to např. zeď - jsi má dobrá kolegyně, ale na výlety spolu jezdit nebudeme). Dle mé osobní zkušenosti jen tím, že někde kontakt omezíte tou zdí, ho můžete jinde rozvinout, protože nejste "nafukovací". Nerozmělnit to důležité pro mnohost. Spousta času věnovaná známým Vám neumožní věnovat kvalitně čas skutečnému příteli. Zeď Vám naopak pomůže mít bližší kontakty s "některými", které jste si zvolila za ty, jež blízko chcete mít. Je fakt, že někteří Vaši zeď nepřijmou, ale to je daň za uchování si Vašeho osobního prostoru, počítáte s ní.
sýkorka 8. 9. 2014 08:46 +1 v reakci na Lukáš 7. 9. 2014 15:06
Myslím, že když se budu starat o sebe (ve smyslu popsaném v článku, nikoliv negativně starat se jen o sebe), budu vědět a cítit, co jsem já (co chci, potřebuji ...) budou moje hranice jasné a viditelné i pro okolí. Navíc se mě jednání okolí nebude tolik dotýkat. Mně připadá, že se tak snažíte budovat a bránit hranice, protože možná zjišťujete, kde je máte, až v okamžiku, kdy vám je někdo ošklivě naruší. A ještě poznámka: já bych o článku neřekla, že je o seberozvoji, ale o zdravém životním stylu.
Ulka 8. 9. 2014 08:56 +4 v reakci na francesca8 5. 9. 2014 15:09
No, možná jste to nemyslela tak "špatně":o) s tím, že "všetko zvladnete". Možná jste někde vzadu měla na mysli i to, že zvládnete případné nezvládnutí něčeho. Jinak řečeno - že po pádu se zase postavíte. A k Vašemu osobnímu tématu si myslím, že v pravdě není možné rozhodovat se pro dobré nebo zlé. Přiblížím Vám to příkladem - rozhodujete se, kam po základní škole. A ze všeho nejradši malujete - na hrníčky, na kamínky, na plátno. Chcete jít na uměleckou dráhu, ale rodiče Vám poví, že nejdříve vystudujete "něco pořádného" (= něco, co Váš uživí) a mezitím si malujte, jak chcete. Díky jejich "pořádné škole" pak vystudujete další a ještě se Vám podaří mít "dobrá" zaměstnání. Finančně nestrádáte, práce Vás jakž takž baví, a tak by to svádělo říct "tehdy to bylo DOBRÉ rozhodnutí, že mě naši odradili od mých uměleckých plánů a strčili mě na něco pragmatičtějšího". Ale bylo to skutečně to "dobré", nebo-li dokonce "lepší" rozhodnutí? Kdybyste si tehdy postavila hlavu a šla na uměleckou školu, mohla byste dnes dělat to, co Vás vnitřně naplňuje a třeba i díky tomu osobnímu zaujetí být v tom i úspěšná, takže uživila byste se (a třeba i slušně) tak i tak. Nebo byste dělala něco, co Vás baví, ale s živobytím byste se na sebe spolehnout zcela / částečně nemohla. Prostě nikdy nevíte - dopředu ani potom - zda jste se rozhodla "dobře". Proto mi třeba pomáhá si říct "takhle jsem se rozhodla a dál se budu chovat dle tohoto rozhodnutí". Fatalista by řekl "věci jsou, jak mají být":o)
Zdenka 8. 9. 2014 09:11 +4
Bod 2. Dnes vim, jak je důležitý. Měla jsem období, kdy jsem moc pracovala a sama sobě říkala, jak mě to baví. Bavilo mne vydělávat peníze. Pak nebylo něco v pořádku, cítila jsem, že dělám něco špatně. Naučila jsem se udělat pauzu, nevyčítat si, že právě teď nepracuje a užívat si relax.
Lukáš 8. 9. 2014 14:24 v reakci na angy1 8. 9. 2014 07:32
Anno, ještě zatím nečtu odpověď Ulky, abych nebyl nějak ovlivněn ... Odpovím Vám takto: "Abychom mohli růst, potřebujeme jíst, abychom mohli spát, potřebujeme tmu, abychom se mohli vnitřně rozvíjet, potřebujeme žít naše životy tak, jak to vyhovuje nám, ne druhému. Ale ten druhý vedle nás potřebuje totéž. Neumím to zrovna teď vysvětlit líp. Možná tedy Ulka. Podíváme se ... :-)
Ulka 8. 9. 2014 14:26 v reakci na Lukáš 8. 9. 2014 14:24
Ulka je dneska ukázkou prokrastinace, tak aspoň to bylo k něčemu:o)
Lukáš 8. 9. 2014 14:32 +1 v reakci na Ulka 8. 9. 2014 08:36
Ano Ulko, jsem hodně často a hodně pravidelně mezi nemalým počtem lidí, kteří mají trvale nějaké požadavky. Pokud jsou to velmi malé děti, například, jsou jejich žádosti pochopitelné, neznají ještě pojem "vysavač emocí, energie, vůle ..." je to u nich přirozené jednání. Řekněme, že potom ještě existují i dospělí, kteří mají své "oprávněné požadavky" a také nehledí na to, že druhý člověk má jen své "omezené zdroje." Hranice jsou pak zatraceně důležitá podmínka osobního rozvoje ... :-) PS: Těším se a doufám, že tu bude číst autor článku.
Lukáš 8. 9. 2014 14:40 v reakci na sýkorka 8. 9. 2014 08:46
A do zdravého životního stylu nepatří umění vytyčit si jasné a zřetelné hranice? Není to tak, že hasím požár teprve tehdy až hoří. Učím se budovat zdravé hranice průběžně, "preventivně, přiměřeně." Taková dovednost nepřijde automaticky, jako nějaký vedlejší produkt. Jak píše Ulka a já, když jednáte s mnoha lidmi v krátkém čase a intenzivně nestačí vám nahoře uvedené desatero a "máte vystaráno." Není to tak.
Ulka 8. 9. 2014 14:41 +4 v reakci na Lukáš 8. 9. 2014 14:32
Článek Dalibora se mi velmi líbí a Váš námět je dle mě pro něj dobrým doporučením, jak ho rozvinout. Jednoduše - nemohl do něj vecpat všechno:o) Na Daliborovi si právě velmi vážím toho, že s námi diskutuje a jde vidět, že přemýšlí o tom, co se nám honí hlavou. Je to vzájemná užitečná zpětná vazba, řekla bych. Pro nás informace od odborníka, jehož si vážíme, pro něj podněty pro jeho práci od běžné populace - z jeho reakcí je navíc znát úcta k laikovi. To je ten problém - že ty požadavky jsou "oprávněné". A my se musíme chránit i před těmi, a to je to nejtěžší.
sýkorka 8. 9. 2014 15:34 v reakci na Lukáš 8. 9. 2014 14:40
S jasně vytyčenými hranicemi souhlasím (i v prvním příšpěvku). Jenom jsem psala, že mi připadá, když je budu mít jasné uvnitř, budou dobře vidět i navenek. Třeba mi to připadá jednodušší, protože nemusím řešit tolik "útoků" na svoje hranice jako vy.
Lukáš 8. 9. 2014 16:12 +1 v reakci na sýkorka 8. 9. 2014 15:34
Ano, dobře vidět navenek je pěkné, ale je to pořád jenom jízda do jednosměrné ulice.
Hanča 8. 9. 2014 16:24 +3 v reakci na Ulka 8. 9. 2014 14:26
Hezké, užitečné vlákno. :-) S těmi hranicemi. Pár článků zpět jsem se dostala k pojmu inkluze. Pochopila jsem to jako něco jako opak empatie, která prý může být údajně bezhraniční, inkluze je empatie, však s těmi hranicemi. Je fakt, že člověk se nemůže rozdávat do nekonečna a nemůže si ani vyčítat, že už nemá z čeho dávat. Jsou to v podstatě hranice našich možností, naše os. maximum. Pak je potřeba tu energii zpět dobrat a ne být jen připraven na další a další požadavky okolí. To už je pak cesta do pekel. To už pak sedí i to, že každé dobro je po zásluze potrestáno. :-)
dalibor_spok 8. 9. 2014 16:32 +3 v reakci na janule 8. 9. 2014 06:44
Díky moc.
Hanča 8. 9. 2014 16:32 +5 v reakci na sýkorka 8. 9. 2014 15:34
Sýkorko, já si myslím, že když žijete v pohodě a jste v pohodovém okolí, přirozeně si nastavíte své hranice, okolí tomu rozumí a respektuje, to je v pořádku.....jenže se můžete v životě dostat zčistajasna do presu - někdo ve vašem okolí nebo třeba vy vážně onemocní, stane se tragická událost apod. a pak se věci začnou utvářet znovu a jinak a nestačíte mnohdy zírat na to co se děje. Někdo neví, někdo nerozumí, někomu je to jedno, někdo říká, že je to váš problém, někdo je schopen pomoci, ale nemá čas a někdo možná je schopen a má čas. A než to všechno objeháte, zjistíte, než se to zas nějak utřepe....hranice jdou docela do háje. Člověk může jen doufat, že se věci zas nějak ustálí a vyřeší k dobru. Hranice , nehranice. Na světě se dějí věci předvídatelné - na které se můžete připravit, ale také nepředvídatelné....a pak znát vlastní hranice, nemít pocity viny, že dávám, jen kolik mám, je z mého pohledu dost užitečné.
dalibor_spok 8. 9. 2014 16:35 +6 v reakci na Hanča 7. 9. 2014 19:18
Hančo, děkuji moc. Jsem vždycky rád, když mé články někoho osloví, člověk pak má více chuti dát se do těch dalších... Vaše /i moje/ díky samozřejmě patří také oběma Honzům, kteří za projektem ps.cz stojí a neúnavně na něm pracují.
dalibor_spok 8. 9. 2014 16:44 +5 v reakci na Lukáš 7. 9. 2014 15:06
Ano Lukáši, zcela určitě je stanovení hranic zásadní. Ale stejně zásadních je dalších padesát věcí. Můj článek výše není vyčerpávající desatero psychicky zdravého života, nebo jakýsi návod "desíti nejdůležitějších kroků" na život. Pozor, to vůbec ne. V tom případě by nám tam přece chybělo mnohem více než jen hranice: chyběla by nám tam láska, druzí lidé, humor, seberealizace, smysl.... Tento článek je pouze desatero častých témat, která se objevují v mé práci s klienty. A je fakt, že v mé práci s klienty problém "vymezení hranic" neobjevuje tak často. Samozřejmě je to vždy ovlivněno oběma stranami - tedy i tou mou. Protože já nepovažuji tento koncept za příliš šťastný. Nechápejte mě špatně - samo o sobě je vymezení hranic, přesně jak o něm píšete, velmi důležité. Ale mluvit o tom jako o psychologickém konceptu (=např. psát o něm knihy, řešit to s klienty jako "téma") je problematické, protože to je fuzzy pojem, je to pojem, který má stovky příčin, tváří, důsledků... Bylo by to jako psát knihu "Jak žít šťastné vztahy" apod. - jednomu pomůže uvědomění, že nesmí být perfekcionista, druhý potřebuje více sociální citlivosti, a třetí se třeba potřebuje přestěhovat z města na vesnici. Každý něco jiného. Je důležité žít dobré vztahy, ale není na to univerzální recept ani nemá cenu to shrnovat pod jednu hlavičku (a ani to není během psychoterapie většinou dobré). (pokr.)
dalibor_spok 8. 9. 2014 16:51 +6 v reakci na dalibor_spok 8. 9. 2014 16:44
(pokračování) Proto i pochybuji, že existuje nějaká DOBRÁ kniha UNIVERZÁLNĚ o hranicích. Protože pojem "hranice" je velmi široký, až příliš. Kdysi byl v psychologii hodně módní - měl jsem pocit, že každý terapeut hovořil neustále o "hranicích"; pokud se objevil klient, se kterým terapeut nedokázal pracovat, tak byl hned označen jako "hraniční" (další módní nálepka, které už doufám odzvonilo - teď nemluvím o regulérní poruše osobnosti, ale o tom, jak bylo její použití rozbujelé mezi terapeuty.). Rozumějte mi, to je lákadlo metafor - že když si je řekneme, máme pocit, že jsme vyřkli nějakou magickou formuli, kterou jsme problém zakleli, a už neexistuje. Říci si: "musím nastavit hranice", nebo "ubírá mi energii" nebo "musím myslet pozitivněji" nebo "přivolal jsem si to a musím vyslat něco jiného" - to jsou všechno samo o sobě užitečné teorie/pomůcky, ale když s jejich pomocí chceme konkrétně začít řešit naše konkrétní problémy, jejich vyřčení často nestačí - právě proto, že nejsou sourodé, jednoduché, uchopitelné kategorie, ale obecné metafory, do kterých se schová cokoli a které nám budou vždy unikat, jak se budou proměňovat (z čehož mnozí "terapeuté" či různí guruové, kteří vám předkládají ultimativní teorii všehomíra, právě těží). Takže můj závěr - stanovení hranic je určitě extrémně důležitá věc, ale povídání o tom (teoretizování, rozvíjení "stanovování hranic" jako základní psychologické koncepce, stavění životní teorie na tom) přinese vždy více problémů než vyřeší.
dalibor_spok 8. 9. 2014 16:58 +5 v reakci na Ulka 8. 9. 2014 08:56
"Ale bylo to skutečně to "dobré", nebo-li dokonce "lepší" rozhodnutí? " To právě Ulko nevíme a nikdy vědět nebudeme, protože jsme takové rozhodnutí neučinili a pouze přemýšlíme, jaké by bylo. Třeba by ta osoba ve vašem myšlenkovém experimentu vystudovala "užitečnou" školu, která by ji přivedla k povolání, které vytěží její další talenty, a malovat si bude po víkendech, ke své obrovské spokojenosti (že se malováním NEMUSÍ živit, tedy může si malovat, co chce a kolik toho chce). Na druhou stranu na umělecké škole by se třeba nic kromě malování nenaučila, možná nenašla uplatnění (kolik je u nás profesionálních výtvarníků?) apod. Zkrátka nevíme, každá cesta může dopadnou naprosto nepředpokládaně, protože máme schopnost ji korigovat podél cesty samotné - volit, přizpůsobovat ji, těžit z ní, to nejlepší. Cesta není jenom o tom, že se pro ni v jeden okamžik rozhodnu. Je to PŘEDEVŠÍM o tom, co dělám BĚHEM CESTY SAMOTNÉ!
Ulka 8. 9. 2014 17:32 +2 v reakci na dalibor_spok 8. 9. 2014 16:58
Tak tak, možností, jak by to "dopadlo" je, samozřejmě, spousta. Oním "nějak jsem se rozhodla, a DÁL se budu chovat dle svého rozhodnutí" jsem mínila cestu samotnou, jak nazýváte zase Vy. Proto si myslím, že vesměs neexistují špatná a dobrá rozhodnutí (jasně, dát do pračky černou ponožku k bílému povlečení jasně není dobrá volba ... i když - takové melírované povlečení, po každém vyprání jinak, může být dobrý originál:o), většinou nelze takto posoudit, protože život nabaluje na jedno rozhodnutí další - jak jste i Vy hezky rozvinul. V článku samotném se mi hodně líbil bod o akceptaci toho, že mám problém. To bývá možná jedna z nejtěžších věcí. Lidé často kývou, že ví, že "by měli" to a to řešit, ale nedělají to. Neseberou se a nejdou třeba za psychogem (farářem, kamarádem, partnerem), když už si neví rady. Podle mě je to právě tím, že SKUTEČNĚ neakceptují, že mají problém, nepřijali ho za svou součást. Jak si mohou pomoci?
Ulka 8. 9. 2014 18:03 v reakci na Hanča 8. 9. 2014 16:24
Díky, Hančo:o)
Hanča 8. 9. 2014 18:30 +2 v reakci na dalibor_spok 8. 9. 2014 16:51
To je zajímavé, Dalibore, že se s tímto setkáváte málo. Já bych odhadla, že docela dost lidí řeší co ještě ano, co už ne. Co je ještě únosné a co je nutné odmítnout, přestože se to jeví jako potřebné. Překvapuje mě to. Napadají mě - prodavačky, zdrav. sestry, lidé v pomáhajících profesích. Lidé pečující doma o své nemocné členy rodiny.... Nikdy nekončící práce, která ve své podstatě není až tak vidět jako třeba upečený dort, postavený dům. Kdy člověk může mít skutečně radost z DOKONČENÉ práce. Mě by se třeba líbilo přečíst si o tomhle, s možností o to probrat v diskuzi.
Hanča 8. 9. 2014 18:36 v reakci na Ulka 8. 9. 2014 18:03
Že? Ulko. :-)
Šimon Luzum 8. 9. 2014 19:58 +4
Vynikající článek. Děkuji za něj a přeji hezký večer.
Lukáš 8. 9. 2014 20:27 v reakci na Hanča 8. 9. 2014 16:24
Ano Hančo, o to mi právě jde, přesně. Nechci tady "shazovat" doporučení ve článku, právě naopak, hlasitě přemýšlím. Překračování našeho osobního maxima, jak píšete, myslím si, často přivádí i lidi typu "tahounů," přemýšlivé k psychologovi či psychiatrovi. Jestli už ne třeba i k sebevraždě. Nerespektovali svoje hranice, nebo taky hranice druhých lidí.
Lukáš 8. 9. 2014 20:32 +2 v reakci na Hanča 8. 9. 2014 16:32
Ano Hančo, víme o čem mluvíme. Nemít pocit viny, že nedávám víc než právě rozumně a únosně můžu dát. Že už víc dát nemůžu. Díky za Vaše odpovědi. Tohle je - pro mě - důležitá odezva ...
Hanča 8. 9. 2014 20:32 +2 v reakci na Lukáš 8. 9. 2014 20:27
No jo, Lukáši, ale když máte vedle sebe bezmocného, příp. nějak na vás závislého člověka, tak co s tím? Jak chcete ty hranice respektovat? Já myslím, že je potřeba celkově zvolnit, ale....celé soc. prostředí dotyčného. Jenže...to zase naráží na to, že není ničí povinnost něco pro někoho dělat, že je to svobodná volba každého. A oříšek je na světě.
Hanča 8. 9. 2014 20:34 +1 v reakci na Lukáš 8. 9. 2014 20:32
No, zrovna tu sedím a říkám si - a taky nemít pocit viny z toho, že si dovoluji po někom něco chtít. že chci i brát.
Lukáš 8. 9. 2014 20:48 v reakci na dalibor_spok 8. 9. 2014 16:51
Dalibore, děkuji za Vaši odpověď. Moc jsem přemýšlel o tomto Vašem článku a - po pravdě řečeno - trochu jsem měl obavy, že budete můj komentář považovat jen za to, že si chci zde pod Vaším článkem jaksi namyšleně "vytahovat triko." :-) Pro každého z nás, myslím si, je důležitá jiná cesta, jiný, osobní způsob řešení svých aktuálních potíží. Naprosto přijímám Váš úvod,kde píšete že jste hledal nejčastější typická témata pacientů. Každý tlak na nás má v životě svůj specifický původ, svoje reakce v nás, odezvy v nás. Pro každého je důležité řešit to "speciálně svoje téma." Takže to uvedené téma budu považovat za své specifikum a ne něco obecně platného. Co chci ještě říct je toto: V přednášce Jak si poručit říkáte mimo jiné zhruba toto: Co se Vám líbí a co Vám schází můžete pozorovat a učit se - třeba nápodobou - u druhých lidí ve vašem okolí. U skutečných osob. Znám některé lidi ve svém okolí - kteří pomocí laskavého vymezení svých hranic ( ten ošklivý výraz, že :-) umí žít šťastnější a ukázněnější život než většina ostatních lidí. Tohle je moje pravda a jsem rád, že ji nepovažujete, za napadání obsahu Vašeho článku. Mějte se hezky. :-)
Lukáš 8. 9. 2014 20:54 v reakci na Hanča 8. 9. 2014 18:30
Hančo, máte pravdu. Všichni ti lidé,kteří se starají třeba o svoje děti s handicapem, o svoje stárnoucí a nemocné rodiče, všichni ti, kterým třeba někdo blízký předčasně, tragicky umřel, všichni ti, kteří pracují v pečujících profesích a chtěli by dát víc, ale nemůžou, protože by potom zničili sami sebe, všichni ti dobře ví, o čem se tu mi dva spolu bavíme. :-) Mějte se pěkně ...
Lukáš 8. 9. 2014 20:57 v reakci na Hanča 8. 9. 2014 20:34
Ano, to už je další, ještě hlubší úroveň. Nedávno tu zmínil pan doktor Honzák Matku Terezu. Nemůžeme všichni být takoví jako ona. :-)
Hanča 8. 9. 2014 21:00 v reakci na Lukáš 8. 9. 2014 20:54
Jo, taky se mějte pěkně. :-)
Lukáš 8. 9. 2014 21:03 v reakci na Hanča 8. 9. 2014 18:30
Hančo, jde vlastně o to stanovení priorit. Když píše Dalibor, že stanovení hranic už "není moderní," dá se to nazvat jinak. Třeba stanovení priorit, ale je to v podstatě pořád to samé. Například : "Dáme babičku do domova důchodců, nebo o ni budeme pečovat sami, dokud to jen trochu půjde? Bavíme se o prioritě, nebo o našich hranicích? Kdo to rozsoudí a jaký je v tom rozdíl? :-)
Hanča 8. 9. 2014 21:04 +1 v reakci na Lukáš 8. 9. 2014 20:57
:-) ...a hned je líp na světě, no ne? Krásný zítřejší den. Úsměv od ucha k uchu a vzhůru do boje s tím, co víme a máme. :-)
Lukáš 8. 9. 2014 21:13 +1 v reakci na Hanča 8. 9. 2014 20:32
Ano, tohle jsou ty důvody proč literární postavy typu povídky Stařec a moře získávají uznání lidí všude po světě. Z hlediska vyššího principu mravního ... Nemůžete to uchopit, nemůžete to zdůvodnit, nemůžete to zaplatit, je to Vaše svobodná vůle, jak správně píšete ...
Hanča 8. 9. 2014 21:18 v reakci na Lukáš 8. 9. 2014 21:03
No, někdo dá babičku do domova, protože není prioritou pro něj se o ni postarat osobně. Cítí se dobře, protože mu to umožňuje jeho schopnost rozhodnout se v prvé řadě pro sebe a nemusí sáhodlouze studovat podstatu sebe sama, má jasno raz dva. A pak ten, co o ni pečuje to sice dělá s láskou k babičce, i když ho to občas vyčerpává. Ale to je vlastně jeho chyba, že se cítí špatně. :-) Jeho silné/slabé místo. Možná by se však cítil hůř, kdyby věděl, že se o babičku může postarat, ale přesto ji dal do domova, aby se cítil líp a mohl se seberealizovat a soustředit na sebe. A tak se o babičku postará osobně a dá ji do domova až ve chvíli, kdy mu dojdou síly. A stejně se u toho cítí špatně. :-) A pak mě napadá ještě spousta jiných důvodů, proč si nechat babičku doma, příp. ji dát do domova, ale ty už nejsou tak hezké nebo přinejmenším černobílé. A třeba já bych chtěla do domova, protože si myslím, že bych tam byla v bezpečí a našla si tam sobě rovné lidi. Všechny by nás bolely kolena a kde co a a měli by jsme to s kým sdílet. Rodina by si nás občas půjčila domů....já bych si svůj reálný život v budoucnu klidně uměla takhle představit. Neuráželo by mě to. Ale co bude pravda? Ví Bůh. :-) Beztak bude všechno zas úplně jinak, než si člověk myslí... :-)
Ají 8. 9. 2014 22:11 +5 v reakci na dalibor_spok 8. 9. 2014 16:35
Dalibore, myslím si, že Vaše články a videa osloví velmi mnoho lidí, jsou tak srozumitelné a s podrobným popisem, návodem, že jakkoliv se zdají být rady v nich zprvu složité, jsou vlastně úplně jednoduché a pochopitelné. ;-) Až mi někdy naskočí otázka: "Že mě to vlastně nenapadlo samotnou?" Děkuji a těším se na další články. Hančo, moc krásně jste to napsala, nevyjádřila bych lépe své poděkování za články a videa na Ps.cz Ráda sem chodím, tady pochopím nejen sama sebe, ale i vše ostatní. Mohu říct, že jsem také klidnější a obklopena těmy, s kterýmy chci být. Nemusím si na nic hrát, nemusím se přetvařovat, tady můžu být sama sebou a i když jsem vlastně sama, přesto se sama necítím.
dalibor_spok 8. 9. 2014 22:57 +4 v reakci na Hanča 8. 9. 2014 18:30
Hančo, jedná se skutečně spíše o to, jak to pojmenujete. Přesně, jak to níže píše Lukáš. Protože konstatování o nutnosti "vymezit hranice" je prostě dosti vyprázdněné konstatování. (1) Může znamenat stovku různých věcí - u každého něco jiného. U jednoho naučit se být asertivní, u druhého více poznat sama sebe a co mu škodí, u třetího hledat sebepodporu, u čtvrtého vyrovnat se se svým dětstvím, u pátého od všeho trochu. (2) Schováte pod něj naprosto všechno (vymezit hranice může znamenat: chodit brzy spát, nemluvit s druhým o osobních věcech, nenechat si vše líbit, ale také nemyslet zbytečně dokola na tentýž problém, může to znamenat méně se smát nebo více se smát, méně pracovat nebo více pracovat, udělat si více času na rodinu, nebo věnovat více času sama sobě .... může to znamenat takřka cokoli v našem psychickém životě, protože cokoli si pomyslíte/prožijete, má někde hranice. Proto mi tento pojem přijde tak neužitečný a myslím, že je daleko užitečnější je vyhmátnout/pojmenovat přesně, konkrétně věc, o kterou se jedná. Ale znovu říkám - v tom chápání, jak o tom píše Lukáš, je to jistě zásadní životní dovednost.
dalibor_spok 8. 9. 2014 23:03 +4 v reakci na Lukáš 8. 9. 2014 20:48
Lukáši, samozřejmě - netvrdím, že vymezení hranic (jak je chápete zrovna vy ve vašem případě, nebo někdo jiný, konkrétní, v jeho případě) není důležité - právě naopak. Tvrdím však to, že je to neužitečný psychologický/terapeutický pojem a že o něm obecně je kontraproduktivní diskutovat (viz má odpověď Hanče výše) - protože se pod něj schová naprosto vše. Pokud samozřejmě přijdete například do terapie s tím, že chcete "vymezit hranice", a přesně/konkrétně popíšete, co tím myslíte (nebo na této definici budeme společně pracovat), pak se samozřejmě jedná o něco jiného a na tomto vašem problému s nálepkou "vymezit hranice" můžeme pracovat. To je naprosto v pořádku a takto běžně pracujeme. Ale výše jsem hovořil o zobecnění, užívání tohoto pojmu v článcích, diskuzích, knihách - a to mi přijde neužitečné, právě proto, že každý bude chápat pod tímto pojmem něco jiného, a tudíž vždy dojde k neužitečnému zmatení. Pojďme raději psát články: o asertivitě, o sebeporozumění, o prioritách, o důležitosti odpočívání atd atd.
dalibor_spok 8. 9. 2014 23:10 +6 v reakci na Ulka 8. 9. 2014 17:32
Akceptace je rozhodnutí. Je to postoj. Postupně si říkám třeba nejprve "budu se snažit svůj problém XY přijmout", později "přijímám svůj problém", "beru ho takový, jaký je", "přijímám ho jako svou součást, a budu na něm pracovat" atd. Postupně se k tomuto postoji (či "afirmaci") přidává i prožitek - musím nejen něco říct, deklarovat, ale musím tomu i uvěřit a plně to prožít. Toto přijetí. Později to jde už i beze slov - pocitovým přijetím, akceptací. Akceptace není jednorázový čin. Musíme ji dělat znova a znova. 100x 1000x 10000x. Podobně jako náš problém obvykle nenastal "najednou", ale postupně se opakoval a zhoršoval - 100x 1000x... atd. Je to tedy proces. V tomto procesu se vyvíjí sama akceptace (tedy to, jak ji umíme), tak samozřejmě i její obsah - to, co je akceptováno, náš problém - se mění. (více jsem k tomu myslím psal v seriálu o odpuštění, ale do budoucna chystám také podobný seriál o zvládání úzkosti, kde se k tomuto tématu vrátíme.)
dalibor_spok 8. 9. 2014 23:31 +12 v reakci na Ají 8. 9. 2014 22:11
"jsou vlastně úplně jednoduché a pochopitelné. ;-) Až mi někdy naskočí otázka: "Že mě to vlastně nenapadlo samotnou?" Děkuji, to je pro mě opravdu velká pochvala, protože přesně o to se snažím. To je základní motiv mého psaní, ukázat, že psychologie stojí nohama na zemi. Myslím si, že pokud některým jejím teoriím/závěrům nerozumíte, pak je buď autor nepodal srozumitelně, nebo se jedná o špatné teorie, často vytvořené ve snaze zapůsobit či ukázat svou expertnost spíše než pomoci. Takové komplikované "teorie" vytvářejí zdání: ano, já jsem expert, ale mé oblasti vy nikdy nemůžete porozumět, protože je nesmírně komplikovaná - možná vám tak maximálně něco poradím, něco prozradím... hovoříme teď samozřejmě o běžné psychologii každodenního života, ne o specializovaných vědeckých psychologických teoriích, např. o teorii zrakového vnímání, neurovědných či psycholingvistických teoriích atd. - hovořím teď prostě o tom, co zajímá člověka, když se zamýšlí nad svým životem a svými problémy. Takto chápaná psychologie není mozková chirurgie. Je to věda vycházející z naší (i vaší) každodenní zkušenosti, a proto její závěry s ní musí být v souladu. Traduje se o jistém významném fyzikovi, že prohlásil, že kvantové fyzice skutečně nerozumíte, dokud ji nedokážete vysvětlit své bytné. To mi vždycky přišlo jako velice inspirativní a bez nároku na to, že bych se chtěl pasovat do role někoho, kdo psychologii zásadně a vyčerpávajícím způsobem rozumí, se právě o toto snažím.
Lukáš 9. 9. 2014 05:23 v reakci na dalibor_spok 8. 9. 2014 22:57
Dalibore, děkuji. Přesně tak jsem to myslel ... Pro mě je to souhrn všeho toho o čem píšete. Tedy dost zásadní životní dovednost. A potíž s tím pojmenováním mně přijde dost druhořadá.
Lukáš 9. 9. 2014 05:30 v reakci na dalibor_spok 8. 9. 2014 23:03
Dobře, v tomto případě bych z uvedeného výčtu dal jistě v současnosti přednost článkům o sebeporozumění, poněvadž, myslím si, člověk překvapuje sám sebe celý život. :-) A taky těm o asertivitě, protože ta je přímou cestou k tomu, o čem jsem psal. Ale nejde tu samozřejmě jenom o to, co já bych si přál. :-) Děkuji Vám.
angy1 9. 9. 2014 07:48 v reakci na Ulka 8. 9. 2014 08:36
Ulko, špatně jsem Lukáše pochopila - měla jsem na mysli jeho vymezování mimo pracovní činnost.
angy1 9. 9. 2014 08:01 +5 v reakci na dalibor_spok 8. 9. 2014 23:31
Ano, kdysi dávno jsem četla, že pokud vysvětlení nepochopí babička z Horní - Dolní, tak to bylo špatně vysvětleno. Kamarádka mladší dcery mně jednou povídala, že když začala po vysoké škole učit, tak úplně nejdůležitější bylo najít srozumitelná slova, která by ti školáci vnímali.
Hanča 9. 9. 2014 08:33 v reakci na dalibor_spok 8. 9. 2014 22:57
Ano Dalibore, děkuji, tak tomu rozumím, že z obecného hlediska to může být zbytečné probírat a že je potřeba podívat se na konkrétní situace. Ještě mě napadá k tomu pojmenovávání. Př. spadne letadlo. Z mého pohledu to můžeme pojmenovávat jak chceme - lidská chyba, neštěstí, něčí úmysl, boží vůle...stejně to pro ty blízké lidi přináší nezměrnou bolest, ať to pojmenujeme jak chceme. Možná nějaký náš postoj může ovlivnit důvod, proč se to stalo př. neštěstí x úmysl. Realitu to však nezmění. K výčtu vašich témat, /viz. váš koment níže/ bych ráda přidala syndrom vyhoření a jak z toho ven? Je-li možno? Svého času jsme měli ve škole hodinu v níž jsme probírali fáze stresu. Došli jsme až k sebevraždě a smrti. Ptám se "co ta opačná cesta?" Vyučující se na mě podíval s otázkou ve svých očích. "No, od stresu k radosti." Usmál se a "to si probereme příště" říkal. Už se k tomu pak nikdy nevrátil. :-)
dalibor_spok 9. 9. 2014 09:26 +2 v reakci na Hanča 9. 9. 2014 08:33
Vyhoření je zajímavé a velmi aktuální téma v dnešní době. Díky za tip, něco připravím.
dalibor_spok 9. 9. 2014 09:30 +5 v reakci na Hanča 9. 9. 2014 08:33
S tím pojmenováváním to zase není tak úplně "jedno". Naučit se pojmenovávat věc jinak je často základním prvním krokem ke změně. Pojmenování často realitu změní. Jsme toho nejen svědky každodenně ve sdělovacích prostředcích (pozitivně i negativně), ale i v našich životech: Každé jméno (nálepka) má totiž mnoho, i skrytých významů - když použijeme jinou, najednou díky těmto významům začneme svůj problém vidět trochu jinak. U někoho např. pomáhá, když místo slova "problém" začne používat "téma" (méně se zatěžuje negativními důsledky a více se soustředí na to, že se jedná o oblast, kterou je třeba prozkoumat), jinému pomůže slovo "výzva" (dodá mu to síla utkat se s ním), jinému slovo "nepochopení" (a uvědomuje si, kde je třeba hledat řešení - ve vzájemném porozumění atd.). Slova jsou velice mocná zbraň a svou realitu budujeme jejich pomocí.
dalibor_spok 9. 9. 2014 10:01 +4 v reakci na jitka_cholastova 9. 9. 2014 09:45
Jitko, nestálo by za to podobně zkategorizovat i další dobré historické články na ps.cz? Já vím, že je zde systém klíčových slov, na které si může člověk kliknout, ale je to dost obecné (v tomto článku např. "pomoc", "psychoterapie"...) a klíčových slov je u každého článku spousta, takže při kliknutí vyjede i velká záplava článků... Ale kdyby to bylo soustředěno takto, jak to píšete zde, myslím, že by po tom spousta čtenářů sáhlo. Např. vždy 5-7 nejčtenějších článků z oblasti: vyhoření, stres, sexualita, řízení vzteku atd atd. Ne všechno, ale určitý výběr redakce (podle čtenosti, diskuze...)
jitka_cholastova 9. 9. 2014 10:13 v reakci na dalibor_spok 9. 9. 2014 10:01
Když se někde objeví podobná poptávka, má taková rešerše z mého pohledu smysl a dost často ji podám, stejně tak informujeme autory, když o nějakém tématu rozvažují, abychom téma spíš rozvíjeli než opakovali (i když někdy určitě nezaškodí jít k úplným základům a zpracovat něco, co "přece dávno všichni víme" - ona je to často jen domněnka). A archiv je plný zajímavých textů a kvalitních diskusí, určitě. Nějaké velké systemizování by mi ale asi připadalo trochu jako stavba pomníku nebo pořádání pozůstalosti a v téhle životní fázi web ani nikdo z nás, kdo ho připravujeme, věru není :-)
dalibor_spok 9. 9. 2014 10:23 +6 v reakci na jitka_cholastova 9. 9. 2014 10:13
Jitko nevím, jestli jste mě dobře pochopila. Nehovořím o "velkém systemizování", ale o VÝBĚRU toho, co bylo už publikované a úspěšné - protože čtenář nemůže jednoduše zhodnotit, který článek byl jak čtený/diskutovaný/lajkovaný (což většinou odráží jeho kvalitu nebo zajímavost). Nemá tento údaj k dispozici, a proto se musí probírat velkým množstvím článků, které si např. vyhledá pomocí klíčových slov či funkce vyhledávání - a některé z nich tak dobré nejsou, což se opět odrazilo v jejich čtenosti/diskutovanosti/lajcích. Může si akorát zvolit obecnou sekci (např. "Štěstí"), a zde se mu ukáže pět nejčtenějších článků. Ale myslím, že by podobný redakční výběr (=5-7 článků/téma) uvítal právě i k cca 10-20 podrobnějším tématům (z nichž některé jsem nastínil výše) - nebo to nemusí být výběr redakční, ale např. možnost seřadit si články: dle čtenosti/diskutovanosti/lajků (a seřadit si tak i články, které se mu např. vyhledají pomocí klíčových slov či funkce vyhledávání)
sýkorka 9. 9. 2014 16:00 v reakci na Hanča 8. 9. 2014 16:32
Já si myslím, že ani s vámi, ani s Lukášem nejsem v rozporu. Vy se asi víc zabýváte tím, jak ochránit své zdroje, smysluplně rozdělit energii, protože ji od vás okolí hodně vyžaduje. Níže v diskusi s autorem článku se objevilo srovnání pojmů nastavení hranic = stanovení priorit. Myslím si, že tím stanovením priorit se blížíte tomu o čem jsem psala ve svém prvním příspěvku. A podle priorit pak se snadněji rozděluje energie. A souhlasím s tím, že je třeba naučit se nevyčítat si. Smířit se s tím, že v daný okamžik mohu udělat jen něco. Například, že se nedokážu zároveň starat o své dvě děti a starého tatínka, bydlícího v jiném městě. (To je třeba můj aktuální stav.)
Ají 9. 9. 2014 16:12 +2 v reakci na Ulka 8. 9. 2014 17:32
Ulko, mě také velmi zaujal bod o akceptaci, měla jsem ze všeho velký strach a odsouvala to nepříjemné a myslela si, že se to samo vytratí, že o tom nebudu přemýšlet a ono nepříjemné zmizí samo od sebe, ale nestalo se. Nepřipouštěla jsem si, nechápala, nenapadlo mě, nechtělo se mi,....... protože by to mohla být změna k horšímu - alibismus............raději nedělat nic, než zvednout zadek a jít do toho!!
Hanča 9. 9. 2014 16:24 +2 v reakci na jitka_cholastova 9. 9. 2014 09:45
Jitko, moc díky, že jste mi dala tak konkrétní a kompletní výběr článků k danému tématu. Pokud svůj článek se svým pojetím vyhoření přidá časem i Dalibor, velice to uvítám a budu za to moc ráda. :-) Já myslím a víckrát jsem si toho všimla, že redakce takto /odkazem na konkr. články/ reaguje na konkrétní náměty v diskuzi. Je to moc fajn, je to živé. Konkrétní, s možností se doptat.
Ají 9. 9. 2014 16:30 +2 v reakci na dalibor_spok 8. 9. 2014 23:10
Na Vaši radu jsem změnila svůj postoj k jistým věcem a vím a hlavně věřím a chci. Jde o to, že vlastně stačí tak málo, použiji výstižnou myšlenku z bodu 8. o akceptaci: Říci si (a prožít): "Cítím úzkost a přijímám ji. Tak to nyní je. Je to moje součást. Beru tě, jaká jsi. Jsem schopen s tebou být…" A to stokrát znova, tak jak se nový strach objeví. A ono to funguje, i když se to musí omílat dokola a třeba stokrát nebo ještě vícekrát. Příjemným zjištěním potom je, že tuto podobnou myšlenku lze trošku jinak formulovat a použít znova a znova na jakýkoliv problém, jakoukoliv překážku, byť jen malou a nepodstatnou. ;-) Těším se na další pokračování.
Hanča 9. 9. 2014 16:42 +1 v reakci na dalibor_spok 9. 9. 2014 09:30
S pojmenováváním se toho možná dá spousta taky nakecat. Viz. sdělovací prostředky. A že slova jsou mocná zbraň nám skvěle dokázal př. Hitler. Když se od toho všeho oprostíte, zbyde jen holá, pravdivá realita. A pak příjde ono pojmenovávání. Nakolik pravdivé? Když vezmu svůj příklad - spadlo letadlo. To může být také jediná pravda, která v té souvislosti je vyřčena. Nevím, nepíšu to proto, abych vám ukázala jaká jsem chytrá holka. Já jsem z toho spíš smutná. Pro konkrétnost. Žila jsem se schizofrenikem, který skončil sebevraždou. Aby bylo pro vás snazší pochopit, kam mířím. Píšu o letadlu, abych nemusela mluvit takhle do éteru o sobě. Ale v podstatě to je ta realita. Spadlo letadlo, otec dětí nežije.....a to samo o sobě nese ty další prožitky - jak to vše zvládneme a jak jsme na to dále sami. A - zvládli jsme to, dnes už si můžeme říct. Ano, můžeme být na sebe hrdí. Stejně jako může být hrdá př. matka vojáka, jež padne ve válce. Ale cítí hrdost? Či možná marnost? Já vím, mám docela těžká témata, ale bohužel, žiju už v takovém prostředí.
Lukáš 9. 9. 2014 17:54 v reakci na sýkorka 9. 9. 2014 16:00
Ano, s tím souhlasím, došli jsme k vyjasnění si. :-)
Lukáš 9. 9. 2014 18:02 v reakci na dalibor_spok 9. 9. 2014 09:26
Jsem rád, že jste se k tomuto tématu dobrali. Četl jsem o něm zajímavou knihu pana doktora Honzáka. Určitě bude zajímavé i Vaše pojetí tématu.
Lukáš 9. 9. 2014 18:10 +2 v reakci na dalibor_spok 9. 9. 2014 09:30
Ano, souhlasím. Mám pocit, že naše slova a slova našich blízkých na nás působí jaksi "podvědomě," nenápadně. V tom je "záludnost," nevyzpytatelnost našeho slovníku. Mají moc zaklínat nás, aniž bychom si to uvědomovali. Má se to podobně, jako například s našim dýcháním. Může být povrchní, mělké a neuvědomělé - na druhé straně vědomé, plné a hluboké. Relaxační. :-) Stejně tak slova můžou plynout bezmyšlenkovitě nebo pomaleji, ale o to přesněji, výstižně a tak, že hned neposuzují a neodsuzují.
Hanča 9. 9. 2014 18:30 +1 v reakci na sýkorka 9. 9. 2014 16:00
No.. a já? :-) Píšete to dobře, Sýkorko. Asi by si to člověk tak nevyčítal, kdyby mu to nebylo okolím /blízkou rodinou/ předhazováno - že dělá málo, přičemž jedete na svůj max. výkon. Vnější/vnitřní pohled? A pravda? Kde je? Nevím. A že toho nebylo málo, skutečně, manžel schizofrenik, sebevražda, omlouvám se, že se opakuju, druhý partner mozková příhoda, do toho otec s rakovinou, prohraná bitva, 2 děti, já studující při zaměstnání, děti studují dosud. V létě letní dětské tábory, občas práce s handicapovými dětmi, zkušenost s dětmi z dětských domovů. Mou prioritou a nejvyšší hodnotou rodina. Však život jaký je a v rodině bez uznání. Jinak ok. Prý doma není nikdo prorokem. :-) Tak že by tohle? Nevím, fakt tomu nerozumím a pak i ty hranice, možná priority, přes veškerou svou možná obecnost jsou pro mě dost aktuální téma. No...toš asi tak. To jsem se zas vylila.
Hanča 9. 9. 2014 18:44 +2 v reakci na Lukáš 9. 9. 2014 18:10
Ono je dle mého dobré nevnímat až tak slova, ale úmysl, který chceme slovy sdělit. Radost, přejícnost, či naopak třeba zášť, pohrdání. Vycítíte to časem. A to vás pak zaklíná nebo osvobozuje. Co číší z člověka, jež s námi mluví? Jak se osvobodit ze zakletí? Sám na sebe nahlížet pozitivně a být mezi takto naladěnými lidmi? nebrat si nic osobně? Ale...jsou to naši nejbližší? Činíme jim také stejnou bolest? Zaklínáme také?
Lamič 16. 10. 2015 17:11
Podle mého názoru hodně pravdivý a podnětný článek k zamyšlení. Nejvíce mě zaujala myšlenka, že problém nemusí mít jen jednu příčinu. Osobně třeba na sobě cítím problém s nízkým sebevědomím. Ale když nad tím nyní tak zpětně přemýšlím, důvodů může být víc. Špatní kamarádi v dětství, výchova, vrozený temperament atd. Spousta lidí si myslí, že přijdou za psychologem a ten to za ně vyřeší. To je podle mě omyl. Pokud si ti lidé sami neudělají v životě pořádek, samotné návštěvy psychologa jsou k ničemu. :) Jinak na svém osobním blogu jsem napsal takovou minisérii na téma psychologického sezení a mých názorů. Velice ocením návštěvu a komentáře jak čtenářů zde, tak přímo samotných psychologů. Je možné, že se mohu v řadě věcí mýlit a zpětná vazba by mi v tomhle hodně pomohla. Tento článek naopak já zasdílím přes sociální sítě dál :) http://www.lamic.cz/2015/10...