Nejlepší články k poslechu: Stáhnout
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Norský masakr: psychologové by se měli vyjadřovat

Profesor Zbyněk Vybíral komentuje děsivou událost a reakce odborné veřejnosti v českých médiích.

Zbyněk Vybíral

Zbyněk Vybíral

28. 7. 2011

Je pátý den od masakru na norském ostrově. Od chladnokrevného popravování v drtivé většině mladých lidí. Zbraněmi a dostatkem munice na zabíjení se vybavil muž s postoji politického fanatika. Konal promyšleně, byl připraven, popravoval systematicky.

Hodinu a půl trvající střelba do lidí se podobala systematickému vyvražďování z druhé světové války nebo z Balkánu 90. let. Vrah pálil zezadu, masakroval ty, kdo utíkali, možná i ty, kdo se vzdávali. Ti, kteří přežili, se budou vyrovnávat s posttraumatickými stavy, s úzkostmi, záchvaty, děsivými sny, smutkem, zlobou, někteří s výčitkami. Budou se porovnávat se zabitými. Řadě lidí a řadě rodin budou pomáhat psychoterapeuti. Možná v budoucnu vzniknou studie, budou sepsány kazuistiky. Ale dnes je teprve pátý den. Přestože hlavně soucítím, jsem přesvědčený o tom, že také psychologové se mají vyjadřovat.

Svou první reakci jsem napsal na facebook. Udělaly tak pravděpodobně statisíce lidí, mnozí využili blogy a další sociální sítě. Vedou se tu diskuse napříč generacemi. Aktivní je i norský premiér Jens Stoltenberg. Kdo umí norsky, může na jeho facebookové stránce a v jeho blozích číst jeho osobní názory.

Komentářů k tomu, co se stalo 22. července 2011 v Oslu a na ostrově Utøya, vyjde ještě hodně. Odborníci nakonec rozeberou i osobnost A. B. Breivika, jeho rodinu, jeho manifest, který dopsal 22. července, klikl na „zveřejnit“ a odjel vraždit.

Zde je několik souvislostí, které mně „běžely“ hlavou druhý, třetí, čtvrtý den…

V novele Seventeen, která vyšla před padesáti lety a česky teprve nyní, vylíčil Kenzaburó Óe proměnu sedmnáctiletého puberťáka (= termín používaný v románu překladatelem) v zapáleného člena japonského pravicového hnutí. V jedné scéně poslouchá kluk rétora z frakce Císařské cesty, který na ulici slibuje: „že je zabiju, vyvraždím je, znásilním jejich ženy a dcery, jejich syny předhodím prasatům, tomu říkám spravedlnost! Je to moje povinnost! Taková je vůle boží, úloha, jež padla na má bedra, když jsem přišel na svět.“

V jen letmo načrtnuté postavě vůdce Sakakibary i v postavě nedospělého kluka načrtl Óe v roce 1961 skicu demagogie a vulgárního jazyka používaného štvavými politiky. Načrtl, v čem spočívá vliv na mladé lidi, a z čeho může vycházet potřeba stát se členem takového hnutí. Někteří (sami) potřebují, aby se jich druzí báli. Neumějí si jinak zjednat respekt, a tak naženou strach a šíří nenávist. Jako by ty postavy vypadly z norského scénáře.

Nedá se říct, že si neumíme představit, co se dělo na ostrově Utøya. Například díky Prableen Kaurové si to představit umíme. Dívka popsala už po několika hodinách svůj boj o záchranu života mezi mrtvolami kamarádů, paniku na ostrově i plavání, při němž ji opouštěly síly. Vypsat se z hrůzného zážitku může být lék. Jenom jeden z mnoha, ale může pomoci. Léčivý vliv „vypsání se“ dokázal psycholog James Pennebaker a další, a to na biologické úrovni. Když se člověk „vypíše“, dosáhne příznivého imunologického efektu (zvýší se mj. cirkulace „organismu pomáhajících“ T-lymfocytů). Jistěže jde o účinek krátkodobý. Ale pomoc sestává z malých kroků a kombinace různých možností.

27. října 2018

Jak zvládnout partnerskou krizi (seminář)

Pavel Rataj

Proč se slovo oběť používá jen pro mrtvé? Proč se pořád připomínalo jen 93 mrtvých? A další den se novináři donekonečna zabývali tím, jestli jich bylo 93 nebo 76? Ti, kdo jsou v šoku, upínají se k přesnému číslu. Nezačíná už tady retraumatizace těch, kdo se zachránili? Kdo byli zraněni? A kdo ani zraněni nebyli? Jak rychle se mohou dostavit negativní prožitky těch, kdo přežili? Někteří si prošli peklem, možná situací ne moc vzdálenou té, kterou kdysi Klimov krutě natočil ve filmu Jdi a dívej se. Říká jim někdo: Vy jste měli štěstí? A jak „chutná“ toto štěstí?

Neměli bychom přejít ani to, jak o masakru píše část mainstreamu. Dalo se předpokládat, že neuplyne ani pár hodin a bulvár použije výrazu norská bestie. Smějící se bestie. Jsou to tatáž média (NOVA a Blesk), která od roku 2007 používají výraz bestie z Kuřimi. Tenkrát jsem se veřejně ozval a zastal se toho, aby dva synové Kláry Mauerové nepřišli o kontakt s matkou. Ne s „bestií“. Aby s ní, matkou, pokud to jen trochu půjde, měli v budoucnu vztah. K matce, která jim ubližovala, týrala je a mučila, ale která se jim také omluvila a která trpí tím, co udělala. Považoval jsem to za povinnost psychologa. Pro některé je to bestie. Takové výrazy používají ctnostní novináři, odsuzující násilí. Pouštějí z uzdy verbální agresi. A pak se podobají těm, které odsuzují.

Čtu shodou okolností také knihu Uweho Timma Na příkladu mého bratra. Německý spisovatel se snaží pochopit motivy svého staršího bratra (staršího o šestnáct let), kterého téměř nezažil. Jeho bratr zemřel na ruské frontě devatenáctiletý, když byly spisovateli tři. Timm otevřel starou krabici s dopisy, které jeho starší bratr psal matce a otci. Přemítá nad nimi o válce, o letech po ní, vzpomíná na rodiče, sestru, sebe. Snaží se pochopit bratra. Kdo jiný!? Zdá se to sympatické? Ano, bylo by, kdybychom – kdybychom od začátku nevěděli, že Uweho bratr byl členem ne wehrmachtu, ale divize SS Totenkopf. A že do esesácké jednotky vstoupil dobrovolně. Zarazíme se. Celou knihu čteme zaraženi. Spisovatel se snaží pochopit svého bratra, který zabíjel jiné lidi ve válce a který byl svědkem zvěrstev, která přesahují lidské chápání. Uwe Timm krásně ukazuje, jak je samo hledání toho, čemu bychom řekli „pochopení vrahova jednání“, křehké, jak dokonce vyvolává děs. Jak si hledající uvědomuje, že takové pochopení je ve své podstatě nemožné. Samo hledání aktivizuje nesouhlas. A přesto, přesto všechno by se chtěl bratrovi „přiblížit“.

To, že se rodiče rozvedli, když byl dítěti rok, nic nevysvětluje. Otec, vyzpovídaný v Pyrenejích, se od syna distancoval; ostatně, neviděl ho už 16 let. Ale ani to nic nevysvětluje. Nezažil v dětství otce. A odsud bychom měli vyvozovat přímočaře a kauzálně něco stylem „eo ipso“? Buďme opatrní. Rodiče se někomu rozvedou v roce, ale to neznamená, že „tím pádem“ bude později vraždit. „Tím pádem“ nemusí být nutně nešťastný. Takto lacině z jedné příčiny vyvozují závěry lidé, kteří si všechno potřebují rychle zjednodušit.

Využívejte celý web.

Předplatné

Jak reagovali odborníci v prvních dnech? Jan Cimický byl osloven mezi prvními – telefonovali mu  z Radiožurnálu. Zopakoval fráze z prvních hodin po střelbě. Norsko jsme považovali za klidnou zemi, která je plná ryb… V pondělí vyzpovídal Týden Slavomila Hubálka a z jeho slov vypíchl titulek „Norského vraha trápilo, že je málo mužný“. Hubálek je soudní znalec, takže jsme mohli číst předvídatelná slova: „extrémně narcistická a egocentrická osobnost“, „psychopatický člověk“. Vět od soudního znalce mě zarazilo víc. Snad nejvíc tato: „Často jsou tihle narcistní psychopati rozmazlení synáčkové, které matka příliš protěžuje.“ Měli bychom být v odborných komentářích opatrnější.

Na konci novely Seventeen dostává nedospělý kluk uniformu pravicové frakce. Okamžitě cítí, jak mu dodává sílu. Uniforma se stává brněním. Druzí si už na něj netroufnou. Nahání jim hrůzu. „Nikdo z kolemjdoucích nevidí moje slabé a snadno zranitelné nitro a mou ošklivost.“ Vůbec se nedivím, že B. chtěl před soudce předstoupit v uniformě.

B. všechny na ostrově zmátl tím, že si na sebe navlékl uniformu policisty. Některé uniformy jsou natolik spojeny se symboličností, tak srostly s alegorií (dobra, ochrany, péče o zdraví apod.), že když se někdo obleče do uniformy policisty a začne vraždit, musí se mysl zastavit ve směru, kterým se rozběhla, udělat otočku o sto osmdesát stupňů a rychle se rozeběhnout opačným směrem. Udělá to jen neochotně, je zmatena. Trvá to. Běží opačným směrem a stejně nechápe. Jak to, že na mě střílí policista? Je to jako by střílel doktor, zdravotnice, hasič… Byl to cynicky promyšlený moment překvapení.

Zbyněk Vybíral, 27. července 2011

Diskuse 0