Nové desatero dobrého rodiče — archivovaná diskuse

Zpět na novou diskusi

Olga Trampotová 3. 2. 2011 21:38 +3
Děti rozvedených rodičů jsou méně šťastné?? Nesouhlasím s touto nešťastnou formulací. Je to vágní a zavádějící generalizace která, alespoň dle mých znalostí, nereflektuje výsledky vědeckých výzkumů na dané téma.
Jan Majer 3. 2. 2011 23:00 +12 v reakci na Olga Trampotová 3. 2. 2011 21:38
Olgo, také jsem se u té věty pozastavil. Ale v Česku by možná vědci došli k jiným závěrům. Rozvedené páry, alespoň co vidím celý život kolem sebe, nezvládají v drtivé většině udržovat dobré vztahy. To je i podle vědců základ. Když to zobecním, rodiče, kteří se nerozvedou, zčásti ty dobré vztahy mají a zčásti jsou alespoň schopni vedle sebe pro děti fungovat. Když ty dvě poloviny rodičů postavíte vedle sebe, u nerozvedených bude o nějaké to procento víc spokojených dětí, nebo ne? Já vím, dá se proti tomu postavit spousta argumentů, například že mnozí nerozvedení trápí děti hádkami, zatímco po rozvodu je od toho pokoj, ale rozvod rodičů je pro děti horor, zažili jsme to všichni, ne? Prosili jsme v duchu, ať se klidně hádaj, ale hlavně ať se maminka s tatínkem nerozvedou, jako se to stalo kamarádovi...
Olga Trampotová 4. 2. 2011 18:33 +9 v reakci na Jan Majer 3. 2. 2011 23:00
Osobně: rozvod rodičů jsem zažila. Bylo mi devět a pokud mě paměť neklame,těšila jsem se na stěhování (zážitek!), do nové školy (noví kamarádi!) a ani mě nenapadlo snít o tom, že se moji rodiče dají zpátky dohromady a budou se dál zuřivě hádat. Odborně: o vlivu rozvodu na děti se vedou diskuze, které nejdou uzavřít jednou zjednodušující a generalizující větou. Podle toho, co vím, má rozvod krátkodobě negativní vliv na well-being dětí, po cca dvou letech se však už v průměru děti rozvedených rodičů neliší od dětí rodičů nerozvedených. Říkám v průměru, což neznamená, že mezi nimi neexistují extrémně nešťastní jedinci s extrémně neschopnými rodiči. A naopak - mezi dětmi rozvedených rodičů najdeme řadu velmi spokojených a dobře přizpůsobených dětí, které si v ničem nezadají s dětmi s rodin nerozvedených. Nešťastně imperativní formulace pana Sýkory popírá tuhle pestrobarevnou realitu a je zavádějící. Jak byste jako řadový čtenář interpretoval sdělení "Děti rozvedených rodičů jsou méně šťastné". Dost možná, že v tom smyslu, že VŠECHNY tyto děti jsou méně šťastné. Řadový čtenář většinou nezná zákruty statistiky a metodologie a odborníci by si měli dávat velký pozor, aby mu omylem nesugerovali "absolutní a totální pravdy". Nic takového totiž v sociálních vědách neexistuje.
Lenka 10. 2. 2011 22:44 +2 v reakci na Jan Majer 3. 2. 2011 23:00
¨Dobrý den, je mi 23 let, naši se rozvedli v mých 14ti letech. můj otec se rozvádět nechtěl k vůli mě a kvůli mému bratrovi, že až budem dospělí, takže se snažili ,,marně,, vedle nás fungovat a hrát si na fungující harmonickou rodinu.. samozřejmě to nefungovalo. Ikdyž mi bylo tenkrát 14let, už jsem měla rozum, řekla jsem taťkovi, ať spolu nezůstavají k vůli nám, že je to pro nás VŠECHNY jen horší, když jsme věděli, že spolu nechtějí být a jenom se hádají...přesně jak jste uvedl.... já byla strašně ,,rozumná, chápající,, rozvedli se, ale do dnes vnitřně já i můj 28letý bratr to pociťujeme jinak,než tehda. Vnitřně jsou všechny děti zraněny, jen jsem chtěla ať jsou šťastni rodiče a v te dobe jsem si neuvedomila,jak mi bude..někteří to dávají najevo, někteří to v sobě neustále dusí ( což je ta horší varianta ). Doteď mě to mrzí, že taťka odešel a to už jsem osamostatněna a mám syna :-) Takže to shrnu, tatkovi jsem radila jako dite,, rozved se, nechci aby jste se trapili jen k vuli nam, ale pritom nam to ublizilo, presto ze jsme vedeli, ze spolu nedokazou byt...V kvetnu se muj otec žení s moji tetu- od mamky sestru :-D a jsem rada :-) neni to vtip, je to realita... Vztahy jsou ruzne,hlavne ze je muj otec stastny, já jsme taky..moc mi na nem zalezi!
raho 11. 2. 2011 15:13 +17 v reakci na Lenka 10. 2. 2011 22:44
Milá Lenko, možná jste měla rozum, ale zdaleka jste neměla na to, abyste na sebe vzala tak velkou odpovědnost, což se bohužel stalo a dětem z rozvádějících se rodin opakovaně stává. Když jsem pracoval v manželské poradně, opakovaně jsem slýchal: "Já bych se ještě nerozváděla, ale Katka řekla, to přece už nemůžeš snášet!" "Kdo je Katka?" ptal jsem se "Dcera", zněla odpověď. "A kolik je jí let?" "Dvanáct. Už z toho má rozum!" Nemá, nemá nemá! Má z toho jen trápení a na dlouho. To jsou tvrdé podpisy rodičů na dětech. Ty menší si často myslí, že jeden z rodičů odešel, protože nebyly dost hodné, ty větší jsou přetížené vzniklou situací, nezřídka naskakují do uprázdněných rolí a vystupují jako pseudopartneři, ale ať malé, či velké, těžce nesou rozbití rodinného hnízda. Nezřídka to odskáčou psychosomatickými obtížemi, projeví se u nich náhle poruchy chování, záškoláctví a další problémy. Zejména tehdy, když jde o rozvod ve stylu války Roseových, kterých je u nás víc než polovina. Lenko, máte z toho cestu ven: odpusťte rodičům, a hlavně ODPUSŤTE SOBĚ! Vím, že to není jednoduché, přesto je to možné. Přeju Vám, aby se Vám to povedlo a Váš život pokračoval bez zátěže, kterou jste nezavinila. Radkin Honzák
Jana 11. 2. 2011 20:41 +3
Jo, to mi připomíná, babička se se svym manželem taky rozvedla na popud mojí mámy když jí bylo cca 14. Řikala, že by se nikdy nerozvedla..., moc si rozvodem nepomohla, místo problémů s manželem, tahala naopak celej život z problémů matku.
Jana 27. 3. 2012 09:35 +3 v reakci na raho 11. 2. 2011 15:13
Dobrý deň, ja mám 24 rokov a v 15tich, práve keď som nastupovala na strednú školu sa moji rodičia rozvádzali. Mama si zo mňa urobila svoju kamarátku, ktorá ju podrží vo všetkom čo zažíva, len tak nejako zabudla, že ja zažívam ešte niečo horšie. Využila ma v boji proti otcovi, musela som rozprávať pani zo sociálky, ako sa k nám otec zle správal a že chcem žiť s mamou. Vtedy som ale ani nevedela, čo mám povedať, respektíve pri všetkých tých zmätených pocitoch som nemala na výber a preto som povedala, že chcem zostať žiť s mamou. Mala som pocit ako keby som očierňovala vlastného otca a ako keby som sa s ním dokonca rozvádzala ja. Otec mi stále chýbal a chýba, bola som jeho obľúbená dcéra, tak ako každý otec má obľúbenú svoju dcérku. Ostala som žiť s mamou, ktorá keď dostala čo chcela začala sa venovať sebe a dávať sa dokopy a ja som ostala sama ako kôl v plote. Keďže som z toho bola mimo prihlásila ma k psychiatričke a samozrejme som začala brať antidepresíva. Dodnes si myslím, že som potrebovala len lásku a podporu a za chvíľu by som sa cítila lepšie. Naši dodnes nedokázali nadviazať normálny vzťah a od mamy furt počúvam, že nám otec všetkým zničil život, aj keď jej hovorím, že to tak nie je a že to počúvať nechcem, furt si melie to svoje. Pritom keď trávim čas s otcom cítim sa dobre, je veselý a pohol sa vo svojom živote ďalej. Svojej mame dodnes nedokážem odpustiť a vlastne ani sebe a bojím sa, že sa už nikdy nebudem cítim sama sebou a žiť normálny spokojný život.
Jarda 27. 3. 2012 23:36 +6 v reakci na Jana 27. 3. 2012 09:35
Milá Jano, Sám jsem rozvedený a i rodiče se rozvedli, když mi bylo 6 let. A celkově všechny vztahy v naší rodině jsou na dost mizerné úrovni. Abych to nějak přežil, tak jsem se naučil, že vztahy s lidmi, kteří mi ničí život, je třeba minimalizovat a naopak aktivně vyhledávat možnosti pozitivních vztahů. U mě to např. znamená omezit co nejvíce vztahy s manipulativní babičkou a bývalou manželkou a naopak co nejvíce rozvíjet vztah se svými dětmi a přítelkyní. A někdy to vůbec není lehké a dělám spousty chyb. Čili být ve vaší situaci, tak bych se snažil s otcem trávit času co nejvíce a naopak s matkou co nejméně. Možná by vám někdo poradil, že se máte s matkou smířit a odpustit jí. Z vlastní zkušenosti ale vím, že to může být dost obtížné, až neřešitelné. Raději byste si možná mohla dát za cíl odpustit sobě samé to, že jste očerňovala otce. A to můžete právě nejlépe tím, že budete s otcem rozvíjet kvalitní vztah. Třebas pak uvidíte, že on se na vás nezlobí a vy pak budete sama se sebou spokojenější. Prostě tu šanci užít si kvalitní vztah s otcem nepusťte!!! :) Jarda
Blanka 18. 2. 2013 16:17 +3
Dobrý den! Mám takový problém,spíš obavy a dost mě to trápí.Moje dcera bude rok rorvedená a má dva syny.Jeden bude mít 13 let a mladší má 5.Jejich táta se rozhodl,že ve svazku s mojí dcerou už dále žít nehodlá, i když si on našel jinou přítelkyni.On se k nim nechová špatně,ale nyní vydělává více peněz a samozřejmě kluky finančně docela dost zaopatřuje.Bere si je k sobě jak může a docela si je uplácí.Ale co mě trápí,že z maminky a i ze mě nemají žádný respekt.Ona někdy z nich je tak vytočená,že je u nich velké dusno.Ten malý třeba ani mě nepozdraví,když přijdu do školky a dělá si prostě co chce a v tom velkým vidí svůj vzor,ale podle mě špatný.Chová se jako ty puberťáci za6 třídy.Někdy ten malý nadává i sprostě,odmlouvá a neposlechne.Chce dělat vše jako starší a tomu to zase vadí,že se musí starat o mladšího a má ho jako kouli u nohy.Co s tím aby z toho malého nevyrostl grázlík,aby se naučil poslouchat.Tatínek je něco jako bůh pro malého.Veký se i dobře učí.Děkuji a snad se najde nějaká rada.
Kateřina 6. 4. 2014 11:09 +1 v reakci na Jana 27. 3. 2012 09:35
Milá Jano, moji rodiče se rozváděli, když mi bylo 12 let. To, co popisujete - především vztah mezi vámi a matkou nebo otcem - jsem zažila velmi podobně. Až na to, že otec mě (a moji mladší sestru) ovlivňoval tím, že "matka je špatná, tohle dělá špatně, tamto taky a vůbec všechno dělá špatně a nechce se poučit z vlastních chyb, i když jí to sám říkám." Přitom teprve před max. 2 roky - teď, když mi bude skoro 20 let - jsem si uvědomila, že otec mou matku psychicky vydíral a jen jí rval do hlavy svoji "pravdu, která byla ta správná." Uvědomila jsem si to díky tomu, že jsem se sestrou žila u otce a ten mě v posledních cca 5 letech začal také psychicky vydírat. Nyní jsem už 4 měsíce přestěhovaná u matky a otce nemám zapotřebí navštěvovat, protože mi neustále píše (v mailech), co dělám špatně, že si dokonce nechávám od kamarádů radit špatně, z internetových diskuzí, kde jsem žádala lidi, o objektivní radu, co udělat (všichni mi potvrdili, že se mám odstěhovat a někteří byli stejně staří jako otec), si také nechávám radit špatně. Otec mi kvůli tomu nechce dát některé věci, které mi koupil třeba k narozeninám, k mámě. Jediné, co je pro něj správně (rád dává věci do škatulek jménem správně a špatně) je to, co dělá on. Dokonce mi jednou doslova řekl, že on dělá všechno správně. Mohla bych se tu rozepsat tak, že by to nevystačilo ani na mých 5 (písmeny zcela zaplněných) komentářů. Chtěla jsem jen říct, že vím, jak vám je. S okolím a hlavně vrstevníky neumím moc navázat vztahy doteď.