Foto: Thinkstock.com

Odhazování zátěže

Systematická inventura osobních nezbytností nám otevírá prostor pro nový nádech.

Pavel Milan Černý

Pavel Milan Černý

12. 12. 2011

Je lepší pečlivě vybírat, co do svého života pustím, než vpouštět cokoli a pak se toho zbavovat. A možná se to netýká jen věcí.

S přítelkyní jsme se za poslední rok a půl dvakrát stěhovali. Člověk je v tu chvíli postaven před situaci, co všechno vlastně vezme s sebou a čeho se případně zbaví. Chtěl bych se s vámi podělit o svou zkušenost s opouštěním starého a oprošťováním se od minulosti.

Vždycky jsem si říkal, „co kdyby“. Co kdyby se to ještě někdy hodilo, co kdyby to někdy potřeboval někdo z rodiny.

Ještě donedávna jsem fungoval tak, že jsem měl spíš tendenci se k věcem upínat. Když jsem si jednou něco koupil, bylo mi líto se toho zbavovat, i když jsem danou věc už třeba nepoužíval. Měl jsem dojem, že čím víc věcí člověk vlastní, tím je bohatší. Takže jsem ve skříni měl spoustu oblečení, které jsem téměř nenosil, v knihovně hromadu knih, které „si třeba jednou přečtu“ nebo „bych je měl mít“.

Obecně to byla spousta více či méně užitečných věcí posbíraných za léta života. Vždycky jsem si říkal, „co kdyby“. Co kdyby se to ještě někdy hodilo, co kdyby to někdy potřeboval někdo z rodiny. „Je přece škoda se toho zbavit / vyhodit to / prodat to / dát to někomu jinému,“ honilo se mi hlavou, pokud mě vůbec někdy napadla myšlenka se něčeho zbavit.

Opravdu tohle všechno chci mít?

Teď jsem strašně rád, že jsme se rozhodli se spousty věcí zbavit. Udělali jsme čistku šatníku a nechali jsme si jen to, co máme opravdu rádi a často nosíme. Zbytek jsme buď prodali nebo věnovali na dobročinnost. Z knihovny nám taky zbyla jen menší část knih – těch, ke kterým se určitě chceme vrátit. Ostatní šly pryč těm, kteří z nich budou mít větší aktuální užitek. Vyházeli jsme spoustu dalšího haraburdí a stěhovali opravdu jen to, co chceme. Musím říct, že z toho mám super pocit. Cítím se teď lehčí, „štíhlejší“. Mám živě před očima tu spoustu pytlů s věcmi, které nám od té doby ani jednou nechyběly. Úplně jsem cítil, jak odchází taková zvláštní energie.

Z věcí, kterými se obklopujeme, čerpáme energii.

S touto zkušeností dnes přistupuji i k nakupování, třeba u oblečení. Už si nevezmu nějakou věc jen proto, že se mi tak nějak líbí, mohla by se hodit nebo je za dobrou cenu. Pořád si dobře pamatuju plný šatník věcí, které jsem sotva kdy měl na sobě. Vlastně jsem nosil jen pár kousků, které jsem měl opravdu rád. A právě o tohle „opravdu rád“ jde podle mě u všeho.

Z věcí, kterými se obklopujeme, čerpáme určitou energii. Když je něco naladěno na podobnou energii, jako máme my, bezpečně to poznáme. Někde se cítíme líp než jinde, podobně se v nějakém outfitu cítíme líp než v jiném (a tím vůbec nenarážím na cenu nebo značku těch věcí). V minulosti jsem měl tendenci to moc neřešit – prostě jsem nějak bydlel a nějak jsem se oblékal. Abych se cítil příjemně, aby to bylo módní, abych ukázal, že si to můžu dovolit. Dneska se tomu směju a cítím se příjemně – s věcmi, u kterých jasně cítím, že ke mně opravdu patří.

Co je navíc, to je zbytečné

Vlastnictví je totiž dvousečné. Člověk sice má něco, co mu (snad) dělá radost nebo popřípadě poskytuje nějakou službu či užitek, avšak zároveň se k tomu upíná a může se stát i závislým. Pokud se našim věcem něco stane, máme z toho větší nebo menší trauma podle toho, jakou mají věci hodnotu nebo jaký k nim máme vztah. Logické. Ukazuje se tu všeprostupující polarita – na jednu stranu užitek nebo radost, na druhou stranu možné trauma nebo třeba naštvání.

Vždycky jsem chtěl přidávat. Dnes usiluji především o střídmost a „štíhlost“ ve všem.

Příklady nejlíp vidím sám na sobě. Velmi dobře si pamatuju, když jsem ještě vlastnil drahé auto, jak jsem se o něj bál. Strach, že mi ho někdo při parkování odře, strach nechat ho přes noc na ulici nebo parkovat někde, kde mi to tehdy nepřipadalo úplně bezpečné (však jsem taky dostal pár lekcí od zlodějů nebo vandalů). Sice jsem si splnil klukovský sen, ale vlastně jsem byl k autu uvázaný. Tyhle pocity sice zatím ještě úplně nezmizely, ale snad je to lepší.

V tomhle směru mi hodně pomohla i myšlenka „eliminace“ od Tima Ferrisse z jeho knihy Čtyřhodinový pracovní týden. Nejlíp se asi vyjádří citátem od Antoina de Saint-Exupéryho, autora Malého prince: „O dokonalosti můžeme mluvit, když už nelze nic ubrat, ne když není možné něco přidat.“ Já chtěl vždycky přidávat. Dnes usiluji především o střídmost a „štíhlost“ ve všem.

Informační dieta

Takže jsem naprosto přestal sledovat jakékoliv zprávy z dění v Česku, ve světě nebo v ekonomice. To nejdůležitější a klíčové se ke mně stejně donese. Noviny jsem sice nekupoval nikdy, ani jsem nesledoval televizi, ale zato jsem každý den měl otevřenou aplikaci na iPhonu a sosal. A z toho člověk ani při nejlepší snaze pozitivní energii prostě nenačerpá. Zjistil jsem, že nad tím přemýšlím, že mě to zatěžuje a že mi to bere – protože s tím stejně nic neudělám a jen se kvůli tomu trápím. Zase o kousek víc se díky této eliminaci soustředím na sebe a své dobro a ne na neovlivnitelné věci v okolí.

Za poslední řekněme dva roky jsem prošel a procházím jakousi transformací. Pro sebe jsem si to zpětně nazval „vylévání šálku“ – je třeba ho vylít, abychom ho mohli znovu naplnit. Nedávno jsem se zastavil a vlastně jsem žasnul nad tím, co se mi tak nějak přirozeně podařilo – zbavil jsem se starého bydlení, prodal jsem auta, která mi kdysi dělala radost, můj šatník je kompletně obměněný, mám nové přátele a lidi kolem sebe, vykročil jsem na novou pracovní cestu. A především sebe a svět vnímám zcela jinak, ale to je na jiné povídání.

Máme tendenci žít v minulosti, upínat se k věcem a lidem a jet ve stejných vzorcích, protože jsme to tak dělali dosud. Brání nám to nalézat nové dveře do nových místností.

Cítím se mnohem líp. Lehčeji, pohodověji, svobodněji, energetičtěji. Tak nějak „nově“. Moc bych to přál každému. Cítím totiž, že máme tendenci žít v minulosti, upínat se k věcem a lidem a jet ve stejných vzorcích, protože jsme to tak dělali dosud. Brání nám to nalézat nové dveře do nových místností. Často děláme věci, protože „by se měly“ nebo protože „se to od nás očekává“. Ale život spočívá v prožívání toho, co je. S tímto prožitkem přichází i přirozená změna a rozvoj.

Snad to nezní moc sebestředně nebo egoisticky. S tím totiž asi ještě dost válčím. Chtěl jsem tím vším říct, že cestu vidím spíš ve střídmosti než v hromadění, spíš v soustředění se na příjemné pocity teď než ve lpění na minulosti. S další podobnou inventurou nebudu čekat na příští stěhování. Vůbec nejlepší mi připadá uplatnit pravidlo eliminace už na vstupu – než se složitě zbavovat starého, je lepší rozhodnout se, jestli to něco nové chci do svého života vůbec vpustit, když do to něj přichází.

Pavel Milan Černý

Osobní a firemní kouč, poradce pro manažery

www.PavelMilanCerny.cz

0 Otevřít diskuzi