Odpuštění a hledání hranic — archivovaná diskuse

Zpět na novou diskusi

Jirkaone 29. 10. 2013 10:19 +18
Nechápu, kde berete tu jistotu, že pocit křivdy bere člověku mnoho životní energie. Osobně když mi někdo opravdu vážně ukřivdí, tak ho mám ve škatulce "Na tohohle bacha", neodpustím mu, nedám mu další šanci a tím to pro mě hasne a jdu dál. Nebudu trávit dny a týdny myšlenkami, jak ho škrtím a vše mu vracím. Tento předpoklad je mylný a neodpouštět je přirozeně lidské, uchrání nás to od vsoupení napodruhé na stejný led.
LubosL 29. 10. 2013 11:10 +5 v reakci na Jirkaone 29. 10. 2013 10:19
Dobry den , odpustit nemusi okamzite znamenat aj zabudnut , odpustenie podla mna znamena len sa zbavit negativnych emocii voci osobe ktora nam ublizila , ale nieje to otom ze sa budem spravat ako keby sa nic nestalo . To tam aj autorka spomina ze aky vztah bude po odspravedlneni / odpusteni je individualna vec.
Šárí 29. 10. 2013 11:16 +10 v reakci na Jirkaone 29. 10. 2013 10:19
Pokud je tím dotyčným viníkem třeba vaše matka nebo nějaký velmi blízký člověk, se kterým máte dlouhodobé vztahy, emoční vazby, tak toto řešení nefunguje. A je v podobných případech proto velmi hloupé.
Aleš Blinka 29. 10. 2013 13:36 +10 v reakci na Jirkaone 29. 10. 2013 10:19
Pocit křivdy nám bere hodně životní energie, protože se snažíme to pokřivené narovnat. Pocit není ale blatník, který bychom jednoduše vyklepali. Ovšem přesto se o to snažíme a ťukáme kladívkem do naší minulosti a tahle klempířina vyžaduje určitou energii.
Ulka 29. 10. 2013 18:05 +2 v reakci na Jirkaone 29. 10. 2013 10:19
No, kdyby Vás to uchránilo, zřejmě byste neměl tu škatulku...
kmotr 29. 10. 2013 19:19 +4
Verim ze odpustenie nas moze odlahcit a priniest nam caistocny pokoj ale cesta nejakeho nuteneho odpustenia ak s tym nie sme vnutorne ztotozneni sa mi nezda ako najlepsi napad. To bude asi ten klucovy problem ,ze nie vzdy to ide.
kmotr 29. 10. 2013 21:17 +1 v reakci na Jirkaone 29. 10. 2013 10:19
A nemyslite ze pokial ide o vztah s osobou ,kotra je pre vas dolezita a milovana,ze to skatulkovanie vam moze narobit problemy na nevedomej urovni,ktore vam potom mozu vyskocit v buducom zivote ?
Helena 29. 10. 2013 23:05 v reakci na Jirkaone 29. 10. 2013 10:19
docela překvapivé, že tento příspěvek dostal nejvíc palců...
Šárí 30. 10. 2013 06:15 +1 v reakci na Helena 29. 10. 2013 23:05
Ono se spousta lidí podle toho řídí a dlouho se může zdát, že to funguje. Následky sice jsou, ale skoro nikdo si je nespojí s pravou příčinou, s neodpouštěním, protože tuto dovednost ti lidé neovládají-kdyby ji ovládali, začali by se brzy chovat jinak.
pe 30. 10. 2013 11:57 +10
Akcent na odpouštění je hodně submisivní symbolika a navazuje na křesťanskou představu Boha jako jediného soudce. Člověk nemá právo soudit a musí tedy odpouštět (tedy nesoudit a nevinit). Trochu problém je ovšem v tom, že odpuštění musí předcházet soud, abychom měli co odpouštět, musíme nejdříve přisoudit vinu, tudíž se až do okamžiku odpuštění stavíme na roveň Boha. Další motivací k odpuštění je cíl dosáhnout vlastního odpuštění u Boha: Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům... Tedy "když já, ty taky" - je to tak trochu vyvození nároku. Z obojího možná ale plyne pro praktický život něco jiného. Především sebepřijetí. Jako lidé nemůžeme dosáhnout ani dokonalosti Boha, ani zbožštělé neurotické představy "takový bych měl být". A proč si odpouštět nedokonalost, když ji můžeme rovnou akceptovat? U sebe i u druhých. A není výrazný akcent na odpuštění druhým spíš projekcí, když si nedokážeme odpustit, natož se přijmout, aspoň odpustíme jiným? Nevím, jestli se pocit ublíženosti dá potlačit odpuštěním. Připadá mi, že někdy je akcent na odpuštění doprovázen jakousi nadřazeností, symbolickou demonstrací "mám blíž k Bohu (resp. k dokonalosti v případě ateistů), protože jako on odpouštím". Možná je ale v křesťanské symbolice mnohem víc a sama nabízí lepší pohled na věc. Pokud by Ježíšovo "Vezměte, jezte, toto jest mé tělo..." může být v duchu psychologické symboliky vnímáno jako (pokr.)
pe 30. 10. 2013 12:27 +10 v reakci na pe 30. 10. 2013 11:57
(pokr.) vzkaz "pochopte, co jsem já, máte uvnitř, přijměte to". Takové "stažení projekce" by pak možná vedlo právě k sebepřijetí, k obrazu "dokonalé, ovšem vědomí mnohdy nedostupné, máme v sobě". Nebo možná jinak - "naše vědomé lidské jaksi obaluje symbolické dokonalé jádro, nikdy jím nebude, ale může s ním být v kontaktu". Takoví jsou z principu i ostatní, a když nám pak šlápnou na kuří oko, nemusíme se cítit ublížení, byť to bolí. Možná je pak i srozumitelnější další pohled na "...překračují hranice a "blátivými bagančaty šlapou v duši"...". Není ublíženost a tedy potřeba odpuštění spíš důsledkem "stanovení hranic" příliš daleko od svého "těla"? Ideálně člověk nepotřebuje žádné další hranice, symbolicky jsou dané povrchem kůže, duševní schopností přijmout neočekávané nebo i opak očekávaného. Ne že by ideálu bylo možné dosáhnout, ale odpouštění je možné redukovat na život ohrožující situace, případně situace způsobující trauma i "vyzrálé" duši. Těch zase není tolik, abychom se odpouštěním museli tolik zabývat, abychom je brali jako součast každodenního pohledu na svět, kdy si můžeme vystačit s přijetím. Žádná "blátivá bagančata" druhých, ale příliš idealistické vidění vlastní čistoty, nepochopení nedosažitelnosti vlastní dokonalosti je možná problém. Nebo taky ne, no...
Lenka 30. 10. 2013 20:39 +2
Pořád odpouštět, brát věci s klidem - no a pak si na vás zkoušej štípat dříví a mají z vás dobrý den. Odpouštěním se respekt nevybuduje, bohužel. Nedaří se mi to vyvážit. Jsem od přírody flegmatik, máloco mi skutečně vadí, když mě někdo vystaví nepříjemné situaci, nedělám z toho vědu - dám najevo, že tohle ne, ale okamžitě na to zapomínám, přeci všichni děláme chyby. No a pak se mi třeba stane, že někdo z čiré zlomyslnosti zkouší, kam až může zajít, kdy bouchnu. Nebo na mě prostě otevřeně kašle, protože já se s tím přeci srovnám. Jinou metodu, než naoko bouchnout a dělat naštvanou jsem nevynalezla, ačkoliv mi to připadá směšné a hloupé. Navíc někteří špatně chápou, že to, že jim u mě projde leccos neznamená, že s sebou nechám vláčet a půjdu jim z cesty - a protože to očekávají, dochází z mého hlediska k naprosto zbytečným konfliktům.
stanislava_sevcikova 31. 10. 2013 21:05 +1 v reakci na pe 30. 10. 2013 12:27
Ano, rozhodně souhlas se zajímavým konceptem dekonstrukce odpouštění, ale pak i tedy logicky neexistuje ani koncept zraňování... Když člověk nemá co odpouštět, protože tím vlastně soudí druhého, a vlastně ho zranilo něco, co je předmětem jeho vlastního "nepřijetí", znamená to, že nemůže taky nikoho zranit? A má "vyzrálá duše" povinnost mít ohled na ty, kteří nejsou tak vyzrálí? (Prosím, beru to jako abstraktní diskusi, rozhodně se jako prostor k intelektuálnímu "přetahování"). Hezký den.
pe 1. 11. 2013 12:34 +6 v reakci na stanislava_sevcikova 31. 10. 2013 21:05
"Koncept zraňování"? Nerozumím obsahu, ale člověk bezpochyby může být zraněn a je lepší, když odpustí, než když se užírá záští. Jen se domnívám, že to patří k výjimečným situacím, to je z mého textu jasné. K normálním situacím patří v ideálním případě symbolika patrná - jak už jsem jinde psal - třeba z filmů s Budem Spencerem. Někdo se k němu lstivě zezadu přikrade, praští ho prknem jednou, Spencer si toho ani nevšimne, podruhé, Spencer zpozorní, pomalu a otráveně se otáčí, a když se útočník napřahuje ke třetí ráně, téměř laskavě ho uspí. Je to jednání silného člověka, žádný pocit ublíženosti, jen přiměřená obranná reakce. Míra zranitelnosti je jistě nepřímo úměrná "zralosti", možná sebepřijetí atd., každý není "psychickým Spencerem". Ale mění to něco na tom, co jsem napsal? Křesťanský akcent na odpouštění má logiku plynoucí z klasického pojetí symboliky, z externalizace Boha, která je typickým příkladem projekce. Snažil jsem se nabídnout jiný pohled, přijít na to, proč se odpouštění dává takový akcent i na stránkách o psychologii. Schopnost přijmout vlastní i cizí nedokonalost mi přijde jako zásadnější. Než vyrovnání se s následky zranění mi připadá přirozenější se zabývat zranitelností. Neztotožňuji se s představou, že ostatní mají "zablácená bagančata" - a tedy já mám nejspíš "baletní piškoty". Než "dekonstrukce" je možná příhodnější "demýtizace" - ale obojí je nejspíš zbytečné hodnocení.
monikah 2. 11. 2013 15:02 +2 v reakci na Jirkaone 29. 10. 2013 10:19
ad Jirkaone: Myslím, že "a tím to pro mě hasne a jdu dál" jste vlastně odpustil či jak to nazvat /nakonec jak to nazveme není podstatné, podstatný je ten náš vnitřní akt/. A to, že ho máte ve škatulce "na tohohle bacha...nedám mu další šanci" se zařizujete, abyste si nenechal ublížit podruhé - jen hlupák udělá dvakrát tutéž chybu. Mám to stejně..