Odvrácená tvář mateřství — archivovaná diskuse

Zpět na novou diskusi

Anna 19. 2. 2013 14:07 +14
Obě dcery byly chtěné a vítané. Ale rozhodně nemohu říci, že bych byla vždy šťastnou maminkou. Při první dceři mně asi týden pomáhal manžel (moje maminka tehdy zrovna zkolabovala). Ale tenkrát se nemluvilo o pocitech novopečených maminek, očekávalo se, že každá své dítě miluje a hýčká. A já to neuměla. Dítě bylo to sice z našeho rozhodnutí, ale jinak mně bylo naprosto cizí - křičelo, kálelo, čuralo a já jsem to všechno měla zvládat a ještě se na něho usmívat a šišlat? Myslela jsem si v té době, že jsem asi tzv. krkavčí matka /obě dcery by svorně tvrdily, že jsem :)/. Ale jak šly dny, které se měnily v týdny, práce už byla zvládnutelná, tatínek byl v té době naprosto ukázkový a dítě se začalo usmívat ... no a pak už to šlo jako po másle. A po několika měsících jsem zjistila, že už bych nechtěla být bezdětnou a volnou, to dítě nás oba dva velmi obohatilo.
Johana 19. 2. 2013 14:09 +10
Krásný článek. Všechny nastávající maminky by si ho měly přečíst :) Kdybych něco podobného věděla já před X lety, byla bych jistě klidnější. Těhotenství sice nemělo úplně ideální průběh, přesto to bylo jedno z mých nejkrásnějších období. Porodnici jsem měla vybranou, bohužl jsem rodila předčasně, tudíž v jiném městě. Porod byl dlouhý a náročný, ale i tak bych si ho klidně zopakovala. O to horší byly stavy po porodu. Naprostá absence nějakých zvláštních pocitů štěstí. Žila jsem v domnění, že když maminka porodí, zvlášť když v těhotenství byla šťastná a na miminko se těšila, zákonitě a okamžitě se projeví silný pocit lásky. A ono nic. Styděla jsem za to. Po návratu z porodnice dcera jen brečela a brečela a já měla stále pocit, že by to snad mělo někdy skončit, že to je snad jen zlý sen. Od manžela jsem se pomoci nedočkala. Byl řidič a potřeboval se vyspat. Ke všemu se mi při porodu neodloučila placenta a já strašně krvácela a musela jsem na dvě kyretáže dělohy. Byla jsem vyčerpaná, slabá, nevyspalá, stále jsem měla zvýšenou teplotu a přidával se strach, že jsem jako matka zklamala. Toto období trvalo zhruba "jen" dva měsíce a pak jsme se obě začaly dávat dohromody. Řekla bych, že každým dnem je naše láska silnější :)
Zdenka 19. 2. 2013 17:53 +11
Radujte se , dnešní mladé maminky. Doba se změnila. Dnes je dítě očekáváno s velkou láskou, je to krásný zázrak! Zeptejte svých maminek. Ve 20 svatba, dvě děti nejlíp kluk a holka. Ještě s plínkama do jeslí. Maminka musela do práce, všechno co stálo v bytě bylo na novomaželskou půjčku. Plínky jsem máchala většinou v 11 večer. Často o tom mluvíme s kamoškama, co už jsou taky babičky a společně si říkáme, že bychom to dnes dělaly jinak. Je to krásné, jakou prioritou je dnes dítě. (Včera se mi narodila pravnučka.)
Ulka 19. 2. 2013 21:21 +11
Ptáte se, co pro nás, mámy, bylo nejtěžší. Pro mne asi určitá ztráta svobody - že se nemohu jen tak sebrat a odjet na tři dny na festival, plácnout sebou do postele a prospat den, nebo pracovat od rána do noci ... nic takového. Musela jsem najít pro miminko a pro sebe nějaký řád - zní to strašně, ale určitý systém mi umožnil najít také určitou vnitřní rovnováhu a svobodu. Mateřství je nesmírně těžké, pro oba rodiče, výchova je nejtěžší věc na světě. Přesto jsem nezažila nic krásnějšího, než být maminkou (a to jsem zažila spoustu krásných věcí:o).
Lucie Kalafutová 19. 2. 2013 21:48 +6 v reakci na Ulka 19. 2. 2013 21:21
Ta ztráta svobody, to je výstižné... Ještě v těhotenství to jde. Člověk si mimi bere pořád s sebou, nemusí se starat o plíny, krmení, oblečení atd. :) Narozením to končí. Člověk se s dětmi naučí také trochu více trpělivosti. A s tou výchovou s Vámi souhlasím. U některých dětí, je to úkol někdy až nezvládnutelný. Ale i tak si bez dětí život nedovedu představit. Jsou nejdůležitější, člověk by za ně dýchal... Je to fakt krásný pocit, být matkou. Nejkrásnější je, když spinkají a člověk se na ně dívá a cítí ten pocit štěstí, že je má...
Ulka 19. 2. 2013 21:53 +4 v reakci na Lucie Kalafutová 19. 2. 2013 21:48
... když spinkají a voní jimi celý pokojíček, že jo? To vydá za všecku svobodu propařených nocí:o)
sara 19. 2. 2013 21:56 +17 v reakci na Ulka 19. 2. 2013 21:53
Než začnou "propařovat" noci sami.To už ten pokojíček tak nevoní :D
Ulka 19. 2. 2013 22:00 v reakci na sara 19. 2. 2013 21:56
jste vynikající!:o) je to tak:o)))
Oldřich Dotovský 19. 2. 2013 22:13 +24
Tak jsem se rozhodl vám tu ten prolaktinový mejdan trochu naředit. :-) Při čtení článku ve mně vzklíčila myšlenka, že se to mateřství možná zbytečně komplikuje podobně jako vztahy tím, že se tak moc řeší. Od mládí o tom slýcháte, čtete, pak dokonce chodíte na kurzy, zkrátka neustále řešíte, aby to vše bylo perfektní, a co když náhodou nebude. Ale když to srovnáte s tím, jak to funguje v přírodě u jiných živočišných druhů, je to jak nebe a dudy. Tam samice prostě otěhotní a neřeší jestli to náhodou není moc brzy nebo moc pozdě, neřeší s kým a jestli je to ten pravý. Pak je nějaký čas těhotná, dělá co umí, ale zase neřeší, jestli to dělá dobře. Nestresuje se různými testy a představami co vše může dítěti být. A když se dítě narodí, tak je buď zdravé a v pořádku a máma k němu cítí přesně to, co cítit má (a nebo to ani neřeší a prostě nechá to dítě přisát se, když tak moc chce), nebo dítě není zdravé, případně matka necítí to, co cítit má, a v takovém případě dítě prostě umře. A nic se neděje, žádná tragédie, život jde dál. Příště se třeba zadaří lépe... Myslím, že si to zbytečně komplikujeme.
Pavla Koucká 19. 2. 2013 22:41 +8 v reakci na Oldřich Dotovský 19. 2. 2013 22:13
Oldřichu dávám Vám trefný bodík. Musím ale říct, že to přílišné řešení není o matkách, ale celkově o společnosti. Vezměte si, že by dítě "prostě umřelo", jak píšete, a máma by řekla: "Nic se neděje, žádná tragédie, život jde dál. Prostě jsem necítila, co jsem měla. Příště se třeba zadaří lépe..." Umíte si to představit?! Mě tedy přeběhl mráz po zádech. Krom toho by nejspíš žádné příště už nebylo...
Oldřich Dotovský 19. 2. 2013 22:44 +6 v reakci na Pavla Koucká 19. 2. 2013 22:41
Máte naprostou pravdu, je to o společnosti. Hraje v tom vliv historický vývoj, kultura, hodně náboženství a jeho vliv na historii a kulturu apod. Ale moje představivost je mocná a umí vyobrazit i společnost, kde by úmrtí novorozeněte nebylo nutně bráno jako něco, za co je třeba někoho odsoudit.
Ulka 19. 2. 2013 22:47 +3 v reakci na Oldřich Dotovský 19. 2. 2013 22:13
to víte, že komplikujeme, Oldřichu, čekal byste od lidských samic něco jiného? A - chtěl byste to jiné u Vaší partnerky?
Oldřich Dotovský 19. 2. 2013 22:55 +1 v reakci na Ulka 19. 2. 2013 22:47
Po pravdě? Chtěl! A jak! :-)
Jana 19. 2. 2013 22:55 +12 v reakci na Oldřich Dotovský 19. 2. 2013 22:44
No a proč vlastně zůstat jen o novorozeňat...? Způsobíme smrt druhého, no a co? Proč to komplikovat, život jde dál... Nic se přece neděje, žádná tragédie... K Vaší mocné představivosti gratuluji, nicméně v tomto případě doufám, že zůstane jen u představ :-)
Pavla Koucká 19. 2. 2013 23:08 +8 v reakci na Oldřich Dotovský 19. 2. 2013 22:44
Automaticky odsoudit je ale stejně drsné jako vůbec nesoudit. Na jedné straně se může stát třeba nehoda a matka nejvíc trpí. Na druhé straně to není jen ona a třeba zanedbáním péče utrpí zejména to dítě, a také další blízcí. Lidská představivost je obecně velká a dítě už v těhotenství vrůstá do společnosti. Společnost se o něj zajímá a vztah k děťátku záskává už i jeho táta a další blízcí. Třeba sourozenci. Zajímají se, vyptávají, jsou natěšeni miminko vidět... Takže mě ani tak nepřekvapuje případné souzení a posuzování v případě tragédie. Ale spíše mě děsí ten společenský tlak na dokonalost. Ten totiž škodí nejen matkám, ale i dětem.
Lucie Kalafutová 19. 2. 2013 23:17 +4 v reakci na Oldřich Dotovský 19. 2. 2013 22:13
Částečně s Vámi souhlasím... Jen je vidět, že se na tyhle věci díváte očima muže. I když v dnešní době maminky daleko více řeší předporodní přípravy a pod vlivem informací z Internetu se často zbytečně stresují a obávají. Dnešní doba už je taková a osobně jsem za to ve většině případech ráda. Vše se kolem nás vyvíjí. Někdy ku prospěchu, někdy naopak...A co se týče obav z porodu a poporodní psychické nestability (hormony), tak mám pocit, že to bylo v jisté míře stejné i dříve. Hlavně jsem ráda, že se dnes těhotenství, porod a péče o dítě, začíná týkat také mužů. Nejsem zastáncem toho, aby každý muž byl u porodu. Je důležité, aby to chtěl on sám. Ve většině případech je to pro vztah matka-dítě-otec přínosem a dochází k tomu, že si muži začínají žen daleko více vážit (mluvím tedy o naší kultuře). To že se muži dokáží zapojit do každodenní péče o miminko, je také přínosem dnešní doby. Změnil se celý přístup společnosti, protože dnes už se za to muži nestydí, ba právě naopak...
Ulka 19. 2. 2013 23:18 +3 v reakci na Oldřich Dotovský 19. 2. 2013 22:55
Oldřichu, nevím, jak prožívají lásku zvířecí samice, jsem ta lidská:o) Jen chci říct, že k děťátku, už když ho máte v bříšku, prožíváte lásku, jinou než všecky ostatní, dokonce trochu jinou než potom, když se narodí.... a když máte někoho rád, nechcete o něj přijít. Do toho máme iq, informace, a tak to vše komplikujeme. Jinak - Vaší první větě v této diskuzi se řehtám doteď:o)
Oldřich Dotovský 19. 2. 2013 23:29 +6 v reakci na Jana 19. 2. 2013 22:55
Omyl, do staršího dítěte nebo dospělého už společnost a rodina investovala. Tam už je naprosto logické bránit tomu, aby mohl být jeho život beztrestně zmařen.
Oldřich Dotovský 19. 2. 2013 23:44 +3 v reakci na Ulka 19. 2. 2013 23:18
Je ovšem otázkou, zda ta láska, kterou k tomu ještě nenarozenému dítěti cítíte, je přirozená (tedy, řekněme, nějaký instinkt), nebo zda je tak silná hlavně díky tomu, že je vám od narození po generace vtloukáno do hlav, že ten život, který ve vás počal, je posvátný a musí být chráněn a nelze jej nemilovat. Ale to už se dostáváme někam úplně jinam. Jasně, že je úplně nejlepší, když se všichni mají rádi a rodí se jim zdravá miminka, která všichni mají rádi a ta se mají ráda navzájem, aby se jim mohla rodit další miminka. Chtěl jsem jen říct, že když už se náhodou stane, že to zkrátka nefunguje, že by možná bylo lepší nechat to být a netrápit se tím tolik. A jsem si plně vědom, že to má některé konsekvence, které se z pohledu společnosti, která děti uctívá jako něco posvátného a zázračného, zdají být velmi kruté.
Ulka 19. 2. 2013 23:50 +7 v reakci na Oldřich Dotovský 19. 2. 2013 23:44
V tom smyslu pak ale s Vámi souhlasím (pochopeno bylo původně trochu jinak). Když to nějak "nefunguje", asi to tak z nějakého důvodu má být. Dobře se mi to říká, u mne to fungovalo... Tohle už je také na jiné téma ... přesto asi vím, co jste chtěl říct. Nelámat to, přijmout to .. jenže nevím, nakolik je to možné z toho emočního hlediska ... rozumově snad ano... ale mateřský pud, mateřská láska - to jsou tak mocné čarodějky, že dokáží schovat veškeré pochopení a rozum do kapsy...
Oldřich Dotovský 19. 2. 2013 23:53 +7 v reakci na Pavla Koucká 19. 2. 2013 23:08
Ale proč to tak je? Protože celá společnost od chvíle, kdy oznámíte, že jste těhotná, očekává, že se vám narodí zdravé dítě, které budete milovat, a budete šťastná rodina. Kdyby to lidi tak neřešili a počkali až jak se to nakonec vyvrbí, ušetřili by si kopu zklamání a výčitek v případě, že se něco nepovede.
Lucie Kalafutová 20. 2. 2013 00:05 +2 v reakci na Ulka 19. 2. 2013 23:18
prolaktinový mejdan :)
Matka 20. 2. 2013 05:33 +9 v reakci na Oldřich Dotovský 19. 2. 2013 23:53
Oldřichu, tak nevím, kde berete takovou jistotu, že samice v přírodě, když jí zemře potomek, nic necítí a jedeme dál. Netuším, který druh zvířete jste měl na počátku na mysli, ale nejvíce podobní se sociálními vazbami a životě v tlupách jsme s opicemi, resp. savci. Ano asi vás rozčiluje, že se některé věci moc řeší, ale to je tím, že když někdo není spokojen s tím, jak něco funguje např. zdravotnictví a zasahování do přirozenosti porodů, tak se snaží o změnu a zjišťuje si, jak a co lze dělat. Informuje se. Těch příkladů by mohlo být vícero v této oblasti mateřství resp. rodičovství. Protože třeba i role otce se ve společnosti mění dříve to byla ostuda, když se chlap staral o děti. Ale ty děti pak toho pána jen respektovali a učili se k němu nějaký vřelý vztah i pod tlakem společenského mínění třeba. Možná i Vám někdo něco v životě vnucoval a třeba dělal dlouhosáhle přednášky, což ve Vás mohlo vyvolat pocit, že něco moc někdo řeší a omezovalo Vás to ve Vašem "dýchání". Třeba nikoli. Nevím. Ano sdělil jste svůj názor, máte na to své právo. Jen tato vaše akce vyvolala další reakce. A tak to je i v jiných věech, A to bychom se zase dostali na začátek......
Anna 20. 2. 2013 09:20 +4 v reakci na Oldřich Dotovský 19. 2. 2013 22:13
Mluvíte mně z duše pane Dotovský. V obou těhotenstvích jsem si byla vědoma možnosti, že to možná dobře nedopadne (a to jsem byla mladá a zdravá) a jak už jsem tady kdysi zmiňovala, s mladší dcerou to bylo skutečně na hraně a kdyby porod probíhal v domácích podmínkách, tak manžel zůstal vdovcem s jedním dítětem. A když jsem s tímto nedomrlým uřvaným nemluvnětem přijela domů, dala jsem nám oběma obligátní šestinedělí. A teprve, když dítě přežilo, začala jsem ho mít ráda /a to mě nepřešlo dodnes :)/ Ale přiznám se, že mě potěšil můj otec, který o několik měsíců později povídal nad tímto našim líbezníčkem, že si tehdy myslel, že do několika dní zemře. Nechali jsme to skutečně na přírodě a dcera prokázala obrovskou životaschopnost a v pozdějších letech i silný pud sebezáchovy a kupodivu i zdravý rozum :)
Mona 20. 2. 2013 09:33 +15
Nejtěžší pro mě bylo už v těhotenství, že mě spousta lidí začala oslovovat těhulko nebo mamino. Nejenže jsem byla v úplně nové roli, ale jako bych pro ostatní ztratila ty role původní. Jako bych "Já - před dítětem " naprosto ztratila. Těšila jsem se až mi můj syn poprvé řekne Mámo ale slyšela jsem to všude kolem sebe ještě než se narodil. Nejvíc mě překvapilo, že absolutně nikdo (kromě partnera - ten byl boží:) nerespektoval můj názor - doktoři, sestřičky, máma, kamarádky "maminy". Všichni měli víc zkušeností takže nepřicházelo v úvahu, že mé názory (většinou založené na instinktu a nakonec správné) by mohli být víc než to co oni už přece zažili a nějak vyřešili. Všechno jsem zvládla jen díky mému partnerovi, schopnosti zachovat si zdraví rozum a pár kamarádkám, které děti nemají a chovají se ke mě pořád stejně:)
Ada 20. 2. 2013 09:45 +5 v reakci na Oldřich Dotovský 19. 2. 2013 22:13
A to si zkuste "míň řešit" a odmítnout třeba jedno z desítek vyšetření v těhotenství... Fakt to nejsou (jenom) budoucí maminky, kdo to přehnaně komplikuje.
Karolína 20. 2. 2013 12:41 +4 v reakci na Matka 20. 2. 2013 05:33
Já s panem Oldřichem zcela souhlasím, mám navíc pocit, že přikomponovávání zcela lidských pocitů zvířatům, jako je pocit ztráty, očekávání, řešení či vědomí kauzality (jako je viktoriánská cudná myšlenka, že zvířata se nespojují kvůli hříšnému požitku ze sexu, ale aby měla mláďata - fakt si někdo myslí, že je zvíře schopno domyslet takový důsledek, když to nedochází i lecjakým lidem?) je zcela scestné. Samice v přírodě potomky často opouští a nechá je zemřít, nebo je rovnou sežere, a my vůbec nemusíme vědět, co jí k tomu vedlo - třeba právě neměla "ty přirozené pocity". Už jsem ovšem slyšela o něčem podobném i u lidí - matka ne a ne vytvořit si vztah, o dítě se sice ze společenských důvodů starala, a pak se ukázalo, že dítě je postižené (např. metabolická vada s manifestací v pozdním kojeneckém věku). Dnes ho sice lékařská péče zachránila, ale dříve by "prostě zemřelo". Máme v sobě více zvířecích instinktů a atavismů, než by se na první pohled řeklo. Navíc jsme si příliš zvykli, že díky vysoké úrovni gynekologické a neonatologické péči malé děti prostě neumírají a je to tragédie na zhroucení, když se něco takového stane. Stačí se podívat do historických knih (nemyslím přímo kroniky, ale třeba vydané vzpomínky a zápisky ze života sto let zpět). Cituji např. Jarmila Glazarová, Chudá přadlena: "Smrt malého dítěte, které za sebou nemohlo nechat mnoho vzpomínek, není žádnou tragédií." Nikdo to neřešil, nikdo se k miminu moc neupínal. A dneska? Přesně jak píše pan Dotovský...
Lucie Kalafutová 20. 2. 2013 13:17 +3 v reakci na Karolína 20. 2. 2013 12:41
Z určitého úhlu pohledu souhlasím, ale já osobně bych se nechtěla vrátit zpátky... Do dob, kdy děti běžně umíraly na dnes již neexistující či snadno léčitelné choroby. Jsem ráda, že dnešní medicína je tam, kde je a že mají šanci žít i dětičky, co dříve byly odsouzené na smrt. Mentalita dnešní průměrné matky (bez nějaké psych patologie) je taková, že pokud se něco takového přihodí, tak to tragédie je. Mám z některých komentářů takový mrazivý pocit. Možná jen špatně chápu. Doufám...
Karolína 20. 2. 2013 13:47 +2 v reakci na Lucie Kalafutová 20. 2. 2013 13:17
Však to já bych se taky nevrátila, a nejen kvůli dětem. Jiná otázka, naštěstí čistě akademická, je, zdali je to dobře, protože jsme vpodstatě odstranili přírodní výběr a je to znát...
Oldřich Dotovský 20. 2. 2013 13:58 +3 v reakci na Karolína 20. 2. 2013 13:47
Jednak díky tomu jako druh slábneme a jednak udržujeme při životě i děti, které nikdy nebudou schopné samostatného plnohodnotného života, a jejich rodiny jsou tím zbytečně zatíženy psychicky, ekonomicky i sociálně (nemluvě o nákladech, jaké s tím má stát, tedy celá společnost). Zkrátka dovedli jsme to do extrému.
Lucie Kalafutová 20. 2. 2013 14:14 +2 v reakci na Oldřich Dotovský 20. 2. 2013 13:58
Je to zcela individuální. Dělám poradnu pro rodiny dětí s rozštěpy obličeje a v případě této vývojové vady s Vámi nemohu zcela souhlasit. Plnohodnotný život mají tyto děti a jejich rodiny právě díky dnešním možnostem v oblasti léčby těchto typů VVV... Dávám to jako příklad a nechci vyvracet Vaši teorii :)
Oldřich Dotovský 20. 2. 2013 14:17 +3 v reakci na Lucie Kalafutová 20. 2. 2013 14:14
V případě, kdy umíme vadu napravit či kompenzovat, ano. Já ale mluvím např. o těžce mentálně postižených dětech, na což je veškerá věda krátká.
Lucie Kalafutová 20. 2. 2013 14:32 +2 v reakci na Oldřich Dotovský 20. 2. 2013 14:17
No a tady vidím velké plus v rozvoji fetální medicíny. V některých případech si myslím, že přerušení těhotenství může být na místě. Tady bych nekladla takový důraz na přirozený výběr a uměle zasáhla dříve. Problém je, pokud se na těžké postižení přijde až po porodu... Stejně je to i u těch životních rozhodnutí boj v nás. Ten známý boj rozumu a citu.
Ulka 20. 2. 2013 17:36 +1 v reakci na Lucie Kalafutová 20. 2. 2013 00:05
Oldřich by mohl vymýšlet pro články tady nadpisy:o) tenhle by určitě zaujal:o)))
Petra 20. 2. 2013 17:39 +1
Já jsem útlé dětství mých dětí jako ztrátu svobody nevnímala, jednak jsme děti brali na akce a výpravy s sebou a jednak byl manžel schopný a ochotný mě perfektně zastoupit. Pro mě bylo nejtěžší a zároveň mě nepříjemně překvapilo, jak se děti k sobě vzájemně v dospívání chovaly. Naprostý nezájem jeden o druhého, vzduch, chlad. Později si cestu k sobě našly a jsem za to moc ráda...
Radim Kapavík 21. 2. 2013 22:49 +3 v reakci na Lucie Kalafutová 20. 2. 2013 13:17
Nechtěla byste se vrátit do dob, kdy děti běžně umíraly... ale žít v době, kdy se děti běžně ani nenarodí, resp. kdy jsou zabíjeny ještě před tím, než se plně vyvinou a narodí, vám nevadí? Tehdy (resp. někde stále) sice nemalá část dětí zemřela v útlém věku, ale populace rostla. Dnes (resp. tady) máme úmrtnost dětí zanedbatelnou, ale populace stárne a obyvatelstva ubývá. Takže lze konstatovat, že celkový počet dětí, které se dožijí dospělosti, je dnes (tady) nižší než tehdy (tam)... Ona je to totiž otázka úhlu pohledu.
Lucie Kalafutová 22. 2. 2013 09:54 +2 v reakci na Radim Kapavík 21. 2. 2013 22:49
Je to spíš o pochopení toho, co jsem tím chtěla naznačit... Rozhodně i ve své práci bojuji za to, aby se nenarozené dětičky nedávaly pryč (viz. děti s orofaciálními rozštěpy). Chtěla jsem jen zdůraznit, že dnešní medicína dokáže plno rodičům děti zachránit... Za některé (ne všechny) pokroky v této oblasti jsem nesmírně vděčná... Jelikož má vážně nemocného synka (a aktuálně to řeším), tak na to nahlížím po svém :(
Anna Jančová 22. 2. 2013 18:43 +4
Deti som priviedla na svet začiatkom 90.rokov. Okrem pár publikácií neexistovali na malých mestách žiadne kurzy pre mamičky, robili sme s deťmi to, čo nám povedali naše mamy. Rané materstvo - to bola pre mňa nekonečná únava a nedostatok sociálnych kontaktov - porodila som po skončení vysokej školy a bývali sme na novom sídlisku, kde som nikoho nepoznala a odkiaľ bolo ťažko dostať sa s deťmi do mesta. Môj vzťah k deťom sa vyvíjal postupne, najprv to bolo len o naplňaní základných potrieb, žiadnu závratnú lásku som nepociťovala. Cítila som sa preto previnilo, časom sa všetko napravilo a medzi mnou a deťmi je pekný vzťah. Po čase som sa dostala ku knihe Elisabeth Badinter: Materská láska od 17. storočia po súčasnosť ( Aspekt, Bratislava 1998), ktorá polemizuje s chápaním materinskej lásky ako inštinktu.Z predslovu knihy: " V roku 1780 polcajný riaditeľ Lenoir s trpkosťou konštatuje, že z 21 000 detí, ktoré sa ročne narodia v Paríži, len necelých 1000 dojčia ich matky. Dalších 1000 privilegovaných detí ostáva doma, kde ich dojčia dojky. Všetky ostatné dti zamenia materské lono za viac-menej vzdialený príbytok platenej dojky. Mnoho detí umrie bez toho, aby uzrelo tvár svojej matky...nič nesvedčí o tom... že by sa matka zvýšenou mierou usilovala zasýtiť potrebu nehy, ktorá sa nám dnes zdá taká prirodzená." Závidím dnešným mamičkám súčasné možnosti, ale niekedy mám pocit, že sa z detí stávajú modly a matky zbytočne trpia výčitkami, že nie sú dokonalé.
Kristýna 8. 2. 2014 09:07 +3
vážená autorko, z článku doslova dýchá touha stát se sama maminkou, je znát, jak se na to neskutečně těšíte. Rozhodně neváhejte a nečekejte - mateřství je to nejkrásnější, co může žena zažít.