Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Opožděná děkovačka

Deprese? Proti tomu jedině práce!

Ze seriálu: Život s diagnózou

František Růžička

František Růžička

21. 10. 2010

Poslušně jsem polykal Zoloft, sem tam mi můj pan doktor přihodil – po diskusi – na doladění Biston, Atarax…

Říkám mu: „Prosím vás, vždyť já budu za chvíli jako chodící Spolana Neratovice!“ Zasmál se a na příští schůzce už mi hlásil, jak se tomu  jeho studenti na přednášce smáli.

Z Faustova domu jsem mířil rovnou do Novy. Už jsem tam neměl ani tu bludičku, která by se přede mnou aspoň potácela v mokřinách a sem tam blikla. Jo,  chce to změnu, ozvalo se vzadu v hlavě.

Jak jednoduchý: jednou jsem prostě místo doprava do Vladislavky, do velký prázdnoty mezi neupřímný úsměvy a už beztvarý přízraky režisérů, produkčních a šéfiků nejrůznějšího druhu, zamířil doleva do Opatovický ulice, kde dr. Květa Neradová založila Vyšší odbornou školu publicistiky.

Říkal jsem jí o svým záměru otevřít si tvůrčí dílnu psaní pro děti, kterým jsem tenkrát  doma dával doučovací kondice z češtiny. „Tak uč u mě,“ řekla má bývalá profesorka z fakulty. A bylo.

V lebce jako by se mi rozsvítilo, dokonce i maniodepresivita nasraně zasyčela a stáhla se do kouta. Ocitl jsem se totiž na čas mezi lidma, kteří o mě opravdu stáli, potřebovali mě.

Pamatuju si, že poprvé „na mě“ přišlo patnáct zvědavců. Rozdal jsem jim fotky chlápka, kterej makal na nákladovým nádraží na Žižkově, říkalo se mu Medvěd. Na celý Vánoce ho jednou jen tak ze srandy zavřeli nějaký volové do mrazicího boxu s flákama masa. Ale protože  měl po kapsách placatice s tvrdým chlastem, přežil.

„Napište mi něco k tý jeho fotce,“ říkám. A jeden z kluků načmáral: „Smutný, opuštěný Medvěd srká vodku na český Sibiři s až automatickou něhou.“ Nedávno jsem se dozvěděl, že úspěšně dokončil režii dokumentu na FAMU.

Z ulice jsem jim doved šedesátiletou Evičku, která za kafíčko, jak říkala, myla záchody v jedný žižkovský putyce. Osmnáctiletý studenti na ni koukali jako na zjevení. „Deprese? Proti tomu jedině práce!“ hřímala dáma s tváří buldoka a špeky v lesklým žlutým triku se jí jen třásly. „Jako Jarmilka z Hrabalových hutí,“ prohodila  paní Neradová po bouřlivým semináři. Evičku zpovídali hodinu, pak o ní psali.

Vyděsila je číšnice Jitka. Bratr v lochu za Orlický vraždy, manžel notorik, kterej si sám vyrábí zuby z moduritu, dcera má dítě s  neznámým drogovým dealerem, Jitčin syn, homosexuální prostitut, už na gramu heroinu. Máma Jitka táhne celou rodinu.

Po děsivým Jitčině monologu ticho, ty pravý otázky padaly až v hospodě, kam se všech třicet studentů dokázalo nacpat. Paní dr. Miklušáková, pověstná češtinářka a jazykovej postrach školy, který jsem pro její malou odbarvenou hlavu a povahu říkal nasraná pampeliška, se podivila: „Hele, Františku, a voni ti píšou? Jak to děláš, simtě?“

Jak já byl pyšnej, že můžu pro paní češtinářku hned na chodbě vytáhnout z kapsy reportáž z infekčního oddělení nemocnice Na Bulovce od Vladyky, nenapravitelnýho huliče, načmáranou na pečlivě natrhaným papíru z krabičky od cigaret! Debaty o reportážích a črtách nekončily v osm, často se protáhly až do rána. Táhli jsme Prahou, končili obvykle v putyce Troska, kde jsme se skládali na poslední škopky.

Moje diagnóza mě ale pořád pevně a věrně držela za ruku. Celej víkend jsem se těšil do školy, v pondělí ráno se probudim zpocenej, zkroucenej jak králík na pekáči, v rukou spasmy. Když chci něco zkusmo říct, jen zaskřehotám. Večer tě ve škole čekaj tvý děti, opakuju si pořád. S hrůzou koukám na ručičky hodin.

Využívejte celý web.

Předplatné

Poledne. No, to eště zmáknu, musim. Na seminář má přijít inspekce, do prdele! Ve tři se mi podaří zvednout telefon. Chystám se na to ale pochodováním po bytě už hodinu. Dr. Neradová, díkybohu! „Květo, já dneska nemůžu,“ artikuluju, jako bych se právě učil mluvit. „Nepřemáhej se, já vím,“ returnuje, a mně se trochu uleví.

Za tejden už stojím před narvanou třídou: „Co ti bylo? Dyk jen záříš!“ Je mi do breku. Po třech letech se zřizovatel školy, Arcibiskupství pražské, zachovalo k dr. Květě Neradové hanebně, podrazili ji i lidi, který na školu jako profesory dostala. Musela pryč ona, odešel jsem i já.

Ale nic z těch let jen tak nevyšumělo, kdepak. Ty krásný večery otázek, odpovědí a věčnejch pochyb nám nikdo neveme. Předevčírem mi přišel e-mail od jemňounký zrzky Báry Srnkový, která odjela do Skotska, kde napřed myla nádobí, v květnu končí v Edinburghu studia psychologie: „Františku, ty žiješ! No to je úžasný! Prosím tě, tady je děsná kosa, u vás na tuty taky. Nechceš, abych ti upletla čepici? Fakt to umim. A černou, pěkně nahrubo, jak to máš rád!“

Diskuse 0
Život s diagnózou
Seriál

Autor se od roku 1995 léčí s těžkou maniodepresivní psychózou. Pro Psychologii.cz píše o svých zkušenostech.

František Růžička

  • Zdraví