Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné
Ilustrace: Ondřej Roubík, www.ondrejroubik.com

Osm hříchů českého školství

Hlavním problémem českého školství nejsou peníze, ale nepochopení role učitele.

Ivan Gabal

Ivan Gabal

22. 6. 2017

Od rána sám se sebou debatuju, zda se úvahy o vzdělání dopustit, ale protože se nám v této oblasti nedaří, je třeba riskovat. Ve včerejších Událostech, komentářích debatovali tři bývalí ministři školství, Sokol, Fiala, Liška, a jakkoli z různých úhlů a motivů, shodli se na jednom, a to ústřední pozici učitelů a učitelek a nutnosti je lépe zaplatit, aby lépe dělali svou práci. Dopustím se hříchu a řeknu, že to není pravda.

Ústřední není učitel, ale kluci a holky v lavicích a jejich zájem něco se dozvědět a vyzkoumat. Učitel jim jen v tomto zájmu a aktivitě asistuje.

Druhé hříšné tvrzení: Je jedno, v jaké oblasti nebo činnosti se děti chtějí něco dozvědět, důležité je, aby chtěly a bavilo je to. Protože naše děti škola nebaví skoro nejvíc v celé OECD.

Třetí hřích: Směřovat k tomu, aby se všechny děti učily uniformně to samé, bez ohledu na to, co je zajímá, zda fotbal nebo TV seriál, je projev ignorance. Protože cesta vede od toho, co je zajímá, k tomu, co budou v životě potřebovat nebo chtít znát, jakmile to potřebují.

Čtvrtý hřích: Protože se děti ve škole učí, co má učitel předepsáno učit, jejich motivace a výsledky jsou známkou učitele, nikoli rodičů.

Pátý hřích: je třeba děti neznámkovat, ale hodnotit, nikoli podle zkoušení a testu, co neumí, ale jak se motivačně a zvídavostí projevují průběžně. Neznalost nebo chyba je důvodem k práci a nikoliv ke špatné známce.

Šestý: Děti mají ve škole pracovat co nejvíce spolu, vzájemně. Mají debatovat, nemají plnit úkoly individuálně a nejsou-li tázány, mlčet.

Za sedmé, hřích asi nejhorší: Stížnosti na nezájem žáků a jejich zájem hrát hry na mobilu pod lavicí, je spíš důvod mobily zapojit do výuky, nikoli odebírat.

Za osmé, platy učitelů by mohly zohlednit pravidelné zjišťování, jak žáky škola baví. A nejsem vůbec proti, aby se do školství dalo více peněz. Předstupněm by ale měla být změna paradigmatu v tom, co a kdo je ve škole, respektive ve vzdělávání našich dětí důležitý.

Rád bych celou tuhle kacířskou úvahu věnoval mému letitému kolegovi v předchozím akademickém životě Petrovi Matějů, který hrubě předčasně zemřel minulý pátek ve věku 66 let. Spolu s dalšími jsme koncem 80. let doháněli anglosaskou sociologii a provokovali českou oficiální sociologii statistickými analýzami, kde se právě vzdělání, školství a extrémní role sociálního původu žáka v naší škole ukázaly být mechanismem celkové vzdělanostní stagnace v podmínkách státně dirigovaného zadržování a omezování zájmu a příležitostí ke vzdělání a odklonu od západních zemí. Petrovi patří za jeho průkopnické úsilí uznání, stejně jako dík za tvrdou a nekompromisní práci a vzájemnou spolupráci, často i odbornou konfrontaci mezi námi, kteří jsme v tom tehdy jeli. Dodejme, že vesměs za granty George Sorose pro západní univerzity na podporu výzkumu a vědců v komunistických zemích (aniž jsme to tušili), zejména spolu s kolegy z Maďarska a Polska. Dotčení vědí a já doufám, že se mnou budou na hodnocení této snahy i výsledků souhlasit. V 90. letech bylo díky tomu potenciálně na čem stavět v transformaci školství, ale jaksi se nestavělo. Proč se nestavělo, to je jiný příběh.

Publikováno 22. června 2017 na Facebookové stránce Ivana Gabala

Diskuse 0