K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Otec byl car, trpěl komplexy

Občas se ptám, jak se trudné dětství podepsalo na mé diagnóze.

František Růžička

František Růžička

30. 12. 2010

Ze seriálu: Život s diagnózou

„Dej si bacha, na tuty se tě bude ptát na dětství,“ upozorňovali mě spiklenecky lidi před skupinovýma psychoterapiema na plzeňský psychiatrii.

Šoupal jsem se ve vypůjčených  pantoflích do místnosti, kde jsem měl vylejt svý rodinný smutky světu a psycholožce s velkou mašlí. Začal jsem se smát, kolem mě najednou místa dost. Vzpomněl jsem si totiž, jak jsme dostali se ségrou k Vánocům vysavač Eta kakaové barvy.

Seděli jsme tenkrát jak v horečkách, mně deset, sestře o čtyři míň, a s napětím pozorovali velkou krabici pod stromečkem.

„To budou boby!“ radoval jsem se. „Spíš dvoje brusle,“ šeptala Naděžda.
 

Po schodech

Když

nevím kudy do světa

co do kufru… (a tak)

promítnu  si v hlavě film

snad poškrábaný zrnkem pískovým:

Dítě jde nahoru po schodech

stárne zvědavostí

váhá

Pak sáhne mi za krk  ledovec z kraje světa až

tam taje m
i
…a všechna slova jsou tajná

(Autorem básně je František Růžička)

Rudá pěticípá hvězda na samé špičce stromečku se  však varovně zakývala, jako by nám chtěla říct: „Nene, děti, žádný velký jízdy, žádný sáně.“

„No tak do toho, děti, běžte, rozbalte si dárek!“ zahýkal zvesela otec. Maminka  nás zkoumavě pozorovala. Z rádia se nesly koledy a my vybalovali. Ta dlouhá hadice! A těch nejrůznějších nástavců!

Začali jsme posmrkávat, ale taťka nám Etinku pomohl složit a povídá: „Hned si ho můžete vyzkoušet, pod stromečkem je jehličí až běda…“ A tak jsme luxovali. Já vysával, sestřička hučící obludu za mnou smutně popostrkovala.

Druhý den ráno před obědem tatínek povídá: „Že jste dneska ještě ani neluxovali! To vás to brzy přestalo bavit. Vám tak něco dát, škoda peněz.“

Ale abych mu nekřivdil. Asi třikrát jsem dostal Medvídka Pú a knížku Ledňáček (ani jednu z nich jsem v životě nedočet). V osmnácti letech pak brožuru pana Hynie Dospíváte v muže s věnováním: „Drahému Fandovi k Vánocům táta.“

Tak jsem si na psychoterapiích snil, když kolem vykládali, jak je rodiče zavírali do skříní a temných komor, přivazovali k ústřednímu topení. A dneska se občas ptám, jakou měrou a jestli vůbec se trudné dětství na mé diagnóze taky nějak podepsalo.

Otec byl car. Trpěl, myslím, velkými komplexy. Žili jsme v Chebu a jemu bylo líto, že o něm v Praze nic nevědí a že je pryč z velkého světa, o kterém snil, když onanoval v koupelně u umyvadla. Jednou jsem ho takhle v podobném zadumání plném samohany přistihl a on rychle dělal, jako že se holí. To mi bylo devět.

Pilně v Chebu překládal Majakovského, kterého zbožňoval tak, že se při hlasitém čtení jeho veršů v ruštině celý třásl. My museli ty verše poslouchat, ale vůbec jsme jim se sestrou nerozuměli. To bylo sestře šest, mně deset a s ruštinou jsme ve škole teprve začínali.

Jednou jsem byl velmi zvědavý, co vlastně ten Majakovský píše, a zkusil jsem si číst překlady, co otec nadrásal svým šikmým a strašlivě stejnosměrným písmem, jehož hlavičky se nakláněly k východu jako ukáznění dravci. A stálo tam:

„Vážená redakce!
Posílám Vám, jak jistě brzy sami poznáte a pochopíte, nejlepší a vynikající překlady veršů slavného sovětského básníka, Vladimíra Majakovskego. Překlady soudruha Taufra jsou velmi zastaralé.“


A potom tam byl podpis mého otce a razítko, které si sám udělal, pod tím verše, které pochodovaly jak mužici. A stálo tam také: „Buržujům dáme na prdel.“

Začal jsem se tomu moc a moc smát, až jsem si musel sednout, jak jsem se zmítal smíchy u psacího stolu, nad nímž visela podobizna Lenina. V tu chvíli vešel otec, vmžiku pochopil, co se stalo, a dal mi obrovskou facku. To mi bylo jedenáct let.

A  letní prázdniny. Na ty jsme jezdili do Horních Měcholup k otcově matce, naší babičce. Napřed otec zabalil všechny deky a nafukovací lehátka, míč a všechny sportovní potřeby. Maminka pekla celé dopoledne řízky a kuřata.

Pak jsme šli velmi dlouho na vlak, tam otec hledal volné kupé a hádal se s lidmi. Díval se na ně zle a nejednou cestující raději vylezli z oddělení, aby tam s ním nebyli. Říkal, že musíme se sestrou sedět u okna, abychom poznávali krajinu, stromy i ptáky. Lidé se na něj dívali jako na hada.

Jednou  mi dovolil stát na chodbičce, kde se na mě usmál sympatický spolucestující. Pán byl velmi hezký, i když stejně starý jako otec, a mně bylo líto, že nemám takového krásného tatínka, se kterým bych se mohl mít líp.

Řekl jsem si, že nikdy nebudu jako můj otec, ale jako tenhle něčí cizí tatínek. Také tak hodný a pěkně oblečený. Potom mi ještě ten pán odpověděl na otázku, co to je B komplex a další zajímavé věci a pozorovali jsme spolu krajinu, která ubíhala vesele kolem.

A potom jsem otevřel kupé a šel dovnitř k naší rodině. To mi už bylo skoro dvanáct a tenkrát jsem asi začal být dospělý a velmi nešťastný.

Diskuse 0
Život s diagnózou
Seriál

Autor se od roku 1995 léčí s těžkou maniodepresivní psychózou. Pro Psychologii.cz píše o svých zkušenostech.

František Růžička

  • Zdraví