Nejlepší články k poslechu: Stáhnout
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Pacient jako E.T.

První setkání s pacienty pro mě byla jako setkání s mimozemšťany. Blízká setkání třetího druhu.

Ze seriálu: Knížka hledá nakladatele

„Film E.T. Mimozemšťan ilustroval nesnáze při naší práci. Obtížné dorozumívání. Rozličná pokušení. A při úspěšné spolupráci trpká loučení,“ vzpomíná psycholog Václav Smitka v rozhovoru s psychiatrem Vladimírem Řezníčkem.

Vladimír Řezníček: Co si myslet o člověku, který se stále ohlíží?

Václav Smitka: Za volantem? Na útěku před věřitelem, před povinnostmi, před policií?

Třeba v klidu domova, když je sám, pohodlně usazen v křesle, potmě, v naprostém tichu. A na počítači běží program šetřící obrazovku. Takže nic se neděje, ale jeden nezahálí. Stále se ohlíží.

Já tě nepoznávám. A vůbec ti nerozumím.

Taky nejde o mě. Kdo z nás dvou se ohlíží? Obrací? Kdo z nás nejčastěji mluví o reflexi?

Hm. Pokus o vtip? To oceňuji, skoro jsi mě dostal. Taky mluvím o „rozjímání“! Já nejen mluvím, ale také píši, přednáším o reflexi. A nejen o reflexi, ale i o sebereflexi.

Co to je? Sebe-zraňování nebo sebe-ospravedlňování či sebe-mrzačení ve smyslu sebe-trestání?

Proč tak prostoduché provokace? O co ti jde?

Tak o co jde tobě? S jakými záměry provozuješ sebereflexi? Hledáš ztracenou sebejistotu, sebevědomí? Usiluješ o sebezdokonalení? O čem tedy přemýšlíš? Anebo jen rozjímáš? To by se slušelo spíše v nějakém klášteře, ne?

Přemýšlím. Přemýšlím snad poněkud specificky. O důvodech, pozadí, kořenech svého myšlení. O spolehlivosti svého myšlení. A samozřejmě o pohnutkách a přiměřenosti svého jednání.

Tedy obvyklá filosofická zábava? Filosofické rozjímání? Nejsi ale už tři desetiletí klinický psycholog, diagnostik, terapeut?

Rozjímám? Přemýšlím? Přemýšlím o sobě, o pacientech, o společnosti. Přemýšlím usilovněji než jsem kdy přemýšlel jako filosof.

Podstoupil jsi rekvalifikaci? Že ano?

I to se dá říct. Víš, co mě překvapilo? A překvapilo mě, že mě to překvapilo, přestože je to něco samozřejmého, co jsem mohl předpokládat. Ale já to nepředpokládal. Rozumíš mi?

Jak bych mohl? Netuším. Nespěchej na mě. Obvykle ti rozumím.

To bych musel povídat o své překvapivé, o své nejpřekvapivější zkušenosti. Nevím ale, jak takovou svou zkušenost sdělit.

Poslouchám.

Překvapil mě rozdíl, přímo nebetyčný rozdíl, mezi – řekněme – rozhovorem s živým člověkem a četbou knihy či studiem nějakého textu.

27. října 2018

Jak zvládnout partnerskou krizi (seminář)

Pavel Rataj

Pořád ti leží v žaludku ten můj e-mail, ne? Proč? Vždyť ses zaskvěl, když jsi mě rozpitvával.

Ne, nejde o tebe. Ani o tvůj e-mail. Myslím na zkušenosti s lidmi vůbec. Jsem pořád s lidmi. Na prvním pracovišti jsem studoval, tedy zpracovával názory a postoje lidí, které projevili prostřednictvím dotazníku. Tématem výzkumu byla masmedia a jejich vliv… Četl jsem, seznámil se s výsledky obdobných výzkumů, diskutoval s odborníky. Samozřejmě také s osobami, které se zúčastnily našeho výzkumného programu. Referoval jsem o dílčích výsledcích své práce, přednášel o problematice, která je masmediím vlastní… Přesto musím říct, že s lidmi jsem se nestýkal. Nezajímal jsem se o ně. Zabýval jsem se jejich názory zaznamenanými v dotazníku. Dotazníky připomínají rozmluvu, ale jen připomínají. Já dotazník jako rozhovor nepociťoval.

Chceš říct, že jsi s uvedenými osobami nerozmlouval. To já ti ale nedovolím.

Tak to budu rád. Obdobné je to při recenzi nějaké knihy. Čtu, zamýšlím se nad obsahem, formou, kontextem. Srovnávám, hodnotím, utvořím si názor a sestavím posudek, aniž bych se zabýval autorem. Natož se s ním osobně setkával. Jako by po seznámení s textem byl jeho autor už nadbytečný.

Myslím, že tomu rozumím. Autor něco vymyslel, své myšlenky postoupil veřejnosti. Nikoho se na nic neptal. K čemu ho potřebuješ, abys jeho text recenzoval? Ostatně v něm také jen cituje desítky, stovky jiných textů. On si taky vystačí s reflexí či sebereflexí. Takže, jaký je rozdíl mezi rozmluvou a posudkem či recenzí?

Názorně? Tohle by mohlo být názorné. Vzpomínám na film, který jsem viděl v době, kdy jsem začal pracovat na geriatrii. Vyšetřoval jsem muže a ženy, kteří byli léčeni kupříkladu po iktu. Režisér Steven Spilberg natočil – kromě jiných – filmy o setkání s mimozemšťany: „E.T. – mimozemšťan“ a „Blízká setkání třetího druhu“. První setkání s pacienty pro mě byla – no, skoro jako setkání s mimozemšťany, jako s E.T. To jsem dřív netušil, nepředpokládal, nezažil. Kdybych takovéhle přirovnání slyšel od někoho jiného, měl bych to za žvást. V nejlepším případě – kupříkladu, kdybych to slyšel od tebe, za přepjatost. A možná bych ti nevěřil napříště už ani písmeno. Ale ta počáteční vzájemná nesrozumitelnost, ta jinakost, ta míra mimoběžnosti a naprosté vyloučení jakékoliv možnosti spoluúčasti na čemkoliv, natož nějaké spoluprožívání… Pak panika, která vyloučila domluvu, spolupráci, pochopení, odezvu, a vzápětí celý ten vědecký humbuk… To sedí. To vystihuje, oč jsem se marně pokoušel, čím jsem však byl vzrušen, prostě, co jsem tehdy prožil.

Taky na E. T. vzpomínám. Myslím, že při určitých scénách nezůstalo jediné oko suché. Přiznávám.

Spilbergovy filmy otevírají různá témata. Mě tehdy jeho filmy oslovily v nové životní pozici. V novém místě, v nemocnici, při práci s nemocnými lidmi. Zmítaly mnou pocity, které odpovídaly tehdejšímu zvratu společenského vývoje, mé osobní situaci, déletrvající nezaměstnanosti. Nemohl jsem už kupříkladu obhajovat výzkumnou práci, kterou jsem odevzdal. Budoucnost osobní i společenská se mi jevila jako nehledaná dekadence.

Řekni raději, abys nemusel vysvětlovat dekadenci, navíc nehledanou: jako celkový úpadek.

Díky Spilbergovi, jeho mimozemšťanovi, jsem své nové místo uviděl jako příležitost k setkáním, k setkáním s nemocnými, a to jakoby setkání se stejně nechtěnými, nesrozumitelnými, neuchopitelnými, nepřijatelnými, nebezpečnými… bytostmi. Všechno pro mě bylo nové, překvapivé, náročné. Ale taky inspirující! Zaměstnání se mi stalo příležitostí k mimořádným, jako filosof mohu snad říct, že k přímo transcendentálním – zážitkům. Tomu, myslím rozumíš, ne?

Mysli, co chceš. Mluv, jak umíš. Ale nerozumím. Takhle já nemluvím, ani nemyslím, nepřemýšlím, ani „nereflektuji“. Co nadpřirozeného je v běžném, každodenním zápase o vzájemné výměny, o odezvu, o zážitek setkání, třeba i s dosud neznámými lidmi, s nimiž nás okolnosti svedly dohromady? Nestačilo by říct: k mimořádným, neobvyklým, neočekávaným zážitkům?

S tebou je někdy řeč! Ty tvoje nároky na jednoznačnost kteréhokoliv výroku! Kdo ti to trpí?

Případně ještě k „bytostným“ zážitkům, ale i to už je spíš jen pro zasvěcence, nejlépe klášterní? Mě oslovila před lety „bytostná proměna člověka“. Zvlášť, když jsem si ji přetlumočil jako „proměna člověka v lidskou bytost“. Ale i to už „odnes čas“. A posudek?

Dík za povzbuzení. Posudek je téměř protiklad setkání. Několik recenzí jsem psal docela rád. Recenzent zprostředkovává mezi autorem a spoluobčanem – potenciálním čtenářem. Autora odhaluje z textu. Čtenáře? Dosazuje se na jeho místo a pokouší se o nemožné: vhodnou informací ušetřit čtenáři čas a zároveň nevěnovat ani textu, ani čtenáři příliš svého času. Někdy se však přece jen promění v bedlivého čtenáře textu, který by jinak, kdyby neměl sepsat recenzi, pominul.

E. T. ilustruje nesnáze při naší práci. Obtížné dorozumívání. Rozličná pokušení. Při úspěšné spolupráci trpká loučení. A vystihuje uspokojení, které ji doprovází, poskytuje-li zážitky, které jsou v jiných profesích nedostupné. Mě potěšilo, že autor převahu mimozemské civilizace ilustroval také schopností vyléčit zranění a ovládat životní funkce. Hypnóza, tak zvaný placebo efekt, překvapivá míra solidárnosti, kupříkladu při přírodních katastrofách aj. mě vedou k přesvědčení, že současné lidstvo ještě nedosáhlo vrcholu svého sebepoznání, především poznání svých možností.

Využívejte celý web.

Předplatné

Možností kulturního, civilizačního vývoje směřujícího k humanizací člověka? „Setkání třetího druhu“, které jsem také viděl, mě zpočátku skličovalo. Očekávaná invaze mimozemské civilizace v něm představovala jak ohrožení, tak záchranu pozemské civilizace. Civilizace byla s rozumem v háji. Neschopna řešit své problémy. Chaos všudypřítomný, přestože armáda, policie, speciální bezpečnostní složky v pohotovosti. Obyvatelstvo šílí. Avšak invaze nebyla zničujícím útokem. Vesmírná loď představila nedávnou pozemskou historii. Historie to byla úděsná. Pozemské události byly strašné. Symbolizovány letci, kteří zahynuli na bojištích druhé světové války. A to nejpřekvapivější? Očekávaný konflikt odvrácen několika jednoduchými zklidňujícími tóny. Dorozumění? Vzájemný ohled? Zněla jednoduchá melodie.

Pokračování za dva týdny.

Rozmluvy 76letého psychologa Václava Smitky (v textu kurzívou) a 77letého psychiatra Vladimíra Řezníčka představují soubor textů připravených ke knižnímu publikování. Psychologie.cz je v podobě seriálu vydává každou neděli, dokud kniha nenajde svého nakladatele. Pomoci můžete i vy svými komentáři a názory v diskusi čtenářů…

Diskuse 0
Knížka hledá nakladatele
Seriál

Rozmluvy psychologa Václava Smitky (76) a psychiatra Vladimíra Řezníčka (77) představují soubor textů připravených ke knižnímu publikování. Psychologie.cz je bude v podobě seriálu vydávat každou neděli, dokud kniha nenajde svého nakladatele.

Více autorů

  • Komunikace