Pannou do dvaatřiceti — archivovaná diskuse

Zpět na novou diskusi

Lev 24. 3. 2016 08:56 +26
Ze článku cítím velkou radost z toho, že jste to všechno zvládla... osamostatnit se, stát se spokojeným a šťastným člověkem, s milým po boku... ta radost se přenesla i na mě a sdílím ji s Vámi :) Svým způsobem je mi Váš příběh hodně blízký. Také jsem zažil svůj první polibek s dívkou, se kterou jsem se našel přes seznamku (oběma nám bylo tehdy 18). Jsme stále spolu, už téměř dva roky... a věřte nebo ne, ale ještě jsme spolu nespali. Tímto způsobem zase vybočujeme my. Nehrajeme si na to, co je "normální"... ale řídíme se tím, co cítíme a chceme, resp. nechceme my sami. A máme krásnější vztah než v kdejakých romantických filmech :) Přeji mnoho štěstí a lásky :)
Tomáš2 24. 3. 2016 09:01 +17
Vážená paní Soňo, v posledním odstavci citujete pana Dastlíka. Ano, žijete podle sebe, takže co by tedy mělo být předmětem čtenářských komentářů? Váš článek určitě vyvolá pochvalné mručení v jistém segmentu čtenárů (spíše čtenářek), zejména ta pasáž, jak jste „neudělala chybu“ a , čekala na toho pravého a až jemu jste dala své panenství plus svoji lásku plus svoji osobnost precizovanou dvěma vysokými školami. Soudím také, že otevřený potlesk u čtenářek vyvolá popisovaná reakce těch třiceti mužů – primitivů, zaskočených Vaším přiznaným panenstvím, kteří cynicky usoudili, že nemáte na seznamovacím trhu co nabídnout, když neumíte uspokojit muže. Co bych lhal, přiznávám, že i já, starý kozák, bych byl zaskočen, a to jsem zvyklý čekat od žen opravdu ledaco. .Upřímně se těším na pokračování popisu Vašeho „naplňujícího, vědomého vztahu“, (jak píšete) a moje rty, rozpukané od Papilomavirů, tiše šeptají: "šťastná to žena"….
Radim Kapavík 24. 3. 2016 09:21 +33 v reakci na Tomáš2 24. 3. 2016 09:01
Tomáši, dovolím si malé cvičení z interpretace psaného textu:-) 1) Autorka nepíše a nechválí se, že "neudělala chybu a čekala na toho pravého a až jemu dala své panenství", to jste trochu změnil význam toho, co skutečně píše. Že neudělala chybu píše v jiné souvislosti (že se nenechala odradit tím, že "ten pravý" byl jiný než si ho představovala), a že čekala na toho pravého nepíše vůbec... 2) Autorka nepíše, že se setkala s 30 primitivy, kteří usoudili, že nemá na seznamovacím trhu co nabídnout. Číslovku 30 uvádí jako počet mužů, se kterými se setkala, přičemž celkový počet mužů se kterými komunikovala uvádí jako 150, a píše, že "muži byli často zaskočeni" a "setkala se i s tím, že prý nemám co nabídnout" - nikoliv tedy, že těch 30 jí toto řeklo...
Tomáš2 24. 3. 2016 09:26 +5 v reakci na Radim Kapavík 24. 3. 2016 09:21
Upřímně děkuji za upozornění, až teď jsem pochopil , že jsem to před tím chápal mylně a to poznání mě osvobodilo.
Radim Kapavík 24. 3. 2016 09:58 +12 v reakci na Tomáš2 24. 3. 2016 09:26
Ujišťuji vás, že se tak stalo omylem - rozhodně nebylo mým záměrem vás osvobodit ani spasit :-) Cítím z vás značnou... zatrpklost, nebo jak bych to nazval - a tu jsem svým příspěvkem jistě nerozpustil...
Oldřich Dotovský 24. 3. 2016 10:09 +35
Soňo, je to fajn příběh, jehož sdílení by asi nevedlo k ničemu jinému, než že vám tu pár lidí pogratuluje a popřeje štěstí. Kdyby nebylo toho závěru. Máte výjimečný vztah s výjimečným mužem, kterého jste poznala za výjimečných okolností po vlastních výjimečných životních zkušenostech. Čekání doplněné trochou osobního rozvoje se vyplatilo a na závěr přišla vytoužená unikátní a jedinečná odměna. A máte to, jste šťastná a hotovo, hudba, titulky, konec. Bohužel, tam, kde pohádky a romantické filmy většinou končí, opravdové vztahové lapálie teprve začínají. Chápu, že pro člověka, který strávil desítky let o samotě, je nalezení dobrého partnera splněním základní životní mise. Nezapomínejte však, že život pokračuje, není vyhraný a bude vám předkládat nové výzvy. Současný partner se za pár let může ukázat jako pro vás ne až tak vhodný, a vy musíte být schopna to rozpoznat a případně, bude-li důvod, i včas z takového vztahu odejít. V tom si bohužel přesvědčováním se o jedinečnosti a neopakovatelnosti takového vztahu podřezáváte větev pod nohama, a hrozí vám, že nebudete s partnerem proto, že prostě chcete, ale proto, že nikoho tak výjimečného už určitě znovu nepotkáte. I zkušenosti se špatným partnerem jsou zkušenosti. I výjimečně pohádkový vztah může skončit. I partner, se kterým nyní vrcholně souzníte, může projít životní změnou, která vaše souznění ukončí. Lidé nejsou vytesáni do kamene a vztahy už vůbec ne. Pořád o ně musíme pečovat a bojovat. Tak neusněte na vavřínech.
Oldřich Dotovský 24. 3. 2016 10:11 +1 v reakci na Radim Kapavík 24. 3. 2016 09:58
Nejste náhodou ten stejný spasitel, který včera ve sněmovně taky hlásal do světa, že on to vlastně dělat nechtěl? :-)
Anna 24. 3. 2016 10:14 +7
Veľmi s autorkou článku sympatizujem. Držím jej palce, nech jej to s partnerom vyjde. Som rada, že ukázala, že siliť do vzťahu sa neoplatí – v žiadnom veku. Ono je síce celkom rozšírené tvrdenie, že dievča by malo počkať na toho pravého. Vtip je však v tom, že na toho pravého by mala čakať nanajvýš tak do dvadsiatky... a keď ju prekročí, zrazu sa spoločenská mienka obráti proti nej. Panna po dvadsiatke, nedajbože po dvadsaťpäťke, tak je to výlučne preto, že ona nechcela a nebude chcieť nikdy s nikým = je frigidná. Čo sa zrazu stalo s čakaním na toho pravého? Na základe čoho sa niekto opovažuje tvrdiť, že ak princ nepríde do určitého veku ženy, chyba musí byť výlučne na strane ženy? A naozaj to nie je ojedinelé, sama poznám dvoch takých, z ktorých jeden nabral prvé skúsenosti až v 28, druhý stále nič, a to už má skoro 39... Ešte jedna nesúvisiaca poznámka na autorku – ten test na rakovinu krčka maternice predsa len nedáva zmysel. Ak bol váš partner panic, potom nemôže byť nositeľom HPV vírusu. Ďalší sladký bonus monogamných vzťahov.
Anna 24. 3. 2016 10:14 +6 v reakci na Tomáš2 24. 3. 2016 09:01
Schválené mali byť len komentáre, ktoré „nabízí vlastní argumenty, ne jen nesouhlas“. Kde sú tu argumenty? Ja vidím len cynizmus...
Oldřich Dotovský 24. 3. 2016 10:19 +7 v reakci na Anna 24. 3. 2016 10:14
No, tak vzhledem k tomu, že biologicky je 30letá žena už v podstatě před důchodem, to zase tak neopodstatněné není. A vzhledem k tomu, jak vypadají představy většiny žen o "tom pravém", trocha společenského tlaku na to, aby to už sakra prostě s někým zkusily a přestaly se utvrzovat ve vlastní výjimečnosti, taky ničemu neuškodí. :-)
Soňa B. 24. 3. 2016 10:31 +31 v reakci na Oldřich Dotovský 24. 3. 2016 10:09
Oldřichu, děkuji. Všechno, co píšete, si plně uvědomuji. Neberu to tak, že jsem "čekala na toho pravého" a teď s ním budu až do smrti a tečka, finito, vystaráno. Čekala jsem na to, až najdu někoho, s kým mi ve vztahu bude lépe než samotné (a nebylo to jen o hledání "někoho", ale hlavně o hledání sebe...). A jsem v tom vztahu s tím, že si dovedu představit, že bude navždy, a současně si uvědomuji, že taky třeba nebude. Ani bych asi neřekla, že jsem splnila nějakou životní misi, ale chápu, jak to myslíte... dřív jsem to tak měla. Ten vztah je skutečně výjimečný, ale současně si nemyslím, že jsme soulmates, jaké se už nikdy nikde nepotkají. Věřím spíš na to, že člověk to má takové, jaké si to udělá... a tady se prostě potkali dva, co chtějí jít stejným směrem a je jim spolu dobře. Nic víc, ani nic míň :-)
Soňa B. 24. 3. 2016 10:34 +9 v reakci na Anna 24. 3. 2016 10:14
I Vám děkuji, Anno. To je asi jedno z hlavních ponaučení, ke kterým jsem došla - nesnažit se mít vztah jen proto, abych nějaký měla... I když ten tlak společnosti a "biologických hodin" není lehké ustát...
Soňa B. 24. 3. 2016 10:35 +1 v reakci na Lev 24. 3. 2016 08:56
Moc děkuji a držím Vám palce!
Radim Kapavík 24. 3. 2016 10:40 +5 v reakci na Oldřich Dotovský 24. 3. 2016 10:11
A vás zase ujišťuji, že jsem včera ve Sněmovně nebyl:-) Takže ani nevím, na co narážíte ;-)
Soňa B. 24. 3. 2016 10:43 +7 v reakci na Tomáš2 24. 3. 2016 09:01
Tomáši2, pokud bude psychologie.cz souhlasit, nebráním se o tom naplňujícím vztahu napsat víc :-) Vzhledem k mému studenému odchovu to možná víc prožívám, ale na tom zas tak nezáleží. Kéž byste také mohl být šťastný...
Lenka Procházková 24. 3. 2016 10:59 +6
Milá Soňo, máte můj velký obdiv, nedělala jste to co by se mělo, to co dělají ostatní, nesnažila jste se za každou cenu zapadnout, šla jste svojí vlastní cestou, jste silná žena. Děkuji vám za inspiraci.
Makedonomilec 24. 3. 2016 11:36 +5
Silný příběh a dobře podaný. S nadhledem. Oceňuji odvahu k vystoupení z bubliny a k napsání tohoto článku. Vím o čem mluvím, měl jsem to podobné. K bližším vztahům se něžným pohlavím jsem se dostal taky až po třicítce. Přeji Vám, ať Vaše životní cesta ubírá správným směrem.
Kateřina Grancerová 24. 3. 2016 12:09 +1
Velmi citlivě a lidsky napsané. Děkuji :)
Kateřina Grancerová 24. 3. 2016 12:11 +15 v reakci na Oldřich Dotovský 24. 3. 2016 10:19
Vzhledem k tomu, že slečna zjevně nehledala bilogického otce ale partnera, což je, věřte nevěřte někdy (dost často ) podstatnější než jakýsi otec vašich dětí je její osobní vývoj naprosto v pořádku.
libuse 24. 3. 2016 12:23 +4
Soňo, Vy opravdu ve svých létech tomu věříte, že existuje něco takového, jako "muž Vašeho života"? Přiznám se, že mám o Vás starost, že ste naletěla manipulátorovi, který Vám konečně pomohl objevit sexualitu a sebepřijetí. To, že vás nenápadně vede k pochvalování si vašeho výjimečného vztahu, se mi zdá hodně podezřelé. Nepřebíráte náhodou od něho až přílíš jeho způsob myšlení?
Soňa B. 24. 3. 2016 12:33 +2 v reakci na Kateřina Grancerová 24. 3. 2016 12:09
Kateřino, moc děkuji. A máte pravdu i s tím hledáním partnera/otce. Ono je to vůbec celkově dost složité - všude to na Vás křičí, jak jste v podstatě za zenitem, když je Vám přes třicet, ale já věřím, že to dobře dopadne. A někdy jsem vlastně i vděčná, že děti zatím nemám a že jim nepředám některá ta omezující přesvědčení, kterých se mi podařilo zbavit... Ještě jednou děkuji za podporu.
Soňa B. 24. 3. 2016 12:40 +17 v reakci na libuse 24. 3. 2016 12:23
Libuše, děkuji Vám moc za komentář i za Vaši starost, ale není to tak, jak si myslíte, nebojte. Je to zajímavý podnět v kontextu celé diskuze (i ve vazbě k tomu, jak se tu hovoří o hledání "toho pravého", i když jsem nic takového vlastně nenapsala) - v rámci všech mých dosavadních zkušeností je tento muž výjimečný - výjimečně otevřený, laskavý, podobně naladěný - tak je to myšleno. Nikoli tak, že žádný jiný muž pro mě to být nemůže. Mezi všemi muži, které jsem kdy potkala, je prostě jiný - jdeme teď kousek života stejnou cestou, o které nevíme, jak bude dlouhá. Nijak mě nemanipuluje - toto je například jedna z věcí, které je náš vztah téměř úplně prost (zcela se toho asi ani zbavit nejde :-)). A rozhodně mě partner nenavádí k pochvalování našeho vztahu - to já sama se v něm cítím tak dobře a tak milovaná, že mám chuť si to často připomínat a všem to říkat :-) A odpověď na Váš úvodní dotaz bych formulovala tak, že ano, až teď v tomhle věku konečně věřím, že něco takového jako "muž mého života" skutečně existuje (a naprosto to neznamená, že je jediný a poslední).
Soňa B. 24. 3. 2016 12:41 v reakci na Makedonomilec 24. 3. 2016 11:36
Děkuji Vám moc za přání a přeji Vám totéž.
Soňa B. 24. 3. 2016 12:43 +3 v reakci na Lenka Procházková 24. 3. 2016 10:59
Lenko, děkuji. V té době, kdy jsem si nechávala život protékat mezi prsty, jsem to nevnímala tak, že "nedělám to, co dělají ostatní". Mít nějaký vztah mi prostě nešlo. Svojí cestou ale rozhodně jdu :-) Přeji Vám, abyste i Vy šla zase tou svojí...
Oldřich Dotovský 24. 3. 2016 13:00 v reakci na Kateřina Grancerová 24. 3. 2016 12:11
Nevím, o jaké slečně mluvíte. Já reagoval na úvahy obsažené v příspěvku Anny, tak se nesnažte měnit kontext.
Ulka 24. 3. 2016 13:39 +22
Soňo, přeji Vám, ať Vám vztah vyjde. Ale, víte co? Přála bych Vám to, i kdybyste tu psala jiný příběh - třeba o tom, že tohle je už Váš pátý, desátý vztah. Prostě proto, že přeji lidem lásku, protože je tím nejhezčím, co můžeme prožít. V poslední kapitole článku se ujišťujete, že tak, jak to máte, je to vlastně dobře. Ale já myslím, že o to vůbec nejde. Pro mne třeba ta první pusa někdy v nácti je nezapomenutelná. Tím, že byla v těch raných letech, měla své kouzlo, které ve třiceti nemůže mít. Byla plná naivity, dětskosti, dychtivosti, a tím byla specificky kouzelná. Určité záležitosti našeho života mají své místo v určité době. Pokud se udají v době jiné, jsou už zase jiné. Tak to prostě je, a proto není fuk, zda něco prožijeme v patnácti nebo v padesáti. To, že to není fuk, však neznamená, že to budeme lámat na sílu a nerespektovat, to ne. Jen mi přijde vhodné podívat se upřímně sám sobě do očí a říct si - "no, já to mám takhle, není důležité, zda to tak mělo být, nebo je dokonce dobré, prostě to tak je a já s tím dál nějak budu pracovat". Když se ptáte na zkušenosti s nevhodným partnerem, zda by Vám za to stály, tak odpovídám - ano, staly by se Vaší zkušeností, s níž jdete dál. Protože tak, jako někomu vyjde na celý život vztah, který začal v sedmnácti, nemusí jinému vyjít ten, který začal v pětatřiceti - nic, žádná zákonitost, neslibuje, že když jsme už teda trochu světa znalí, podaří se nám lépe vybudovat dobrý vztah. Užívejte si Vaši lásku a ... to vlastně stačí:o)
libuse 24. 3. 2016 13:55 +8 v reakci na Soňa B. 24. 3. 2016 12:40
Pochopila jsem Váš příspěvek, Soňo, jako povzbuzení všech, aby se neprodávali pod cenu, s tím plně souhlasím i s tím, že někteří lidé se můžou potkat až v určitém věku, jelikož dříve by se prostě lhostejně minuli a dokonce by byli sami sobě možná i nesympatičtí. I my sme se s přítelem takto míjeli 20 let, každý spokojen ve svém manželství a nebýt tragických náhod, tak by to tak zůstalo. Naprosto chápu lásku v pozdějším věku a jaké to je, když člověku se najednou otevřou oči a pochopí že láska je něco úplně jiného a mnohem hlubšího, než si dosuď myslel. Ale, co jsem tím chtěla řící - mnoho lidí nebýt předchozí cesty, nikdy by se s těmi dalšími slučitelnými partnery nepotkalo, takže celý náš osud má souvislost a naváznost na minulost. Já osobně bych nezavrhovala žáden partnerský vztah, který nás v životě potká, i když je těžký a náročný, jelikož právě on může být tím nutným mezimůstkem a učitelem. Obdivuji Vás, Soňo, že ste se dokázala vyvinout sama, bez vztahové berličky ve zdravou osobnost. Aspoň ste příkladem, že je to možné. Určitě v tom však odehrala roli Vaše inteligence a hlavně psychospirituální krize, nemyslím si však, aby většina lidí byla schopna takového vývojového skoku ve vztahové gramotnosti.
Lucie Packová 24. 3. 2016 14:52 +10
No osobně mám zkušenost zase z druhé strany. Já jsem měla před mým přítelem pár vztahů (ať už se jednalo o středoškolské lásky a nebo vztahy vážné) a přítel měl "své poprvé" se mnou v 29. V prvé řadě je mi na pisatelce sympatické, její "obrat v životě", kdy je vidět, že nahledla sama do sebe a dokázala svůj život nasměřovat k lepšímu, také jí tento postoj dovolil si do života vpustit partnera, což je dle mého jedna s nejkrásnějších "věcí", kterou můžeme v životě zažít. Všeobecně jsem toho názoru, (a mám dojem, že článek to potvrzuje), že samotný problém se neskrývá v tom "nemohu najít/nemám parnera) ale v postojích, které nám osamělý život "předurčují". To je oblast, které jsem se obávala já jakožto partnerka "nepolíbeného" partnera a musím říci, že po odeznělém zaláskování se mi moje obavy splnily, i když mého přítele vztahová zkušenost poposunula také někam jinam. Samozdřejmě, že každý máme své třinácté komnaty, nicméně je nutné počítat i s tím, že postoje/vlastnosti, které Vás dovedli 10 - 15 let od vztahových zkušeností se časem ve vztahu projeví. A může to být také důvod, proč jste si nesedla s některými muži ze seznamky. Co však oceňuji uplně nejvíce, je Vaše odvaha vystoupit s tímto tématem, protože lidí jako jste vy je opravdu docela dost, možná více než těch promiskuidních pubertaček :) Takže hodně štěstí, Váš vztah je rozhodně sympatický.
Markéta-trollinkA 24. 3. 2016 19:09 +5
Soňa B., někdo vás pochopí a někdo se na vás bude dívat jako na méněcennou (někdo vás bude hodnotit podle "kvantity"). jsou ženy 30+, 40+, 60+, za sebou mají iks sexuálních vztahů a nejsou moudřejší než ve třinácti, zato trpí nadměrným sebevědomím...."když už mám tolik a tolik let, za sebou tolik a tolik mužů, tak jsem přeci zkušená a moudrá". někdy bývá dvacítka moudřejší než šedesátka, například šedesátka vytrvale se ve vztazích s muži chovající jako matka/vychovatelka/ošetřovatelka, která se cítí ukřivděně, že ji za její poskytnuté služby muž nemiluje ani si jí neváží. (vyjadřuji se OBECNĚ, moje poznámka NEMÍŘÍ na žádnou čtenářku z diskuze pod článkem). datum narození není žádnou zárukou ani u mužů. já osobně bych na muže, který je ve třiceti nepolíben jako na podivína nepohlížela. znám muže (a nejedná se o mého partnera), který měl svou první vážnou známost až ve 38, do té doby jenom platonické schůzky, na kterých možná došlo k políbení a držení se za ruce. ten muž se před čtyřicítkou oženil a dnes se svou ženou čekají druhé dítě, na mě osobně působí dojmem spokojených lidí. ani bych nedávala přílišnou váhu ohledem rozdílu dat narození.... když budete pátrat jak to bylo v hlubší minulosti, když mnoho mužů umíralo ve válkách (u nás například naposled léta 1914-1918), mužů bylo méně než žen, nebylo tedy velmi neobvyklé vidět, jestliže byl muž ve dvojici víc než o deset let mladší než žena. jste na začátku cesty, přeji vám a vašemu partnerovi odvahu a vzájemnou důvěru.
snaky 25. 3. 2016 10:16 +6 v reakci na Ulka 24. 3. 2016 13:39
Myslím, že každá první pusa je nezapomenutelná, na tom zda byla v nácti a naivní vůbec nezáleží, jde jen o to že byla první... Vy zase nemůžete nikdy nahlédnout do prožitku "poprvé po třicítce". Autorka nikde netvrdí, že její model je správný. Jediné co na mě z článku dýchá je právě to, co se vy snažíte říct taky: takhle to je a není to ani špatně ani dobře, jen si to užívám jak nejlépe je možné....
Hanča 25. 3. 2016 10:26 +4
Soňo, moc vám přeji, ať vám to vydrží nejlépe napořád a ve vzájemném objetí. Moc vám přeji, ať se vám a vašemu vzájemnému úspěchu, sounáležitosti a pocitu štěstí zdaří zdolat veškeré překážky, které vám život postaví do cesty. Hodně štěstí.
Ulka 25. 3. 2016 13:15 +8 v reakci na snaky 25. 3. 2016 10:16
Jde ještě o něco jiného. Když v patnácti zažijete první pusu, v šestnácti druhou atd. (a pomalu přestáváme hovořit jen o políbení), má ta pusa kvaltu prožívání adekvátní věku prožívajících. A tím má své jedinečné kouzlo. Takže nejde jen "první", jde o to uznat, že jsem prostě něco prošvihl, tak jako jiný třeba něco předběhl. V poslední části článku čtu snahu se ubezpečit o tom, že kdyby to měla Soňa jinak, nebylo by to vlastně dobře (k čemu zkušenosti s nevhodným partnerem, špatná kvalita vztahů, je nás takových více). Když Soňa píše "Jsme schopni si ta poprvé mnohem vědoměji užít, protože jsme dospělí", říkám k tomu, že takhle se to vnímat nedá. Vědomí náctiletého člověka u prvních zkušeností s láskou je jedinečné tím, že je náctileté, má v sobě tedy kvalitu zcela jinou, avšak ne opačnou výroku Soni "mnohem vědoměji". Takže prožitek Soni a kohokoli jiného není dobře ani špatně, prostě JE a nepotřebuje žádná nenápadná ubezpečení. Pokud se ubezpečujeme, máme někde v koutku schované pochybnosti. Není jich třeba, tady souhlasím s panem Dastlíkem "žijte podle sebe", což ale znamená také "přiznejme si, že něco jsme prostě prošvihli, předběhli, obešli atd."
Sabina 26. 3. 2016 10:54 +1 v reakci na Oldřich Dotovský 24. 3. 2016 10:09
"výjmečně pohádkový vztah" patří do pohádek. Manželství je ekonomická jednotka. Není divu, že se tolik lidí rozvádí a tolik je nespokojeno a "nenaplněno", když se na partnerské vztahy všichni dívají jako na pohádky. Souhlasím, že se o vztahy musí pečovat, ale to ostatní jsou bláboly. Sorry.
Soňa B. 26. 3. 2016 18:54 v reakci na libuse 24. 3. 2016 13:55
Taky ještě pořád úplně nechápu, jak se mi to podařilo :-)
Soňa B. 26. 3. 2016 18:54 v reakci na Hanča 25. 3. 2016 10:26
Moc děkuji! Je to jízda... :-)
Soňa B. 26. 3. 2016 19:01 +2 v reakci na Markéta-trollinkA 24. 3. 2016 19:09
Děkuji, Markéto. K tomu, co píšete, mně napadá - ach, ta naše hodnocení druhých... Neříkám, že to je snadné, ale je mi sympatické to budhistické nahlížení na věci takové, jaké jsou... mohu si stokrát myslet, že nepolíbený je divný a bude nevhodný partner, a přesto - to samo o sobě o něm nic nevypovídá, více to vypovídá o mně... Myslím, že se musíme snažit sami na základě vlastní zkušenosti udělat závěr.
Soňa B. 26. 3. 2016 19:04 +4 v reakci na Lucie Packová 24. 3. 2016 14:52
Děkuji, Lucie, souhlasím s Vámi v tom, že život bez partnerství je více důsledkem špatných vztahových vzorců než nedostatkem vhodných partnerů. Ale třeba v našem případě se naprosto nebojím toho, že by nás od sebe odtrhly vzorce, kvůli nimž jsme před tím byli sami - nevím, jestli jste to někdy zažila, ale mně i mého přítele ty osobnostní krize doslova roztrhaly na kusy a sami jsme se pak museli poskládat zase zpátky... a poskládali jsme se jinak :-) Mnoho z toho, co nás před tím svazovalo, je pryč... jsme jiní lidé než před rokem... nějaké zbytky nefunkční vzorců se samozřejmě mohou projevit, ale věřím, že už to teď zvládneme... vyšli jsme z bouře silnější než dřív, mohu-li být trochu melodramatická :-)
Soňa B. 26. 3. 2016 19:06 +6 v reakci na Ulka 25. 3. 2016 13:15
Ulko i snaky, moc děkuji oběma. Já rozumím tomu, co Ulka píše - pusa v patnácti by jistě byla jiná. To, co jsem chtěla sdělit, bylo to, že já jsem jí nebyla schopná... Ani jsem se žádnému vztahu vědomě nebránila - neodmítla jsem žádné muže... prostě jsem byla tak nastavená, že jsem se nezamilovávala a vztahy mě zcela míjely, pusa v patnácti se mi prostě nemohla přihodit... tak si ji užívám aspoň v těch třiceti, protože nebýt té mé transformace, možná bych byla nepolíbená stále... Takže díky za to :-)
Soňa B. 26. 3. 2016 19:12 +1 v reakci na Sabina 26. 3. 2016 10:54
Sabino, děkuji. A ujišťuji Vás, že o pohádku se nejedná - respektujeme s partnerem vzájemně i své "bahno", jak to s nadsázkou nazýváme... Ekonomickou jednotku v jistém smyslu tvoříme, ale současně si máme rádi, čímž se to posunuje o úroveň výš :-) Snažíme se totiž ke všemu přistupovat podobně, jako je krédo tohoto webu - problémy řešíme nejčastěji tím, že začínáme u sebe... Navíc já netvrdím, že vztah je pohádkový. Tvrdím pouze to, že ve srovnání s mými jinými vztahy je výjimečný. Třeba by se mnoha ostatním zdál naprosto všední...
gudrun 26. 3. 2016 20:51 v reakci na Soňa B. 26. 3. 2016 18:54
Sono dosahujete se svym pritelem orgasmu? Samo stimulaci? Nebo jste orgasmu nikdy nedosahla ?
Sabina 26. 3. 2016 21:07 +4 v reakci na Soňa B. 26. 3. 2016 19:12
Milá Soňo, já Vám to Vaše štestí přeju! Přesto mám obavy, protože svůj vztah považujete za vyjímečný a on je vyjímečný jen a pouze tím, že je první. Každý první vztah takovým je. A čím větší pocit vyjímečnosti, tím větší zklamání. Možná tomu nevěříte, ale asi všichni partneři se zpočátku mají rádi, v tom rozhodně vyjímeční nejste. Vztahy vydrží spíše na základě pragmatického rozhodnutí, než na základě pocitů výjmečnosti. Vy máte výhodu i nevýhodu v tom,že nejste "otřískaní" různými partnerskými karamboly.
Markéta-trollinkA 26. 3. 2016 22:54 +2 v reakci na Soňa B. 26. 3. 2016 19:01
rádo se stalo, Soňo. podle mě je pro vztah určující povaha, ne počet předchozích vztahů (i když ty mohou, ale nemusejí člověka poučit) anebo datum narození. jak jste napsala, že se musíme snažit udělat si závěr na základě vlastní zkušenosti, s tímto plně souzním. kolikrát se někdo nechá ovlivnit pomluvou nebo názorem někoho z rodiny, kdo sám/sama žije v patologickém vztahu. pro mě vztah znamená vzájemné sdílení, vzájemnou důvěru, kde ani jeden z partnerů nehraje "hry", nepředstírá, že je někým, kým ve skutečnosti není. to je člověk dokáže být před partnerem/partnerkou nahý/nahá citově, duševně před tím, než je nahý/nahá tělesně (namísto "her" a manipulací).
Soňa B. 27. 3. 2016 20:53 +7 v reakci na gudrun 26. 3. 2016 20:51
Ehm... milá Gudrun, já bych kulantně odpověděla asi tak, že se sexuální stránkou našeho vztahu jsem spokojená :-))
Markéta-trollinkA 27. 3. 2016 23:38 +1 v reakci na gudrun 26. 3. 2016 20:51
gudrun, nejsem Soňa B., ale někdy je lepší panic než jakože-zkušený trpící nadměrným sebevědomím. panic se většinou snaží udělat "radost", mívá spoustu energie, snaží se být empatický. jakože-zkušený může být neschopný být se svou ženou v přítomnosti, během sexu je duchem nepřítomný, například myslí na jinou osobu nebo nějaký film, pozoruje svoje svaly atd.. a žena se cítí, že je v jeho náručí pouhou erotickou pomůckou. s takovými milenci, ženy které nemají odvahu k upřímnosti, ze strachu, často předstírají rozkoš a někdy dojdou k závěru, že jsou frigidní. nechtěla jsem vás urazit, gudrun, snad moje poznámka takto nevyzněla. ani jsme nechtěla urazit nikoho z mužů-čtenářů.
J-Jay 29. 3. 2016 10:07 +7 v reakci na Soňa B. 26. 3. 2016 18:54
Viz třiatřicetletá čtenářka: Nejste zdaleka sama, kdo byl tak dlouho tzv. neposkvrněnej. Zesnulý spisovatel A.Lustig kdesi poznamenal, že za jeho ery chlapi o panictví přicházeli nezřídka s prostitutkami, anebo s vdovami. Nevím, jestli je tohle nejlepší způsob zbavení panictví. Kdysi, když ještě se mnou více třískalo libido, sem využil služby jedné ehhmm...,,Byl to jeden z nejhorších zážitků mého života. Odešel jsem od ní předčasně, poněvadž jsem byl zhnusen. Podotýkám, že se nejednalo o nějakou štětku s E 55, ale o privát. Myslel jsem, že mě to tenkrát silně negativně poznamená. Tenkrát jsem přemítal, jak asi musí cítit ženy, které byly znásilněny. Absolutně nechápu, jak můžou chlapi s klidem využívat služby prostitutek (byť třeba luxusnějších). Tady nejede jen o to, že můžeš něco od té které holky chytit, ale i o ten mezilidský rozměr. Mě to přijde dost odporné. Už jenom ta konfrontace s holkou, která na první pohled působí zdegenerovaně, která očividně jeví znaky narušené psychiky. Mě přijde nelidské využívat (či zneužívat) takovou osobu k ukojení libida. To se raději mrknu na internet, než abych... Dnes jezdí čeští chapi za prostitutkami do Thajska, kde si od holek nechávají nosit i svoje zavazadla. Taky odporné. Ještě něco. Zaráží mě, jak chlapi ve skupině hází neskutečnými čísly. Jak se do jednoho neparují, že měli desítky sexuálních partnerek. Pochopil bych toto chlapácké naparování u puberťáků, ale když slyšíte kecat takhle třicetieleté chlapi, tak je Vám trapně.
J-Jay 29. 3. 2016 10:13 +1 v reakci na J-Jay 29. 3. 2016 10:07
Vzpomeňte si, jak exministr školství M.Chládek v pořadu Týden ringu, který moderoval jeden pri boxer, vypustil, že on měl jako těch sexuálních partnerek třináct. To mi přišlo také vysoké číslo, ale možná jsem naivní. Kolem sebe mám spíše lidi (dost často lidi s titulem), kteří těžko stihli mít do čtyřiceti tolik sex. partnerů. Logicky ale s nimi nejsem 24 hodin denně, čili co já vím, co třeba dělají....
zahra 29. 3. 2016 19:14
gratuluji k nalezení toho, co jste hledala :) já ještě stále hledám a bohužel stále nenacházím, panna sice nejsem, ale můj život je tak nějak prázdný, o sexu ani nemluvím... Seznamkám už nevěřím... jenže dá se věřit, že ve svých 32 letech se ještě stane zázrak?
Soňa B. 29. 3. 2016 20:43 +6 v reakci na zahra 29. 3. 2016 19:14
Zahro, děkuji, a rozumím vám... Ale nevzdávejte to. U mě bylo na seznamce rozhodující naučit se odmítat - nevést konverzace tam, kde to prostě od začátku drhlo... ale taky mi trvalo skoro rok, než jsem na to přišla a stálo mě to mnoho sil... ale zase jsem pak dokázala jasně poznat, když to najednou rezonovalo... Já věřím, že zázraky se dějí :-)
Soňa B. 29. 3. 2016 20:47 +1 v reakci na J-Jay 29. 3. 2016 10:13
Děkuji Vám, J-Jayi... Píšete, že Vám u čtyřicetiletého přijde jako velké číslo třináct, já mám ve svém okolí pětadvacetileté, kteří se již dostali nad deset, někteří i nad dvacet...
zahra 29. 3. 2016 21:44 v reakci na Radim Kapavík 24. 3. 2016 09:21
už se perou? :) autorka pouze vyjádřila svoje pocity ženy, které až dosud nezapadla do společenské šablony = být vdaná a mít dvě děti, jelikož jestliže nejste po 30. vdaná jste buď divná, kariéristka a nebo lesba :) slyším to dnes a denně, jak mi je předkládáno, že jsem příliš vybíravá a nedávám nikomu šanci apod. také, že moje vaječníky nebudou žít věčně :) s tím souhlasím, nicméně mě občas pobaví, když mi např. známá, která žije v naprosto tradičním modelu - děti, vaření, uklízení, vození na kroužky, vození do školy a manžel, který se objevuje tak jednou týdně doma kde manželce pravidelně vyčítá proč je tam takový bordel :) se seznamkou mám takové zážitky, že by to vydalo na knihu a bylo by to ftipné, kdyby to nebylo smutné... Ale tak jak je vidět, i občas se zázraky dějí, dokonce i ve virtuálním světě :)
Bára 30. 3. 2016 18:41 +2
Můj vztahový vývoj byl také trochu "jiný". Sice jsem se několikrát zamilovala, ale do nevhodného člověka (zadaný, sukničkář atd.) a ten cit byl vždy platonický. Velmi jsem trpěla absencí blízké duše. Ale nechtěla jsem vztah pro vztah. Měla jsem možnost nezávazně si užít, ale nikdy jsem toho nevyužila, i když jsem do toho dotyčného byla blázen a on to asi tušil. Šlo mi o vztah, ne o ukojení potřeb a navíc jsem např. nechtěla někomu nabourávat vztah. První vztah jsem tak zažila až na VŠ, kratičký, ale hezký, klasické vodění za ručičku. Zamilovala jsem se, mládenec ne. Dostávala jsem se z toho zklamání dva roky, odmítla kvůli citům k bývalému chlapa, který o mě stál, abych potkala někoho, s kým mi bylo od první chvíle příjemně a hezky. Sedli jsme si, věděla jsem o některých přešlapech a tak nějak přirozeně vplula do vztahu, ve kterém jsem doteď. Až v tomto vztahu vlastně bylo vše "poprvé". Bohužel, až po čtyřech letech vypluly na povrch některé nehezké věci z jeho života, přisprostlé chování k děvčatům, užívání si s kamarádkami, vztahy na jednu noc, nevěry atd. Něco, co bylo pro mne vždy naprosto nepřípustné. Vždy jsem chtěla člověka, který by měl podobný názor na vztah jako jako já. Bohužel... Byl to pro mne obrovský šok, protože doposud se choval jako gentleman, hodný, slušný a velmi stydlivý kluk. Mám pocit, jako kdyby vedle mě žil někdo cizí. Jistě, každý máme právo nevybalit hned všecko, ale já si přišla podvedená. Vědět mnohé věci dříve, ušetřila bych si trápení.
Bára 30. 3. 2016 21:06 v reakci na Bára 30. 3. 2016 18:41
Po čtyřech letech zjišťujete, že ten druhý má trochu jiný pohled na vztahy, začínáte se rozcházet i v životních prioritách. Není to příjemné. Ve mně zjištění, co všechno má za sebou můj partner otevřelo staré rány a zasuté pocity, frustrace. On měl to a to, já ne. Na koho jsem to čekala? Neměla jsem si taky užívat? Jít z postele do postele? Brát a neohlížet se? Ten velký nepoměr mezi našimi zkušenostmi nedokážu překonat. Navíc, partner se jeden čas sblížil, údajně kamarádsky (filmy, přespal u ní...), s jednou z bývalých přítelkyň. Chtěla jsem odejít, partner však raději kontakt se slečnou ukončil. Stačilo by jediné slovo a mohl být volný. Neviděla bych důvod, proč jej držet. Nechtěl. Uvažuji, jestli opravdu nemáme jít každý svou vlastní cestou. Nemyslím tím jen nalezení jiného partnera, ale i pracovní záležitosti, bydlení... Je to o to těžší, že si jinak rozumíme, máme podobné zájmy a zčásti i podobný smysl pro humor. Náš vztah však nevznikl ze zamilovanosti, u mě ten stav nikdy nepřišel. A i proto se obávám, že naše (ne)vztahová minulost nás stejně zase dožene...
Anna 30. 3. 2016 22:06 +1 v reakci na Bára 30. 3. 2016 21:06
Rozumiem vám a cítim s vami. Musí to byť strašne ťažké. Prežívať to, ale aj odísť z takého vzťahu. Z môjho pohľadu je nevera neodpustiteľná, ale zase chápem, že nie sú vysoké šance nájsť si znova niekoho, s kým by ste si rozumeli aspoň na tej úrovni ako so súčasným partnerom. A tá chýbajúca zamilovanosť, to je tiež zvláštne.
Bára 31. 3. 2016 06:18 v reakci na Anna 30. 3. 2016 22:06
Na ty filmy byl jednou. Tvrdil mi, že k ničemu nedošlo. Že opravdu šlo jen o filmy a pokec, že chce být se mnou. Mohlo to tak být a nemuselo. Těžko věřte, když s podobnými historkami za vámi chodili kamarádi a po čase dotyčný zjistil, že to bylo trochu jinak... Nejde mi o pokec u piva, taky mám mužské přátele. Ale partner je zná všecky, nemám problém je s ním seznámit. A žádné noční akce nepodnikám. Od partnera jsem viděla snad jedinou z kvanta těch někdejších kamarádek. A to ještě z dálky. Přitom jsem mu říkala, ať mě seznámí, pozve někoho na akci atd. Odmítl to s tím, že s nimi raději mluví sám. S tou zamilovaností to bylo tak, že nám bylo spolu stále dobře, takový ten stav, kdy čekáte, že ta zamilovanost přijde. A ono nic. Najednou zjistíte, že spolu bydlíte, že se právě kvůli vám partner přestěhoval do cizího "světa" a už je těžší jen tak vzít věci a vypadnout.
Bára 31. 3. 2016 06:28 v reakci na J-Jay 29. 3. 2016 10:13
Tak já se přibližný počet sex. partnerů svého drahého dozvěděla někdy v zimě a byl to pro mne krutý šok. Cca od 18 za 6 let let jich vystřídal asi tolik, možná víc. Pokud počítám i ty, se kterými neměl vysloveně sex, ale podobné aktivity. Přitom by vás to nikdy nenapadlo, není to playboy, drží se v pozadí. A přitom jsem jeho nejdelší vztah, jeho vztahy vydržely max. pár měsíců. Prý se hledal a prý jsem zatím to nejlepší, co potkal. Kdybych takové věci věděla dříve, tak s ním do vztahu nejdu. Některé "záležitosti" z minulosti se nám totiž pletly i do vztahu současného. Jasně, někomu to vůbec nevadí, já si ale přála potkat někoho, kdo partnerky nestřídal a měl jich pár, zato delší dobu. A u koho nehrozí, že vám po partnerovi vyjede jeho "kamarádka", pro kterou přece přítelkyně není žádná překážka...
Just Jane 31. 3. 2016 06:49 +2 v reakci na Bára 31. 3. 2016 06:18
Vy se s ním chcete rozejít už dávno. A nyní mu vyčítáte, že vám neřekl něco ze své minulosti. Cítíte se podvedená. A nepodvádíte ho úplně stejně tím, že s ním jste, i když vlastně o něj nestojíte?
Soňa B. 31. 3. 2016 08:08 +2 v reakci na Bára 30. 3. 2016 21:06
Báro, sice jsem v podobné situaci nikdy nebyla, ale myslím, že Vám trochu rozumím... Co chcete Vy? Co byste udělala, kdybyste se ničeho nebála? Napadlo Vás něco? Udělejte to, i když se toho třeba bojíte!
Bára 31. 3. 2016 09:14 v reakci na Just Jane 31. 3. 2016 06:49
To si vyčítám. Ale on moje pochybností ví. Probíráme je spolu často. A není to tak, že bych o něj vůbec nestála, mám ho ráda jako parťáka. Ale tak nějak si říkám, jestli nepotřebuji být nějaký čas sama a "srovnat se".
Bára 31. 3. 2016 11:35 v reakci na Soňa B. 31. 3. 2016 08:08
No, momentálně jsem ve fázi, kdy se ve mně střídají naprosto protichůdné pocity, zmatek, úzkost. Nevím, jestli mám být úplně sama nebo zatnout zuby s tím, že ten zmatek za čas poleví. Možná jsem ve svém příběhu zdůraznila více ty negativní rysy, ale ty pozitivní tam jsou také. Nikdy to prostě nepopíšu tak, jak to ve skutečnosti je. Fyzicky je mi s partnerem hezky, staráme se o sebe, děláme pro sebe neustále nějaká překvapení a milé maličkosti. Partner s rozchodem zásadně nesouhlasí. Momentálně by měl možnost práce v Praze, rád by tam odjel alespoň na dva-tři roky, už o tom mluvil i dříve. Mě toto míjí, mám práci, která mě baví a sehnání podobné není jisté. Navíc začínám být ruchem většího města dost unavená. Chtěla jsem, aby tam odjel, že mu pomůžu, když budu moci, ale beze mne nechce... I proto se cítím hloupě. Jako bych ho držela na místě. Pochopila jsem, že rozchodem bych mu velice ublížila, i když jsem se mu snažila ukázat i ty světlé stránky (nalezení vhodnější partnerky, může pracovat, kde chce atd.).
Anna 31. 3. 2016 12:27 +4 v reakci na Bára 31. 3. 2016 06:18
Čiže nie je isté, či vám bol neverný? Tak potom nemusí byť všetko stratené. Je pravda, že jeho správanie, to, že vám nechce kamarátku predstaviť, je podozrivé. Ale aj keď ste počuli plno historiek, môžem pridať svoju – tiež mám mužských kamarátov, vlastne len mužských kamarátov. Často som sa s nimi ocitla sama v jednej budove, izbe, vlakovom kupé, dokonca v jednej posteli... a k ničomu nedošlo. Nikdy. Preto sa len usmievam pri tvrdeniach, že keď sa muž a žena ocitnú osamote, hneď sa na seba vrhnú. Ale je pravda, že kamarátov by som pred partnerom žiadnym spôsobom netajila. To s tou zamilovanosťou poznám. Je ťažké vedieť, ako sa vtedy zachovať... Okolie ma do vzťahu vždy tlačilo s tým, že láska vraj príde až neskôr, ale moje skúsenosti vravia, že ak zamilovanosť nepríde hneď, tak láska nenastane nikdy.
Bára 1. 4. 2016 06:14 v reakci na Anna 31. 3. 2016 12:27
Byly tam i jiné věci, které nejsou v tom vztahu k jeho bývalce jednoznačné, ale to už jsem nechtěla rozpitvávat. Ano, také občas u mě někdo přespal. Jeden dokonce přespal několikrát, protože byl z větší dálky a v mém městě míval nějaká vyřizování. Z mé strany to byl kamarád, on se do mě zamiloval a viděla jsem, že stačí málo a dostalo by se to v ty večery s filmem někam, kam jsem nechtěla. Podobně u mého bývalého přespávala naše společná kamarádka - zadaná. O něj zájem neměla. On o ní ano. A můj současný přítel bohužel býval takový, že využil příležitosti, ani zadaná slečna mu nevadila. Myslím, že muži jsou k tomu opravdu náchylnější. I v tomhle se nedokáži s přítelem shodnout, pro mě je kamarád opravdu kamarád, pro něj byla kamarádka téměř vždy potencionální přítelkyně nebo příležitostná milenka. Podivné mi zvláště připadalo i to, že se slečnou se přestali komunikovat před našim seznámením - a najednou jsou po třech letech super kamarádi. Neznali se ani tak moc dobře, jejich vztah trval možná tak dva měsíce. Tak mě okolí tlačilo sice do vztahu, ale já jim na to vcelku kašlala a žila si vlastním životem. Tady to byla má svobodná vůle, náklonnost tam byla, nějaká fyzická příjemnost také, ale klasická zamilovanost prostě ne a opravdu jsem naivně čekala, že to přijde. Partner tvrdí, že to, co máme my, je právě ta láska. Taky uznávám fakt, že zamilovanost prostě zmizí, ale ta fáze, kterou jsem neprožila, našemu vztahu chybí. A ve mně je jen obrovský zmatek.
Anna 1. 4. 2016 09:49 v reakci na Bára 1. 4. 2016 06:14
Mám to v niektorých smeroch podobné ako vy. Mám partnera, necelý rok, nie som do neho zamilovaná, on do mňa je. A ja márne čakám na zamilovanosť. Váš príbeh ma varoval, ako by to mohlo po rokoch dopadnúť, ďakujem. Vo vzťahu síce som tiež zo slobodnej vôle, do tohto si nenechám okolím zasahovať, ale takisto zažívam zmätok, trápim sa, že partnera nemilujem a zrejme s ním ani nezostanem. Len s tými kamarátmi opačného pohlavia je to v mojom prípade naopak, je to práve môj partner, čo má obavy z mojich mužských kamarátov. A úplne zbytočne. Áno, je možné, že muži sú náchylnejší k tomu brať každú kamarátku ako potenciálnu partnerku. Na druhej strane, tí muži na mňa nijako nenaliehali, vlastne sa vôbec o nič nepokúšali – a to aj vtedy, ak som bola nezadaná a ak sme boli široko-ďaleko úplne sami. Takže vo vašom prípade by som povedala, že všetko závisí od postoja tej kamarátky.
Radim Kapavík 1. 4. 2016 12:51 +1 v reakci na Bára 31. 3. 2016 11:35
Přijde mi, že máte tendenci příliš se obviňovat (ON bez vás do Prahy nechce, ale vy SI vyčítáte, že ho držíte na místě) a příliš se ohlížet na něj a jeho pocity a málo na to, co chcete vy. Tím neříkám, že se máte chovat jako egoista a na nikoho se neohlížet - ale jste zodpovědná především za sebe, svůj život a svoje štěstí, nikoliv za jeho. Je to dospělý člověk, který na vás nemůže být závislý, nikoliv dítě...
Bára 2. 4. 2016 14:44 v reakci na Anna 1. 4. 2016 09:49
Zamilovanost vám sice nezaručí, že s tím samým člověkem vám bude stejně dobře třeba za pět nebo deset let a že je to právě pro vás ten ideální partner, ale když chybí hned na začátku, tak později si můžete stejně připadat ochuzeně. Prostě ten "náboj" ze začátku bude chybět. Sama jsem byla dost překvapená, proč zamilovanost nepřišla k někomu, s kým jsem si hned sedla, přišel mi hezký a máme společné zájmy. Možná, kdybych prožila takovou tu puberťáckou lásku se vším všudy, byla bych ráda za to, co mám teď. V naprosté většině byly moje objekty touhy stejně úplně jiné než já a dlouhodobě bychom spolu asi nevydrželi :D Ta větší krize u mě nastala hlavně pak s tím, co jsem se dozvěděla z minulosti partnera, snad je to i podvědomá závist z toho, že on si prožil zamilování se vším všudy, naplnění svých psychických i fyzických potřeb, i když se třeba jednalo o vztahy povrchní. Nejste asi s partnerem ještě tak daleko, pokud cítíte, že ten vztah pro vás není, promluvte si o tom s ním a raději jděte každý svou cestou. Později je to opravdu těžké. Tím více, čím více vás toho pojí. Chodíme i k poradkyni, ale zatím se v tom oba spíše motáme. Říkám si, že tenhle vztah by byl možná ideální až v daleko starším věku.
Anna 3. 4. 2016 21:58 v reakci na Bára 2. 4. 2016 14:44
Áno, ja viem, že zamilovanosť môže odznieť a nepokračovať láskou. Ale presne ako píšete, pripadám si ochudobnená. O to viac, že som nebola zamilovaná v živote vôbec nikdy. Ani platonicky, jednoducho nikdy. Začína mi dochádzať, že budem zbytočne čakať, že sa raz ráno prebudím a budem z partnera úplne vedľa. Stále však dúfam v tú lásku, ktorá podľa niektorých môže prísť aj neskôr, postupne (ale ochudobnená o zamilovanosť si už aj tak pripadám). To je jeden z dôvodov, prečo je pre mňa ťažké poslať partnera k vode – nie som už najmladšia, na zamilovanosť aj lásku som doteraz čakala márne a môj partner sa javil na to, že by som k nemu niečo takéto mohla cítiť, relatívne najlepšie zo všetkých mužov, čo som kedy stretla. Okrem toho sa on zamiloval do mňa, tak som tomu chcela dať aspoň šancu. Akurát neviem, po akej dobe už je isté, že to z mojej strany nepôjde. Ale musím priznať, že tiež neviem veľa o minulosti svojho partnera. On sám sa týmto témam vyhýba, čo mi pripadá podozrivé. Na vašom príklade vidím, že by som to s ním mala prebrať čím skôr, skôr, než to zájde príliš ďaleko... a možno práve otvorenie tejto otázky vyrieši moju dilemu, či tento vzťah vôbec niekam zájde alebo nezájde. No už teraz mám z toho poriadny strach.
Radim Kapavík 4. 4. 2016 14:44 +3 v reakci na Anna 3. 4. 2016 21:58
Já se přiznám, že si nedovedu představit, jak vypadá vztah, kdy neznáte partnerovu minulost. A co dalšího o něm ještě nevíte? Připadne mi to jako nevyzrálost (potenciálně obou stran). Přece jako dospělý člověk jsem buď schopen přijmout partnera i s jeho minulostí - takovou, jakou ji má (protože změnit ji nemůžu ani já, ani on) -, a nebo, pokud mi ta minulost přijde nepřijatelná, s ním do vztahu nejdu. Ještě bych pochopil, kdyby se oba partneři z jakéhokoliv důvodu shodli, že o své minulosti mluvit nechtějí (nebo jeden z nich nechce), ale pokud vy máte pocit, že ji znát chcete, a on není ochoten se s ní svěřit... pak je něco prostě špatně.
Bára 4. 4. 2016 15:05 v reakci na Anna 3. 4. 2016 21:58
Ne vždy mlčení znamená, že nám dotyčný něco tají. Mému to nepřipadalo pro náš vztah stěžejní. A hned na začátku vytušil, že některé věci bych nezkousla, nechtěl mě ztratit. Což bych chápala, pokud by ale nebyl nadměrně otevřený právě ke svým někdejším kamarádkám a milenkám. Ony třeba za měsíc, co se navzájem znali, věděly to, co já se dozvěděla pomalu za čtyři roky a někdy si to nenechaly pro sebe...
zahra 4. 4. 2016 15:58 v reakci na Radim Kapavík 4. 4. 2016 14:44
naprostý souhlas s Radimem, nějak nechápu co vám dává vztah, kdy vypluly na povrch dost podstatné věci jako partnerova nevěra, vztahy na jednu noc apod. Vědět něco o partnerově minulosti je dost zásadní, protože nikdo se nezmění jako mávnutím kouzelného proutku, znáte to, gambler vám taky bude tvrdit, že to je minulost.... váš partner k vám úplně fér nebyl, když takové věci vybalil po 4letech, kromě toho evidentně sama zvažujete pro a proti, on chce být v Praze, vy ne, nakonec máte pocit, že je chyba ve vás, ale to je otázka!!!
Anna 4. 4. 2016 16:46 v reakci na Radim Kapavík 4. 4. 2016 14:44
Nevedela som si to predstaviť ani ja, vlastne som mala v mnohom o vzťahu odlišné predstavy, ale predsa sa to nejako stalo. Ono sa totiž ľahko teoretizuje, kým sa človek neocitne v danej situácii so všetkými jej podrobnosťami vrátane toho, čo nedomyslel. Napokon, aj autorka tohto článku píše, že mala o svojom budúcom partnerovi úplne iné predstavy, ale neodradilo ju to, že jej súčasný partner do nich nezapadá – a je s ním šťastná. Tak aj ja skúšam, či to ide s niekým, kto do mojich predstáv úplne nesadol. A nie je to úplná neznalosť jeho minulosti – isteže viem v hrubých rysoch, čo študoval, kde býval, kde pracoval, ako trávieval voľný čas. O niečom však vyslovene povedal, že zatiaľ nechce hovoriť, lebo je to pre neho bolestivé. Sľúbil, že časom. Tak čakám.
Anna 4. 4. 2016 16:47 v reakci na Bára 4. 4. 2016 15:05
Myslím, že toto je podobný prípad – tuší, že by ma mohol stratiť. To, že mi to ale povie neskôr neznamená, že ma nemôže stratiť. Ešte je tu však aj druhá možnosť a to, že sa obáva zbytočne – bolo tu pár maličkostí, ktoré nepriznal, kým som sama k nim otvorene nevyhlásila kladný postoj. Boli to veci, ktoré by niektoré iné ženy s inou povahou a inými hodnotami mohli vyplašiť. Mňa neodradili, naopak, boli pre mňa pridanou hodnotou. Ale zase, už by ma mal poznať natoľko, aby vedel, aké mám názory, čiže to vyzerá opäť na tú prvú možnosť.
Anna 4. 4. 2016 16:51 v reakci na zahra 4. 4. 2016 15:58
Vy ste asi chceli reagovať na Báru, spomínate veci, ktoré spomínala ona, nie ja... ja len píšem, že sa bojím, aby môj vzťah nedopadol rovnako, lebo podľa jej opisu má isté spoločné črty.
Radim Kapavík 5. 4. 2016 10:12 +2 v reakci na Anna 4. 4. 2016 16:46
Anno, já jsem neměl na mysli nějaké představy a zapadání do nich, to s vámi (i autorkou článku) naprosto souhlasím. Na jednu stranu rozumím, že vám něco nechce říct, protože se bojí, že vás tím odradí. Na druhou stranu si myslím, že s tímto přístupem prostě nelze vybudovat opravdový, důvěrný, hluboký partnerský vztah. Může to fungovat ve vztahu... jak ho nazvat, ve vztahu, který funguje spíše jako vztah obchodní nebo smluvní: "já ti budu poskytovat toto, ty mě toto, spolu budeme dělat toto, já mám právo dělat si sám toto a toto, ty zase tadyto a ono, ale nesmíš tamto a já nebudu dělat tohleto". Takto skutečně podle mého pozorování mnohé vztahy fungují (extrémním případem by pak byl "vztah" pouze na sex - ale těch stupňů je mnoho). Ale já si nemůžu pomoct, podle mě by měl partnerský vztah být o něčem jiném...
Radim Kapavík 5. 4. 2016 10:16 +1 v reakci na Anna 4. 4. 2016 16:47
A vám model "raději nevědět" přijde správný? Dokud o něm "něco" z minulosti nevíte, tak vám přijde fajn a budete s ním, a když se "něco" z minulosti dozvíte, tak to může tak radikálně změnit vás názor, že se s ním kvůli tomu rozejdete? Toto je to, co si právě nedovedu představit. Vy s tím člověkem už roky žijete. Vy ho přece nějak znáte. Může skutečně nějaké "odhalení" z jeho minulosti úplně změnit váš postoj k němu? Já si myslím (ale je to jen můj názor!), že pokud ho milujete, tak nemůže...
Anna 5. 4. 2016 16:36 v reakci na Radim Kapavík 5. 4. 2016 10:12
Ja vám rozumiem a súhlasím. Tiež mi to takto nevyhovuje, chcem hlboký, dôverný vzťah ako píšete. Lenže kým nič neviem, je tu stále nádej,... Ja viem, že to nie je správne, živiť v sebe potenciálne falošné nádeje, viem, čo by som mala urobiť, iba sa nejako nemôžem odhodlať to urobiť, hoci mi je jasné, že si tým škodím (a jemu tiež, keďže ma miluje a už si predstavuje našu spoločnú budúcnosť). Je oveľa ľahšie vedieť, čo treba urobiť, než to skutočne urobiť.
Anna 5. 4. 2016 16:37 v reakci na Radim Kapavík 5. 4. 2016 10:16
Nie, nepríde mi to správne, ale lepšie nejaká nádej než žiadna (ako píšem hore). Ja s ním nežijem roky, nie je to ešte ani rok, nebývame spolu, som vo fáze, v ktorej je to ešte z praktického hľadiska (nie z emočného) jednoduché ukončiť v prípade, že by som sa dozvedela niečo nestráviteľné. A áno, sú odhalenia, ktoré by môj postoj k nemu mohli úplne zmeniť.
Bára 5. 4. 2016 20:19 v reakci na Anna 5. 4. 2016 16:37
Tak jsou věci a věci. Například tajené dluhy asi nikoho nepotěší. Moje kamarádka se o takové záležitosti dozvěděla třeba po dvou letech vážného vztahu a společného bydlení. Někdo tají dítě z předešlého vztahu a placení alimentů. Jde o to, že některé věci otřesou vaší důvěrou. Pak je to i přirozený strach, že tak, jak se v některých vztazích choval, bude se chovat i k vám. Znám ho, ale o spoustě věcech a osobních názorech prostě odmítal hovořit, tvrdil, že o osobních věcech mluví nerad. Až s tím nečekaným odhalením mi začaly některé věci dávat smysl. I v předešlých vztazích měl kupř. po ruce nějakou blízkou duši, se kterou řešil osobní problémy a problémy ve vztahu místo toho, aby je řešil přímo s partnerkou. Je rozdíl vykecat se kamarádům a říct to i partnerce anebo řešit krizi ve vztahu rovnou s důvěrnou kamarádkou, což pro jeho vztahy nebylo dobře. Často si nechránil svoje hranice, aniž to sám zpozoroval, do vztahu se mu snadno "nabourala" právě nějaká účastná kamarádka, se kterou to sklouzlo jinam. Což hrozilo i u nás. Partner nemluvil o svých problémech - ale jen s partnerkou. Většinou o svém vztahu komunikoval s někým jiným, mužských přátel měl vždy pomálu, je dost kontaktní, takže opravdu kolikrát u něj stačilo málo. Pro mě je v komunikaci partner na prvním místě, některé věci nevyzvoním ani přátelům. Ráda bych, aby to viděl podobně. Že nemáme s partnerem kompatibilní hranice ve vztahu a k jiným lidem jsem díky jeho uzavřenosti zjistila až právě po letech.
Bára 5. 4. 2016 21:45 v reakci na Radim Kapavík 4. 4. 2016 14:44
Chtěla jsem to vědět. Nevyzvídala jsem přímo, řekl mi sem-tam něco, vypadalo to prostě tak, že chyba byla v partnerkách (ony ho podváděly, ony mu utekly - nakonec jsem zjistila, že k některým se zachoval dosti krutě a jedna partnerka měla k útěku dobrý důvod - scházení se s jinými, psaní s jinými). Našla jsem - po letech - náhodou i jeho staré erotické inzeráty. V té době byl také zadaný... Nesedí vám to na někoho, kdo nesnáší hrubé chování, sprostá slova a je velice mírný, laskavý a nápomocný. A zjistíte, že jen pár měsíců předtím, než se s vámi seznámil, se choval úplně jinak... Když jsem se ptala později, mlčel nebo o tom odmítl hovořit. Právě, také mám z okolí neblahé zkušenosti, kdy partner, který byl nevěrný jednou, bude dále atd. Nebo se některé jiné zásadní věci opakují a vztah narušují (neurčení hranic v kamarádských vztazích, které začnou svou intimitou nabourávat partnerský vztah). Choval se ke mně téměř vždy pěkně, hezky, podporoval mě. Ale někdy uprostřed vztahu, když jsem měla vážné zdravotní problémy zasahující i náš soukromý život, se schoval částečně do ulity a já měla pocit, že jsem na všechno sama a nezajímám ho. Teď je to jiné, také lépe komunikuje, ale ve mně z minulosti zůstal nejen ten zmatek, ale i úzkosti.
Bára 5. 4. 2016 22:19 v reakci na Radim Kapavík 1. 4. 2016 12:51
Dávám vám za pravdu. Ta závislost ale bude asi oboustranná. Víte, kdybych neměla s partnerem dost věcí společných a výrazně bychom si jako kamarádi, spolubydlící i parťáci v různých věcech nesedli, vztah bych ukončila snadněji. Navíc jsem z rozvedené rodiny, častá stěhování, výměna prostředí, složité rodinné vztahy (nemáme s rodiči příliš blízké vazby), vlastně nikdy jsem neměla láskyplné zázemí. Moc jsem si to přála, vytvořit jej však asi neumím, i když ráda pomáhám ostatním a přála bych si, aby jim se mnou bylo dobře. Pro mě je těžké i to, že si jako parťáci a kamarádi s přítelem velmi dobře rozumíme, stále se také objímáme, držíme za ruce - ne ze zvyku. Mám o něj obavy, když je třeba nemocný, daleko, při představě úmrtí je mi hrozně. Kdysi i tvrdil, že by se rozešel, že ho stejně přitahují úplně opačné typy, než je on (povahově jsme si v lecčems podobní, já jsem se až po dvacítce nějakým zázrakem naučila víc mluvit a být aktivnější), ale nechce mě ztratit jako člověka. A on se údajně rozejít nechtěl proto, aby nebyl ten špatný. Později svá slova odvolal. Také byl asi sám dost zmatený. Najednou je pro mě snadnější nacházet tisíc keců, proč to nejde, než jen vzít věci a zamávat šátečkem. A to zoufale nehledám někoho, s kým budu mít rodinu :) Nějak se s prvním pořádným vztahem neumím rozloučit a čekám, že přijde "něco" co nás rozloučí samo, shůry, Božím zásahem nebo tak něco :D