Pasivní agrese — archivovaná diskuse

Zpět na novou diskusi

Jana z Prahy 16. 4. 2013 09:57 +5
Jsem asi taková. Stává se mi, že mě někdo naštve nějakou blbostí. Já si řeknu, je to blbost a mávnu nad tím rukou. Pak se ty blbosti nasčítají a už nad tím mávnout rukou nedokážu. Je to ve mně a já s tím nejdu na světlo, protože vím, že jsem se měla ozvat už mnohem dřív. Co s tím?
Radka 16. 4. 2013 10:06 +4 v reakci na Jana z Prahy 16. 4. 2013 09:57
ozvat se hned. slusne, ale vyjadrit svou nespokojenost, pokud vas nekdo nastval...pokud to budete drzet v sobe bude ve vas narustat frustrace...
Ranyar 16. 4. 2013 10:20 +20
Bohužel bych to viděl spíš tak, že dnes bude většina lidí pasivně agresivních, prostě výchova dnes k tomu vysloveně vede. Ať už vezmu to, že rodiče buď musí dělat cokoliv jiného než se věnovat svým dětem (ať už pracovat, aby bylo z čeho rodinu živit, nebo lítat kvuli zbytečnostem po úřadech a tak.. nebo naopak tím že se chovají jako by mysleli, že dětem výchovu a pozornost nahradí to, že jim koupí spoustu hraček, posadí je k počítači ...) Když jsem si článek četl, tak mi dal spoustu odpovědí, proč mám některé problémy a proč na něco reaguji tak jak reaguji. Jenže, teď když už vím co za tím je, tak by byla jen výmluva to používat jako vysvětlení. Bohužel ve chvíli, kdy má člověk naučený nějaký vzorec, tak se špatně mění. Ale zrovna v tomto případě se dá najít sice náročný ale realizovatelný způsob .. 1) z vlastní zkušenosti vím, co mi bude přesně vyčítáno, když se budu chovat jako obvykle .. takže prvním bodem je předejít té situaci jako takové. Například uklidit si svuj nepořádek dřív, než bude mít někdo možnost mi jej vyčítat. 2) zdržet se všech okamžitých reakcí .. raději chvíli mlčet a nechat odeznít tu reakci z naučeného vzorce a promyslet si jaká rekce bude míň konfliktní. 3) učit se s lidma navazovat komunikaci o všechních věcech, třeba o počasí .. Ve chvíli kdy se naučim komunikovt o něčem "zcela" bezkonflitním, tak do toho přidávat věci konflitní a hlídat své reakce, abych nahradil ta nevědomé, reakcí uvědomělou. Bohužel často se lidé chtějí hádat a snaha je pryč...
Bella 16. 4. 2013 10:33 +3
Ono je to vždycky o té správné míře, zdá se mi. Neochota vstupovat do přímých konfliktů je lidské povaze vlastní a označovat ji vždy za pasivní agresi je příliš zjednodušující. Přílišná asertivita je taky mor; kamarádku žijící v Londýně zcela běžně peskují na hřišti cizí osmileté děti , že na kolotoč/klouzačku/pískoviště se svými dětmi nemůže, protože jsou cizinci.
Lucka 16. 4. 2013 11:24 +8 v reakci na Jana z Prahy 16. 4. 2013 09:57
taky to neumím. Obzvlášť když si ze mě někdo utahuje a já to nerada oplacím stejnou mincí. Uměla bych to vrátit, ale je mi to proti srsti, když to sama nemám ráda, tak to nechci dělat jinému. Asertivní obranou a vyjádřením, že mi něco vadí, si člověk po čase vybuduje pověst "suchara, co všecko bere strašně vážně a neumí se zasmát vtipu" protože druhá strana často neumí snést asertivní kritiku, že je ho vtip opravdu nebyl vtipný. Jak z bludného kruhu, pokud člověk s takovými lidmi musí komunikovat?
yanoya 16. 4. 2013 11:41 +4 v reakci na Jana z Prahy 16. 4. 2013 09:57
Myslím, že mám k pasivní agresi také nějaké predispozice. Někdy cítím, že něco není OK, ale nedokážu to hned pojmenovat. Pokud to lze, snažím se to vykomunikovat alespoň později, ve vhodnou dobu. Také mi přijde důležitá ta skutečná a zdravá míra nezávislosti v tom smyslu, že nejdu proti sobě (nemyslím sobecky); snažím se pouštet lpění, i když v tom je potenciál, že o něco, někoho mohu přijít. Buď o iluze nebo se spíš ukáže, že to zas až tak problém nebyl, naopak se věci vyjasní, člověk ví, na čem je.
Martina 16. 4. 2013 11:42 +6 v reakci na Lucka 16. 4. 2013 11:24
Přesně, souhlasím. Taky už jsem byla označena za osobu, která nemá smysl pro humor, ale jak druhému vysvětlit, že mi jeho vtípek přijde ubohý apod.? Každý přece nemá stejný smysl pro humor... V tomhle případě asertivní jednání nepomůže, leda zaujmout postoj: ať si o mně myslí, co chce, já vím své. Se všemi prostě vyjít nelze. Na jiné řešení jsem doposud bohužel nepřišla.
Sýkorka 16. 4. 2013 13:31 +25
Mám zkušenost s pasivní agresí u bývalého manžela. Proto mne článek nalákal hned svým názvem. Bohužel jsem v něm nenašla radu, která by mi pomohla. Článek mi naznačil proč se možná tak chová (choval). Rady na závěr jsou obecně asi dobré. Jenže mi připadá, že nereflektují onu pasivitu. Mluví o jednání, argumentech pasivního agresora. Jenže on NEjedná, to je ten problém, nepředkládá argumenty. Když jsem chtěla s manželem řešit problém, cokoliv probrat, jeho jedinou (nebo téměř jedinou) reakcí bylo mlčení. On měl svou pozici zcela jasnou a vlastně nemusel dělat a říkat nic, jen mlčet. On se přece "nechce hádat". Já jsem mohla mluvit jak jsem chtěla, klidně vysvětlovat, že mi to vadí, nebo se vztekat či brečet, odezva vždy stejná - mlčení. Takže první rada, ano skvělé, ale jak tedy hrát, aby to nebylo proti přesile? Druhá rada - vysvětlím mu, co mi vadí, ale pasivní agresor se nemusí bránit, prostě jen mlčí. Třetí rada - jak mám znát jeho pohled nebo argumenty, když mi nic neřekne? Čtvrtá rada - brala jsem ho jako kompetentní osobu, proto jsem ho například žádala o pomoc nebo s ním chtěla řešit problémy. Uznávám, že jsem asi mohla víc chválit. To neumím. Pokud by někdo měl pro mě radu, jak jednat s exmanželem (máme spolu děti, takže s ním stále musím řešit věci), budu moc ráda.
Radka 16. 4. 2013 13:58 v reakci na Sýkorka 16. 4. 2013 13:31
Vas partner nekomunikuje ani v normalni chvili? kdyz se neciti frustrovan? rada je nehadejte se, nevysvetlujte, netlacte...stejne to neudela, mluvte s nim az bude po situaci kdy se nemusi branit ani nic vysvetlovat...
Lukáš 16. 4. 2013 14:37 +3 v reakci na Martina 16. 4. 2013 11:42
Lucko Martino: Je naprosto jedno jak zareagují, v první řadě ze sebe VY musíte dostat VÁŠ pocit/názor atd. pokud je to ta věc, která by se ve vás akorát dusila a ničila náladu. JAko já nevím ta asertivita, to je takový ten odborný pojem, kdy někod řekne že mluví asertivně a myslí si, kdovíjak nemluví správně. Ale to je můj postoj, jinak asertivní jednání se mi i líbí, jen to nesmí někdo brát jako ideál slušného jednání. Člověk může být upřímný a dokonce i taktní (což uznávám mě chybí) ale myslím si, že důležitější je ta upřímnost než taktnost, protože podstata je sdělit danou informaci ne to jestli to druhého urazí či nikoliv. A pokud už i asertivní jednání někoho urazí, pak už tuplem mi přijde hloupé dávat důraz na taktní jednání. Prostě některý lidi zkousnou i když jim netaktně ale i přesto v dobrém řeknete svůj názor a některý naštve i to nejslušnější poukázání že se vám něco nelíbí. Nicméně k řešení vašeho problému "dostat ze sebe, co si myslíte": Tak mě to jde samo od sebe a spíše mám problém s upřímností, ale pokud vám nedělá problém říct svůj názor a pouze vám vadí, že vás označují za suchara atd. Proč znovu neřeknete svůj názor na jeho postoj? Vždyt prvním vyjádřením názoru to přece nekončí, tak mu hned řekněte, že každý nemá stejný smysl pro humor,.. Pokud bude mít další negativní poznámku, tak znovu můžete reagovat. Pokud by vám to vadilo, nic vám přece nebrání říct si svůj názor. Nebo co vám brání říct si svůj názor?
Anémone 16. 4. 2013 14:45 +1 v reakci na Sýkorka 16. 4. 2013 13:31
Mám stejnou zkušenost s partnerem. Jakmile chci řešit otevřeně nějakou emocionální vnitřní záležitost, nebo když se ho zeptám na jeho vnitřní svět, jestli je spokojený, jestli je něco co by rád zlepšil nebo když říkám že mě něco trápí.. mlčí nebo odvede řeč. Jakoby bylo trapné o tom mluvit. A to je v úplně normálních chvílích, kdy se nedohadujeme ale konverzujeme. Když se potom začneme dohadovat, a já vysvětluju, jak je komunikace a práce na vztahu důležitá, mlčí a jednou řekl, že na tu komunikaci jsem si vybrala rozbitý model. Kvůli té jeho nekomunikaci skončil i jeho poslední delší vztah, což vím od té bývalé přítelkyně. Je to rak a s tímto vystupováním jsem se setkala u více mužů ve znamení raka. Musím si všechno řešit sama a snažím se mu přizpůsobit, když to jinak ani nejde..ale neumím si představit, jak budeme řešit případně nastávající potíže do budoucna. Zatím jsme spolu jen krátce 7 měsíců, ale téměř od začátku spolu bydlíme, protože se přistěhoval a sháněl ubytování. Citlivý přitom je a pozorný, vnímá různé detaily a často mě upozorňuje na nějaké moje nedokonalosti (na obličeji apod.). Až na tyhle mouchy je ale moc fajn, zábavný, aktivní i se o mně hezky stará a o budoucnosti mluví jakože se mnou počítá. Jeho rodiče se rozvedli ve dvou letech, když se otec vrátil z vojny a dodnes se s ním setkává spíše náhodně a velice málo. I já budu ráda za nějakou radu, děkuji.
Lukáš 16. 4. 2013 15:08 +3 v reakci na Lukáš 16. 4. 2013 14:37
Si třeba přestavte, co kdyby mu nikdo neřekl, že jeho vtipy nejsou vtipný. Jeho příhody nejsou srandovní, jeho obrázky nejsou dobré, to co nosí je příšerný atd. atd. .. co když mu to nikdo neřekne "ze slušnosti" "aby mu neublížili" atd. Co když mu tím nevědomky ubližují, protože v něm vytváří mylnou představu jak je supr jak je vtipný, jak umí to či ono, protože mu nikdo neřekl pravdu? Pak je i logické, že když se jeden ozve, že to není vtipný, tak se brání protože jen jednomu to nepřišlo vtipné. Tak to já jen k tomu, že někdy si ty situaci tvoří sami ti, co nedokáží vyslovit svůj názor a pak když ho jednou vysloví druhý se brání a už nikoho nenapadne, že je to logické, protože celou dobu žije v omylu - ale za to přece ON nemůže. Jistě ten vtip taky nepovídal aby někoho naštval, ale s dobrým úmyslem druhé rozveselit. O to důležitější je, správně a dobře ohodnotit činy druhých. Nikdo přece neříká že se podle toho musí řídit, když by to udělalo více lidí tak si pak z těch názorů může vyvodit co je nejčastější a jestli mu stojí za to změna nebo setrvání v tom co dělá. Navíc když někomu řeknu negativní názor, tak je to přece jen názor. Jak to že někoho může rozhodit názor jednoho člověka? Vemte si jak ego dělá složitý matematický manévr: vyřadí z planety 7 miliard lidí a soustředí se na jednoho člověka, jen protože těch 7 miliard lidí TO neřeklo! ... a z toho 6 miliard si to ani nemyslí. :o))
Lukáš 16. 4. 2013 15:59 +5 v reakci na Anémone 16. 4. 2013 14:45
Je to tedy spíše pro Anémone ale možná je to rada i pro Sýkorku. Pamatuji si, že s jednou holkou jsme nedokázali řešit problémy přímo. Potřebovala ten pomyslný oblouk a tak docela i fungovalo, že jsem za ní přišel a že potřebuju poradit, že mám kámošku/kamaráda, co ... ted popis toho problému. Neřešili jsme náš problém ale fiktivních dvou lidí. Je to chytrá holka a dovtípila se, že to jsme my ale pro mě nepochopitelně, takto se dokázala bavit, ale přímo věci řešit ne. To se bud urazila, nebo rozbrečela ale pokaždé to vedlo k nevyřešení problému , mlčení a vygenerování negativních emocí. Tady je ale předpoklad, že o běžných tématech o všem ostatním se dokážete rozuměn bavit, jen řešení vlastních problémů dělá potíže. Někteří lidé nedokáží přiznat chybu a když by ji přiznali tak se cítí asi méněcenní a tak proto raději své problémy neřeší.Proto jim nevadí řešit naprosto stejnou situaci u jiných lidí. Mi to tak přijde, ale nejsem odborník, jen se o mezilidský vztahy zajímám nic víc. V první řadě bych začal. "mám kamaráda, co nerad řeší své problémy a i když se o to všemožně snažím, pořád bez úspěchu bud mlčí, nebo odvede řeč jinam a už jsem z toho zoufalá(či nějaké mírnější slovo), páč nevím jak ty věci vyřešit. Tak jestli bys jako chlap věděl jak na něj. Moc by mi to pomohlo" Třeba něco takového. V podstatě to nejdříve vyřeší způsob komunikace a pak se může řešit to ostatní. Hádám že přímá otázka "Když bys měl řešit nějaký svůj problém, jak bys ho řešil?" nebyla úspěšná.
Martina 16. 4. 2013 16:24 v reakci na Lukáš 16. 4. 2013 15:08
Ano, jenže když to ze sebe za každou cenu dostanu, tak je pak ze mě bezohledný suchar. :-D Taky se snažím být taktní, ale jednoduše existují jedinci, kteří zaobalenou kritiku nechápou a pak se na ně musí přímo. Přesně, jak píšete. Znám člověka, který si sám o sobě myslí, že je super vtipný za všech okolností a přitom tím třeba druhému ubližuje nebo je ten humor jednoduše pubertální. Neříkám, že není vtipný, pro 999 lidí být může, je to prostě jen můj pohled, ale nedokáže uznat, že by to někomu mohlo připadat nevtipné (a pak si to zase vztáhne tak, že není vtipný VŮBEC, přitom se jedná asi tak o 1/10 případů, ne celek). Jinak to mávnutí rukou nastává až v situaci, kdy druhá strana vidí jen ten svůj pohled a odmítá brát v potaz pohled můj po nekonečné výměně názorů, kdy už jsem z konfliktu unavena. Takže co byste radil v tomhle případě? Je nějaká jiná možnost, když druhá strana se nesnaží respektovat můj pohled?
Lenka87 16. 4. 2013 16:45 +3 v reakci na Lucka 16. 4. 2013 11:24
Dřív jsem se pasivně agresivně chovala, projevovalo se to tím, že jsem nesplnila to, co jsem slíbila, či jsem chodila pozdě. Když jsem si uvědomila, že vlastně za tím, že chodím pozdě nestojí to, že jsem tak neschopná zorganizovat si čas, ale že je to skrytý vztek na společnost. A za tím vztekem stojí to, že jsem byla ve třídě tak trochu outsider. Takže můj vlastní neúspěch jsem chodila na všechny lidi, na svět -což je tak trochu nemocné myšlení. Jenže chodila jsem na terapie a postupně jsem začala přebírat zodpovědnost za své chování. Najednou s těmi normami problém nemám. Taky jsem se takhle projevovala vůči konkrétním osobám, které mě svým chováním štvaly. A bylo to něco nevědomého, na vědomé úrovni jsem se snažila chodit včas a tak. No a s tím, že když vám vadí, že si z vás utahuje. To se mi stává často mezi kamarády. Už mám pověst člověka s menší sebedůvěrou. Ale já vím, že sebevědomá už jsem, tak už se netrápím tím, co si o mě myslí. A stejně mě mají rádi i přes tuhle mojí občasnou urážlivost.
Ulka 16. 4. 2013 16:55 +6 v reakci na Anémone 16. 4. 2013 14:45
Anémone, Váš partner vnímá různé detaily, jako smítko na obličeji, ale detail, že Vás něco trápí, ignoruje... nevím, co je za tím, na to nemám probaci, ale zeptám se Vás "co pro Vás znamená, že se o Vás hezky stará, když odvede řeč v situaci, kdy se mu chcete svěřit s trápením?"
Lukáš 16. 4. 2013 17:08 +1 v reakci na Martina 16. 4. 2013 16:24
A jaký to je člověk? Jde mi ted o to zda má takový ten matematický logický mozek, a jeho komunikace je založená na rozumných argumentech. Tam plně chápu, že pokud mu nepřijdou rozumné protiargumenty, tak je může máximálně respektovat, ale nemůže je přijmout. I když na tom, že se nelíbí vtipnost mi zas nic moc nelogického nepřijde. Jen mě napadl případ, kdy by člověk nemusel uznat názor druhýho. No je docela těžké, když ho ani neznám. Ale ted mě napadlo. Když nepřijme váš pohled, zkuste zjistit ten jeho. Je to dokonce rada v pořadí 3tí. Zeptat se ho co mu na tom přijde tak vtipného. A z případného problému udělat pouhou debatu. Nebo to zkuste vyřešit jinak. Zkuste nějak docílit toho, aby si přečetl knihu 4 dohody a nebo, zhlédl představení 4 dohody od Jaroslava Duška. Ten myšlenky té knihy prezentuje vtipnou formou a myslím, že by se mu to i mohlo dost líbit. Ale to je jen bonus, cílem je aby si poslechl tu část: dohoda druhá "Neberte to osobně". Pozor má i namluvenou knihu, to představení je ale vtipnější. co vy víte, třeba se tím vyřeší mnohem víc, než jen tato komunikace s ním. A jak jsem psal výše Anémone, někteří ve svých chybách vidí méněcennost a proto je asi nepřipouštějí a neřeší. Když to vidí ale jinde, mohou si z toho vzít ponaučení. Klidně ho můžete navnadit že to je moc vtipný představení, at ho neodradíte tím, že chcete řešit jeho problém. Když říká rád vtipy tak by ho to mohlo nalákat a hlavně i bavit :o) Když ho to bude bavit, nezavrhne to.
miserable 16. 4. 2013 17:22 +2
Mám dotaz mimo téma - je přemýšlení o sebevraždě signálem deprese? Přemýšlí o ni v momentech skleslosti, trudnomyslnosti, smutku, nejvice vsak při nastvani na sebe sama - za to jak jsem neschopný, méněcenný.... protože tak se cítím. Pocit viny mám skoro neustále. Občas mám pocit ze me někdo sleduje / chce mi ublížit. Když jde někdo naproti okamzite cítím neopodstatneny strach, ze mi ten neznámý člověk ublizi - ale vim ze je to hloupost. V noci ve tmě před spaním v posteli a sam zazivam úžasný pocit 'konečně sam', jako bych mohl konečně odhodit masku a byt sam sebou. Děkuji za jakoukoliv odpověď či radu.
miserable 16. 4. 2013 17:24 v reakci na miserable 16. 4. 2013 17:22
Chci doplnit - Přemyslim o te sebevraždě v momentech emocí kterých bych se tou sebevraždou jakoby zbavil...to je ten primární důvod podle me. Emoce to jsou-menecennost,neschopnost. Komplex méněcennosti to jsem ja
MartinS 16. 4. 2013 17:24 +45
ano, tak tenhle článek mi mluví z duše, přesně takový já totiž jsem :) Vždy za tím stojí nevyjádřený vztek, který byl u nás doma absolutní tabu, když jsem byl dítě. Jediné, co pomůže, je, ho vyjádřit. Musím to ale udělat hned, pak se přemění do energie a radosti. Jak to nechám chvíli být, přijde s tím i smutek, deprese a ta role oběti, obviňování druhých. Pak bych všem radil, aby se ke mě raději nepřibližovali, těžko mi můžou pomoct (ten mechanismus "mě je špatně a nic nepomáhá, tak ať je aspoň špatně i vám" je hrozně silný a i když ho vidím, už z něj většinou nejsem schopen vystoupit). Myslím, že nejlepší je nechat takového člověka být, když je v téhle fázi. Snaha pomoci bude po zásluze potrestána ;-)
Lukáš 16. 4. 2013 17:33 +5 v reakci na Martina 16. 4. 2013 16:24
Jinak k tomu bezohlednému sucharovi. To máte těžké, já mám zas nálepku "ten co si furt stěžuje" nebo prostě jen "kritik". Mě to nijak neva, vím že to nemyslím zle a navíc, kolikrát se ukázalo, že ta kritika byla oprávněná a až když si na to co já začli stěžovat i jiní, tak až potom se to řešilo. Ti, co mě znají, zase taky ví, že stejně jak umím říct věci negativní (možná až příliš přímo) tak stejně umím říct i kladné a hezké věci (taky přímo). Bohužel lidé si všimnou a zapamatují spíše ty negativní chvilky :o) Ale tak co? Nepotřebuju mít přátele co do kvantity(kde byhc se musel přetvařovat a být někým, kým nejsem), ale co do kvality(kde mohu být sám sebou) a o to víc si těch mých Přátel vážím a oni to dobře ví. :o) Tak to jen, abyste si z té jmenovky "suchara" navíc "bezohledného" těžkou hlavu nedělala. I v tomto případě by se dalo použít to "neberte to osobně". To řekl jen z naštvanosti či z frustrace nebo já nevím proč. Vy přece nemůžete za to, že někdo neunese upřímnost, a má radši pochlebování než upřímnost.
klara o. 16. 4. 2013 17:46 +7 v reakci na Anémone 16. 4. 2013 14:45
Anémone možná to neděláte, ale na nálepkování svých nejbližších bych si dala pozor. Ono zní jinak - můj muž nerad mluví a úplně jinak ho budete vnímat, když si řeknete můj muž je pasivní agresor. Jestli vám vadí, že nerad mluví o pocitech, za sebe vidím dvě možnosti. Buď si povídejte tady a u něj oceňte, že vás upozorní, když máte na puse zubní pastu. Anebo ho nechte běžet, jestli je to pro vás zásadní věc.
Lili 16. 4. 2013 17:59 +9 v reakci na Sýkorka 16. 4. 2013 13:31
Mě se u domluvy kolem dětí osvědčilo formulace typu "....je potřeba domluvit toto...., jsou dvě možnosti....já osobně preferuji tu druhou, dej mi prosím vědět, jestli je to ok nebo navrhuješ něco jiného..., děkuji a měj se..."hlavně žádné emoce, nic osobního. Bude zkoušet různé obstrukce, ale těch je dobré si nevšímat, reagovat zcela věcně. Po nějaké době si najde jinou "oběť", kterou to dostatečně nervuje, chce si s ním furt něco vysvětlovat a vy dva začnete vycházet docela dobře. Jediné úskalí je to, že člověk po pasivním agresorovi je tak šťastný, když najde partnera, který rozhoduje, má jednoznačný názor, je přímočarý, až po čase zjistí, že si našel aktivního agresora, ale to už je jiná kapitola
Lili 16. 4. 2013 18:10 +1 v reakci na Radka 16. 4. 2013 13:58
Můj partner dělal problémy spíše v normálních chvílích, nejvíce, když jsem byla spokojená, když byla celkově dobrá nálada a dařilo se. Chtěl, abych si všimla, že se něco děje a začla se zajímat, co je, jak ho můžu pochopit, pomoci atd.
cookies 16. 4. 2013 21:06 +20 v reakci na miserable 16. 4. 2013 17:24
Zkus si zajít k psychologovi. Mně to pomohlo a taky to si uvědomit, že zemřít můžu vždy, ale pokud se rozhodnu to neudělat, je lepší život jako otevřenou výzvu, kde je jen na mě, co udělám (a litováním se jsem strávila hodně času, zpětně toho lituju:)). Dej si předsevzetí, že se každý den za něco pochválíš a dodržuj ho, ty pochvaly si někam piš. Když nebudeš mít za co se pochválit, tak si za chvíli uvědomíš, že ty věci, za které by ses mohl pochválit, prostě musíš dělat . Začni pracovat na něčem, na čem jsi vždycky chtěl, nevadí, že to hned nebude dobrý, znáš pravidlo 10 000 hodin? Dobrý v něčem budeš, když tím strávíš 10 000 hodin. Kolik hodin už jsi strávil přemýšlením o sebevraždě?:) můžeš je využít lépe. Aktivně překonávej strach - usměj se na lidi kterých se bojíš, že ti ublíží, nebo je oslov (třeba s něčím banálním, jako otázkou jak se někam dostat). Když budou reagovat negativně, stejně jsi vyhrál, protože jsi svůj strach překonal. A třeba reagují negativně jen proto, že sami mají nějaký problém, třeba se sami bojí... Najdi si věci, co tě nabíjí, a pravidelně je dělej, ale taky pravidelně pracuj na tom, v čem chceš být dobrý. A zajdi si k tomu psychologovi. Všichni nemáme stejné možnosti, to máme větší potenciál, než si myslíme.
cookies 16. 4. 2013 21:07 +1 v reakci na cookies 16. 4. 2013 21:06
Chtěla jsem říct "... ale máme větší potenciál, než si myslíme":) Tak ten svůj využij.
Ulka 16. 4. 2013 21:32 +11 v reakci na klara o. 16. 4. 2013 17:46
Nechci to přehánět:o), ale Klára vám podala opravdu poctivou radu. Jsou muži, kteří o pocitech nemluví a je to tak pro ně přirozené. Někteří mají ženy, které to vezmou a sdílejí se jinde (třeba s kamarádkami). A pak jsou ženy, které sdílení vnitřních pocitů obou ve vztahu potřebují, a když je jim partnerem odpíráno, strádají. Některé věci ve vztahu jsou důležité více a jiné méně. Zvážila bych, jak moc se potřebujete s partnerem sdílet, jakou míru blízkosti v lásce chcete žít.
klara o. 16. 4. 2013 22:50 +9 v reakci na Ulka 16. 4. 2013 21:32
U mého technicky vytuněného muže funguje systém Šeherezáda. Když mám chutˇ sis ním duchovně pokecat, tak to vyprávím jako nějakou strašně zajímavou pohádku. Myslím, že mě moc nechápe, ale baví ho, když jsem z něčeho nadšená. Reaguje na hlas a na tvář. Podstatný je, že musím mluvit jen o sobě. Jak chci nějakou reciprocitu, je nesvůj. Nejdřív jsem si myslela, že je to ode mě sobecký, ale mám pocit, že právě to mu vyhovuje - vypovídej se, buď u toho zábavná, ale hlavně mě do toho netahej. A musím říct, neni to špatný. Většinou se i rozpovídá, a myslí si, že o mně. Jenže z toho se dá docela dost poznat, jaký je on. Akorát to s ním pak nemůžu rozebírat. Tak jsem tady.
Oldřich Dotovský 16. 4. 2013 22:51 +3 v reakci na klara o. 16. 4. 2013 22:50
Jednou bych taky chtěl doma takovou ženu, jako jste Vy, Kláro.
klara o. 16. 4. 2013 23:14 +4 v reakci na Oldřich Dotovský 16. 4. 2013 22:51
Do tý doby se Oldřichu můžeme hádat tady.
klara o. 16. 4. 2013 23:18 +2 v reakci na cookies 16. 4. 2013 21:06
Cookies: Tohle asi zkusím, i když nemám balicí úmysly. To je pěkný.
Slvie 17. 4. 2013 07:04 +5 v reakci na cookies 16. 4. 2013 21:06
Pravidlo 10000 hodin? Hm, už je mi jasné, proč jsem tak dobrá v posteli...:-)
Ulka 17. 4. 2013 07:40 +2 v reakci na klara o. 16. 4. 2013 22:50
:o) Mám něco podobného doma. Až to na Vás přijde, dejte vědět, můžeme je rozebrat oba:o) Na vytuněné šroubečky.
hhackee 17. 4. 2013 08:27
od 7 hod. trudnomyslnost,uzavřenost,citlivost na zvuky,husí kůže,po 10h už ok - nevíte co to je? To dle se mi děje každý den :'(
Sýkorka 17. 4. 2013 10:56 +1 v reakci na Lili 16. 4. 2013 17:59
Díky za radu. Mě zatím funguje pouze strohé "Potřebuji, aby ses postaral o děti ..." a přesné datum. Ještě nejlépe s tím, že si to hned zapíše. Jinak snaha o domluvu "funguje" jako dřív. Navrhnu, jak bych si to představovala, zeptám se ho na názor. On odpoví nejčastěji, že neví, že je to ještě daleko nebo že má zrovna moc práce, aby o tom přemýšlel (prostě se odpovědi vyhne) a udělá si to podle sebe. Jinak jsem se musela usmát tomu, že by manžel nerozhodoval. Právě, že si všechno rozhodoval a dělal (nebo nedělal) podle sebe.
Sýkorka 17. 4. 2013 11:57 +2 v reakci na Radka 16. 4. 2013 13:58
Manžel komunikuje (skoro) kdykoliv o čemkoliv mimo osobních a vztahových záležitostí. Myslím, že se cítí (cítil) frustrován vždycky, když jsem se s ním pokoušela promluvit. (Třeba o programu na víkend.) Nemyslím, že by se musel bránit.
Sýkorka 17. 4. 2013 12:16 +5 v reakci na miserable 16. 4. 2013 17:22
Nejsem odborník, ale prošla jsem si depresí. Přemýšlení o sebevraždě je příznakem deprese. Skleslost, trudnomyslnost, smutek, pocity méněcennosti... taky, pokud trvají dlouho a nestřídají je radostné pocity. To ostatní neznám, ale určitě navštivte psychologa nebo psychiatra, najděte si nějakého odborníka, který vám pomůže. Vím, že takový život, jaký popisujete je hnusný a smrt může vypadat lákavě. Jenže skutečný život takový není, ten je za závojem toho smutku a strachu a je mnohem hezčí. Vím, že pro vás teď bude těžké tomu uvěřit, ale život (váš život) bude zase pěkný.
Martina 19. 4. 2013 11:22 v reakci na hhackee 17. 4. 2013 08:27
Vypadá to, že zažíváte tzv. "ranní pesima", mohl by to být jeden z příznaků deprese.
Natalie 22. 4. 2013 20:03 +4
Tahle téma je o prioritách. Někdo rád šílí a "řeší" problémy mluvením a někdo to nepotřebuje a jen si to zticha přetrpí. Nezlobte se, ale přijde mi, že pasivní agresor je špatně vyznívající označení člověka, který jednoduše není ochoten ztrácet svoji energii hádáním se o tom, co tomu druhému donekonečna vadí a podobně. Reaguji stejně a nemyslím si, že jsem v jakémkoli smyslu agresivní nebo útočící, naopak mám pocit, že se vzteká ten druhý a nikdo vlastně neví proč - nejspíš proto, že on sám má problém, který mě ovšem vůbec nezajímá a svůj postoj v dané témě nehodlám změnit. Čili moje reakce je ne-reakce. Na některé nesmysly vlastní čas, nervy a energii prostě nehodlám vkládat. Pokud jsem již nucena tohle od někoho snášet, tak jsem ochotna zticha vyčkat až si své mizérie, které mě nezajímají, vyvětrá. A proč neřeknu vlastní názor? Ze zkušenosti! Protože kdysi, když jsem to naivně zvykla dělat, emoce "protivníka" se jen vystupňovali. Být zticha jednoznačně "řešení problémů" krátí nejefektivněji.
Sýkorka 23. 4. 2013 12:42 +13 v reakci na Natalie 22. 4. 2013 20:03
A jak třeba v partnerském vztahu hledáte kompromis nebo řešení společných problémů? Když jsem si přečetla Váš příspěvek, Natalie, až jsem se otřásla. Níže v diskusi si můžete přečíst popis "komunikace" mého exmanžela. Žít s pasivním agresorem je docela psycho. Ale netvrdím, že jste pasivní agresor. Myslím, že záleží na tom, jestli někdy komunikujete (i o nepříjemných, osobně citlivých věcech). Jestli třeba potom, kdy se "protivník" uklidní, jste ochotna o problému mluvit a najít řešení. A možná také je důležité, jestli onen "protivník" je Vám nějakým způsobem blízký. Váš postoj: "ten druhý se vzteká a nevím proč" (a je mi to jedno, i kdybych to způsobila já) a "má problém, který mě vůbec nezajímá", mi přijde jako hodně nepřátelský (agresivní).
Ulka 23. 4. 2013 16:26 +14 v reakci na Natalie 22. 4. 2013 20:03
Pokud Vás - jak píšete - vůbec nezajímá, že druhý má problém, který je pro Vás jen nesmyslem, nezajímá Vás a tak hodláte ve svém nezměněném postoji trčet třeba na věky věků, je úplně jedno, jak Váš postoj nazveme, každopádně je to postoj ryze sobecký. Pak mi toto označení nepřijde o nic lepší než pasivní agresor.
Lenka87 23. 4. 2013 20:07 v reakci na Martina 19. 4. 2013 11:22
a nebo prostě jenom nemá rád/a vstávání :)
raduse 24. 4. 2013 12:49 +1 v reakci na Natalie 22. 4. 2013 20:03
pasivne agresivni neznamena, ze by clovek opravdu utocil, prave naopak dela to co Vy, mozna je oznaceni zavadejici, ale agresi takove chovani jiste vyvola...:)
Jstep 3. 6. 2013 16:18 +2 v reakci na Bella 16. 4. 2013 10:33
není pravda, že je lidské povaze vlastní neochota vstupovat do konfliktů - to máte pouze svojí optiku, podle sebe soudím tebe - takže jste nejspíše sama pasivně agresivní a ani si to neuvědomujete, ovšem špatní jsou ti ostatní, například asertivní jedinci ... typické!
Jstep 3. 6. 2013 16:20 v reakci na Ranyar 16. 4. 2013 10:20
když se do komunikace přidají konfliktní věci, lze při vší logice očekávat, že se lidé budou chtít hádat - pokud nejsou pasivně agresivní, ale například asertivní ...
Joy 1. 9. 2013 15:04
Mne prijde, ze vetsina lidi tady nepochopila, o co u PA jde. Jde o to, ze nekdo slabsi, zavislejsi neni spokojen se svou pozici ve vztahu (vzniklou at uz z vnejsich, nebo vnitrnich pricin, ci nejcasteji jejich kombinaci) a snazi se svou pozici vylepsit tim, ze neutoci (coz chape jako neco obecne spatneho), ale stahne se do sve ulity. Priklad: zena 45, po vice nez 20 letech vztahu "absolutne na dne", manzel uspesny, VS, znamy, ona VS ale neuspesna, neznama, "nula", stara se o celou domacnost, coz ji nenaplnuje, do prace nemuze udajne kvuli peci o domaci zvirectvo a dum, reaguje na manzelovy navrhy pasivitou (udajne ji manzel brani v provozovani konicku, ktere driv mela - "braneni" spociva v tom, ze casove narocny konicek nelze skloubit s jeji absenci v domacnosti, a navrhuje same neprijatelne veci, jako napr. "navstevu recepce pri prilezitosti statniho svatku KLDR, ale kino ci divadlo by ho nenapadlo"), jak sama rika, tresta tim jeho, ale i sebe, nic nechce, nic po nem nevyzaduje, odmita dary, odmita se schazet s lidmi, se kterymi si rozumi on, pry také proto, ze si mysli, ze by manzelovi delala ostudu, protoze se neumi bavit na urovni a nechce se hezky strojit, pry aby rodina neutracela. Je velmi inteligentni, absolvovala testovani mensa a jeji IQ je nadprumerne. Citi se nedocenena a odstrcena. Dlouhodobe problemy v sex. zivote, jsou cca 10 let bez pravidelneho sexu, jemu to vyhovuje, ji ne, dospele deti bydli s rodinou a narusuji jeji chod.
Roman 1. 11. 2013 11:23 +4
Dobrý den, a třeba že sem se v tom našel ? Je i nějaké řešení pro mě ? Vy tu dáváte jen řešení jak to s těmahle lidma přetrpět ale ne jak se toho zbavit :) díky ...
radka_gottwaldova 1. 11. 2013 11:46 +1 v reakci na Roman 1. 11. 2013 11:23
Dobrý den, nepíšete ke kterým lidem se takto chováte, je potřeba si udrživat své hranice, možná si vytvořit určitý odstup a nebrat si věci osobně, téměř nikdy nejsou myšleny na Vaši urážku, jen vyjadřují postoj druhé osoby, také se naučit mluvit o svých pocitech, potřebách, o tom, jak se cítíte nebo proč se vám nelíbí reakce druhé osoby, hněv se dá zpracovat a člověk i pokud je naštvaný může reagovat přiměřeně, ne ho v sobě dusit, také je dobré si uvědomit, že i když je člověk závislý na někom druhém, rozhoduje sám za sebe, možná také pracovat na svém sebevědomí...snad jsem Vám alespoň trochu pomohla, existuje spousta článků o pasivní agresi, pokud není něco jasné napište mi na email: rada.g@email.cz
2ndMe 4. 12. 2013 23:15 +4
Dobry den, Precital som si vas clanok, v niektorej casti sa vidim, v inej zase nie. No otazka je taka, ako sa stanem normalnym komunikujucim clovekom.. Zazlievam rodine vela vec(hlavne ked som bol maly, nezaujem, zla vychova, ((to viem preto lebo som mal kamaratov a tam som im tisko zavidel ako sa o nich staraju rodicia aky vdaka tomu maju socialny zivot(Aj ich rodicia boli oblubeni)Ty moji vo vseobecnosti negativny , namiesto podpory ,vysmech, a poucvanie,buzeracia... Kedykolvek som sa brata opytal na radu napr. pri domacej ulohe z Matematiky povedal porad si sam aj ked jemu by to zabralo mozno 2minuty zo zivota. Druhy brat ma zosmiesnoval pred kamaratmi no a to asi dost ovplyvnilo mna.. Aj ked sa rodicia teraz viacej snazia ,ale stale sa mi v hlave premietaju vsetky tie zle casy z detsva .. a ze to uz niejakym rozmaznavanim nenapravia. Som odkazany byvat s nimi aktualne, co ma frustruje este viac, ked som bol prec z domu na 7 mesiacov, staral som sa o seba a vobec som si na nich ani nespomenul.cele zle, ja viem... V podstate mi to pride sebecke spravanie, neviem ako sa toho zbavit. Vela krat som nasim vynadal, a pride mi to ako by som im to teraz vracal, a neraz po nich skriknem,(specialne ked ma poucuju) Nikdy sme sa ako rodina normalne nerozpravali, o tom co kdo ako citi preto mi to robi problem. Kamarati? takych ludi uz dlho nemam, pretoze kedykolvek idem s nimi von pocuvam len o ich problemoch, alebo maju reci ktore sa mna vobec netykaju..
Plamínek 18. 1. 2014 11:36 +2 v reakci na Natalie 22. 4. 2013 20:03
No fuj.
Plamínek 18. 1. 2014 11:37 +2 v reakci na Ulka 23. 4. 2013 16:26
Člověk, který kašle na to, jak se cítíte, kterého to vůbec nezajímá? Obludné, proč trávit čas s někým takovým.
Anny 28. 1. 2014 19:28 +6 v reakci na Anémone 16. 4. 2013 14:45
Tak přesně takový problém jsem měla se svým manželem (jsme spolu 35let) a celou dobu jsem trpěla, opakovaně to házela za hlavu a šla dál. Vůbec jsem za celou dobu nepřišla na to, jak takovým situacím čelit nebo to zlepšit. Časem děti vyrostli a odešli žít svůj život, měli jsme pak zpočátku dost velkou krizi a už jsme uvažovali o rozvodu. Pak u mne nastaly deprese a už jsem dost věcí nezvládla. POKUD NECHCETE DOJÍT VE VZTAHU AŽ SEM, ROZMYSLETE SE, JAK MOC VÁM TO VADÍ (ale nemyslete si, že ho to přejde!!! a bude to lepší-s rostoucími problémy jen a jen horší!!) A POKUD DOCELA DOST, TAK SE RADŠI ROZEJĚTE. Pro mne už je pozdě, teď si žijeme každý po svém a už mne to tolik netrápí. A když nastane problém: buď ho budeme řešit spolu, nebo to prostě nechám na něm. Potom sám přijde a chce se o tom aspoň bavit. Docela malý posun oproti tolika letům trápení, nemyslíte?
Lukáš 2014 5. 4. 2014 23:05 v reakci na radka_gottwaldova 1. 11. 2013 11:46
Radko, prosím, nabízíte tipy na články o pasivní agresi. Pokud se k Vám tento můj komentář dostane, můžete mi sem napsat nějaké z odkazů? ( Jsem jiný Lukáš než ten komentující zde v loňském roce, na téma pasivně agresivních rodičů jsem narazil v debatě pod článkem Psychologie ze dne 4.4. 2014 a pak si dohledal tento Váš článek, díky. :-)
radka_gottwaldova 6. 4. 2014 11:13 v reakci na Lukáš 2014 5. 4. 2014 23:05
dobry den, uplne si nejsem jista, co myslite. zkuste mi napsat email na rada.g@email.cz, muzu Vam nejake poslat, ale jsou v anglictine, nebo jestli mate specificke otazky klidne mi je napiste primo. hezky den.
Dana Marie Ghiberti 20. 4. 2014 10:25 +3
Tak teprve nyní jsem pochopila, proč se můj bývalý manžel vždy tak usmíval, když viděl, že mne zasáhl.
Roman 7. 7. 2014 19:19
Pekný článok :-) konečne trošku svetla to tej temnoty :-p čo ak sa definície či popisy PA takmer vo všetkom vzťahujú na partnerku ale povedal by som že aj na mňa :-/ ako môžu takýto partneri fungovať spolu? čo s tým? ako z toho von?
radka_gottwaldova 7. 7. 2014 19:33 +4 v reakci na Roman 7. 7. 2014 19:19
zkuste si precist komentare nize, asi napisu samostatny clanek o tom, jak se naucit nejednat pasivne agresivne, evidentne je to oblibena otazka...
Zdeněk 6. 9. 2014 20:07 +5 v reakci na 2ndMe 4. 12. 2013 23:15
Dobrý den, přečetl jsem si Váš komentář a vím jak se cítíte protože se cítím stejně a chci abyste to věděl že nejsme sami a to mě těší. :-) Už konečně bydlím sám 10 měsíců a na rodiče mě nenapadlo si ani vzpomenout. Jednoho dne mě otec volal jak se mám a zeptal se mě jestli se mi po nich stýská. Samozřejmě jsem řekl že ano abych se nedotkl jeho otcovského sebevědomí ale ať chci sebevíc tak opak je pravdou i když svoje oba rodiče mám rád z rodičovské stránky ale jinak jak jste říkal sám, nejde to už nějakým rozmazováním napravit. Myslím že to není sobecké si na ně nevzpomenout když o Vás nejevili v dětství zájem, ba spíše naopak. Ani nevíte jak bych chtěl milovat svoje rodiče jenže oni mi k tomu dali tolik důvodu je nemilovat i když asi ne vědomě. Závidím svým kamarádům když vidím jejich maminky jak se o ně starají, vaří jim ty nejlepší dobroty a komunikují s nimi jako by to byl ten nejúžasnější syn na světě nebo mají společné večeře. Cítím se konečně velkým když rozhoduji sám o sobě a už mě nikdo psychicky netýrá a postupně se zotavuji ze svého dětství. Jsem ale rád za své dětství v psychickém teroru, jsem silnější než ti kamarádi. :-) co Vás nezabije, to Vás posílí. a pamatujte, nikdy nejste sám. je nás víc ale nevíme o tom. posílám Vám hodně síly a trpělivosti, Vy to přece zvládnete! :-)
Luci-t 6. 9. 2014 20:31 +1 v reakci na Dana Marie Ghiberti 20. 4. 2014 10:25
jo jo, taky mi to docvaklo
Dom 13. 6. 2015 23:23 +1
Je az neuveritelny, jak presne jsem v tomhle clanku videl svoji byvalou pritelkyni. Behem cteni tohoto clanku mi v hlavne uplne probihaly hadky a konflikty. Za ktere jsem samozrejme mohl vzdycky ja.
Makythka 13. 11. 2015 11:45
Bohužel se naprosto poznávám. Mrzí mě to a většinou se to snažím změnit, ale všichni se snaží mít pravdu a kříčí, že je nechám. Mlčím, a občas mám co dělat se nesmát, když otec začal mlátit rukama do stolu jako rozmazlený dítě a řvát na mě jaká jsem blbá, debilní a neschopná kráva bez názoru. Mrzí mě to, ale ustojim to, uklidim rozbitý věci a pokračuju dál. Většinou s rozbitýma kloubama, protože to je jediný, co mě tak nějak vytáhne, abych netrpěla déle. Odstěhovat se? Neudělám to, protože bych se neuživila. Do zahraničí nepojedu, protože jsem jedináček a nemám příliš mnoho přátel. A rodiče se bojí, aby se mi něco nestalo. Milé. Chci něco změnit, ale nemám na to náladu ani vytrvalost. Vztah? Nikdy jsem ho neměla. Hledám? Kvůli rodičům bych měla, ale mám ráda sport kam chodím, a nechci se rozhodovat jestli jít ven s klukem nebo na trénink. Stejně by vyhrál trénink a navíc nechci nikomu ublížit. Takhle je to lepší. A co se týče práce? Mám problém se nějak uchytit. V práci vydávám průměrné výsledky a pocit ze všeho jako kdyby mě někdo spálil. Prázdno.
Aleš 4. 3. 2016 14:38 v reakci na Jana z Prahy 16. 4. 2013 09:57
Alex Jo,v tomto poznávám své dětství a dospívání. Ledacos jsem si nechal líbit,dokud hrnec nepřetekl.