Pomoc, je mi dvacet — archivovaná diskuse

Zpět na novou diskusi

Lukáš 17. 1. 2014 04:47 +13
Zlobte se na mě nebo ne ... napadá mě tady jediná otázka: "Ten text tady myslíte úplně vážně? Taková zodpovědnost, takové životní otázky ve dvaceti?"
MichalS 17. 1. 2014 08:04 +53
Zdravím. I já pamatuji jak jsem na prvním stupni základky koukal na ty velký a rozumný osmáky a deváťáky s tím, že oni už "ví" a jsou dospělí. A když jsem byl v devítce, jak jsem koukal na čtvrťáky na střední opět s tím, jaké mají zkušenosti, a že ti jsou už vlastně dospělí. A stejně tak na vejšce jsem si o těch, co už pracovali a měli bydlení, říkal, že už vědí, jak to chodí a jsou dospělí. A pak jsem začal pracovat i já - a ti starší, co jim bylo kolem třiceti, byli dál a zkušenější - dospělí. Ale nebyli. Když je všechny člověk poznal blíž, tak zjistil, že se stále chovají podobně, jako když byli dětmi. Kdo byl vážný a zodpovědný v 15ti, je takový i ve čtyřiceti a kdo dělal kravinky v 15ti, dělá je často i v 50ti. Žádná zásadní změna se nekoná. Takže jsem dospělost zavrhl a už ji neřeším. Protože prostě není.
Michal 17. 1. 2014 08:21 +5
Připomnělo mi to jednu přednášku z tedu o tom, že 80% životních rozhodnutích děláme do 35ti let a právě doba mezi 20ti a 30ti lety je klíčová. http://www.ted.com/talks/me...
Terezička 17. 1. 2014 08:22 +13
Shaymo, jestli vaši známí říkají "ve dvaceti" tak tím třeba myslí i ve 29letech. Že někdo dokáízal něco opravdu výjimečného v tak útlém věku tak jde opravdu o výjimku, jednoho z miliardy. Je na místě cítit se kvůli tomu méněcenně? Není. Jak píšete, člověk je samostatný až když se uživí sám. To je v dnešní době, kdy každý druhý studuje vysokou školu, prostě později než před 30lety. A jestli si teď připadáte stará tak si počkejte na první práci, po týdnu zařezávání si budete říkat "hm, tak už jenom 40let pracovat, pak budu mít zase volno..." a budete si připadat nemístně mladá. Taky je otázka, nakolik jsou vaše představy o cestování a sexuálním životě skutečně vaše a nakolik to je prostě obraz "správného odvázaného vysokoškoláka." Cestovat můžete už teď, máte 3 až 4 měsíce dlouhé prázdniny, najděte si brigádu v zahraničí nebo jeďte na Erasmus, jestli po tom tolik toužíte. Vašim kamarádům je 23 a připadají si staří. Může to být tím že už je studentský život vyčerpal, cítí že mají na to být samostatní a přitom pořád jezdí na víkendy k mamince pro peníze a čisté spodky. Na jednu stranu chtějí už mít po škole a začít budovat kariéru, na druhou stranu se té změny (co budu mít za práci? Budu mít nějakou? Bude mě bavit, naplňovat, seznámím se s někým zajímavým?) tak trochu bojí. Alespoň tak jsem to cítila já a moji známí. Jak sama píšete, máte docela velké vyhlídky na přinejmenším půlstoletí dalšího života tak kam se hnát?
Johana 17. 1. 2014 09:27 +9
Shaymo, je úžasný, jak je každý člověk jiný :) Ptáte se, jak to ve dvaceti měli ostatní. Musela jsem hodně přemýšlet, abych si vybavila alespoň zhruba, co jsem asi tak prožívala. Vím, co jsem dělala, jen si nejsem jistá svými pocity. Řekla bych, že se mi tedy v hlavě nic převratného neodehrávalo. Žila jsem :) a život mě bavil. A dospělost? Že jsem dospělá, jsem si uvědomila někdy v pětadvaceti. Až mě překvapilo, že už jsem asi "velká holka". Měla jsem manžela, dceru, domácnost, práci, pejska a opět radost ze života. Řekla bych že zbytečně moc přemýšlíte. Nechte občas život jen tak plynout.
Oldřich Dotovský 17. 1. 2014 09:42 +30
Víte kdy budete dospělá? Až vaše sny a cíle nebudou jen jedno velké klišé za druhým...
Jan Majer 17. 1. 2014 10:05 +4
Já jsem se nad tím dneska ráno zamyslel, a svoji dospělost si představuju jako tu klidnout část života kolem sedmdesátky, kdy už člověk nehoní žádné cíle. Do té doby se ale musí docela ohánět, aby ho hřály splněné sny, aby byl zabezpečený a spokojený. Nemyslím, že k takové pointě života směřujeme nějak zákonitě.
Hanča 17. 1. 2014 10:07 +9
Jen mě napadá, jak je všechno relativní. V dětství jsem také vzlížela k dospělým a těšila se, až budu i já velká a budu všechno vědět, všemu rozumět a budu umět všechno správně vyřešit pro dobro své i ostatních. Čím jsem starší, vzpomínám na svou dětskou bezstarostnost a pocit bezpečí, který jsem vždy měla a připadám si někdy jako naivní idealista, který ne a ne připustit při všech ranách osudu, že život je někdy skoro nad mé síly. Jsem rozený optimista, mělo by se mi tedy podle psychologických teorií dít jen příjemné. Má důvěra v dobro světa však nabývá s mým věkem vážné trhliny. :-) A člověk se jen snaží "tančit mezi kulkami" a mnohdy co se zdá bezpečné se ukáže jako nebezpečné a naopak. Dodnes nevím, co je vlastně pravda a to už je mi něco kolem 40. S úsměvem v duši a někdy i na tváři poslouchám lidi, třeba mladé právě když říkají - ty, on už je takový vyzrálý, táhne už mu na 30. :-) Já opravdu dodnes nevím, či o sobě můžu prohlásit tu větu o své vyzrálosti. Jsem šťastná z podstaty sebe sama, mnohdy tak jaksi...navzdory životu. :-) Tak nevím, myslíte, že tohle je ta cesta?
Oldřich Dotovský 17. 1. 2014 10:10 +1 v reakci na MichalS 17. 1. 2014 08:04
Ale je, akorát přichází už v těch zhruba patnácti. ;-)
Jan Majer 17. 1. 2014 10:17 +1 v reakci na Oldřich Dotovský 17. 1. 2014 10:10
A kdy přichází zralost - tedy kdy je člověk „hotovej“?
Hanča 17. 1. 2014 10:29 +5 v reakci na Jan Majer 17. 1. 2014 10:17
Možná...když už nic neřeší, nemá tu potřebu, má klidnou mysl a jede si to svoje, co chce, ale i může, dokáže být smířený s realitou jaká je, neubližuje sobě ani druhým. Ani pak však podle mě nemá vyhráno. Protože se nikdy nemůžete povznést nad všechnu bolest světa. A pak...je to víc v činech, než v dobré rétorice. I když i ta má svůj význam.Tedy, podle mě.
Johana 17. 1. 2014 10:30 +1 v reakci na Jan Majer 17. 1. 2014 10:17
Řekla bych, že když přestaneme mít pocit, že nám může něco utéct :)
Ondřej Novák 17. 1. 2014 10:57 +5 v reakci na Jan Majer 17. 1. 2014 10:17
Líbí se mi slovo "hotovej". To je totiž asi hlavní problém, alespoň podle mého názoru, protože dospělost jako takovou vnímam spíše jako právnický termín. Napadlo mě k tomu jedno a to Jungova teorie individuace. Člověk by potom byl zralejší tím víc, kolik zkušeností by měl zintegrovaných - "moudrý stařeček s pohádek". Ale hotovost je asi bod někde v nekonečnu, kterému se můžeme jen do jisté míry přiblížit. :-)
Sarule 17. 1. 2014 10:58 +24
Tak mě napadá, jestli svoje cíle a přání máte, protože to tak vnitřně cítíte nebo protože máte pocit, že byste měla. Ať už proto, abyste dostála nějakému očekávání (rodičů, přátel, společnosti…) nebo abyste obstála ve srovnání (viz Vaše věta „Otevírá se mi kudla v kapse, když někdo kolem dvaceti let dokázal něco v mých očích velmi náročného a ještě to působí, že se u toho dobře bavil“). Já to měla hodně podobně, paralyzovala mě představa, že nějaké věci nestihnu zažít, odžít, prožít. Že někteří mí vrstevníci jsou o velký kus dál. Profesně, odborně, vztahově, společensky. A pak mi došlo, že tuhle laťku si dávám jen sama sobě. Že vlastně ani tak moc nezáleží na tom, jak to mají ostatní, ale jestli to, jak to mám nastavené já, je to, co skutečně chci sama za sebe. Možnost ovlivnit svůj život máte pořád, stačí se o pozorně dívat, vnímat a přemýšlet. A nezáleží na tom, kolik Vám je.
Jana Hlavová 17. 1. 2014 11:09 v reakci na Ondřej Novák 17. 1. 2014 10:57
Ondro to jste napsal velice pěkně a s Vašim názorem souhlasím.Člověk by na sobě měl pořád pracovat a zajímat se o sebe a svou podstatu a tím i budovat svou zrálost:-)
Oldřich Dotovský 17. 1. 2014 11:33 +3 v reakci na Jan Majer 17. 1. 2014 10:17
Podle mě je zralost mýtus a nic takového neexistuje. ;-)
MichalS 17. 1. 2014 11:34 +9 v reakci na Jan Majer 17. 1. 2014 10:05
Já myslím, že v sedmdesáti bude člověk stále honit nějaké cíle. Např. dostat se na návštěvu k příbuzným (páč samota ubíjí), nebo aby co nejmíň bolely klouby, nebo co nejdřív nakoupit zboží v akci, nebo vysvětlit okolí jak se to dělá správně a že můj názor je "ten správný", nebo "proč mi ostatní nerozumí? to za našich mladejch let... " :)
Betty 17. 1. 2014 11:36 +15 v reakci na Lukáš 17. 1. 2014 04:47
Asi se budete divit, ale ano. Je mi 21 a ve většině jako by mi slečna mluvila z duše. Možná je to dnešní (prý uspěchanou - nezažila jsem tu údajně pomalejší, tak nemohu srovnávat) dobou. Čeká mě psaní bakalářky a já přitom ani nevím, jestli studuji opravdu to, co chci. Teď mě to baví, ale taky mě baví spousta jiných věcí, o kterých jsem si jistá, že ve 40ti mi přijdou jako ztráta času. Na zkoušení více studijních oborů není čas, protože ve vzduchu pořád visí zpoplatnění vysokých škol a s tím už bych si studium dovolit nemohla. A nestudovat? Vrstevníci pak na Vás koukají, jako že na vysoký nejste, protože na to nejste dost chytří a rodiče a různé statistiky Vám zas připomínají, jak se bez vysoký neuživíte. A nejlepší je otázka „A co s tou vysokou pak budeš dělat?“. Jak to mám sakra vědět, když jsem ji ještě ani nedostudovala? A když řeknu, že jsem ještě neměla opravdu vážný vztah? Všichni na mě koukají a říkají si, že jsem asi úplně divná. Ale já to prostě nechci. Netoužím se zpovídat za své chování a činy někomu dalšímu. Stačí, že musím brát ohledy na rodiče, kteří mě finančně podporují a umožňují mi dělat, to co chci. A zamýšlení nad tím, co jsem v životě dokázala? No já zatím nic světoborného, ale dost mě děsí fakt, že dost (i mladších) kamarádů okolo mě už jo (vydání knihy, založení dost vydělávající firmy, několik let strávených v zahraničí atd.). Možná Vám to přijde jako nějaký fantasy příběh, ale tak to dnes opravdu je!
MichalS 17. 1. 2014 11:44 v reakci na Oldřich Dotovský 17. 1. 2014 11:33
Jop, o té zralosti jsem vlastně psal původní příspěvek.
Jana Hlavová 17. 1. 2014 11:45 +2
toto téma je pro mě aktuální z důvodů pocitů,že toto období prožívám alespoň z části a pořád probíhá.Je to pro mě zároveň ale i dost emoční a náročné.Ještě ani ne před rokem v mých 26 letech jsem byla jiná a dobře si to uvědomuji.Měla jsem normální hmotné potřeby tipu práce,zábava,přátele a o víc jsem se nezajímala,ale zároven vím,že ve mě probíhaly vnitřní boje v oblastech partnerství,komunikace a mezilidských vztahů celkově.A byla jsem se sebou nespokojená a tím jsem i jinak působyla na okolí.Měla jsem hodně otázek a chtěla znát odpovědi a tak jsem místo románů začala číst a zajímat se o psychologii a filosofii,komunikaci,více si všímala okolí,jednání ostatních,zajímala se o jejich názory,pocity,myšlení...Odpověděla si už na dost otázek a změnila své myšlení,chování,plány a také jednání s lidmi.To co se tu snažím popsat je velice náročné a aby to někdo úplně pochopil,tak by se do mě musel vcítit a to není dost dobře možné:-) Po roce se cítím vyrovnanější,štastnější a jak to říct..dušebně vyzrálejší.Má to své výhody i nevýhody.Je to asi týden co jsem se potkala se svým starým známým,který je o generaci starší než já,zapovídaly jsme se a on po chvíly říká:Jani ty jsi nám nějak dospěla...a pár dní na to jsem se setkala se svými vrstevníky a no co myslíte? Raději jsem se po chvíly omluvila,že musím domů:-) Je to pro mě těžké,protože na této úrovni si s nimi už rozumět nebudu nikdy a připadám si jiná,ale daleko a mnohem víc spokojenější a vyrovnanější.
Jana Hlavová 17. 1. 2014 11:59 +1
a nemyslím,že mám vyhráno,ale pokud budu stále na sobě pracovat a hledat odpovědi budu o to spokojenější a třeba tím i budu moct odpovědět na otázky pár lidem co o to budou stát a tím i možná pomoct. Nebuduju ani tak ego jako svoje vědomosti a vnitřní uspokojení. Je to tedy ''dospělost¨ nebo zrálost člověka jak vnitřní tak návazně na to i vnější.
Jana Hlavová 17. 1. 2014 11:59 +1
jo a pokud máte někdo dobrý tip na přínosné čtení budu ráda:-) děkuji
MichalS 17. 1. 2014 12:03 +2 v reakci na Betty 17. 1. 2014 11:36
Nebojte, není to tak jen dnes, bylo to tak i před deseti lety ;)
Radek 17. 1. 2014 12:05 +15
Mě jde z toho husina. když tu ten článek a komentáře mám pocit, že lidi se jenom za něčím honí a že jim je to z vnějšku do hlavy nějak nahraný. je to nejspíš filosofická otázka, jak ten život prožít. jenže to vyžaduje i spousty psychologických vlastností které jsou potřeba aby člověk měl sny, realizoval je, neprokrastinoval, zároveň to viděl optimisticky atd. no a pak mi přijde že když lidi u sebe tyhle věci nemají a vidí u ostatních že se jim něco daří, tak jsou pak frustrovaní. možná by je v sobě měli nejdřív objevit a makat spíš na svojí duši a poznání sám sebe. a dále mi přijde že když lidi tvrdí že něco chtějí dokázat, vlastně tím spíš říkají že někomu JINéMU chtějí ukázat jak jsou dobrí, místo toho, že to chtějí dělat prostě že CHTěJí, že je to baví.
MartinM 17. 1. 2014 12:33 +13 v reakci na Jana Hlavová 17. 1. 2014 11:59
Ego ani budovat nemusíte, ono se vám vybudovalo samo (když jste v minulém příspěvku neopomněla naznačit, jak jste nyní skvělá a jak jste o mnoho "lepší" než vaši vrstevníci). Ale to je Ok, za další rok se na současnou Janu budete také dívat podobně, jako letos na loňskou ;-) A pocit prozření, negace starých hodnot a duševního vzestupu zažijete ještě mnohokrát.
Jana Hlavová 17. 1. 2014 12:49 +3 v reakci na MartinM 17. 1. 2014 12:33
:-) nějakou takovou reakci jsem čekala a nezklamalo..opět..číst ještě neznamená se nad tím zamyslet co chtěl autor říci že? Rozhodně jsem to nepodala jako výhru a že jsem lepší ba naopak flustraci,že mi také ty lidé nemusí rozumět tolik jak dříve a tím i o pár známých můžu přijít a bude mě to mrzet.Možná jen pár lidí pochopí když napíšu jak je těžké,když z totálního extroverta se stává introvert,který v tom nachází svůj klid.Prosím příště než něco okomentujete ,zamyslete se i nad tím co komentujete,děkuji
anka 17. 1. 2014 12:53 +4 v reakci na MartinM 17. 1. 2014 12:33
Jiste, to ego si nekdy vyroste samo ani se clovek nemusi moc snazit :).-ale vazne- moji dceri je prave 20 a skutecne to je to spravne slovo -vyzralejsi-behem posledniho roku mam z ni presne ten dojem, z velkeho ditete se stal mlady dospely clovek, U moji dcery si to uvedomuji -ten posun v mysleni a take i v chovani. Toto obdobi dospivani-myslim ten prechod do dospelosti se vsim vsudy,prevzeti i mnoha povinnosti na sva ramena. Partnerske vztahy a casta sklamani, vse jeste bez velkych zivotnich zkusenosti., myslim , ze to je pro mnohe nejtezsi zivotni etapa.
Jan Majer 17. 1. 2014 12:54 +6 v reakci na MichalS 17. 1. 2014 11:34
To jo :) Tomu bych se právě rád vyhnul. Tu potřebu mít pravdu si pak můžeme odbývat s Oldřichem tady v diskusi.
Terezička 17. 1. 2014 12:58 +6 v reakci na Betty 17. 1. 2014 11:36
Tak jste neměla vážný vztah a co, jsou na to snad nějaké tabulky? Je fakt že já mám životní postoj "nějak bylo - nějak bude," ale ani to co vystudujete nebo nevystudujete vám nenalinkuje život napevno. Oba moji rodiče mají technickou vysoko školu a oba pracují ve zcela jiném oboru ale jsou spokojení a daří se jim. Že vystudujete knihovnictví neznamená, že vás do konce života zavřou v knihovně a nemáte šanci se z toho vymotat. Já vystudovala práva a na promoci jsme měli 5 spoluabsolventů z kategorie starších a pokročilých. Nevím, jestli dostali příkaz od nadřízeného nebo si plnili sny ale jestli za pár let zjistíte že se chcete věnovat nějakému oboru tak to neznamená, že se mu nesmíte věnovat protože už přece máte vystudované něco jiného. Taky na mě v tomto směru působí motivačně články o lidech co třeba léta dělali kancelářskou práci a pak se zařídili podle svého, manažer si otevře malou pekárnu a je spokojený. Život prostě není nalinkovaný, vždycky je šance změnit směr.
Oldřich Dotovský 17. 1. 2014 13:01 +3 v reakci na Jan Majer 17. 1. 2014 12:54
A hned si člověk připadá starší... :-)
Jenka 17. 1. 2014 13:06 +1 v reakci na Jan Majer 17. 1. 2014 10:17
No přece nikdy a Vy to moc dobře víte :)
Jana Hlavová 17. 1. 2014 13:08 +1 v reakci na anka 17. 1. 2014 12:53
to ano to je:-) děkuji za pochopení a egu se raděj zminovat v žádnem příspěvku nebudu.Díky Sigmunde:-D
MartinM 17. 1. 2014 13:16 +10 v reakci na Jana Hlavová 17. 1. 2014 12:49
Pokud jste takovou reakci "čekala", tak je zřejmé, že jsem to pochopil přesně tak, jak jste to myslelam a napsala - protože i Vás napadlo, že to tak někdo pochopí (a zcela zjevně jsem se nad tím zamyslel úplně stejným způsobem, jakým jste se nad tím zamyslela Vy, když jste takovou reakci začala čekat). Přiště až Vás napadne "ha, určitě to někdo pochopí takto, tak mu to pak vmetu do tváře" se spíš zamyslete nad sebou, jestli byste to neměla napsat jinak. To že o pár známých přijdete Vás moc mrzet nebude, protože už teď jimi opovrhujete, takže je to vcelku jedno.
Jana Hlavová 17. 1. 2014 13:31 +2 v reakci na MartinM 17. 1. 2014 13:16
:-D pousmátí a následné mějte se hezky...
Míša 17. 1. 2014 13:48 +18
"A nestudovat? Vrstevníci pak na Vás koukají, jako že na vysoký nejste, protože na to nejste dost chytří" No a co??? Proč mám pocit, že většina lidí dělá to, co by se mělo (dělají ostatní), měli by mít to, co by mít měli (co mají ostatní) atd. Proč??? Můj život je můj život. Já musím vědět, co chci, co mne baví. Vždycky jsem to tak dělala. A nikdy jsem neměla pocit, že by mi něco utíkalo, nikdy jsem neměla pocit, že něco nestihnu, že o něco přicházím. Řídila jsem se svými pocity a nenechala jsem se ovlivňovat ostatními. Nejdu s davem. Občas jsem možná pro někoho "divná". No a co???
Ondřej 17. 1. 2014 13:58 +8
Biologická dospělost je jasně daná. Člověk je biologicky připraven na rozmnožování. Legální dospělost též. Člověku ostatní přiznají právo uzavírat smlouvy a kupovat si porno. Definice jsou jednoduché a má jasné dopady, pokud si svoji dospělost člověk nepřizná a nechová se podle ní. Psychologická dospělost je daná kulturními očekáváními. Člověk složí maturitu, pomaluje se a přežije v buši týden, chová se tak jak se očekává od dospělého v jeho kultuře. Spíš určuje jak se na něj budou druzí dívat, než cokolivj iného. Dospělost pro mě nemá žádný osobní význam. Není to nic zajímavého k čemu směřovat. Prostě, jakmile člověk zapadne do společenských očekávání, tak dospěl. Osobně pro mě v mých ranných dvaceti byly důležité věci jako: být samostatný, najít si smysluplnou práci,... Neřešil jsem, dospělost jako takovou a nemotivovala mě.
Sy_ 17. 1. 2014 14:04 +11 v reakci na Ondřej 17. 1. 2014 13:58
No fakt že jo. Vypadá to jako další zbytečná škatulka, která je téměř vždycky definována zapadnutí do očekávaných kolejí a často taky ztrátou hravosti, chuti žít a všeho toho hezkého.
Karolína 17. 1. 2014 14:10 v reakci na Oldřich Dotovský 17. 1. 2014 09:42
A nepřichází s tím pocit jakési zbytečnosti?
Toshiro Mifune 17. 1. 2014 14:15 +13
Tak todle téma se mě týká také. Je mi 23 a nevím co od života chci. Vysokou jsem nestudoval, jen střední... Navíc se nacházím na křižovatce touhy po samostatnosti, odloučení od rodičů - zároveň je to však zamotanější tím, že nevím jestli chci žít a pracovat tam kde jsem teď... Nejsem si jistý jestli bych novou práci a nové město zvládnul na 100%, mám totiž co dohánět v oblasti sebevědomí a komunikace. Nevím co s tou trochou našetřenými penězi a i to ve mě vzbuzuje úzkost. Zkrátka - dal bych raději všechny peníze za sebevědomí a vnitřní integrovanost, sílu se bránit, stát si za svým, nesnažit se přizpůsobovat všem jen proto aby mě měli rádi a tím ztrácet kus sebe... Nedávno jsem přečetl pár psych. knih a v hodně věcech mi doslova otevřeli oči. Úspěch jsem si definoval takto: dosáhnout vlastního rozvoje v již zmíněných oblastech, vlastního dospění ve zvýšení sebe-hodnoty (sebelásky), osamostatnění se, poznat své stíny a vypořádat se s nimi, dělat práci co mě baví, nebo se naučit mít rád práci co dělám a rozvíjet se v ní, věnovat se a rozvíjet se ve svých koníčcích, zkoušet nové... Donedávna jsem se mámil pseudo-zenovou filozofií, což bylo jen zastřené malé sebevědomí, rezignace, pasivita, nihilismus (deprese?) - na to pozor, člověk si dokáže vlastní formu, vlastní "stín" naformulovat do čehokoliv (i když to navenek vypadá jinak) - např. u mě jsem si nabarvil zenbuddhismus vlastní "formou", kterou jsem si do něj dál projektoval a podle toho si interpretoval i knihy,texty...
TerezaL. 17. 1. 2014 14:56 +5 v reakci na Lukáš 17. 1. 2014 04:47
To Lukáš: Já si zase nejsem jistá, zda je ten Váš dotaz myšlen vážně nebo ironicky ;) Připadá Vám té zodpovědnosti málo nebo moc? Obecně si myslím, že co se týče zodpovědnosti, stejně s věkem nemá co dělat. Někdo se o sebe stará od patnácti, jiný od třiceti, a další zodpovědnost za sebe a svůj život nepřebere nikdy. Je mi 23 let a už delší dobu se starám nad tím, jak bude vypadat můj život za rok, za dva, za deset.. Mám dva bakaláře, za rok mě čekají magisterské státnice. Studuji můj vysněný obor, i když dost obtížně, protože rodiče má studia nepodporují. Ale stejně mám strach. Protože už nyní vím, že v oboru, který studuji, je to na dlouhé lokty. Spousta let drahého postgraduálního vzdělávání, mizerné nástupní platy, velmi těžká uplatnitelnost, pokud nebydlíte ve velkém městě. Už teď při studiu pracuji v oblasti mimo můj obor. Mám silnou touhu osamostatnit se a stát na vlastních nohou, ale výdělky nejsou tak velké, abych si mohla dovolit vlastní bydlení. A co bude dál? Budu schopná se zajistit a mít rodinu, po které toužím už několik let? Kdy vlastně stihnu mít dítě, mezi vším tím dalším vzděláváním, které je v mém oboru nutností, a získáváním praxe? To dilema, zda upřednostnit práci nebo rodinu mě velmi tíží. A myslím, že nejsem jediná ;)
Kristina 17. 1. 2014 15:30 +16
Pri cteni clanku jsem si vzpomnela na 22letou Nadezdu Tolokonnikovou, clenku skupiny Pussy Riot. Je to studentka, mama 4 lete holcicky, ma za sebou soud, Sibir a dal bojuje ve prospech spolecnosti. Nebo na 16 letou pakistanskou divku Malalu, nominovanou na Nobelovu cenu za mir. Rekla bych, ze ony neresi, jestli jsou dospele, proste se dospele chovaji. Bojuji za lepsi podminky nejen pro sebe. A delani neceho duleziteho i pro druhe a nejen pro sebe je podle meho nazoru vyraznym znakem dospelosti. Z toho mi vyplyva, ze lide v neidealnich podminkach se citi dospelymi proste drive, podle meho nazoru prirozeneji, vice v souladu s biologickou zralosti.
Hanča 17. 1. 2014 15:52 +5 v reakci na Betty 17. 1. 2014 11:36
Já myslím, že když člověk dokáže žít poctivě a chovat se rovně, tak že toho dokáže dost a dost. Je jedno jestli byl, nebyl na stáži v zahraničí, napsal nebo nenapsal knihu. Každý z nás může mít své úspěchy a tím nemusí být zas až tak velké? věci. Nebo naopak - mohou to být daleko větší věci, jež jsou však společností hodnoceny jako menší. :-) Prostě - každodenní poctivý život může být daleko větší věcí, než napsání knihy, možná i nějakého braku.Vždyť je to vlastně jedno co dělá život šťastným právě vás. Proč se poměřujete s ostatními? Nemusíte s nimi přece soupeřit , aby jste byla lepší nebo horší. Jste jaká jste a pokud víte, že jednáte poctivě, je to vždy jen do plusu i bez stáží a vydaných knih. Nemyslíte?
Adka 17. 1. 2014 15:53 v reakci na Kristina 17. 1. 2014 15:30
Otazka je, ci je to v poriadku mat za sebou tolko veci v uz tak mladom veku. Ja som rada, ze sme v nasich zemepisnych sirkach nemuseli riesit podobne veci, ako mladi ludia v Pakistane a celkovo vo vojnami zmietanych krajinach. Tam ci chcu alebo nie, musia dospiet i napriek nizkemu veku. Som generacia 30tnikov a v 22 rokoch som sa snazila osamostatnit, tak som na rok odisla do zahranicia a starala sa rok o cudzie dieta. Dovtedy som mala pocit, ze sa bez matky nezaobidem a ono to nejako islo. Takisto som chcela byt do 30tky vydata a mat 2 deti, ale clovek mieni, zivot meni...:). Plany a ciele su super, len si netreba na seba klast vacsie bremeno, nez je clovek schopny uniest. Casto sa totiz moze stat, ze hoci sa 20 rocnemu cloveku moze podarit vela veci, zatieni ich frustracia a nespokojnost z toho, co vsetko nestihol. Netreba zufat a netreba sa nikam ponahlat. Ak by ste si vsetky tie ciele splnili tak skoro, co by ste robili po zvysok zivota:)
Joan 17. 1. 2014 15:54 +12
Můj syn studuje druhým rokem na učilišti na zámečníka, já mám přitom vysokou školu. Že by mi vadilo, že nebude mít "titul"? Ani za mák! Řemeslníci jsou často potřebnější a užitečnější než nějaká hlava študovaná. Říká taky, že mi závidí, že už chodím do práce (ktežto on do otravné školy). A to moje milé dítě nerozumí mému přání, že si to s ním ráda z fleku vyměním :-). Fakt, jak ráda bych zase chodila do školy! Kdybych totiž byla teď v jeho věku, tak si vyberu jako studijní obor něco úplně jiného než kdysi. A hodně věcí udělám jinak. Zpětně to bohužel nejde. Ale co jde, je učit se jako samouk to, co mě baví a těší v současnosti a jen vzpomínat na krásných dvacet na škole.
Kristina 17. 1. 2014 16:01 v reakci na Adka 17. 1. 2014 15:53
Adko, nechtela jsem hodnotit, chtela jsem jen nastinit v kontextu s diskutovanou dospelosti. Ze je to hodne dano spolecnosti, ci okolnostmi.
Ulka 17. 1. 2014 16:36 +4 v reakci na Jana Hlavová 17. 1. 2014 11:45
Takhle, jak svůj "vývoj" vnímáte, je to cesta k osamělosti, Jano. Snad je to jen nutná externalita Vaší cesty, která brzy přejde.
najjki 17. 1. 2014 16:44 +2
A já mám pocit, že stále nic nevím, stále me neco překvapuje. Co je to vlastne dospelost??..Pokud to budeme brát podle daného je to dovršením 18 roku. Ale já mám pocit, že stále dospívám. Stále me život umí nakopat tak, že se stále učím, stále musím neco tlačit do hlavy, abych mohla v tomto svete fungovat. Před peti lety by me nenapadlo, že budu potřebovat studovat rodinný zákon, abych mohla čelit blbcům. Nenapadlo me, že budu mít nastudovaný insolvenční zákon, jen proto, že otec detí se hodil do insolvence a komunikace s insolvenčním správcem, byla na bázi Vy matko jste povl, já inženýr. A už vůbec me nenapadlo, že budu muset mít nastudovaný i trestní zákoník, hledat v psychologii, abych mohla čelit psychopatovi. Takže když to sečtu z pohledu 44 leté ženské, jsem teprve na začátku dospelosti. Takže pánové, co se tady v sedumdesáti pak chystáte diskutovat, kdo že to má pravdu, přidám se do diskuze....:-)....
Hanča 17. 1. 2014 16:48 +1 v reakci na Ulka 17. 1. 2014 16:36
Jano, je docela dost dobře možné, že vás vaši vrstevníci časem zase dorostou a všechno bude zase v pořádku i s nimi, třeba aspoň s některými. Znám taky podobný případ ze svého okolí. Byl to mladý kluk rozvádějících se rodičů. Kdyby se neotevřel, nikdy bych netušila, jak těžce může tohle ve svém věku prožívat. Měnil se doslova před očima a je z něj vskutku velmi příjemný mladý muž, který si ve věcech nakonec dokázal udělat svůj řád. Smekám. :-)
Hanča 17. 1. 2014 17:01 +1 v reakci na najjki 17. 1. 2014 16:44
No....mě se příspěvek o moudrém pohádkovém dědečkovi moc líbí. :-) Jenže nikdy předem nevíme, kam to vlastně přesně jdeme, jen si to myslíme a každý chce, aby mu dařilo. :-) Jenže někoho život přivede ve stáří na práh moudrosti, někoho na práh nerudnosti nebo třeba i demence. A jak to dopředu odhadnout? Nemožné. Takže cesta? Šlapat svou brázdu jak nejlíp můžu a umím. Je to opravdu síla, co vše musí dnes člověk zvládnout, vědět, umět, aby obstál v dnešním bláznivém světě.
Ulka 17. 1. 2014 17:10 +2 v reakci na MichalS 17. 1. 2014 11:34
Já si to, Michale, myslím taky. Ty cíle si prostě člověk přizpůsobí své situaci, a taky je asi nutné si uvědomit, že jejich uskutečnění mu už nepůjde tak rychle. Den se rozvolní .. kdo je aktivní jako mladý, je i potom, dá-li zdraví. Vidím to na svém tátovi - už mu bylo sedmdesát a nedělá mu problém přijet ke mně domů na kole (což je 30 km), dá si kafe a tatranku a fičí zpátky, neb večer jde s bráchou na pivo. Vlastně si ho nepamatuji jinak, a to mě měl docela v pozdním věku. Běžně chodil v deset večer si s kamarády zahrát hokej, protože dříve nebyl čas:o). A co je důležité říct - mezi těmi všemi aktivitami uměl vypnout a tak to má dodnes. Prostě si ten den uměl buď narvat, anebo - dnes - rozvolnit.
Ulka 17. 1. 2014 17:15 v reakci na Hanča 17. 1. 2014 10:07
Hančo, určitě je to Vaše cesta. No, můj muž /těsně po čtyřicítce/ nedávno zcela konsternován někým prohlásil: "vždycky jsem si myslel, že čím budu starší, tím více budu lidem rozumět. Ale je to přesně naopak:":o)
Hanča 17. 1. 2014 17:23 v reakci na Ulka 17. 1. 2014 17:15
No....snad to tím pádem neznamená, že jsme blbější a blbější. :-) :-) :-)
Adka 17. 1. 2014 17:25 +1 v reakci na Kristina 17. 1. 2014 16:01
Ja som to pochopila, len som vyjadrila spokojnost (ak sa to tak da napisat) nad tym, ze v nasich zemeposnych sirkach sa nastastie 16 rocne deti nemusia realne zaoberat hrozbou, ci nasledkami vojny. A to je obrovske stastie:)
Ulka 17. 1. 2014 17:28 +1 v reakci na Hanča 17. 1. 2014 17:23
My ne, ti kolem:o)))
NikiAliasLama 17. 1. 2014 17:49 +1 v reakci na Toshiro Mifune 17. 1. 2014 14:15
Ještě před půl rokem bych říkala to samé. Taky jsem nevěděla co chci. Mě je 22 a myslím, že je to jedna z nejdůležitějších věcí ,kterou by si měl člověk ujasnit. Myslím, že zen buddhismus a meditace jsou skvělými prostředky pro sebepoznání a tím pádem i pro seberozvíjení. Akorát se nesmí zaměňovat za takzvanou meditaci...to je právě ono neustálé se zabývání myšlenkami. To jsem taky dělala...a neustále jsem se utápěla v minulosti...co jsem udělala špatně...co mohlo být jinak...atp...Nebo "pozitivní myšlení" ...to je taky špatná sugesce a nefunguje to moc dlouho...
jan 17. 1. 2014 18:00 +3 v reakci na Sarule 17. 1. 2014 10:58
bingo. čtu si reakce a pak si říkám konečně to někdo pochopil a napsal jak to je
Ulka 17. 1. 2014 18:03 +7 v reakci na NikiAliasLama 17. 1. 2014 17:49
Já se Vám přiznám, že tomu nerozumím. Ve dvaceti letech máte potřebu studovat budhismus a seberozvoj? Nevím, ale já ve dvaceti propařila celou noc a ráno odjela s partou slézt nějaký ten kopec na Fatře, ve vlaku jsem spala a tak trochu dohnala ten deficit a VŮBEC NEŘEŠILA, jestli ten výšlap zvládnu. Natož, abych řešila, zda zvládnu život a jak a kdy co. Více žijte místo toho lajnování, co byste ... ale to už je více k autorce článku. Je dobré mít představu, to ano, ale jen tak namalovanou jedním tahem, jinak se z Vás stanou nudní patroni.
Jenka 17. 1. 2014 18:04 +1 v reakci na Jana Hlavová 17. 1. 2014 11:45
Myslím, že v tomto věku je naprosto přirozené, že se člověk snaží hledat, co mu vyhovuje. On to asi hledá pořád, ale když je mladý, tak možná víc.. Tohle sice může být cesta k osamělosti, nepochopení, ale taky to může být cesta ke změně známých, kdo ví. A nakonec i osamělost k životu patří, k některým obdobím nebo se může prolínat celým životem. Pořád jsme sami:) Když se teď cítíte takhle dobře, prostě si to užijte a vnímejte to. Za rok Vám třeba bude zase líp mezi starými známými při klábosení o blbostech, protože už budete mít srovnání s něčím jiným a jiný náhled.
Milos 17. 1. 2014 18:17 +2
Ty vole mat tak jej starosti nedam za nist co za jeden za tri nisty :D
monikah 17. 1. 2014 18:43 +3
Myslím, že ta úzkost z těch všech věcí kolem Vás, Shaymo, vyplývá z toho, že všechny ty možnosti máte, a musíte se rozhodovat. Jak Váš život půjde - ať se rozhodnete jít jakoukoliv cestou - profesně i v osobním životě (partner, koníčky, přátele..) se bude zužovat, bude lépe předvídatelný.. Ty představy toho, že tolik nestíháte jsou vlastně předmětem toho "závidění" když říkáme, "jo, když mi bylo dvacet". A že Vám život - ve dvaceti - rychle utíká? Počkejte až Vám bude 40! To bude teprve fičák! Dr.Honzák v knize o syndromu vyhoření vysvětluje, proč nám život běží rychleji - jak stárneme, nabíráme zkušenosti, spoustu jsme toho zažili, viděli, tak už nás toho tolik nepřekvapí, a divíme se stále méně. Čím méně se divíme, tím máme pocit, že nám život rychleji ubíhá...
Lukáš 17. 1. 2014 19:03 v reakci na Terezička 17. 1. 2014 12:58
Přesně tak, ve dvaceti máte ještě celý život před sebou!
Lukáš 17. 1. 2014 19:07 v reakci na Hanča 17. 1. 2014 15:52
Ano, chce to sebedůvěru bez porovnávání se s okolím. Takové věci jako: "Co tomu, proboha, řekne soused?" tady snad už byly. Už snad nežijeme v rovnostářském, ustrašeném systému. Vrchní prchni patří už do minulého tisíciletí. :-)
Lukáš 17. 1. 2014 19:28 +4 v reakci na TerezaL. 17. 1. 2014 14:56
Ne, rozhodně se nechci nějak "vysmívat" nebo ironizovat! Svoji připomínku myslím vážně. Chápu zde uváděné obavy. Chápu těžkost rozhodnutí, ale žádám pochopení toho, že má uvedený věk dvaceti let dneska obrovské, neskutečné výhody! Tento věk by měl používat kromě obav a zvažování jistou jiskru, odvahu, vervu, rozhodnost ... Nebát se vlastních chyb. Chyby jsou nejcennější životní zkušenosti, nezavádějí do slepých uliček a ve dvaceti si jich člověk ještě může "užívat," využívat je ve svůj prospěch. Čeho se bojíte? ... Vzdělání není všechno, neměl bych to říkat jako pedagog, ale kolik mám žáků, kteří nebyli premianti, studijní typy? Dotáhli to přesto často dál než ti, kteří se těžce biflovali. Ujasněte si priority a pak už nepochybujte. Nikdo vám nepoví co je pro vás lepší, jestli rodina, nebo povolání. Na to si musíte odpovědět sama. A když se rozhodnete neříkejte žádná kdyby. Myslíte si, že dřív lidi neřešili žádná taková dilemata? Více, či méně vždycky, odjakživa. Nebo to bylo i jinak - mohli "plakat," že jim ten scénář života nadiktovaly války, chudoba, různá neštěstí...
Lukáš 17. 1. 2014 19:29 v reakci na MichalS 17. 1. 2014 12:03
Michale, bylo to tak i před třiceti lety. :-)
Lukáš 17. 1. 2014 19:31 +3 v reakci na monikah 17. 1. 2014 18:43
No, nevím, nevím. Život utíká rychleji, když ho máme zaplněný událostmi. Mně teda letí děsně. :-)
Lukáš 17. 1. 2014 19:34 +3 v reakci na najjki 17. 1. 2014 16:44
Dospělost? Dospělost je pojem, který nám otloukali kdysi o hlavu naši rodiče, sami nedospělí. A který dnes otloukáme o hlavu my našim dětem, ač jsme sami také nedospělí. :-))
Lukáš 17. 1. 2014 19:38 v reakci na Kristina 17. 1. 2014 15:30
No jo, okolnosti nás vyzývají, abychom se rozhodli, jestli chceme patřit mezi ty, kteří jsou dospělí, nebo jesti nám stačí, schovat se za masku dospělých, nebo jesti chceme zůstat dětmi.
Lukáš 17. 1. 2014 19:42 +5 v reakci na Adka 17. 1. 2014 15:53
Ano, není potřeba žít podle sočasných super reklam na úspěšný život. Stanovte si definici úspěchu sami. Váš úspěch vás nemusí a nemá unavovat, jeho úroveň vás nemá děsit a budit ze spánku. Má vás uspokojovat!
Lukáš 17. 1. 2014 19:47 +2 v reakci na Toshiro Mifune 17. 1. 2014 14:15
Tohle znám dobře! Nečekejte na jasné odpovědi - nepřijdou, roky poletí a nic. Nic! Vydejte se přibližným směrem, ale hlavně vyjděte! Musíte udělat první konkrétní kroky alespoň přibližně správným směrem. Po cestě pak už najdete ta správná "upřesnění."
Míša 17. 1. 2014 19:50 +4 v reakci na Ulka 17. 1. 2014 18:03
Ulko, mluvíte mi z duše. Také tomu nerozumím. A vzpomínám na mých 20 let. Žádné takovéhle "starosti" jsem neměla. Žila jsem, užívala si života, Taky jsem pařila a druhý den jsem šla sportovat. Né vždy mi u toho bylo dobře :) Napadlo mne jen, zda tihle mladí dvacátníci, mají nějakého koníčka. Opravdového, který je naplňuje. Mne koníček (doslova kůň) doprovází celý život. A bude. Naplňuje mne to. Nemůže to filozování dnešních mladých trochu souviset? Mají tolik možností a nikdo pořádně neví, kam patří. Nedokážou se pro nic opravdu nadchnout. Od všeho trochu a nic "do hloubky". Ale můžu se plést. Jen mám takový pocit trošku i z mnohem mladších dětí. Vedu kroužek 10 - 14 letých dětí. Už tam pozoruji, že většina z nich to dělá jen proto, aby "něco" dělali. Nevidím tam to nadšení, to zapálení. Nevím...
Lukáš 17. 1. 2014 19:50 +4 v reakci na Ulka 17. 1. 2014 18:03
Přesně tak Ulko! Ve dvaceti člověk ještě nasává zkušenosti, pocity, dojmy. Je to ještě pořád lidské "miminko." :-) Jděte mi k šípku ve dvaceti s hlubokými úvahami, jak máte naložit se svým životem!
Lukáš 17. 1. 2014 19:53 +1 v reakci na Sy_ 17. 1. 2014 14:04
Souhlas! :-)
Lukáš 17. 1. 2014 20:08 +1 v reakci na Jan Majer 17. 1. 2014 10:05
To všechno je hodně dané okolnostmi, které to co píšete můžou snadno "smést ze stolu." Taková dospělost sedmdesátiletého je podmíněná nepřítomností nemocí, hodně lidí se jí vůbec nemusí dožít. Dospělost je pro mě uvědomování si vlastních nedostatků, nemohoucností. Smíření se s nimi a nehledání nedosažitelných cílů. Práce se svými možnostmi, pěstování empatie, je to soubor strašně moc vlastností, schopností ...
najjki 17. 1. 2014 20:11 +1 v reakci na Lukáš 17. 1. 2014 19:34
No nevím jestli já dospelost můžu otloukat o hlavu svým detem, když se me často ptají : " Mami, kdy konečne dospeješ..:-D" Myslím, že to otloukání by moc výchovný efekt nemelo..:-)
Lukáš 17. 1. 2014 20:12 +2 v reakci na Ulka 17. 1. 2014 17:10
Jo, to znají sportovci. Zdravý styl života je střídáním rychlého a pomalého tempa. Snažím se o to, i když nejsem žádný sportsman.
Lukáš 17. 1. 2014 20:14 v reakci na Jan Majer 17. 1. 2014 10:17
Tohle myslíte hodně s nadsázkou. Že? Kde máte rozhodčího, který určí, kdo tančí dospělost za dva a kdo za deset bodů?
Lukáš 17. 1. 2014 20:16 v reakci na Oldřich Dotovský 17. 1. 2014 11:33
Přesně tak!
Ulka 17. 1. 2014 20:16 +2 v reakci na Lukáš 17. 1. 2014 20:08
Napsal jste to dobře - uvědomování si vlastních nedostatků, nemohoucnosti. Pak jste napsal "smíření" se s nimi... tohle staří lidé často nechtějí. Bojí se smířit, že by pak mohli spadnout do toho stáří se vším všudy. Shodou okolností jsem před chvíli mluvila s mámou, která nerozumí tomu, proč táta zapomíná. Táta byl vždycky bedna a máma je o dost mladší, takže má zatím hlavu bystrou a jasnou. Říkala jsem jí: "však už má dost roků, to k tomu asi patří." A ona "to ne, to není věkem, to je tím, že určitě se mu něco stalo v hlavě a neví o tom." Prostě ona ví, že jsou staří, ale nechce se s tím smířit. Táta se s tím smířil /ač je stále aktivní, zná své meze/ a tak si klidně zapomíná:o) a když mu to máma řekne, tak jí na to odpoví:"však jsem starý, co bys chtěla:o)"
Lukáš 17. 1. 2014 20:24 v reakci na Ulka 17. 1. 2014 20:16
No jo, rozumím tomu a souhlasím s Vámi, protože se nacházíme ve stejné věkové kategorii. :-) O tomto druhu dospělosti svých rodičů už taky vím své. :-) Kampak se na nás hrabou dvacetiletí a kampak se na ně hrabeme my. :-))
Hanča 17. 1. 2014 20:47 +1 v reakci na najjki 17. 1. 2014 20:11
No....ona ta dospělost je v určitém ohledu děsná nuda a tak je dobré zachovat si i svou určitou dětskost. /asi ono vnitřní dítě/ to pak se i mladým vedle nás starších možná lépe dospívá. :-) když vidí, že i my "dospělí"jsme jen lidé se svými limity. Mě se moc líbila jedna věta našeho Vš profesora, kterou citoval zase od někoho jiného. Mládí si myslí, že lepší svět s ním přichází a stáří si myslí, že lepší svět s ním odchází. Mě tahle věta dává obrovský pocit celistvosti a jednoty se sebou i Vesmírem. :-)
Ulka 17. 1. 2014 20:56 +3 v reakci na Míša 17. 1. 2014 19:50
Já nevím, Míšo. Je to asi tím, že všude se vnucují knihy, články, videa s recepty na to, jak být šťastný. Když zblbnou padesátileté, třicetileté, proč ne dvacetileté? S tím nadšením to pozoruji jako Vy, ale nedokážu odpovědět, proč to tak je.. často jsou i tady dopisy těch mladých, kterým se nějak nedaří najít se, nebo spíš hledat se. Může to být tím, že nabídka a možnosti jsou opravdu pestré a někteří se pak v té mnohosti ztratí? My taky ve dvaceti filozofovali, ale tak nějak se to nežralo. Ještě ve třiceti jsme hodně probírali spíše spisy Havla než smysl bytí...to na některé přišlo až nyní, když je jim čtyřicet. Důsledkem toho je, že se sobě odcizujeme. Na jedné straně jsou ti, kteří "už na to přišli, nebo přicházejí" a pak ti, co to (zatím) nemají zapotřebí...
jitka_cholastova 17. 1. 2014 21:07 +7 v reakci na Hanča 17. 1. 2014 20:47
Jé, na tenhle citát jsem psala maturitní práci... bude to už skoro dvacet let :-) Kolem dvaceti jsem byla v těžké nepohodě, po třicítce je to čím dál lepší, i když jsem objektivně vzato mnoho věcí nedokázala a nestihla. I té radosti a hravosti je víc, hlavně když tomu člověk trochu pomůže. A zjišťuju, že umění být zvědavá a schopnost žasnout, dívat se na svět čerstvýma očima, je docela užitečná i v tom studiu, ke kterému jsem se vrátila - že jsou tyhle vlastnosti stejně důležité jako pečlivost, systematičnost, důslednost nebo výdrž.
Lukáš 17. 1. 2014 21:09 v reakci na Hanča 17. 1. 2014 20:47
Já nevím ... ta dětskost zachovaná uvnitř dospělého ... Ona je už jiná, než byla v dětství. Není to ta samá dětskost. Dívám se na to svoje dítě v sobě zvenku. Dovolím mu, aby si ve mě hrálo, ale už mu nechci dovolovat, aby mě otravovalo, aby mě zlobilo.
Lukáš 17. 1. 2014 21:18 v reakci na Ulka 17. 1. 2014 20:56
Život byl ve dvaceti vždycky pestrý, vždycky bylo těch možností nepřeberně, nemá to nic společného s dobou. Málokdo je v tom věku tak nasměrovaný, aby skálopevně věděl, jaká cesta na rozcestí je ta jeho "jediná a pravá."
Hanča 17. 1. 2014 21:27 +2 v reakci na Ulka 17. 1. 2014 20:56
Míšo, Ulko...já taky nevím, ve 20 jsme si opravdu užívali a nepřemýšleli nad podstatou, smyslem našeho bytí. Či dělat to nejlepší pro druhé, či pro sebe. Řešili jsme Havla, protože prostě Havel byl na programu dne. Zase...začali jsme věřit nějaké ideji a kam, že jsme to došli? Do světa, kde platí víc zákon džungle, než nějaké obecně platné pravidla uznávané většinou. Dravý ještě dravější, podlý ještě podlejší. Možná přicházíme na to, že jen ideály nestačí, že za vším dobrým je prostě tvrdá práce. A naši mladí? Třeba nás jen kopírují. Viděli, že jsme něčemu věřili a teď zas něčemu se snaží věřit oni. Hledají se, tak jak jsme se hledali my, i když zase jinak. A jen čas ukáže, která z cest byla skutečně správná. Tak mě napadá - my jsme ti, kteří jsme je na svět přivedli, my jsme ti, kteří jsme jim dali počítače, mobily s myšlenkou pro lepší propojení, blízkost, vzdělávání...jež nás paradoxně také vzdaluje jednoho od druhého. Můžeme si tlachat napříč světem s kýmkoli, pokud umíme jazyk. Co zatím dělají naši nejblžší. Neutíká nám tím náš osobní život mezi prsty? A taky dost možná se jako lidstvo pořád jen cyklíme v podstatě stejných chybách už od dob Řecka a Říma.:-). Nevím.
Ulka 17. 1. 2014 21:28 +2 v reakci na Lukáš 17. 1. 2014 21:18
Já si ale myslím, že ta doba trochu svoje dělá. Když jsem chodila na střední školu, byla sametová revoluce. Dvacet mi tedy bylo někdy poté, kdy se tu dostal jakýkoli brak. Nepamatuji si, že by někdo z mých vrstevníků měl potřebu studovat zen, anebo se osvobozovat od ega (to přichází na ně nyní, co se dotkli čtyřicítky). Tak proč dnešní mladí tuhle potřebují mají, co myslíte? Já si to jinak vysvětlit neumím...
Hanča 17. 1. 2014 21:35 +1 v reakci na jitka_cholastova 17. 1. 2014 21:07
To jsem ráda, že jsem vás pohladila na duši. :-)
Ulka 17. 1. 2014 21:35 +3 v reakci na jitka_cholastova 17. 1. 2014 21:07
Jitko, schopnost žasnout se Vám vrátí, jakmile se Vaši mužští kamarádi dotknou oné čtyřicítky:o) (Oldřichu, všichni ne, já vím:o). Zajetí egem, osvícení, tady a teď ... Takže i kdybyste ji náhodou ztratila, nic se neděje.
Lukáš 17. 1. 2014 21:36 +4 v reakci na Ulka 17. 1. 2014 21:28
Myslím si, že je to pořád ještě zlomek té mladší generace. Pravda, že na ten čundr se už dneska vydává asi míň lidí s báglem na zádech než dřív. Hledají svoje pravdy jinak a jinde, ale taky je hledají. Míň z toho jejich způsobu hledání bolí nohy, možná o to víc drásají svá nitra a hlavy. :-)
Hanča 17. 1. 2014 21:41 v reakci na Lukáš 17. 1. 2014 21:09
Jasně, protože už nejste jen dítě, jste už i dospělý. :-) A tak svému dítěti dovolíte jen chovat se dobře a nezlobit. Jste sám sobě i rodičem a určujete sám své mantinely svému vnitřnímu dítěti. Si myslím. Tak nějak tomu rozumím. :-)
Lukáš 17. 1. 2014 21:45 v reakci na Hanča 17. 1. 2014 21:41
Jo, jo. Nesmí moc škodit na mém dvorečku. To je ta transakční anylýza. Myslím si. :-)
Hanča 17. 1. 2014 21:49 v reakci na Lukáš 17. 1. 2014 21:45
Nevím co je transakční analýza. :-) Používám ponejvíce selský rozum. :-)
Lukáš 17. 1. 2014 21:51 v reakci na Hanča 17. 1. 2014 21:49
Doporučuju k přečtení. Jsou to "hry, které hrají lidé v sobě a mezi sebou."
Hanča 17. 1. 2014 21:54 v reakci na Lukáš 17. 1. 2014 21:51
Ok, díky. :-)
najjki 17. 1. 2014 23:13 +2 v reakci na Hanča 17. 1. 2014 20:47
Hezky Hančo napsané, nejak mám taky pocit, že mít v sobe to díte je v tomto svete nejak lepší...Ono přece jen vykřikovat na mladé, ticho já jsem dospelý a já toho vím víc, není zrovna to nejlepší....Jinak težko můžu já přirovnávat svou dvacítku s dvacítkou dnešní generace...
Lenka87 18. 1. 2014 02:02 +1 v reakci na Lukáš 17. 1. 2014 19:50
No dovolte, a jak já jsem byla pyšná na to, jak jsem se ve svých 23 letech hluboce hledala ;-))
Lukáš 18. 1. 2014 03:43 +9
Přátelé, k čemu jsem došel po celé té dlouhé debatě tady ... Dítě má obrovský svět vlastního JÁ tady na tomto světě. Má svoje OBROVSKÉ radosti a strasti. Jeho svět, okolí, je kulisa ve které hraje dítě HLAVNÍ ROLI. Dospělý je malým hráčem na jevišti světa. Je to herec, který začal chápat scénář. Už není PRVNÍM milovníkem, je BÝVALÝM prvním milovníkem světa, už si nezahraje roli prince v pohádkách. Je si vědom, že je tak velký jako zrnko písku na pláži. Ovšem cenu, kvalitu toho "malého" zrnka určuje sám. Svým jednáním, postojem k životu, tím, jak ho obrušuje příboj dní ... Dospělý vztahuje svůj úspěch nejenom od sebe ke světu, on ho vztahuje od světa spíš směrem k sobě. A to je to, co mi tady nesedí na úvodním článku i nad malou úvahou pana Jana Majera v jeho komentáři.
Lukáš 18. 1. 2014 03:58 +1 v reakci na Hanča 17. 1. 2014 21:27
Ano, ano. Je to stejná hra s jinými kulisami. Připsal jsem to trochu jinak ve svém "nočním komentáři." :-)
Hanča 18. 1. 2014 08:10 +5 v reakci na Lukáš 18. 1. 2014 03:43
Bingo :-) a pak, že odpovědi nepříjdou. :-) máte je v sobě. Jen člověk potřebuje potkat tu správnou "zpětnou vazbu" nejen v sobě, ale i ve vnějším světě. Aby přestal tolik tápat. Sama se o to takhle snažím u sebe. A taky jen doufám, že tak to je. :-) Z role prince se pak dospělý propracovává v roli moudrého krále a nic ho nezastaví, pokud onen potenciál moudrosti nosí v sobě. :-) Moudrý král se již pochopitelně nikdy nemůže stát dítětem. Může ale svou moudrost nabídnout světu a maličké zrnko písku najednou na slunci nabývá nepředstavitelně krásného odlesku, a pokud se setkává s dalšími takto nádhernými zrnky písku, je to ještě krásnější. :-) Pozor, může však také zapadnout a to by byla, myslím, škoda. Tak, pěkné kecy, ty by nám šly. :-) Teď ještě, aby jsme podle tohodle dokázali i žít a činit. :-) Hezký den. :-)
sokol 18. 1. 2014 10:08 +3 v reakci na Lukáš 17. 1. 2014 19:28
Dobrý den,Lukaši.Vaše odpověd se mi nesmírně líbí a mate pravdu.Dříve ya mých 20ti,jsme nepremýšleli ale konali a podle výsledku co se dělo,jsem měnila plány.prostě věci byly takové .Je také fakt,že dnes je mládež rozmazlená,mají tolik možností,že nevědi co je proně lepší a tak nakonec jsou v obavách.pokud nemají vedle sebe člověka který to snimi probere ,tak se neumí rozhodnout.Snažila jsem své děti do toho života připravit a snad se mi to povedlo.sami se rozhodli,že chcou do Anglie ,tak tam jsou a jsou spokojení.Měli sílu jet a přes těžkosti,které je potkaly tam zustavají a bojují.A tak jsem štastná,že se naučili stát na vlastních nohou.A mladí mají dnes téměř všechno ale to zásadní jim chybíRozhodnutí a převzetí zodpovědnosti za své rozhodnutí.A toho se bojí.dík lenka
pissed off 18. 1. 2014 11:26 v reakci na Ulka 17. 1. 2014 21:28
A z čeho soudíte že to "vaše" žití je to jediné správné??? Čtyřicátníci mají právo na studium zenu a dvacátníci ne?
damn 18. 1. 2014 11:28 +4 v reakci na Lukáš 17. 1. 2014 19:50
To je jakoby jste říkal "jděte k šípku se svým trápením, přepněte se pouhou silou vůle a buďte bezstarostní!" bohužel takto to nefunguje.. zlehčujete a podceňujete pravou příčinu tohoto hledání..
Míša 18. 1. 2014 11:58 +7 v reakci na pissed off 18. 1. 2014 11:26
Nemyslím si, že to Ulka myslela takhle - že by její (naše) žití bylo to jediné správné. Já přemýšlím nad tím, proč tihle mladí (dvacátníci) ale už i mnohem mladší děti (z vlastní zkušenosti), mají tyhle "starosti" (o bytí). Já si v tom věku užívala. Taky jsem řešila, ale typu: kam půjdu pařit, co si vezmu na sebe, abych se mu líbila, má mě rád? atp. To mají dnešní mladí určitě taky, ale mám pocit, že jak se na nás ze všech stran valí nejistota, promítá se to o to víc i na takhle mladé lidi. A že ty pochybnosti o sobě samých začínají už mnohem dřív než ve dvaceti.
Míša 18. 1. 2014 12:09 +6 v reakci na Lukáš 17. 1. 2014 21:18
Lukáši, mi nepřijde, že bych ve svých dvaceti letech měla tolik možností jako nynější dvacátníci. Ve všech sférách máme tolik možností, že vlastní nevíme co chceme. Reklamy v televizích, cestování, supermarkety, reklamy ve schránkách, reklamy v mailech, FB... Neustále nám někdo něco nutí, nabízí... Tolik možností už pro děti předškolního věku, tolik kroužků. Rodiče zaplňují už takto malým dětem volný čas, znám takové, co denně někam své dítě vozí. Na hokej, na angličtinu, na balet... Já v tom cítím obrovský tlak na tyhle děti. Já chodila do školky, po školce si se mnou naši hráli nebo jsem si hrála se sourozenci. Když už jsem byli trochu větší, běhali jsme v partě po sídlišti, vymýšleli blbiny. Jednou v týdnu někteří z nás navštěvovali nějaký kroužek. Ale o většinu času jsme si rozhodovali sami. Jen jsme měli nařízeno, v kolik hodin máme být doma :) Je ale fakt, že já pocházím z malého města. Možná ve větších to bylo jinak :)
MartinM 18. 1. 2014 14:07 +1 v reakci na Míša 18. 1. 2014 11:58
To je pouze otázka toho, jakou referenční skupinu kolem sebe vidíte. Pochopitelně, na tomto serveru budou dvacátníci, kteří řeší své bytí. Zajděte si na páteční diskotéku - tam budou ti, kdo řeší, kam půjdou pařit, co si vezmou na sebe a jestli je má rád. K" zenu a pod." u nás v ČR obecně neinklinuje moc lidí v žádné věkové skupině. Jestli 5 %, tak moc.
Míša 18. 1. 2014 18:49 +3 v reakci na MartinM 18. 1. 2014 14:07
MartineM, já s Vámi v podstatě souhlasím. Máte pravdu, že jde o skupinu, ve které se momentálně nacházím. Jen mám obavy, že těch mladých, co řeší své bytí ve dvaceti, bude stále přibývat. Že se jich tady za pár let sejde víc, než by se sešlo nás ve dvaceti nebo nyní. Když pozoruji ty puberťáky, se kterými mám možnost volnočasově pracovat, nepřijdou mi tak bezstarostní jako jsme byli my.
Branto 18. 1. 2014 18:55 +5
Myslím, že dokud budeš cítit potřebu něco dokázat, budeš cítit, že nestíháš. Že ti jeden život nestačí. Ale on stačí. Jen dělat to, co doopravdy miluješ. A další věci, které z toho vyplývají.
Oldřich Dotovský 18. 1. 2014 19:40 +5 v reakci na Míša 18. 1. 2014 11:58
To je zajímavý pohled na svět, protože já si říkám přesně pravý opak - jak je možné, že jsou téměř všichni mladí tak prvoplánově bezstarostní a vůbec nic neřeší, když právě to jsou lidé, kteří mají ty nejlepší předpoklady měnit svět k lepšímu. Nechápal jsem to v pubertě a nechápu do dneška, že zatímco já si od patnácti lámu hlavu nad tím, co budu v životě dělat, jak bude vypadat svět okolo mě, jak zajistit přežití lidstva a urychlit technický rozvoj (ne že bych si na to dokázal odpovědět, ale o tom to není), všichni ostatní si lámou hlavu nad tím, co dělali včera večer a jak se vlastně dostali domů. A když už náhodou někteří z nich mají světlou chvilku uvědomění, zmůžou se jen na zelenou profilofku na facebooku nebo na placku s růžovým pankáčem, protože kámoši říkali, že to je prej ono. Takže pokud někde přibývá mladých lidí, kteří tohle opravdu řeší, prosím, ukažte mi kde. Já to uvítám a rád se za nimi přestěhuju.
Tereza 19. 1. 2014 02:00 +4 v reakci na Míša 17. 1. 2014 13:48
Míšo, tedy klobouk dolů, myslím, že jste to přesně vystihla ;)! To by se mělo tesat do kamene ;)! "Můj život je můj život. Já musím vědět, co chci, co mne baví. Vždycky jsem to tak dělala. A nikdy jsem neměla pocit, že by mi něco utíkalo, nikdy jsem neměla pocit, že něco nestihnu, že o něco přicházím. Řídila jsem se svými pocity a nenechala jsem se ovlivňovat ostatními. Nejdu s davem. Občas jsem možná pro někoho "divná" No a co??? Domnívám se, že tohle je ten okamžik, kdy se člověk stává skutečně dospělým - když v sobě najde tu odvahu, odhodlání a vnitřní sílu začít žít podle sebe a svého vnitřního přesvědčení a nikoli podle očekávání druhých. Protože tak skutečně přijme odpovědnost sám za sebe svůj život. Podle mě s tím souvisí i přijmutí sebe sama se všemi chybami a nedokonalostmi, a to bez pocitu viny. Obdivuji Vás, že tohle dokážete. Sama za sebe mohu říci, že takto "dospělá" tedy nejsem ani zdaleka (v tomhle spíše stále batole) a že to bude ještě běh na dlouhou trať. Moc mě netěší, že se v tom neplácám sama, protože takových, kteří dělají, co by se dělat mělo a co se od nich očekává, je bohužel hodně. A obdivuji i ty, kteří sice nežijí úplně podle sebe (ono by to stejně asi v praxi u všech dost dobře nešlo), ale umí se s tím vnitřně vyrovnat a smířit a hlavně je to "nežere" a berou to tak, jak to je. Proto Vám tuhle vnitřní svobodu (v tom nejlepším) závidím ;)! A těším se na ten okamžik, až jednou "prozřu" a s úlevou si řeknu "tož co, můj život je můj život, no a co?"
LáďaUO 19. 1. 2014 10:19 v reakci na Ulka 17. 1. 2014 21:28
Já jsem, Ulko, stejná generace jako vy a kromě běžných zájmů (čundry, diskotéky, zábava) jsem jsem teda záležitosti "podstaty lidského bytí" nebo jak to nazvat, řešil už od 15 let. A to žádné knížky nebyly. Těsně po revoluci jsem začal shánět samizdatová vydání, protože nic jiného nebylo k sehnání. Takže bych netvrdil, že je to tím, že lidé mají dnes nepřeberné množství možností. Částečně je to jistě pro některé lidí módní trend, ale z velké části prostě i starší i mladí lidé mají potřebu hledat. Na někoho to "volání duše" přijde dřív, na někoho později a někdo prostě prožije celý život tak, aniž by měl zájem cokoliv hledat. Asi to tak je v pořádku - každý má svou cestu...
Ulka 19. 1. 2014 12:08 +5 v reakci na Oldřich Dotovský 18. 1. 2014 19:40
Oldřichu, já si myslím, že jste Míšin komentář pochopil jinak, než asi myslela. Lidi, kteří přemýšlejí o tom, aby svět byl lepším, je stále potřeba, a moc. A nejvíce zmůžou ti mladí, právě kolem dvaceti. Jenže to jsou lidé (a řekla bych, že k nim i patříte), kteří řeší svět více než sebe sama. Tj. nemají potřebu rýpat se v sobě až tak, že podléhají všem moderním učením dnes, ale jdou něco udělat. Třeba místo toho, aby každé odpoledne doma meditací hledali své skutečné já (a v lepším případě ho oddělovali od ega), studují, scházejí se s lidmi, které baví něco podobného, přemýšlejí o tom, co by mohli vytvořit a tak nějak přinést dalším. A večer si pak přečtou třeba Junga, když je to zajímá. To mi přijde pro dvacetiletého člověka přirozené. Pro žádného člověka (a tady je jedno věk) mi ale nepřijde přirozené sedět na prdeli, nadávat a tvrdit, že nic změnit nejde, a zahrabat se v naukách o čemkoli.
Ulka 19. 1. 2014 12:15 +2 v reakci na LáďaUO 19. 1. 2014 10:19
Jo, je nám čerstvě čtyřicet a ono zmoudření stále nepřichází, že jo?:o) Napsal jste to sám, Láďo, co jsem svými komentáři říkala i já: "KROMĚ běžných zájmů". Já filozofovala vždycky, takže já jsem ten poslední, kdo by měl říkat, že se to ve dvaceti nemá. Jen já kolem sebe vidím dost těch, kteří už s nadšením nedělají téměř nic jiného, a to je jim mezi třiceti a čtyřiceti lety.. říkám si, proboha, co to je? Takhle ten svět opravdu půjde do sraček. Od dobré knížky je vždy potřebné se zvednout a udělat dobrou věc.
Ulka 19. 1. 2014 12:18 v reakci na pissed off 18. 1. 2014 11:26
Vyzněl takhle blbě na Vás můj komentář? Nesoudím, o správnosti se dá filozofovat stejně jako o spravedlnosti a právo máte na vše, co Vám nezakazuje zákon.
LáďaUO 19. 1. 2014 12:43 v reakci na Ulka 19. 1. 2014 12:15
No, mně je o malinko míň - bude mi 39, tak jsem ještě možná dost nezmoudřel :-). Já jsem napsal sice "kromě běžných zájmů", ale to hledání lidské podstaty pro mě nikdy nebylo něco jako "koníček". To není jako jízda na kole nebo fotografování. To je něco mnohem hlubšího, bytostného a nelze to zařadit na stejnou rovinu se svými zájmy. Prolíná se to celým životem, ať už je člověku skvěle a zažívá úspěchy nebo je mu blbě či je dokonce v hlubší depresi. Ten "tzv. normální" život probíhá paralelně. Člověk řeší svoji práci, běžné zájmy, vztahy atd. Pokud to někdo bere jako zábavu, koníčka nebo tomu propadne tak, že odmítne zodpovědnost za běžný život, tak je to obvykle "duchovní úlet" a snaha vzdát se odpovědnosti na úkor něčeho "nadpozemsky krásného". Ono to hledání a nalézání je součástí života, ale u většiny lidí by mělo probíhat souběžně s běžnými činnostmi. Myslím, že těch lidí, kteří byli "povolání svou duší" (lepší výraz mě nenapadá), aby prožili život v ústraní, v klášteře, aby dělali mystiku (a teď myslím fakt mystiku a ne esoterickou zábavu) na 100% a nic jiného a přitom by to pro ně nebyl útěk ze světa, tak těch je velmi málo. Ale rozhodně tací jsou!
Ulka 19. 1. 2014 13:18 v reakci na LáďaUO 19. 1. 2014 12:43
No, jestli 39 nebo 40 je asi fuk, prostě jsme stejná generace. A v té otázce zmoudření se dá mnohé odvodit... trochu moudřet by asi člověk léty měl, ale tak socio-moudřet, jako nedělat furt dokola stejné chyby. Myslíte, že tím, že se od svého okolí oddělím do světa mystiky, dojde ke zmoudření, které by k něčemu opravdu bylo užitečné? Já jsem toho názoru, že moudříme - to je ale fakt debilní slovo, tak tedy nějak se (snad:o) vyvíjíme tím, že tu jsme s ostatními, trochu pro ně a trochu pro sebe. Tak to říkám a tohle vědomí mi nebrání si číst knížky Frankla, ale i tu Moc přítomného okamžiku od Tolleho.. protože takhle si dotvářím ten svůj světonázor. A nepřu se s Vámi, že tací, kteří mají za svůj úděl či co být povoláni do duchovního světa, tu jsou.. jen ať jsou. Ale určitě víte, že o těch jsem nenapsala ani slovo.
Hanča 19. 1. 2014 13:44 +2 v reakci na Ulka 19. 1. 2014 13:18
A nepříjde vám, že prostě jen s věkem přicházíme na nové i jiné věci a co se nám zdálo dřív jako to pravé dnes bere za své? Kamarádka má nyní roční dítě, první zdravé ve svém pozdějším věku. Je úžasné, jak dítě bere rozum. Ještě chvíli a malý objeví něco typu "Mařeno, řekni ř" a my budeme dělat "jé, jé" a ono bude chodit a tahat každého za rukáv a ukazovat, co nového umí. Pak půjde do školy, puberta, hledání se, studium, práce.....život.....rodina? kariéra? nemoci? krize středního věku? péče o děti vystřídá péče o rodiče.... stáří? radost? smutek? A v každé životní etapě objevíme něco úplně jiného, něco , co třeba i svým způsobem popírá dosud známé a tudíž bezpečné? A pořád jen hledáme a hledáme? Protože jsme noví ve starých a zaběhnutých životních etapách? Někdy, když se dívám zpět - vidím ten úžas nad něčím nově objeveným a přitom starým. Jen my jsme si toho nikdy nevšimli, nepodívali se jinýma očima, nebyli na to dost "zralí" :-).....co já vím. A co i my sami máme ještě před sebou za objevy nad kterými se starší už jen shovívavě pousmějí?
Hanča 19. 1. 2014 14:01 v reakci na Hanča 19. 1. 2014 13:44
Tím nemám na mysli technický rozvoj apod, ale spíš vnitřní prožitky lidí.
Ulka 19. 1. 2014 14:22 +2 v reakci na Hanča 19. 1. 2014 13:44
Ano, Hančo, přesně tohle myslím, když říkám nějak se vyvíjet (moudřet - poučit se ze svých chyb, nic více bych si pod tím slovem u běžného smrtelníka nedovolila označit). Stále hledat, nacházet a nenacházet, převracet ... myslím si, že hledat by člověk nikdy neměl přestat... ale já jen nechápu, proč by to hledání mělo být v oblasti exoteriky, spirituality apod.
Sylvík 19. 1. 2014 15:24 +4 v reakci na Ulka 19. 1. 2014 12:08
Ulko, vždyť je strašně dobře, že mladí" řeší" svět. To je přeci ta hybná super síla, jak být lepším, jak pro sebe a druhé něco dobrého udělat. Mladí mají energii, mají nadšení, mají inspiraci, studují, mají motivaci. Oldřichu, přesně ta bezstarostnost Vám dá tu správnou sílu. Protože Vy nepochybujete, Vy žijete, Vy nerozumuje,Vy intuitivně víte, co je to nejlepší pro Vás. Holt to nenáviděné srdce a duše Vám to poněkud komplikuje. Člověk se v sobě rýpe, když se mu něco nevydařilo, když mu něco nevyšlo, jak doufal, když ho něco zklamalo. Ve svém rozumu, mysli, zkušenostech, ale i v té duši. Jakkoliv je neuchopitelná a těžko vyjádřitelná, Sy. Je, bezpochybitelně je, záleží jen, jak se na to díváte. Jo, mít tak v sobě nadšení, víru v lepší svět, prostředky, jak toho dosáhnout, spřízněné duše, znalosti archetypů Junga, pak by se člověk neplácal v přízemních starostech. Z vlastní zkušenosti - prošla jsem leččím, tvrdým, negativním, rezignujícím, deptajícím... Když si vzpomenu na svých 20 let - je to pro mě jak živá voda! Smysl života nepřikrytý hnusem,odmítnutím, negací, korupcí, využíváním jiných, manipulací atd. Ty ideály 20 mi teď v těch 50 pomohly vrátit se k vlastní podstatě, k čistotě žití, pravdě, lásce a skutečnému smyslu života. Blahořečím ideálům svých 20 let. Byly pravdivé, čisté a správné. Jen jsem je na mnoho let ztratila...
Ulka 19. 1. 2014 15:53 +1 v reakci na Sylvík 19. 1. 2014 15:24
ježišmarjá, a nenapsala jsem snad, že je dobře, když mladí řeší svět, namísto aby řešili furt jen sama sebe? Prostě si myslím, že sametová revoluce by jen se těžko uskutečnila, kdyby ti studenti tehdy hledali prostřednictvím nauk své já, namísto aby šli tvořit lepší svět. To mohli jen tehdy, pokud své hledání (které je velmi potřebné pro celý život) měli vybalancované s realitou a odvahou, která právě u těch mladičkých bývá největší.
Hanča 19. 1. 2014 16:22 v reakci na Ulka 19. 1. 2014 15:53
Ulko, v klidu. :-) Prý...když chceš změnit svět, začni u sebe. Ale my chceme lepší svět a mnohdy si nevíme rady ani sami se sebou, protože se toho na nás tak nějak navalilo. A my tenktát taky s nadšením a ideály šli do života. Vždyť tehdejší - pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí versus dnešní buddhistické - konej dobro. V obojím je přece pozitivní síla a víra v lepší zítřky. Přesto tady klopýtáme životem uštvaní, někdy frustrovaní, někdy šťastní, někdy máme pocit, že už jsme na to vyzráli a někdy zas, že to snad nikdy neskončí. Mladí mají všechno - odvahu, ideály, ale nemají zkušenosti. My možná někdy tápeme, ale to je sběr těch zkušenosti. Taky se mi líbí - když nedostaneme to co chceme, dostaneme zkušenost. A to je to , co nás může zase posunout. Vždyť to jsou ty chyby, které celý život děláme a na kterých se učíme. a pak mladí - opakují znovu své chyby, aby se učili. Možná, ale opravdu možná , prosím, si vezmou poučení i z našich chyb, ale to už zase sklouzávám k svému idealismu :-) A co jsou pak ideály propojené s životními zkušenostmi? O tom krásně píše Sylvík. Bože, prosím, dej mi také takový nadhled v dnešním marasmu doby. Vlastně - vrací se po celoživotním lopocení zpět do svého klidu, obohacena zkušenostmi a nebojím se říct - tohle je dle mého názoru právě ona moudrost. Celý osobní růst - a kam až jako chceme vyrůst? Tak....chceme být dokonalí nebo sví? Co je vrcholem osobního růstu? Být šťastný nebo vědět, že já už teda rozhodně žádné chyby nedělám?
Ulka 19. 1. 2014 16:37 +2 v reakci na Hanča 19. 1. 2014 16:22
Vy i Silvík mi oponujete něčím, co jsem v podstatě sama napsala. Možná jsem to napsala jinak, než pak bylo pochopeno. Abych to ukončila, vrátím se na začátek - prostě chtěla jsem říct, že lidé jakéhokoli věku (a nejlépe právě ti mladí plní odvahy a nezkažených ideálů) by, dle MÉHO názoru, než se nimrat ve svém nitru (což je taky určitě třeba, ale všeho s mírou) se měli orientovat na svět okolo nich. Meditovat za lepší svět je dle mě málo.
LáďaUO 19. 1. 2014 16:41 +3 v reakci na Ulka 19. 1. 2014 14:22
Ulko, ono to někdy není o tom, jestli chcete nebo nechcete hledat v oblasti spirituality (teď myslím opravdu skutečné spirituality ve smyslu duchovní spojení s něčím, co nás přesahuje, ať už si to nazvete jakkoliv). Někdy duše prostě zavolá a člověk úplně změní, přehodnotí svůj život a začne se zabývat duchovními záležitostmi. Obvykle ne proto, že by si řekl - jo, to je fajn nápad, to je dobrý koníček. Ne, prostě vaše duše to tak cítí a nemůžete jinak. To, že na tom někdo zblbne, ulétne, bere to jako zábavu atd., to už je věc jiná. Určitá moudrost podle mě nepřichází s věkem, ale s rozvojem duše (nebo jak to nazvat, abych zase nebyl popotahován za výroky, které se někomu nelíbí) a to často s věkem nemá nic moc nebo vůbec nic společného. Jsou někteří velmi moudří už mladí a jsou někteří "úplně blbí" i ve stáří :-).
Ulka 19. 1. 2014 16:48 v reakci na LáďaUO 19. 1. 2014 16:41
No, mě už teď volaj duše i fyzično mé rodiny, a lišíme se v tom, že poslechnout tohle světské volání mi přijde opravdovější, než poslechnout volání pouze svého duchovního života. Každý to prostě máme jinak. Hezké mlhavé odpoledne:o)
LáďaUO 19. 1. 2014 16:53 v reakci na Ulka 19. 1. 2014 16:48
Já jsem nenapsal "volání pouze duchovního života". Psal jsem, že to je potřeba skloubit, i když je to někdy - hlavně na začátku hodně těžké. Ale uvidíte. Třeba časem se vás to někdy taky tak bytostně dotkne a pochopíte, o čem píšu. A třeba ne. Jak jsem psal, každý mu tu cestu trochu jinou. Tak hezký večer.
Sylvík 19. 1. 2014 17:49 v reakci na Ulka 19. 1. 2014 16:37
Ulko, neoponuju Vám. Jen jsem chtěla říct, že i když se mladí lidé kolem 20 let nimrají ve svém nitru, i když zrovna nepaří, i když třeba meditují a nebojují revolučně za lepší svět, tak to není špatně. Každý je jiný - povahou (introvet x extrovert), zázemím, životním prostorem atd. Chtěla jsem jen říct, že když má někdo ve 20 ideály, sny, předsevzetí, motivaci, atd., tak je to moc fajn, že je to něco vzácného, co ho může vrátit na správnou cestu, když ho třeba další život nějak sejmul a dal mu okusit, že to třeba nestačí. Přesto si myslím, že mít v 20 nějakou vizi je prima, život ji sice obrousí, zkoriguje a někdy se i postaví proti ní. V pochybách a strastích pozdějšího života představy, který jste měla ve 20, nemusí být jen naivní, neskutečnitelnou fantasmagorií, ale také něčím, co Vás může navrátit na dobrou a smysluplnou cestu, od níž Vás život plný povinností, odpovědnosti a rozporuplných vztahů posléze odvedl. Mládí cítí bez přesudků, bez omezení, a v tom je podle mě velká síla jeho směřování a konání.
NikiAliasLama 19. 1. 2014 18:09 +1 v reakci na Ulka 17. 1. 2014 18:03
Tak já vám to ráda vysvětlím. Moji vrstevníci se rádi baví tím,že chodí na diskotéky, opíjet se do barů, hospod,...Já jsem si to taky vyzkoušela. Kouřila jsem trávu a opíjela se skoro do bezvědomí. Každá víkend jsem chodila po tanečních zábavách. A povím vám ,že mě to bavilo jen chvíli. Pak jsem si řekla: ,,K čemu to?" Vždyť se u toho vůbec neodreaguju! Ani si neodpočinu a jsem ještě více potom unavená! Více si odpočinu ,když ...jak říkáte: ,,sedím na zadku a nic nedělám" :D Ovšem meditace je vůbec nejvyšší aktivita. Nikoliv fyzická ,ale duševní. Nemám potřebu zapadat mezi své vrstevníky. Žádnou radost mi to totiž nepřineslo. Nepřipadám si ,že když hledám smysl života a skutečnost bytí ,že bych byla nudná a ,,utápěla" se v depresích a trápila se kvůli světu. Naopak. Můžu se označit za veselého člověka ,co se dokáže radovat z věcí jako dítě :-)
Sylvík 19. 1. 2014 18:10 +4 v reakci na LáďaUO 19. 1. 2014 16:53
Píšete o moudrosti. Co je to moudrost? Pro mě byl velmi moudrý můj pradědeček, který napsal kroniku naší rodiny. Byl evangelík, český bratr, a proto vyznával jednoduché a přitom moudré pricipy života. Psal s velkou láskou o svých rodičích a předcích. Psal s velkou láskou o svých dětech. Jako řídíci učitel v malotřídce učil mnoho dětí základní znalosti a taky o nich moc hezky psal. Založil velký sad a choval včely. Prostý, z našeho pohledu jednoduchý, skromný život. Ve svých zápiscích se přesto zamýšlel nad smyslem toho všeho. Jeho život byl opravdu v nejlepším slova smyslu duchovní. A my, po sto letech? S technickými pokroky a vymoženostmi, o kterých se mu ani nesnilo? Přesto si myslím, že to, co tenkrát před sto lety napsal, platí pořád . Dobrý nebo špatný život, to platí na věků. A pokud žijete dobrý život, je i duchovní svou podstatou, a není třeba o tom dalekosáhle diskutovat.
NikiAliasLama 19. 1. 2014 18:16 v reakci na Míša 18. 1. 2014 11:58
Myslím ,že je velké štěstí když člověka trkne co nejdříve ptát se po filozofických otázkách. Samozřejmě nikoliv se utápět v myšlenkách a trápeních. Ale objevovat ,kdo sám je. Co je na tom špatného netuším zase já...
Jana 19. 1. 2014 18:23 +6
Bylo mi něco přes dvacet a já se ocitla se dvěma malými dětmi v cizím městě. Tehdy jsem si sáhla na samé dno svých sil. Stala jsem se dospělou a zodpovědnou, jiná možnost nebyla.....
LáďaUO 19. 1. 2014 18:40 +5 v reakci na Sylvík 19. 1. 2014 18:10
Ten pojem moudrost je strašně ošemetný a málo kdo ho asi dokáže definovat přesně, aby nebylo pochyb o tom, kdo je a kdo není moudrý. Jaké jsou stupně nebo úrovně moudrosti? Lze to měřit jako třeba IQ? To jsou otázky, které asi nikdo jasně nezodpoví a zůstává to v rovině filozofie. Hlavně si myslím, že moudrost nemá moc společného ani s inteligencí, ani se sociálním postavením, bohatstvím, znalostmi atd. je to spíš něco jako znalost vlastní duše, hodí se k tomu pojmy jako vnitřní tichá radost, pokora, mír, láska, soucit. Něco pro naše zdejší materialisty těžko vysvětlitelné a vůbec přijatelné :-). Pokud jste měla možnost vašeho pradědečka poznat, tak máte jistě krásné vzpomínky. Určitě to i z mého pohledu, tak, jak ho popisujete, byl moudrý člověk. A s velkou pravděpodobností byl i člověkem duchovním (tj. prožíval vnitřní spojení s Bohem). Pokud mluvím o duchovním životě, mám na mysli právě toto. Nikoliv náboženství, nikoliv metody a techniky, diplomy z různých kurzů a seminářů. Nic proti nim, ale to vnitřní spojení a vědomá práce na tomto spojení a její výsledky - lidské hodnoty, které jsem popsal výše, to je pro mě pravá duchovnost. Jistě se k nim přidávají i další hodnoty a hluboké zkušenosti, znalosti získávané z tohoto spojení. Ale to je už mimo rámec diskuse, na je na osobní zkušenosti, o kterých nelze psát.
LáďaUO 19. 1. 2014 18:52 +4
Napadá mě jednoduchá definice dospělosti: Dospělost je stav, kdy je člověk plně zodpovědný za všechny své myšlenky, pocity, emoce, činy, za všechno, co se mu v životě stane, resp. stav, kdy člověk přijímá tuto zodpovědnost a nesnaží se jakýmkoliv způsobem se jí zbavit, přenést na druhého, vymluvit se na něco, stěžovat si na svůj stav, utéct před něčím atd. Každý si může žít, jak chce, realizovat sebebláznivější nápady nebo sedět celý život v koutku, ale pak musí být schopen za to přijmout bez reptání odpovědnost, ať už to znamená cokoliv (třeba i pobyt ve vězení, dlouhodobá nemoc, následek úrazu, rozpad vztahu atd.). Takový člověk je podle mě dospělý. A vzhledem k tomu, že reptáme alespoň občas na něco všichni, tak z tohoto pohledu není plně dospělý asi nikdo z nás :-).
Sylvík 19. 1. 2014 19:16 +6 v reakci na LáďaUO 19. 1. 2014 18:52
Lado, já teda nevím. Dospělost je zcela jistě zodpovědný stav. Ale když potkáte v životě blbce, tak prostě potkáte blbce. Omlouvám se, že to píšu takto natvrdo, ale mě už tady to absolutní přejímání osobní odpovědnosti za všechno leze na nervy. Ano, co udělám dospěle s blbcem, je na mně. Ale nemůžu ovlivnit srážku s blbcem. A ten může dost blbě ovlivnit můj život.... Kdo je dospělý člověk ? Ten, kdo si staví reálné cíle? Ten, kdo se umí vypořádat se všemi nástrahami života? Ten, kdo se postará zodpovědně o rodinu, o děti, o partnera, o rodiče? Ten, kdo vede spokojený a smysluplný život? Podle mě je dospělý člověk především člověk chybující. Ten, kdo se poučí z chyb. Ten, kdo rozezná, co může změnit a co ne. Ten, kdo to od sebe moudře rozezná.
LáďaUO 19. 1. 2014 19:24 +2 v reakci na Sylvík 19. 1. 2014 19:16
No, to je už otázka, kdo je to blbec, že jo :-). Obvykle je to vždy ten druhý :-). Jednou mě to taky tak zajímalo a hledal jsem definici blbce na internetu. A docela hezkou jsem našel :-) http://vlada.blokuje.cz/858... Jinak ještě - jak víte, že jste si blbce do života svými myšlenkami, emocemi a chováním nepřitáhla? :-). Souhlasím, že dospělý je i člověk chybující. Ten, kdo chyby rozezná a poučí se z nich - to už je možná spíš znak moudrosti. Že si ale hezky filozofujeme a definujeme, co? Jestli ona to třeba není známka naší úplné blbosti :-)
Ulka 19. 1. 2014 19:32 +3 v reakci na NikiAliasLama 19. 1. 2014 18:09
Vidíte, a já se opíjet ani sjíždět ani ve dvaceti nepotřebovala. Slovem "pařit" jsem nemyslela prochlastat se, nebo sjet až do rána. Prostě aktivně prožít noc. Stejně tak jako tohle, jsem nepotřebovala ve dvaceti hledat se meditací. Vy to máte jinak a já to plně respektuji. Jen si s odstupem času, kdy je mi téměř jednou tolik, nemyslím, že je to dobré. Opravdu si to nemyslím a je to jen MŮJ názor, což je ale snad zřejmé. Takže neříkám, že něco je špatně nebo dobře. Říkám jen, jak to přijde mi. A proč mi to nepřijde dobré? Protože si myslím, že každý věk má biologicky a socio-kulturně dané nějaké RÁMCOVÉ předpoklady. Ač jsou tu ženy, které v padesáti touží po miminku, není to v mých očích dobré. Jako není dobré chtít v desíti letech chodit na nočník, nebo vydělávat peníze. Tak si nemyslím, že buddhismus a jiné seberozvíjející techniky jsou nejlepší cestou k sebepoznání dvacetiletého člověka. Byť proti nim obecně nic nemám. Možná se mě zeptáte, co to tedy podle mě je - být součástí celku a mít oči otevřené nejen pro svoje dobře. Ale opakuji - to je jen můj názor.
Ulka 19. 1. 2014 19:39 v reakci na Sylvík 19. 1. 2014 17:49
V tom s Vámi naprosto souhlasím, ale já ani neříkám něco jiného, Sylviku. Zkuste se podívat na můj komentář, který jsem před chviličkou poslala, řeším pouze tohle (nikoli vize, ideály - ty já mám pořád a doufám, že mít budu i dál), ale zdá se, že se vyjadřuji nešikovně.
LáďaUO 19. 1. 2014 19:45 +1 v reakci na Ulka 19. 1. 2014 19:32
Ulko, dovolte, abych Vám vyseknul poklonu za Váš způsob diskuse. Líbí se mi, jak jasně sdělíte svůj názor, svoje zkušenosti a přitom nikomu nic nevnucujete, nikomu se nesnažíte brát jeho přesvědčení, jeho víru, nezpochybňujete jeho zkušenosti, respektujete druhého atd., a přitom nejste ani podlézavá, nesnažíte se zalíbit. Říkáte vše nejspíš tak, jak to opravdu cítíte. Alespoň já to tak vnímám a to se mi fakt líbí. Kéž bychom se tak dokázali k sobě navzájem chovat všichni - nejen v diskusích na internetu, ale i "venku". Díky.
Ulka 19. 1. 2014 19:51 v reakci na LáďaUO 19. 1. 2014 19:45
:o) Pokud to myslíte vážně, tak díky také. Jasně, že říkám vše tak, jak to cítím, proč bych jinak něco říkala?, a totéž vítám od ostatních, to je to, co tu hledám, že ostatní to řeknou za sebe. Ale s tím, jak jasně umím sdělit svůj názor, mi fandíte příliš. Já původně napsala jeden komentář a myslela, že to slíznu a bude... jenže pak se ho tu dalšími desíti snažím vysvětlit, protože byl pochopen často jinak, takže si myslím, že právě naopak - v tom jasném sdělení se ještě mám hodně co učit.
Veronika 19. 1. 2014 19:56 +2 v reakci na Hanča 18. 1. 2014 08:10
Yeeees, Hanko!!! Intelektuálně znějící fráze tu asi zvládneme všichni, tak proč o svém dospění napsala fakta pouze Jana?? Shaymo, ač je mi více než 2x tolik co tobě, netuším, jestli jsem dospělá....a po pravdě ani netuším, co přesně určuje stav dospělosti. Pokud to jsou pevné, zcela jasné názory téměř na vše, tak to jsem byla ve dvaceti opravdu tvrdé dospělá. Teď - řečeno slovy klasika - vím, že nevím téměř nic, protože jsem během let skoro každou svou absolutní pravdu musela uznat jako pomýlenou(první náraz: Dítě nejdřív ve třiceti, jestli vůbec versus první potomek v necelých 22.letech)....a je mi kupodivu lépe! Takže mé doporučení: Užívej si své jasné názory, představy a cíle, ale když se změní, nelituj....(nelituj se moc :D )
LáďaUO 19. 1. 2014 19:56 +2 v reakci na Ulka 19. 1. 2014 19:51
Jasně, že to myslím vážně. Sice jsem někdy pěkně škodolibý a rád si dělám z lidí srandu, ale takhle bych si z nikoho hloupě neutahoval. To fakt ne. S tím jasným vysvětlením je to vždy těžké, obzvlášť při diskusi, kde nejsou vidět emoce, neverbální projevy, člověk nemůže okamžitě reagovat atd. Navíc každý si to přebírá přes vlastní filtry, přikládá tomu vlastní významy a přebírá si to přes své zkušenosti atd. To je asi umění celé lidské komunikace. Myslím, že tyhle diskuse jsou docela dobrý způsob, jak se jí lépe naučit - to platí pro nás všechny :-)
NikiAliasLama 19. 1. 2014 20:05 v reakci na Ulka 19. 1. 2014 19:32
ano...každý máme ke spokojenosti svoje cestičky :-)
Hanča 19. 1. 2014 21:22 v reakci na Ulka 19. 1. 2014 16:37
Já si taky Ulko nemyslím, že si oponujeme, myslím, že jsme v podstatě tak nějak zajedno, jen se různě vyjadřujeme. A kdyby jsme spolu plkaly někde u kávy, dojdeme v podstatě ke stejným závěrům. Jen zde, pouhým ťukáním do klávesnice k tomu není až tak úplně prostor, i když otevíráme mnohé. Spíš se opravdu zamýšlím nad tím, proč nejdou věci dobře, když je prostě dobré mít chceme. Je to pro onu rozmanitost světa, ale my si v tom všem prostě musíme hledat zase své, to co nás sbližuje, ne rozděluje. Nebo rozdělení jsme momentálně možná jako společnost až až. Chtělo by to opravdu už trochu nějakého lidského tepla. A kde jinde ho hledat, než prvotně ve svém srdci. Teprve pak se můžeme rozhlížet zase kolem. Tak nějak to prostě cítím.
Hanča 19. 1. 2014 21:53 +1 v reakci na Veronika 19. 1. 2014 19:56
Nevím, možná proto, že máme právo na svou intimitu.
Hanča 20. 1. 2014 09:53 +2 v reakci na LáďaUO 19. 1. 2014 18:40
To je ale krásné počteníčko. :-) Přeji krásný den. :-) A díky za to. :-) S tou moudrostí se dá dle mého názoru hodně vypozorovat v pohádkách. Já myslím, že určité postavy lze označit jako moudré. A pak jiné, které nikdy moudré a dobré z podstaty sebe sama být nemůžou. Př. Popelka x macecha. A každý se pak cítí dobře mezi svými. Ale cesta k nim je vesměs trnitá. :-) Moudrý pradědeček Sylvíka. Taky mám za to, že moudrost nesouvisí s inteligencí, spol. postavením....apod. Tu nosí člověk v sobě. Jen by mě zajímalo, jaký na to vše má vliv dnešní tolik propagovaný osobní růst a sebepoznání, když každý je jaký je a může se poznat, ale vlastně....v dobrém i špatném slova smyslu. Co s tím pak? Vždyť macecha nikdy nepřijme dobrou duši Popelky a Popelka se nikdy nestane z podstaty sebe zlou macechou, protože se jí tohle chování bytostně příčí. A to ještě - Popelka s ním nebojuje, maximálně se vymezí.
Boris 20. 1. 2014 16:35 +3
nejsem odborník na dospělost páč si často připadám nedospělý - ve srovnání s těmi co se dospěle tváří. Mám ale pocit, že dospělost je jak biologická (člověk se dokáže fyzicky postarat a množit), psychická (dokáže vzít odpovědnost) a společenská (buduje své místo ve společnosti, spolupracuje). Pak je tu ještě dospělost jako postoj, vymezení se, taková skrytá nadřazenost. Tam ale nevím jestli to má se skutečnou dospělostí něco společného. Je to ale nejkřiklavější projev dospělosti a možná to některé dospívající může mást. Mohou si myslet, že když budou napodobovat, někoho kdo se okázale staví dospělým, stanou se jím. V mém pojetí je ale dospělost učinění kroku vedoucí k dalšímu kroku.
Míša 20. 1. 2014 19:06 +2 v reakci na Tereza 19. 1. 2014 02:00
Terezo, moc Vám děkuji za Váš příspěvek. Úplně přesně jste to vystihla - je to o té vnitřní svobodě. Já se svobodná cítím. Jen mi přijde zvláštní (když přemýšlím sama nad sebou), že ta svoboda přišla úplně sama. Já se nikdy "nehledala". Už jako malé dítě jsem byla hodně samostatná, vystačila jsem si sama. V pubertě jsem naše trochu potrápila, ale po ní už to zase bylo dobré. Vždy jsem byla hodně zodpovědná a opravdu samostatná. Od nějakých 16ti let jsem se hodně osamostatnila a jednala sama za sebe. Měla jsme to štěstí, že naši mne nikdy nikam netlačili, nesnažili se mne ovlivnit. Rozhodovala jsem se sama za sebe. Taková samostatá jednotka:) Vztahy v celé rodině jsme měli velice dobré. A nikdy jsem nevyvedla žádný průser :) Vzpomínám si, že jsem dost často dělala rozhodnutí "proti většině" - celá třída jela na lyžák, já ne, protože se mi nechtělo. Celá třída dělala státnice ze psaní na stroji, já ne, protože jsem si vyhodnotila, že ji nepotřebuji, že psát na stroji umím a pokud to budu muset v budoucnu prokázat, prokážu to, protože umím a né, že mám na to papír :) Nyní v zaměstnání to mám také tak. Přitom (a toho se asi dost lidí bojí) do kolektivu zapadám, mám spoustu známých a kamarádů. I přesto, že "to" mám v hodně případů jinak. Ti lidé mne berou takovou, jaká jsem. A jestli se někomu nelíbí co dělám, jak se chovám, co mám na sobě? Takového člověka k životu nepotřebuju. Přeji Vám Terezo, ať najdete tu vnitřní svobodu. Je to skvělý pocit. Pocit vnitřního klidu.
Hanča 20. 1. 2014 19:09 v reakci na LáďaUO 19. 1. 2014 16:41
No...tohle je svatá pravda. Není to o tom, jestli chcete nebo nechcete. Prostě něco se přihodí ve vašem životě a vy to prožijete, máte v sobě zpočátku zmatek, ale pak přece jen začnete nacházet společné nitky a dávat si věci do souvislostí. Sám nevěříte vlastním prožitkům a zároveň cítíte, že je to pravda. A pak už zpětně nikdy není váš pohled na život stejný jako předtím. Do života vstoupí pokora. Celé to bytostně prožijete. Docela si myslím, že snaha pracovat na sobě a být lepší je super, ale to s oním bytostným prožitkem příliš nesouvisí. O osobní růst usilujete, ale tohle vám vstoupí do života tak nějak samo a neptá se, zda-li si přejete.... Nikdy jsem nechápala, proč moje babička s dědou uvěřili v Boha v pozdějším věku, téměř na stáří. Po tolika životních útrapách.Teď už to prostě vím.
LáďaUO 20. 1. 2014 19:15 v reakci na Hanča 20. 1. 2014 09:53
Já myslím, Hančo, že pohádkové postavy je potřeba brát jako určité archetypy. U lidí je to jinak. I "zlá macecha" se může v reálném životě proměnit v milující náhradní matku :-). Jinak pohádky jsou super - asi si půjdu zase nějakou hezkou poučnou pohádku přečíst :-).
martin 20. 1. 2014 20:03 +5
Za pár let mi bude 40 tak jsem si jen vzpoměl jaké jsem měl ve dvaceti velké plány do života,mimochodem většina z nich nevyšla a připomělo mi to nehle úryvek z fausta: I mně vrať tedy ony časy, kdy jsem já sám se vyvíjel, kdy z nevyčerpatelné krásy zdroj řinoucích se písní vřel, kdy mlhy svět mi zakrývaly, kdy zázrak dřímal v poupatech, tehdá,kdy po údolích všech mne tisíceré květy zvaly. Já neměl nic a přece dost, pud za pravdou a k báji příchylnost. Těch hnutí nezkrotné chci štvaní, to vroucí štěstí,plné běd, žeh zášti,sílu milování, chci svého mládí čas mít zpět!
Hanča 20. 1. 2014 20:19 v reakci na LáďaUO 20. 1. 2014 19:15
Ano, tak jako se v reálném životě může proměnit "milující matka" ve zlou macechu. A pak můžeme objevit Sylvíkova pradědečka, přestože to není pohádková, ale reálná postava. :-)
Jana 20. 1. 2014 20:54 +6 v reakci na martin 20. 1. 2014 20:03
Martine, chtěl byste se vrátit do doby, kdy vám bylo dvacet? Napadlo mě to v souvislosti s tím úryvkem. Je mně přes čtyřicet a byla jsem až překvapená, jak jednoznačně bych takovou možnost využít nechtěla. Přitom to byl moc krásný čas, vzrušující, plný ideálů, lásek, ale i zklamání, čas žitý na plný plyn. Jsem ráda, že jsem to všechno zažila, ale dnes jsem jinde a jinak a je mně fajn.
Jana 20. 1. 2014 21:00 v reakci na Boris 20. 1. 2014 16:35
Také nejsem odborník na dospělost, ale dospělá se cítím od 42 let... No, nějak mně to trvalo... :-) Ale jsem za ten proces vděčná (hlavně sama sobě - fuška to byla).
Petra 99 20. 1. 2014 21:43 +1 v reakci na Míša 20. 1. 2014 19:06
Míša: Vaše řádky jsou mi hodně blízké, velmi dobře jim rozumím, řekla bych, že mé pocity z původní rodiny jsou podobné, rodiče nám dětem dopřáli hodně samostatnosti, ale ani za nás nic nežehlili. Byla jsem vždy hlavně sama sebou, mé zvláštnosti či odlišnosti jsem nikdy necítila jako problém a neměla jsem problém dobře vycházet s lidmi. Byla jsem možná až trochu naivní, až jsem párkrát už v zaměstnání pro mě nepochopitelně narazila a navlékla si pár ochranných slupek a dodnes si dávám pozor, co komu řeknu. Tohle všechno však probíhalo taky, jak Vy píšete, tak nějak samospádem, bez "hledání", až cca před 5 lety po smrti mé mámy se začalo ve mně ledacos spojovat a jevit v nových souvislostech a uvědomuji si, jak je to vzrušující a zajímavé. Asi něco i hledám...lepší porozumnění jevům minulým i současným, sobě i svému okolí...ještě širší vnitřní svobodu a třeba se zbavím i těch několika slupek, snad už je nebudu potřebovat...:-)
sokol 21. 1. 2014 12:21 +1 v reakci na Jan Majer 17. 1. 2014 10:17
A muže být člověk tkz.hotovej,někdy vubec?Stále se přece měníme každý den je jiný a i my jsme stále jiní..ale jinak asi až už mladí nepotřebují oporu rodiču ale už sami sebe živí a řeší problémy sami za sebe .A zralost člověka? Asi tehdy až je spokojený tam, kde je ,má přátele na které se muže obrátit a stále něco objevovat,učit se .Bez honění a pachtění ale s nadhledem prožitého co vnás zustává.lenka
martin 21. 1. 2014 16:03 v reakci na Jana 20. 1. 2014 20:54
Těch 20 mi schází hlavně tehdy,když potkám nějakou holku v tom věku a ona mi řekne DOBRÝ DEN. To si pak jen vduchu řeknu dopr... Ale hlavně mi schází ten pocit že mi svět leží u nohou a já můžu všechno. Teď už ten pocit tak silný nemám.
Ulka 21. 1. 2014 16:14 +2 v reakci na martin 21. 1. 2014 16:03
No, protože jste už párkrát ležel "u nohou" Vy tomu světu, když jste zjistil, že až tak všechno zase nemůžete:o)
Boris 21. 1. 2014 19:06 v reakci na martin 21. 1. 2014 16:03
"dobrý den" je v pohodě. horší je, když se s někým takhle mladším setkám v nějaké situaci a při komunikaci už necítím takovou tu příchuť spiklenectví, ale spíš jistou opatrnost a odstup v očích toho mladšího. to mě mrzí víc, asi jim připomínám rodiče s jejich konflikty :) No ale říkal jsem si, že to, že mě už holky zdaleka tak neočumujou jako dřív, bude vyváženo něčím jako je respekt ke staršímu a zkušenějšímu. no a jsou to čtyři dny, co jsem dostal od nějakých mladíků bezdůvodně pěstí. asi to byla legrace podle jejich výrazu. tak nevím.. jinak, ten "svět u nohou". to je jen příjemná naivita začátečníka. je to jako bych se já, netrénovanej, postavil na startovní čáru maratonu a tvrdil, že mám vítězství nadosah, protože přede mnou nikdo není :)
Boris 23. 1. 2014 01:45 +1
„Dospělost - doba, kdy pochopíš, že nehezcí, nehrdinští, nejvýjimeční lidé jsou lidé jako ty.“ "Dospělý - člověk, který už ví, že proti blbům nic nezmůže" Laub