Nejlepší články k poslechu: Stáhnout
Vyberte si své téma Předplatné

Bezmoc z rozchodů a školy: Nesnažte se měnit své cítění, je dočasné.

5. 12. 2012

Dobrý den,

můj problém se pokusím shrnout do stručných bodů. Odmala jsem se těšila na období, kdy se osamostatním, vždy jsem měla vidinu toho, co chci dělat, že chci partnerský vztah.

Po maturitě jsem šla do Prahy studovat obor, který byl záchranný, ne chtěný, ale našla jsem si přítele, bankéře. Splňoval to, co na případném protějšku chci. Nenapadlo by mě, že můžu svůj „vzor“ potkat tak mladá.

Ovšem zhruba před rokem jsem začala mít blbé stavy, pak přišel i rozchod, chyba nás obou. Hodně mě to bolelo, do toho jsem nedostala zápočet na FFUK, rozhodla jsem se skončit a jít studovat to, co jsem chtěla předtím. Měla jsem hrozné stavy. V Praze, konkrétně na bytě, jsem se nikdy necítíla dobře.

Opět jsem začala vídat ex, tak jsem se cítila trochu lépe. Pak jsme to ale opět skončili. Snažila jsem se myslet pozitivněji, ale přijde mi to nepřirozené, vnucovat si to. Nemám pak z toho nic. Myslela jsem si, že s nástupem do školy se vše spraví, ale bohužel.

Školu mám teď ráda, mezitím jsme opět byli spolu s ex, ale to jsem před pár dny ukončila, protože mi to bohužel neprospívalo. Ale i tak to bolí. Kromě toho mám už pár týdnů stavy naprosté bezmoci, nevidím budoucnost, nedělá mi radost myšlenka té nej práce, kterou bych ráda, prostě nic.

Do toho mám, i když je mi 21, strach ze samoty, že nikdy nenajdu manžela. A to mě zabíji. Nevím, kde se tohle vše vzalo, v čem to má původ, proč to tak je. Ničí mě to a mám dny plné breku.

Anonym

Názor odborníka


Milá pisatelko,

s vašimi pocity a vnitřními pochody se možná setkal skoro každý. Nejste v tom sama. Je to fáze, kterou si mnozí projdou na cestě ke spokojenému životu a vyrovnanému vztahu. Děkuji proto za sdílení toho, co se ve vás odehrává a odvahu svěřit se.

K vašemu příběhu a situaci nemám nějaké jednoduché, jasné řešení, a tak vám nabídnu alespoň to, co mě napadá, když si vaše řádky čtu. Třeba to u vás povede k zamyšlení nebo k nějakému novému uvědomění. Ve vašem dotazu vidím dvě důležité roviny – za prvé to, jak vnímáte partnerský vztah a jeho roli ve vašem životě, za druhé to, jak se teď momentálně cítíte.

Co mě ihned praštilo do očí, jsou vaše slova, která používáte v souvislosti s vaším bývalým partnerem a vztahem. Píšete, že jste odmala chtěla partnerský vztah. Že jste po maturitě našla partnera, který splňoval to, co od svého protějšku očekáváte. Že to byl váš „vzor“.

Nevím, jestli jste to cítila stejně, ale mě z toho mezi řádky vyplývá, že jste již ve velmi mladém věku potkala HO – toho „pravého“. Každý jsme si to v tom věku asi přál. Mě v té souvislosti však napadá – neupínáte se k tomu vztahu příliš (a k partnerskému vztahu obecně)? Nelpíte na něm? Dokážete si připustit, že jste sice potkala fajn člověka, prožila s ním hezké období, vzájemně jste se obohatili, ale že se dále vaše cesty již rozcházejí a že to tak je v naprostém pořádku?

Je zcela pochopitelné, co se ve vás odehrává. Vkročila jste do dospělého života a jeho nesmírně důležitou součástí jsou jistě i partnerské vztahy. Každý si přejeme potkat co nejdříve toho pravého nebo tu pravou. Nechceme si procházet jen nějakým zkoušením nebo bolestí z rozchodů. Je ale důležité umět si uvědomit, kdy mi ten vztah již neslouží. Připustit si, že je v naprostém pořádku a dokonce velmi užitečné být sám nebo sama – pokud v tu chvíli v mém životě není někdo, kdo by za to opravdu stál.

Moje teze je, že abych mohl mít skvělého partnera, musím nejprve skvělým partnerem sám být. Vztah není „řešením“ něčeho. Jsem přesvědčen o tom, že nejprv je třeba být sám se sebou v pohodě, dokázat být šťastný sám se sebou a vnímat vztah jako něco navíc k tomu. Něco, co dokáže náš život povznést na novou úroveň, která by bez toho druhého nebyla možná. Pokud by ve vás tyto myšlenky zarezonovaly, doporučuji si přečíst můj článek „Začněte u sebe“. Zabývám se tam tímto tématem více do hloubky.

Zaujalo mě v té souvislosti to slovo „vzor“. Jak pro vás souvisí slovo „vzor“ se slovem „partnerství“? Má pro vás být partner tím, ke komu chcete vzhlížet anebo máte být dvěmi rovnocennými bytostmi, partnery? Jak si vlastně představujete partnerství dvou lidí?

Z toho, co píšete, se mi zdá, že vaše vracení se zpět k sobě s vaším bývalým partnerem není něco, co by fungovalo dobře a prospívalo vám. Dokážu si představit, že když se cítíte sama, tak vás napadají různé krásné momenty vašeho soužití a třeba si říkáte, že by to mohlo znovu fungovat. Že se třeba změníte nebo co kdyby se změnil on. Pak se k sobě vrátíte, chvíli je to fajn, ale pak opět zjistíte, že to prostě není ono. Není to vlastně jen volba jednodušší cesty? Způsob jak domněle zalepit svou bolest?

Jsem přesvědčený o tom, že je třeba si tou bolestí projít. Odžít si to. Cítit se špatně, na nic. Přijmout to, že i takový život je a že i taková jste vy. Doporučuji nesnažit se své cítění změnit. Je to nesmírně těžké, ale prožijte si i to špatné, protože to má svůj důvod a svůj smysl. Ten nám však obvykle dojde až zpětně, až poté, co si to dokážeme odžít, překonat to, posílit se tím. A hlavně – je to jen dočasné. Může to znít paradoxně, ale abychom se mohli cítit dobře a šťastně a skvěle, tak je třeba se někdy také cítit pod psa a prožít si ten opačný pól.

Líbí se mi, že píšete, že vám přijde nepřirozené snažit se myslet pozitivněji, vnucovat si to. S tím se ztotožňuji – cítění neovlivníte myšlením. Nejde to vymyslet, „přemyslet“. Ale své cítění můžeme ovlivnit novými prožitky. Mám dojem, že by vám mohlo pomoct se teď soustředit sama na sebe a zabavit se. Jistě je vám jasné, že obavami nic nevyřešíte. I když se vám teď možná do ničeho nechce, tak je někdy lepší se překonat a prostě s něčím začít.

Zkoušejte, berte to jako experiment, co vás bude bavit a co zafunguje. Jakmile jednou něco začnete dělat, tak často zapomenete na své starosti a dokonce vás to i začne bavit. Začnete se usmívat. Je něco, co vám teď alespoň trochu dělá radost? Jsou nějaké momenty, kdy se cítíte alespoň trochu líp? Kdy to je? S kým? Nebo je něco, co vám pomáhalo v minulosti? Zkuste se poučit sama od sebe a pozorovat sama na sobě, kdy vám je lépe a dělat toho více. Třeba se vám pak postupně podaří, aby bylo ještě líp.

Milá pisatelko, nevím, zda jsem vám pomohl, ale snad v tom naleznete alespoň nějakou inspiraci. Možná se to bude zdát jako triviální rada, ale já mám dojem, že si to teď všechno potřebujete především odžít, přijmout tu situaci takovou, jaká je a hledět dopředu. Cestu vidím v nových prožitcích a pozorování toho, co funguje. Dále jako velmi podstatné u vás vnímám to, abyste dokázala být sama, smířila se samotou. Držím vám v tom palce.

Pavel Milan Černý

P.S.: Píšete, že v Praze na bytě jste se nikdy necítila dobře. Šlo by to udělat i nějak jinak? Přestěhovat se? Bydlet jinde? Tak abyste se do svého domova vracela ráda a bylo vám tam dobře. Pro psychickou pohodu je velmi důležité vracet se někam, kde se cítím příjemně – do svého bezpečného přístavu.

Diskuse 0

Pavel Milan Černý

Osobní a firemní kouč, poradce pro manažery

www.PavelMilanCerny.cz

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte roční nebo dvouleté předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.