Dobrý den,
prosím o názor, možná radu. Jsem s přítelem dva roky, oba máme ve střídavé péči po týdnu dvě děti. V týdnu, kdy děti máme, bydlíme každý ve svém bydlišti a prakticky se nevidíme, jen si píšeme, sdílíme společně radosti i starosti, ale jen virtuálně. Žijeme každý po svém, hlavně pro děti. V týdnu, kdy děti nemáme, jsme většinou různě buď u mě nebo u něj, teoreticky bychom si mohli jen užívat sami sebe, různých akcí a zkrátka pěkně žít.
Jenže pro přítele ten týden, kdy děti nemá, nekončí. Jeho bývalá žena neustále nestíhá, nezvládá, pořád něco potřebuje a přítel se jí snaží ve všem vyhovět. I přes drsný rozvod mají teď pěkný vztah. Přítel se také několikrát zmínil, že kdybychom nebyli spolu, vrátil by se k ní. Ten stav bych popsala asi takto – kdykoliv ona něco potřebuje, což je několikrát týdně, přítel bez jakéhokoliv rozmyslu a ohledu na mě vyhoví, pak mi všechno ještě odvypráví (co u ní snědl, o čem se bavili, co zase potřebovala) a vůbec si neuvědomuje, že mi to ubližuje.
Vadí mi, že společný týden neužíváme tak, jak bych si představovala, jak bychom mohli, tedy vypustit starosti a užívat si společného času, když máme jinak tak složité podmínky pro vztah. Společné bydlení nepřichází v úvahu, promluvit si s přítelem nepomohlo, protože on své chování vidí jako „dělám to nejlepší pro děti, jen pomáhám“ a přes to vlak nejede. Kolikrát se cítím jako překážka jejich potenciálnímu štěstí. Přestože jí vůbec neznám, mám jí neustále „za zadkem“. A já bohužel většinou bouchnu.
Lada
Názor odborníka
Milá Lado,
prvně bych ráda vyjádřila obdiv, že jste dokázala začít nový vztah v situaci, která je jistě emocionálně i časově náročná. Proto také chápu, že volný týden byste ráda trávila poněkud jinak. Celkově mi z vašeho dotazu vystupuje dojem, který jsem uvedla v názvu. Nestačí mi být tou druhou – druhou ženou v životě a možná i v srdci svého partnera.
Je totiž jistě rozdíl pomáhat, být k dispozici, pokud je to nutné, než být stále ve střehu a mít prioroty, které se vás vlastně netýkají. Přesto bych asi rozlišovala mezi potřebami dětí partnera a jeho exmanželky. Děti si své potřeby sytit neumí, proto je alespoň pro mě přijatelné, když potřebují a žádají, i když to není vhodné. Naopak exmanželku bych také ráda měla jako někoho, koho ctím jako matku dětí partnera, ale s kým nejsem neustále konfrontována a nedobrovolně propojována.
Obecně mi tento vztah trochu připomíná vztahy, kde tchýně nárokuje syna tak moc, že vlastně i jeho manželka a matka dětí je stále jakoby druhá.
Jde tedy o to, zda se partner kvůli vám začně více věnovat vašemu vztahu a tedy i přímo vám nebo to z nějakého důvodu nejde. Důvodů může být několik a jediný nepřijatelný argument by pro mne byl, že to takto partner vlastně chce a že mu toto vyhovuje.
Ostatní důvody jsou jistě pochopitelné, ale ani přesto se nemusíte smiřovat s tímto kompromisem. Naopak ale toto čestné druhé místo přijmout můžete a v klidu se věnovat sobě nebo hledat někoho, s kým se vám bude dařit lépe.
Přeji, ať jste tak či tak spokojená a zvládáte vše, co je třeba.
Zdraví Katka Victorinová
Pomohl vám článek?
