Dobrý den,
asi před rokem jsem začala vztah se svým kolegou. Na obou stranách šlo o lásku. Chtěli jsme být pořád spolu.
On měl manželku a malé dítě, já měla přítele. Oba jsme byli ve vztahu nespokojení.
Po několika měsících jsme po domluvě počali dítě. Já okamžitě opustila svého partnera, on to oznámil ženě a chtěl je opustit. Jeho dítě ale začalo mít psychické potíže a on jej nedokázal opustit. V podstatě se celá situace vyhrotila tak, že jsem mu stále vyčítala, že není se mnou, že věci nedotáhl do konce, i když jsem se na druhou stranu snažila pochopit, že není lehké opustit rodinu.
Vztah se vyhrotil tak, že už se nedokážeme normálně bavit. Je v nás tolik bolesti, že všechno krásné, co bylo, je zastřeno utrpením, které nastalo na obou stranách. Ve finále si uvědomil, jak je pro něj rodina důležitá (v podstatě to jsem na něm vždy obdivovala).
Jeho vztahy v rodině jsou narušené a on se tím trápí a mě ničí, že jsem s miminkem sama a moje sny o báječné rodině se rozpadly. On o naše dítě má minimální zájem, hledá pořád výmluvy, proč za námi nemůže přijít a tvrdí, že nedokáže city rozdělit pro dvě rodiny. V podstatě řekl spoustu strašných věcí, za které ho občas nenávidím, ale na druhou stranu bez něj neumím žít a chtěla bych, aby ty původní plány o tom, že budeme rodina, byly realitou a mé dítě mělo tátu. Myslím, že to už není možné, ale nedokážu se od něj odpoutat. Chtěla bych na něj zapomenout a hlavně ŽÍT.
Nyní jen přežívám a čekám, až za námi příjde…
Karolína
Názor odborníka
Dobrý den, Karolíno,
děkuji za vaši upřímnost, s jakou jste nám zaslala svůj příběh. Píšete o vztahu s mužem, kdy jste oba měli své partnery, počali jste spolu dítě. Vy jste očekávala, že společně s tímto mužem vytvoříte rodinu. Nedokážete se od něj odpoutat, chtěla byste na něj zapomenout a normálně žít.
Ráda bych, Karolíno, ocenila otevřenost, s jakou jste popsala události, které ve vašem životě dějí. Přemýšlela jsem nad vaším příběhem i nad tím, jak vám asi je.
Touha mít společnou rodinu a společný život s partnerem je pro mne pochopitelná. Každý člověk si uvnitř sebe přeje být šťastný. Věřím, že vyústění celé situace pro vás není jednoduché zvládat. Zejména vaše role maminky, která je na péči děťátka sama, může být velkou zátěží. Uvažuji, že se můžete cítit opuštěná, zrazená, raněná.
Události, které se staly v minulosti, není možné změnit. Je pravděpodobné, že správně vnímáte, že vztah s tímto mužem je u konce. Vyrovnat se se ztrátou blízkého a intimního vztahu se v určitých případech může podobat tomu, jak se vyrovnáváme se smrtí. U náročných rozchodů psychologové někdy používají metaforu „přijetí smrti milostného vztahu“. Mnohdy je potřeba mnoha slz, opakovaně prožitého zármutku a truchlení. Poslední fází, která zároveň přináší úlevu, bývá smíření a akceptace toho, že každý z vás již žije jiný životní příběh, ve kterém jsou jiné blízké osoby a partneři. K takovému smíření bohužel nelze dojít, aniž bychom si prošli smutkem a zraněními, která můžeme při rozchodu cítit.
Dokážu si představit, že byste ráda, aby vaše dítě mělo otce. Na druhou stranu, role otce je pro dítě spjata i s vnímáním vztahu a emocionálního klimatu mezi rodičovským párem. Není to pouze fyzická přítomnost rodiče, ale zejména kvalita, či typy emocionální péče, které formují osobnost. Rozpadá‑li se váš vztah, otec navíc o dítě zájem nejeví, doporučovala bych vám si s ním vyjasnit vizi, jakým způsobem bude, či nebude zapojený do společné péče o dítě. Jakými praktickými kroky, je pro něj možné se do výchovy zapojit, jakými už nikoliv. Jasná pravidla kontaktu a zapojení otce, nebo naopak přerušení kontaktů, jsou totiž důležitá k tomu, aby si dítě mohlo osvojovat důvěru v bezpečný kontakt s rodičovskou osobou.
Na základě takové důvěry je poté možné rozvíjet vzájemný vztah. V některých případech může být pro dítě (i matku) méně frustrující transparentní nepřítomnost otce, než nejistý a nepravidelných kontakt s rodičem, který o něj nejeví zájem. K domluvě o budoucnosti výchovy vám mohou být nápomocné služby manželských a rodinných poraden.
Ráda bych vás, Karolíno, podpořila v tom, abyste nezůstávala v této těžké situaci sama. Pomoci může i sdílení toho, co vás trápí s blízkými lidmi, s někým, komu důvěřujete. Také bych vám doporučila obrátit se na služby psychologa či psychoterapeuta, se kterým byste mohli společně hledat zdroje k tomu, abyste toto náročné období zvládla. Věřím tomu, že lidé mohou zakusit a ustát mnohé životní události a těžkosti.
Přeji, aby se to podařilo i vám.
S úctou,
Veronika Šuráňová
