Dobrý den,
můj partner je velmi vnímavý a citlivý člověk. Nese si však velkou zátěž z dětství z nefunkční a násilnické rodiny alkoholiků. Než jsme se poznali, prošel si i dost náročným obdobím agorafobie s typickým příznaky. Dnes zvládá denní život na první pohled bez problémů, i když dost běžných situací mu působí stres (změna prostředí, delší cestování v dopravních prostředcích, přejití mostu, létání…).
Když se sejde víc těchto faktorů plus třeba stres v práci, únava nebo bolest, může to vyvrcholit v agresivní záchvat. Vždycky jsem rozbuškou já, s nikým jiným kromě rodičů nikdy nebyl v otevřeném konfliktu. Tyto záchvaty se liší intenzitou, ale v nejhorších momentech vypadá jako šílenec, vyhrožuje, že mi rozmlátí hlavu, nebo chce, abych ho zabila sama a ušetřila ho utrpení, které způsobuje svým chováním. Dozvuky trvají někdy ještě další dva dny.
Pokaždé jsem chtěla odejít, vím, že jiné „přijatelné“ řešení není, ale nikdy jsem to neudělala. Necítím se jako oběť, prostě po dvou dnech se situace uklidní a já si řeknu, že každý vztah má svoje negativa, i když tohle je dost extrémní.
Partner se nesmírně snaží dostat z tohoto srabu, chodí na terapii, zajímá se o meditaci, relaxační cvičení, snaží se uspořádat vztahy s rodiči. Vím, že mě miluje, i po letech mi píše milostnou poezii, vždycky jsem pro něho na prvním místě a je mi oporou, skvělým společníkem. Plánujeme děti, ale vím, že to není rozumné. Připadá mi, jako by do sebe nasával všechnu bolest lidstva a já nevím, co s tím… Můžete poradit?
Lu
Názor odborníka
Milá a vážená Lu,
problém, který máte ve vztahu se svým partnerem a který popisujete, má několik úrovní, a tak mi také dovolte, abych začal trochu zeširoka.
Napřed rovina první, obecný rámec, známý model.
Už jste se někdy opravdu pořádně praštila do kolena? Nemusí to být jen koleno, může to být ukopnutý palec, naražený loket… Pak víte, že se vší silou snažíte vyhnout tomu, abyste se do poraněného místa uhodila znovu. Čím víc se snažíte, tím víckrát o něco zavadíte, tím víckrát se do něj znovu praštíte! A to zatraceně bolí. A naštve. Vztek je špatný rádce a pod jeho vlivem se dopouštíme mnoha chyb, kterým bychom se s klidnou myslí automaticky vyhnuli.
Druhou rovinou je časné dětství každého z nás.
Ještě před narozením dítěte a v dalších dvou letech po něm se vytváří „připoutávací vazba“ k matce, která určuje, jak bezpečně se bude cítit člověk ve světě a za jak bezpečný bude tento svět považovat. V klidné a harmonické rodině má dítě možnost vyrůst v klidného a harmonicky vyváženého jedince, tam, kde jsou poměry rozhárané, je to už těžší. Tenhle vklad je uložen hluboko v nevědomí, v nejstarších strukturách mozku a táhneme si ho sebou celý život.
Pokud se v časném dětství naučím, že základními emocemi, které si osvojuji, jsou strach a vztek – ne to kýžené bezpečí doprovázené jistotou – budu mít vždy větší pohotovost těmito prudkými emocemi reagovat. Budu méně jistý, přičemž k jistotě se budu chtít dobrat spíš nešťastnými způsoby – třeba tím, že budu „zlobit“, abych se ujistil, že i takového mě má rád či ráda ten nebo ta, na nichž mi záleží. Zkrátka: budu spíš a snadněji provokovat a dostávat se do konfliktů.
Třetím aspektem je vzájemná blízkost‑vzdálenost mezi lidmi.
Moje škola, transakční analýza, říká, že vzájemná psychologická pohlazení, ale pozor! i pohlavky, si vyměňujeme z různých vzdáleností, a čím bližší si dva lidé jsou, tím je tato výměna intenzivnější. Řekne‑li mi něco zraňujícího někdo na pracovišti, bolí mě to daleko méně, než když mi to řekne člověk, s nímž jsem v intimním vztahu. Jestliže je člověk nejistý, snáz uhlídá své emoce tam, kde mu na tom tolik nezáleží, než tam, kde se citově váže. Je tedy větší pravděpodobnost, že každý z nás spíš „bouchne“ doma, než třeba v práci.
Když se s těmito znalostmi podíváte na situaci vašeho přítele, kterou neznám podrobně (a tak se mohu jen dohadovat; třeba také nesprávně), vidíme, že vyrůstal v prostředí, které mu na harmonii, pohodě a klidu nepřidalo. Přestože dělá všechno možné, aby se s tím srovnal, není to úplně dořešené.
Jste si blízcí, nejspíš mu na vás dost záleží a bohužel v napětí opakuje vzorce z rodiny, z níž vyšel – prostě vybuchuje. Čím víc se oba snažíte, aby k tomu nedocházelo, tím víc se do toho zaplétáte. Vy zcela nechtěně vysíláte některé signály, které ho mohou popouzet, on na druhé straně NEVĚDOMKY (to podtrhuju) zkouší vaši náklonnost a pevnost vztahu. Je to takový začarovaný bludný kruh. Jako u toho natlučeného kolena.
Využívejte celý web.
PředplatnéDoporučoval bych proto párovou terapii, které byste se zúčastnili oba dva zároveň. Měli byste na ni dosáhnout v některé z partnerských a rodinných poraden. Jejím smyslem je upravit komunikaci mezi vámi tak, aby se ujasnily a odstranily ty třaskavé momenty, které vedou k nechtěným výbuchům.
Držím vám v tom palce.
Radkin Honzák
Pomohl vám článek?
