Máma mě nerespektuje: Kdo má v rukou klíč ke změně? — archivovaná diskuse

Zpět na novou diskusi

petr 2. 9. 2013 00:47 +18
Píšete: "Máma je fajn ženská, hodná, milá, ale..." Možná vám tedy paralela k vězení nepřijde srozumitelná. Vězení je místo, odkud chce člověk uniknout a bachaře obvykle nenávidí. Matka vám zřejmě nepřipadá jako bachař. Možná byste chtěla jen jednou za čas uznání, možná vás trápí, že vaši snahu nedokáže aspoň někdy ocenit. Od bachařů ale nic takového člověk (zřejmě - naštěstí nemám tu zkušenost) neočekává. Jestli je to tak nějak, případný odchod byste mohla vnímat jako cosi nepřijatelného, protože tím byste - ze svého pohledu - jakoby dávala matce za pravdu. A množná by v tom byl i strach z přetržení pouta, které vnímáte ve chvílích, když "Máma je fajn ženská, hodná, milá". Podobné pocity může mít člověk, který nikdy nemohl získat důvěru ve vlastní vnímání. To bylo nahrazeno projevem dominujícího rodiče a vlastní já dítěte muselo ustoupit. A teď žádáte radu, jak ho potlačit úplně. Jak potlačit i jeho zbytky. Tvrdit, že jediná šance je si tyhle zbytky podržet a postupně objevovat další "části" svého JÁ, je možná víc, než v této chvíli dokážete přijmout. Ale snad by mohlo být povzbuzením, že podobné trable patří v psychlogii k dobře popsaným tématům. I bez razantní změny je tedy šance, že najdete oporu u terapeuta. Oporu, okolo které můžete skládat střípky svého existujícího já, kterému nebylo dovoleno vyrůst.
Oldřich Dotovský 2. 9. 2013 08:23 +18
Píšete: "Máma je fajn ženská, hodná, milá,...", ale pak popisujete někoho, kdo se slovy "hodná" a "milá" a "fajn ženská" rozhodně popsat nedá. Připadá mi, že se vůči matce neumíte vymezit. I když vám ubližuje, je to pořád přece ta hodná milá máma. A tento rozpor je podle mě to, co vás zraňuje nejvíc. Ostatně ty největší rány nám většinou v životě dokáží způsobit právě lidé, které máme, nebo jsme někdy měli, moc rádi. Nevím, kolik je vám let, Evo, takže přijít s nějakou konkrétní radou je docela těžké. Ale každopádně vám pomůže stát se na mámě víc citově nezávislou. S tím vám nejlépe pomůže, když se na ní stanete nezávislou fyzicky a ekonomicky (odstěhujete se a budete se živit sama). Přeji vám, aby se vám to podařilo co nejdřív, a škody, které na vás chování vaší mámy napáchá, tak byly co možná nejmenší.
Dája 2. 9. 2013 09:13 +18
Z psychologického pohledu tady bylo asi napsáno vše, velmi podrobně a citlivě. Z lidského - i kdyby Vám to teď připadalo úplně na hlavu - odstěhovat co nejdál, najít práci, pokud studujete, přejít na dálkové. Úplně nejlíp minimálně na rok a minimálně do Ameriky, nebo aspoň na druhý konec republiky, abyste se nemohla při prvních potížích vrátit. Nejspíš byste probrečela první tři měsíce a asi ze začátku měla občas hlad, ale po roce byste získala to sebevědomí a hlavně odstup. Všechno ostatní je na dlouhé lokte a rozhodně déle, než na rok. Někdy je prostě nejlepší skočit do vody a začít plavat, než se půl hodiny třást na břehu a nakonec si to rozmyslet. Opravdu je jen na Vás, jestli chcete v tomhle pokračovat, nemusíte se nechat citově vydírat a manipulovat jen z titulu toho, že jste něčí dcera.
Ulka 2. 9. 2013 11:00 +9 v reakci na Oldřich Dotovský 2. 9. 2013 08:23
Oldřichu, nahrál jste mi. Vy píšete, co Vás v této věci napadá, a já přidám osobní zkušenost, která koresponduje s Vašimi řádky. Evo, dle mne se potřebujete opravdu vůči mámě vymezit, jak píše Oldřich i pan Borecký. Měla jsem s mámou velké spory, které jsem odmítla snášet a podílet se na nich dál. Nevím, kolik Vám je let, ale já v devatenácti z domu odešla, a hlavním důvodem byl bolestný pocit zranění z konfrontací s mámou spojený s pocitem marnosti. Máma to nesla velmi těžce a xkrát mi to vyčetla. Měla jsem to jednodušší v tom, že o všem věděl můj partner, který mi rozuměl, a začali jsme bydlet spolu. Přerušila jsem studium VŠ a šla pracovat, protože jsme se museli s partnerem uživit. Zpětně to hodnotím jako dobré rozhodnutí. A víte proč? Vztahy s mámou jsou dnes velmi dobré, prošly jsme si dlouhodobým třeskem, který trval minimálně tak deset let, ale bez odstartování mé skutečné separace tehdy by se možná vůbec nekonalo to, co přišlo po něm – dobrý vztah, který už neleží na prkotinách, ale uvědomuje si, že mít rád je prioritou, která potřebuje i dávku tolerance. Hodně se změní, když si nejste denně na očích, přijdou nové pocity, mezi jimi i pocity pokory a uvědoměné lásky k druhé. Své, co se týká respektu, udělá také to, že máma uvidí, že její holčička je už soběstačnou ženou. A dcera se dokáže na situaci rodičů podívat také z jiného úhlu, kdy za vše nemůže jen máma…:o) Přeji Vám hodně štěstí při řešení Vašeho problému, máte jej ve svých rukou, a to je úžasná deviza.
monikah 2. 9. 2013 13:29 +11
Ahoj Evo, zřejmě jste dospěla, a Vaše máma to také tak vidí.. Je čas vzít svůj osud do svých rukou, a rozhodovat o svém životě, nedat nikomu ani nejmenší důvod říct o Vás, že jste příživník.. Máma Vaší fyzickou dospělost neumí verbalizovat jinak - koneckonců je na Vás dát vědět světu, že jste dospěla i mentálně..
petr 2. 9. 2013 13:39 +16 v reakci na Ulka 2. 9. 2013 11:00
Postavit se na vlastní nohy a vymanit se tak z praktické závislosti je přirozené dokonce i pro dobré vztahy s rodiči. Představte si ale situaci, kdy nemáte žádné JÁ, které by si osobovalo právo na svobodnou existenci. Že je utopené pod NADJÁ, pod přikazující stránkou osobnosti, které je produktem vztahu s dominantním rodičem. Že jedinou cestu dokonce vidíte v tom, jak se zbytků svého JÁ zbavit, hledáte radu, jak toho dosáhnout. A problém není jen v tom, že prostě nic ve vás nechce odejít, nebo možná chce, ale NADJÁ vzápětí takový náznak touhy degraduje na pošetilost. Podstatné je, že když odejdete, ono JÁ se samo neprobudí. Jste sice 1000 km daleko, ale stále je to dominující hlas rodiče ve vlastní hlavě, který kam se podíváte nachází známky vlastní nedostatečnosti. Pro takovou situaci najdete v knihách poznámky typu "hlubinná analýza je kontraindikací", Poněšický varuje třeba před gestalt terapií, Vybíral (snad jsem ho dobře pochopil) je skeptický vůči behavioristickým technikám (tedy právě vůči "udělejte toto"). A naopak - mnozí se shodují, že klíčový je vztah s terapeutem, ve který nejprve pomůže onomu JÁ na svět (čímž se angažuje víc, než mnohé koncepty připouštějí nebo než jsou mnozí terapeuti ochotni). Je to možná trochu nepředstavitelné pro toho, jehož já se "jen" (ty úvozovky jsou na místě, ani v té situaci to není lehké) potřebovalo vymanit z tlaku rodičů, aby člověk našel vlastní cestu. Ale existuje to (a navenek to může být patrné jen v určitých etapách života)
Ulka 2. 9. 2013 14:29 +7 v reakci na petr 2. 9. 2013 13:39
Ono Já se pouhým odchodem neprobudí, petře, to máte pravdu. Musí mu předcházet vnitřní nalezení vlastního Já v souladu s postupnou separací od rodiče. Nesoulad s mámou nebyl jediným mým důvodem odchodem z domu, ale byl zásadní. Ono Já se tedy postupně formovalo i z jiných aspektů, proto jsem se o něj mohla opřít, když jsem se rozhodla jít z domu. A to je hodně důležité – neměla jsem pochybnosti v sebe, zda to zvládnu (emočně i existenčně – šla jsem pracovat) a věřila jsem, že to zvládne i máma, ale současně jsem si uvědomovala, že za to, zda to zvládne ona, nemám odpovědnost. Já jsem prostě odejít chtěla, vnitřně především (a to bych asi podtrhla), a tak jsem to udělala. V době mého odchodu z domu už bylo ono JÁ na světě a já už měla podstatnou část vnitřní separace dcery od matky za sebou. Takže souhlasím, že pokud pisatelka vnitřně do této fáze tvorby vlastního silného JA nedošla, sebrat se a odejít bez vnitřního jasného ukazatele a stability svého Já, není správná cesta pro ni. Tu by mohla najít s vhodným terapeutem, jak píšete.
Dája 2. 9. 2013 16:25 +4 v reakci na Ulka 2. 9. 2013 14:29
Petře, pokud je klíčovým terapeutický vztah, pak svým způsobem může jeho roli a funkci zastat obecně kvalitní zralý lidský vztah, což třeba u mne zafungovalo velmi dobře( o dost starší,moudrá, přijímající kamarádka). Jinak o stavu mého JÁ v době, kdy jsem odcházela-a bylo to až ve 21 letech, radši pomlčet ;-) . Ale máte pravdu, že s terapií by ten proces hledání sebe sama a dospělého vztahu s rodiči trval asi méně, než mých skoro deset let :-)
Ulka 2. 9. 2013 17:24 +3 v reakci na Dája 2. 9. 2013 16:25
Řekla bych, že naše vztahy (Váš s kamarádkou, můj s partnerem) v době, kdy jsme to rodivší se Já podpořily činem (odchodem z domu), nám pomohly nejen rozvinout do Já-mimino, ale také vše lépe zvládnout. Tohle je asi důležité, a to by mohlo být zajímavé i pro pisatelku. Jinak já mám někdy pocit, že mé Já v těch devatenácti (skoro dvaceti) letech bylo někdy více nad věcí a mělo více jasno než to dnešní ..:O)
Oldřich Dotovský 2. 9. 2013 17:47 +5 v reakci na Ulka 2. 9. 2013 17:24
To je přece přirozené, že v mládí je všechno tak jasné a s přibývajícím věkem, jak je vše komplikovanější a náš rozhled větší, postupně černá i bílá šednou, či zabarvují se (záleží na úhlu pohledu). :-)
Ulka 2. 9. 2013 17:55 +3 v reakci na Oldřich Dotovský 2. 9. 2013 17:47
:o) je to ale přesně tak.. jak já bývala rozhodná! Jistá (i sebejistá:o).. a teď? Sebereflexe, pokora, tolerance, úcta k jiným.. a tak z černého ani bílého není nic, ba ani černobílého:o)
Dája 2. 9. 2013 18:09 +5 v reakci na Ulka 2. 9. 2013 17:24
:-) tak to upřímně závidím (v dobrém :-)). Já až zpětně zjišťovala, jak hodně bylo chudinka moje já schované.. vůbec jsem neuměla poznat, co cítím a spolehnout se na to.. brrrr ... :-) Řekla bych, že zrovna ten pocit , že se člověk dokáže orientovat v tom, co cítí, přijmout své pocity i v případě, že nejsou zrovna chvályhodné, dokázat je tak nějak z odstupu pozorovat a aspoň někdy z nich vyčíst,co se ten pocit snaží říct(co vlastně potřebujeme), je velkým zdrojem vnitřní svobody a sebevědomí..
monikah 2. 9. 2013 18:14 +4 v reakci na petr 2. 9. 2013 13:39
Souhlasím, že samotným odchodem se JÁ automaticky neprobudí, a Eva zřejmě nevědomky píše o tom, že "němá žádné JÁ" - kdoví, možná.. Znám z vlastní zkušenosti, že i když jste "1000km daleko, stále" slyšíte "hlas rodiče ve vlastní hlavě...", stále nacházíte "známky vlastní nedostatečnosti".. V takových chvílích je mým receptem na smutky všeho druhu akutně fyzická práce... a chronicky alespoň víra někoho jiného - když ne vlastní - v to, že to zvládnu.. A empirická radost z každého, i malého úspěchu, jehož autorem jsem já sama.. Pochybování, zda to zvládnu, hledání vlastní cesty,nedůvěra, to je přece dospívání a raná dospělost. To k tomu patří, tím se musí projít, aby byl člověk úplný, aby ho pak někdy netrápilo, že něco dostal zadarmo.. A pro mě, za mě, třeba i s terapeutem..
Oldřich Dotovský 2. 9. 2013 18:28 +1 v reakci na Ulka 2. 9. 2013 17:55
Mně to třeba na rozhodnosti, paradoxně, přidalo. Dřív mi připadalo, že vždy existuje jedna správná a spousta špatných možností, jak se rozhodnout, a že nemám dost informací k tomu, abych je rozlišil. Dnes vím, že každá (i ta nejlepší) možnost nese určitou míru rizika a většinou mám i dojem, že dokážu posoudit pro a proti každé volby, což mi přidalo na sebevědomí. Možná kvůli tomu jsem býval v mládí mnohem váhavější.
Ulka 2. 9. 2013 19:22 +2 v reakci na Dája 2. 9. 2013 18:09
Ano, Dájo, to, co jste napsala je hodně důležité tehdy i nyní. Já jsem vyrůstala ve dvou střetech výchovy - moudrá babička x přísná máma (obě byly i hodné:o)... a možná to způsobilo, že jsem v těch nácti letech v tom pocitu měla celkem jasno, jinak si to neumím vysvětlit. Znala jsem oba modely soužití. Rozumějte - ve spoustě věcí jsem měla zmatek, ale tady jsem prostě šla za tím, co jsem cítila.
Ulka 2. 9. 2013 19:25 +2 v reakci na monikah 2. 9. 2013 18:14
Já myslím, že pochybování, zda to zvládnu, je v nás vždycky, ale jde o to, jak moc tu pochybnost necháme vyjít na povrch, jak moc se vetře k víře, že to dokážu. Je-li ta víra (a v mém případě tehdy i risk, naivita oné rané dospělosti) silnější, jdete za ní.
Ulka 2. 9. 2013 19:33 +3 v reakci na Oldřich Dotovský 2. 9. 2013 18:28
A necháte se při posuzování různých možností ovlivnit i pocity, nebo čistě rozumově?
Oldřich Dotovský 2. 9. 2013 19:53 +1 v reakci na Ulka 2. 9. 2013 19:33
Tak na nevědomé úrovni asi pocity hrají roli vždy. Vědomě v závislosti na tom, o co jde. Ale to už jsme nějak odbočili. :-)
Oldřich Dotovský 2. 9. 2013 19:55 v reakci na Dája 2. 9. 2013 18:09
"vůbec jsem neuměla poznat, co cítím" - to si nějak neumím představit. Můžete upřesnit? To jako že stojíte před někým, kdo vám hlasitě a sprostě nadává, a vy vůbec nevíte, co z toho máte za pocity?
monikah 2. 9. 2013 20:08 +2 v reakci na Ulka 2. 9. 2013 19:25
Jsou situace, kdy člověk prostě MUSÍ riskovat, pokud chce změnit chod věcí. Jinak si "lebedí" ve svém neútulnu a sám sebe si neváží. Pokud to není někdo nemocen depresí, pak v důležitých okamžicích prostě najde tu sílu.. Anebo ta situace pro něj není tak neúnosná..
Tereza 2. 9. 2013 20:09 +11
Ahoj Evo, myslím, že by ses měla odstěhovat a žít si svůj život a k mámě chodit jen jednou za čas na bábovku a kafe. :-)
Ulka 2. 9. 2013 20:13 +4 v reakci na monikah 2. 9. 2013 20:08
Moniko, tohle je naprosto přesné, co píšete. Chceš změnit události?, tak pohni tou prdelí - to jsou moje slova:o) Jsme obě asi celkem razantní. Mám však v okolí lidi, kteří to nedokáží -- tvrdí, že nemají motivaci ke změně, že je nebaví ty činnosti, které k ní vedou, že je nedokáží táhnout do konce, přesto o změně mají představu - bohužel jen tu. Co si myslíte, že je za tím? Pomineme-li onu depresi.
monikah 2. 9. 2013 20:24 +2 v reakci na Ulka 2. 9. 2013 20:13
V mezních okamžicích /ve válce, při hromadných neštěstích apod/ lidé reagují tak, že překvapují samy sebe - myslím, že instinktivně - a pomáhají i ostatním se sílou a rozhodností, která ohromuje nejvíc je samotné. V situacích běžného dne chybí ta naléhavost a konečnost okamžiku - buď/anebo. Pak vítězí neúcta a neláska k sobě samému, myslím.. A pohodlnost. Každá změna má i přes vidinu nových začátků trpkou příchuť, aspoň zpočátku. Ale stejně věřím na lidskou sílu vzchopit se. Životní sílu. A aspoň já - než ji zmobilizuji - makám na zahradě, běhám, uklízím ve stylu "vysávání každé stránky mé knihovny". To vždycky zabere. Co vy na to? :-)
Ulka 2. 9. 2013 20:36 +4 v reakci na monikah 2. 9. 2013 20:24
Že jste na to možná kápla:o) Před očima mi běží tváře lidí, kteří mají problém, o němž hovoříme. Mají společného jmenovatele - nelásku a neúctu k sobě. Někdo méně, jiný více. Když pomineme ty mezní situace, je možná naší motivací vlastní sobectví, mít to lépe, cítit se lépe? A jdeme za tím, protože si za to sami sobě stojíme /máme tu sebelásku, sebeúctu/. K tomu nabíjení se:o) Nabíjím se podobně jako Vy, činnost přináší další činnost a pak padám do mrtva:o) Z mrtva se vyspím a jedeme nanovo:o)
Binka 2. 9. 2013 20:55 +15
Milá Eva, fajn ženskú mám za mamu aj ja. Pre iných je to fajn ženská. Pre mňa je to utrpenie. Od 18tich do 22 som študovala na vysokej škole a domov som chodievala len na víkendy. Bola to obrovská úľava, nezažívať jej výčitky a samoľútosť dennodenne. V poslednom semestri vysokej školy som už internát nemala, bývala som opäť doma a písala diplomovú prácu - v očiach mojej mamy som teda nerobila nič. To boli moje posledné 3 mesiace v domácnosti mojich rodičov. Vzala som prvú prácu, ktorá sa ponúkla, odsťahovala som sa 150 km, po roku som prácu vymenila za lepšiu a veci sa postupne zlepšovali. Telefonický kontakt je znesiteľnejší, hoci aj dnes, keď mám cez 30, vlastnú rodinu a 2 deti, vyzerajú telefonáty s mojou mamou ako zdvorilé hovory s úradníkom na pošte. Mám ešte mladšiu sestru, spolu s ňou sme problém našej mamy nazvali "mentálnou nudou". Určite to nie je správny psychologický popis, ale celkom vystihuje jej nenaplnenosť, potrebu neustáleho vyčítania, neutíchajúce rady a vylepšenia, námietky keď je niečo inak ako si ona predstavuje, ... Nemôžme zmeniť ľudí okolo nás, ak o to sami nestoja. Rozhodla som sa preto zmeniť seba, svoj prístup k nej, a to sa mi čiastočne podarilo vďaka tomu, že s ňou nežijem. Držím palce.
monikah 2. 9. 2013 21:04 +1 v reakci na Ulka 2. 9. 2013 20:36
Díky - uznání od Vás mě moc těší!
veš 2. 9. 2013 21:04 +1
Evo, chci napsat, že z vlastní zkušenosti s matkou musím potvrdit každé slovo, co píše pan Borecký. Držím palce na té cestě ven z vězení.
Nika 2. 9. 2013 21:11 +13 v reakci na Binka 2. 9. 2013 20:55
Podobná skúsenosť i riešenie, len mi je niekedy tej mojej mamy ľúto, pretože všetku energiu investovala do organizácie našich životov (životov jej detí) a ten svoj prestala z nejakých dovodov riešiť. K osobe mojej mamy musím povedať, že tomu v jej prípade predchádzalo nie úplně šťastné (jej) detstvo a neuspokojivé manželstvo s alkoholikom, v ktorom našla silu k rozvodu (a to na malom meste na východe Slovenska vyžaduje teda silu!) a potom sama vychovávala svoje tri deti z učiteľského platu. Keď však uprednostním jej uspokojenie, musela by som 'obetovať' svoj život - mať tak viac pokusov, z lásky k nej by som jej jeden venovala. A tak ma ukľudňuje, že nie som až taký sebec, keď nie som schopná tejto obety. Tak k nej aspoň hľadám cestu.
monikah 2. 9. 2013 21:26 +2
Zajímalo by mě, zda podobné války matka-dcera zažívají i vztahy matka-syn.. Co mám načteno, je vztah matka-dcera vyjímečný, tak to synové a matky synů mají jinak..
Julie Jungvirtová 2. 9. 2013 21:48 +14
Chm, hodná a milá, ale jen dokud se chováte podle jejích představ, jinak je to TAK TROCHU hysterka a manipulátorka. Znám to velmi důvěrně, vyřešila jsem to tím, že jsem se v 18 odstěhovala. Ono i to nesdílení jedné domácnosti tomu vztahu hodně prospěje-není tolik důvodů k sekýrování, tudíž ani příležitostí je konfliktům a umožní to člověku nadhled (něco jako když se smažíte v pekle X do něj jenom občas nahlídnete škvírkou ve dveřích). Nedočetla jsem se, kolik Vám je, ale podle mého názoru fyzické odpoutání je první krok ke svobodě.
petr 2. 9. 2013 22:33 +2 v reakci na monikah 2. 9. 2013 21:26
Jako je výjimečný vztah matky a dcery, je stejně tak výjimečný vztah otce a syna, syna a matky, otce a dcery. Spíš než o výjimečnost jde o jinakost. A o asymetrii - chlapec i dívka se rodí z ženského těla. Ale v tomhle případě o nic takového nejde. Tady je dominantní ona rodičovská dominance, "uchvácení" dětských pocitů jedním z rodičů a jejich popření. To může fungovat zrovna tak ve vztahu matky k synovi. Na druhou stranu je pravda, že v onom popření, znejistění pocitů dítěte, bude hrát roli spíš matka, než otec. Ona je klíčovým subjektem i objektem prvního citového vnímání. Nicméně - koncepty, které se časnému dětství příliš nevěnují, to asi nepovažují za podstatné. Když se ale vrátím otázce výjimečnosti - co ze vztahů si zalouží označení "výjimečné" ve smyslu "více hodnotné"? Nepochybně nic. Vztah dvou lidí stejného pohlaví je prostě jiný, než u pohlaví rozdílného, a to se nutně projeví i mezi rodiči a potomky. Nastíněný příbeh je však mnohem víc příběhem matky a dítěte. Jiné příběhy, postavené na vztahu otce a dítěte, mívají jiná vyústění.
petr 2. 9. 2013 22:47 +5 v reakci na Dája 2. 9. 2013 16:25
Když měl otec vleklé problémy se zanícenou ranou po operaci, chirurgové mu po roce předepsali lék, který nebyl k sehnání. Sháněl jsem jak divý, dokud jedna moudrá doktorka neřekla: "Je to pitomost. To mu měli předepsat hned. Je to lék na posílení imunity, ale v té ráně už žádná imunita není. Je to jako byste chtěl vyhrát bitvu s tím, že se pokusíte oživit mrtvé vojáky. Musíme sehnat jiné." A s její odbornou pomocí se to nakonec povedlo. A podobně je to s rozdílem mezi terapeutem a přítelem. Asi existuje hranice, kdy stačí přítel, který vojáky vyléčí. Ale když nejsou nebo je jejich zranění příliš velké, je možná terapeut nikoli rychlejší, ale jediné možné řešení. Jde v podstatě o potřebu subjektu vztahu, o někoho, kdo by do jisté míry suploval absentující vztah v minulosti. Možná i vaše zmínka i starší kamarádce do toho zapadá.
Oldřich Dotovský 2. 9. 2013 23:20 v reakci na monikah 2. 9. 2013 21:26
No to si pište, že zažívají. ;-)
Ulka 3. 9. 2013 08:29 +1 v reakci na monikah 2. 9. 2013 21:04
Jako mne od Vás toto, děkuji.
jansie 3. 9. 2013 08:46 +15
Nejlepší bude, se odstěhovat. Zní to necitlivě, ale podle toho, co píšete, rozhodně hodná ani milá není, jen když děláte to co chce ona. Já jsem tohle pochopila až v dospělosti. Kdybych to pochopila dřív udělala bych lépe. Rodičům vadily vždy moje názory, protože jim prostě bylo nejlíp za komunismu. Velký problém nastal, když jsem šla na střední, která se rodičům nelíbila a nelíbí se jim moje povolání dodnes. Matka by byla nejradši, kdybych byla jako ona. V její hlavě má akorát neopodstatněné domněnky. Rozebírat to nemá smysl, a ani nemám zapotřebí jí o něčem přesvědčovat, nemá to pro mě význam. Jsou prostě jiní lidé, kterým se dá věřit. Najdtě si jiné lidi, najděte si přátele, kteří tě budou chápat. Rodiče to být nemusí. Vykašlete se na to, jestli vás nerespektuje, tak ať! Copak ona je jediná na světě, kdo vás zrovna musí respektovat? Nemusí, opravdu ne. Věřte tomu, že určitě ne. K čemu Vám bude, když Vás bude respektovat? Vy to totiž nepotřebujete!
Ulka 3. 9. 2013 08:53 +4 v reakci na petr 2. 9. 2013 22:47
V této diskuzi máme možnost konfrontovat úvahy s prožitou zkušeností (v tomto vlákně Dájinou a mou). A na nich můžeme říct, co lze a co už ne – ale pouze zase v Dájiném a mém případě. Jiní lidé by se v naší situaci chovali jinak (i Dája a já jsme to měly každá jinak), ale další zase podobně. K té mé - celý proces jsem tehdy zvládla bez terapeuta, a myslím si, že přítel, který stál při mně, byl velmi důležitým aspektem celé akce, zejména na začátku. K těm hranicím – každý má jiný práh únosnosti. Co je pro druhého ještě snesitelné, je pro jiného už nepřijatelné. Ta hranice je tedy čistě subjektivní a odvislá od charakteristiky problému. I já sama později, přesto, že tento problém jsem zvládla de facto sama, jsem psychologa vyhledala pro svízel jiný, zdánlivě možná jednodušší, než je tento, což ukazuje na to, že různé situace vnímáme s různou intenzitou prožívání a únosnosti.
monikah 3. 9. 2013 11:02 v reakci na petr 2. 9. 2013 22:33
Vyjímečný snad ani ne, měla jsem napsat složitější. A na tom tedy, petře, trvám:-)
Dája 3. 9. 2013 12:47 +7 v reakci na Oldřich Dotovský 2. 9. 2013 19:55
Ne, takhle jednoduché to nebylo. Spíše se to projevovalo v dlouhodobém horizontu, jako taková zvláštní smířenost s daným stavem věcí. Třeba jak jsem tady jednou psala o tom, že jsem vystudovala první školu kvůli rodičům- mně nedocházelo, že mě to nebaví. Jen mi bylo pět let blbě, neměla jsem do ničeho chuť a vymýšlela jsem únikové cesty, jako třeba přihlášku na jinou školu,které jsem ale konzultovala s rodiči,kteří mi je vždycky vymluvili..nebo stanovili podmínky, které nešly splnit.. a já věřila, že je to vlastně všechno moje chyba a že jsem divná.. Až pár let poté, co jsem se odstěhovala, mi začalo docházet, jak to celé bylo a začala jsem postupně i cítit víc konkrétně. Naučit se přijít na to, co cítím, dokázat přijmout i ne úplně vhodné emoce a naučit se s nimi pracovat ve svůj prospěch- to považuji za velký krok kupředu. Ale bylo to náročné a trvalo to dost dlouho. Zpětně hodnoceno- měla jsem se odstěhovat daleko dřív a nenechat se manipulovat ve jménu lásky a odpovědnosti vůči rodičům.Kupodivu od doby, co si jdu za svým, se vztahy zlepšily, což už jsem tu také psala.
Oldřich Dotovský 3. 9. 2013 13:06 +1 v reakci na Dája 3. 9. 2013 12:47
To je zajímavé. Nic takového jsem nikdy nezažil. Na mě taky rodiče (a nejen oni) vyvíjeli různé tlaky, ale vždycky jsem přesně věděl, co chci já, a když se to významně rozcházelo, neměl jsem problém hájit své zájmy (ať už více či méně úspěšně). Přiznám se, že si to ani neumím představit - tu smířenost, nebo spíš - řekl bych - odevzdanost, kterou popisujete.
anka 3. 9. 2013 18:14 +7
Hezký večer, také mám doma dvaadvacetiletou dceru. Mám ještě jednu čtrnáct. Vychovávala jsem je dlouho sama a abych jim vynahradila absenci otce, dopřávala jsem jim, co jsem mohla, včetně pohodlí. Nenaučila jsem je, že by mi měly pomoci v domácnosti, nebo např. si jen pravidelně uklízet. Teď jsou ve věku, kdy už se mohu akorát tak vztekat a hysterčit, když nechci padnout na ústa. Občas se smilují a po mých dlouhých litaniích, nebo křiku, zběžně uklidí, nebo umyjí nádobí. Přestala jsem se z šedesáti procent vztekat nad tím, že se ta starší chová doma jako v hotelu a jen tiše doufám, že si brzy najde bydlení. Není v tom zas taková emoce, vyhnání nebo něco podobného... Mého přítele to zlobí a nevím, možná to, že nejsem schopná jim "poručit" se odrazí i v našem vztahu. Než bych se dohadovala, raději jdu a udělám. Uvnitř to ale neni v pořádku a já to vím.
petr 4. 9. 2013 23:32 +3 v reakci na monikah 3. 9. 2013 11:02
Je mi naprosto jasné, co jste myslela, a celým textem jsem se vaši domněnku snažil popřít. Když žena dobře zvládne vztah k matce, znamená to nějaké "větší dílo", než když ho zvládne k matce syn, případně dcera k otci atd.? Jestliže tisíciletí dcery a matky dokazují, že umí vyřešit větší složitost než jakékoli jiné dvojice, znamenalo by to pohlavně odlišné lidské kvality. Což je nesmysl. Pohlavní odlišnost nepochybně existuje, je to však jinakost, těžko však schopnost řešit (prožívat) složitější vztahy. "Vy to máte jednodušší," pronášené tím či oním pohlavím, je klišé, které si snad ani nezaslouží být probíráno na těchto stránkách.
monikah 7. 9. 2013 12:57 +2 v reakci na petr 4. 9. 2013 23:32
Zajímalo by mě, co si o tom myslí psychologové - proč my ženy /a to mluvím o ženách ve svém okolí/ máme se svými matkami tak komplikované vztahy? Dovolím si generalizovat, týká se to cca 10 žen v mém okolí, s kterými tyto věco probíráme..Jsou to osoby, které jsou tolerantní, trpělivé, úspěšné ve svých, navzájem od sebe tak odlišných pracovních oborech, máme dobré vztahy s dětmi i sousedy, s muži kolem nás včetně otců a bratrů, jen ty "matky nám jdou tak nějak nejhůř"..Děkuji!
Mel 10. 9. 2013 15:08 v reakci na Binka 2. 9. 2013 20:55
Mám stejnou zkušenost jako vy dvě (zdá se). Jen moje máma mě pořád manipuluje svými nemocemi a nesamostatností (nemůžu si dojít nakoupit, musíš přijít a nakoupit mi, uvařit, uklidit apod.). Nepřibíhám na každé zavolání, ani si nepřipadám jako popelka, ale vím, že tohle je jediná cesta, která jí zůstala. Přes můj soucit. A nemůžu se toho nějak zbavit. Nedělám to ráda, je to pro mě oběť. Bylo by sobecké, přestat se obětovat a nechat mámu vlastnímu osudu?
petr 15. 9. 2013 23:50 +1 v reakci na monikah 7. 9. 2013 12:57
Asi dost vyčerpávající odpověď najdete v knize Vereny Kast Otcové-dcery, matky-synové. Vyšlo to česky v Portálu. A protože je to přinejmenším na celou knížku, nějaká všezahrnující odpověď v komentáři s 1500 znaky se asi očekávat nedá.
Janajkka 18. 9. 2013 14:17 v reakci na Dája 3. 9. 2013 12:47
Dájo, přesně rozumím, jak jste to cítila/cítíte, zažila jsem si něco podobného ... Taky jsem nevěděla, kdo jsem vlastně JÁ a horko těžko jsem to svoje já dávala dohromady .. ten stav bych asi označila jako nucená rezignace až lhostejnost, také možná vnitřní prázdnota. Já jsem dodnes společnou řeč s mámou nenašla.